Kategorie: Festy a cony

Natsucon 2018

Natsucon 2018Natsucon v roce 2018 pro mě nebyl jen dalším řadovým conem, ale i příležitostí, jak zažít nejedno (ne moc příjemné) dobrodružství. Ale nebojte... o Natsuconu jako takovém se chystám povídat víc než dost.

Přikládám odkaz na Honzův paralelní report. A samozřejmě i na ten Jeoffreyho,jenž je letos extrémně bohatý.




„Šťastný“ začátek

Pátek 13., nešťastný to den. Zvlášť pro mě. Kdo si chce počíst o mém menším předconovém dobrodružství, nechť čte dále. Pro ty ostatní je tu tento šikovný odkaz.

Měl jsem za to, že si z dovolené na Vysočině v klidu odskočím do Prahy. Naplánoval a zarezervoval si šikovný, rychlý a levný autobusový spoj a s dobrou časovou rezervou dorážel i k nástupišti. No jo, jenže to bych nesměl podcenit situaci, kdy na druhé straně silnice, kde bylo druhé, oprýskanější nástupiště, nějaký autobus zastavil, ale nezdál se mi jako ten, který by měl jet do Prahy. Spíš připomínal regulérní MHD. Navíc přijel o celé dvě minuty dřív, než měl. Tak jsem ho nechal odjet a čekal dál. Po víc než 20 minutách zoufalého čekání mi došlo, že jsem asi udělal chybu. V tu chvíli jsem byl jen Pelhřimov a já. A žádný kloudný náhradní spoj.

Posléze, co jsem pln adrenalinu přecházel sem a tam, neustále hledal přes mobil nějaké alternativy a celkově nevěděl, co mám dělat, jsem se rozhodl pěšky vydat na autobusové nádraží a vymyslet něco reálnějšího, než třeba jízdu stopem, či taxíkem. Měl jsem štěstí, protože jeden autobus po chvíli jel do Jihlavy a z Jihlavy jsem se mohl dostat do Prahy snáze. Jenže to i znamenalo konec mého plánu na Natsucon dorazit na osmou, stihnout ještě část přednášky a hlavně premiéru AMV Pekla. Zkrátka, karma si mě tentokrát podala neskutečně a ani se tomu nedivím. Nebo to opravdu byla síla oné páteční třináctky?

Aby toho nebylo málo, Flixbus měl v Jihlavě také zpoždění a autobusák to nějak zvlášť neřešil. Ještě se svými Polskými kumpány vesele pokuřoval, než se rozhodl po dalších promrhaných deseti minutách konečně jet. Jak já měl tohoto „zeleného sršně“ rád, tentokrát u mě klesl. Do Prahy, resp. přímo na Florenc, jsem dojížděl až po dobré desáté večerní a rychlým krokem se vydal vstříc místu konání.

Úplnou náhodou jsem u parku potkal trio Roudyho, Denči a i Meona, jehož video mi paradoxně dělalo celkem 14-minutovou, po všech těch hrůzách i dost příjemnou, společnost v buse. Pozdravil jsem se s nimi s tím, že oni jdou už domů, zatímco mně naopak akce začíná. Po zápasení s nacvaknutím pásky (jež tentokrát vypadala tak... no, nechci říct amatérsky, spíš dost barevně a neortodoxně), jsem vyběhl po schodišti do sálu Meidži, abych stihl ještě část přednášky o Meme, kde už seděl i Takumi s Honzou.


Magic, memes and mental illness

Z přednášky jsem stihl jen půlku, ale přednášející (Takumiho kamarád) přednesl docela zajímavá fakta nejen ohledně meme. První fakt, co se mi strašně líbil, bylo přirovnání takového toho klasického internetového cvoka k šamanům, jakožto bytostem, které možná nevypadají k světu, ale ví toho opravdu hodně a mají vše takříkajíc pod palcem. A druhá věc, která mě zaujala, že mnoho z nás žije v několika realitách zároveň jen tím, že se zkrátka zajímá o víc témat a libovolně mezi nimi přepíná. Účel nás donutit přemýšlet o těchto věcech i jinak se neminul účinku. Přednášející samozřejmě nebyl kdo ví jak ostřílený, ale co chtěl vyjádřit, to vyjádřil. A to se cení!


A to je vše, přátelé...

Jak rychle mi páteční den (lze-li to tak vůbec říct) začal, stejně rychle mi i skončil. Akorát jsem vyzvedl hipstera Honzu a pobavil se s tentokrát dost sarkastickým Takumim. Tam jsme zapluli do každoročně omílaného tématu placeného papírového programu, ke kterému se vážně víc opět vyjadřovat nebudu (kromě podotknutí, že je to opravdu jen malý plátek papíru s programem).

Společně s Honzou jsme se posléze vydali zpět k domovu, abych jej ubytoval. Tedy, k domovu, kde jsem předtím nebyl celý týden a kde jsem po odjezdu zanechal binec jako v hikikomoriho doupěti. Naštěstí, kamarád je v tomto nemlich to samé. Také jsem jej stihl jak rozbrečet už v metru, tak nakonec rozhoupat k jistým pikantnějším diskuzím, které eskalovaly Jesenkou, nebo Salkem. No, raději netřeba zabíhat do detailů. Ale dost mě na tu Bibli navnadil. Teda, na takovou tu Černou, samozřejmě.

Ještě stále vykolejen svým pochybením ohledně odjezdu, jsem den ukončil okolo třetí hodiny ranní, abych naspal pár hodin a byl připraven na tentokrát už regulérní den na conu. A snad bez dalších katastrof a neduhů. Úplně vše to tedy rozhodně není! Já se vrátím!


Bez baterek

A opravdu, po osmé ranní jsem se vrátil z astrální roviny, abych spatřil za svými prosklenými dveřmi pohyb. „Sakra, nezaspal!“ řekl jsem si poté, co jsem pochopil, že je Honza opravdu vzhůru a taktéž opravdu připraven vyrazit za malou chvíli. Ačkoliv jsem se cítil i docela vyspalý, naopak selhala moje energie, která se jaksi nedostavila. Myslel jsem, že mám jen takový den, ale pak mi došlo, že jako introvertní bytost jsem holt pouze došel svému limitu a jelikož jsem už týden předtím trávil v intenzivní společnosti druhých, neměl jsem zatím možnost ony pomyslné baterky účinně dobít.

Když jsme docházeli k místu konání, potkal jsem čistou náhodou Takumiho. Honza, rozdováděný myšlenkou příjezdu Jeoffreyho, se tedy trhl, aby jej šel hledat a já konečně strávil chvíli času s touto pro mé reporty již tradiční a nezaměnitelnou figurkou. A samozřejmě kamarádem, abych z něj nedělal jen nějakou loutku svých zákeřných plánů. Cestou jsem potkal Liz s Pandou, se kterými jsem ale prohodil jen pár slov a abych nezdržoval, poslal je na con s tím, že se uvidíme zase tam.


Anime na vlastní uši

Po návštěvě supermarketu jsme ihned zapluli do sálu Edo na první programovou část dne. Tou byla tradiční soutěž, které jsem se účastníval spíš na Akiconu. Ale i zde jsem chtěl okusit své znalosti. A upřímně, byla to tragédie. Soutěž se rozdělovala na tři části – jedna pokrývala starší anime z let devadesátých po ta mileniální, druhá část se zabývala novinkami z roku 2017/18 a poslední část byla čistě o Ghibliovkách. A nám, jako účastníkům, byla dána pomocná ruka pouze díky seznamu titulů, z nichž některé se právě nacházely pod odpověďmi na jednotlivé „otázky“ ve formě hudby. Ať už to byly openingy, endingy, nebo OST.

Tragédie to byla v tom, že jsem nevěděl ani já, ale ani Takumi, který jinak ví vždy všechno. Zkrátka, tato soutěž nasadila laťku ještě výš, než minule a udělala z toho zatraceně těžkou zkoušku, u které, myslím, prošla jen opravdu minorita sálu. A ještě bych o tomto tvrzení dost pochyboval. Odcházel jsem s tím, že zřejmě příští rok soutěž úplně vynechám, načež mi došlo, že to třeba příště bude lepší a já bych se o to připravil. Tak jen budu doufat.

Měl jsem poté hodinu čas a protože jsem se na soutěži potkal i s Pandou a Liz, rozhodl jsem se s nimi zasednout na dvorek a tu chvilku zabít třeba povídáním o anime. Vážně, hodně dlouho jsem se takhle rozmanitě a konkrétně nebavil o nových, případně ne tak nových anime titulech a o tom, jak může i na první pohled nuda skrávající se pod sportovním tématem boxu znamenat něco, u čeho člověk zkysne a jentak ho to nepustí. Tedy, tvrdil Panda. Já na to ještě nemám ty správné tenisáky. Zapluju-li do úplně jiného odvětví sportu.

Jakým překvapením bylo, když dorazila i Luci (již můžete znát z mého deníčkového zápisku o AgoA sraze), dokonce spolu s Hankou (tu můžete najít třeba na jejím blogu, udělám-li takovouto vřelou reklamu), kterou jsem trapně pozdravil až po deseti minutách. Holt, příliš sličných žen najednou znamená příliš velkou zátěž pro mou úzkost.


AMV Peklo 5

A úzkost se se mnou táhla i na reprízu AMV Pekla, do kterého jsem se tento rok rozhodl přispět rovnou třemi příspěvky! Vlastně po celou dobu jsem měl taková očekávání, zda se jeden, či třeba všechny z nich zařadily, že jsem nedokázal vypnout a bavit se a stále se obával možné negativní zpětné vazby publika.

Co se týče celku, na druhý díl to zkrátka nemá, ten stále zůstává TOP epizodou a možná ji žádná jiná nepřekoná. Příspěvky, které byly vtipné (výborný byl Meonův příspěvek se Saitamou), se střídaly s méně vtipnými a abych přiznal barvu, z mé strany zafungoval (a to jen částečně) jen „Kakadu“. No, nebudu se vymlouvat na rychlokvašku a že jsem na všech třech videích dělal jen pár hodin před uzávěrkou. Naopak přišlíbím, že příště se pokusím o mnohem lepší a snad i vtipnější příspěvky, jejichž náměty si poctivě zaznamenávám, kdykoliv mě napadne něco dost šíleného.

Holt tady je to buď a nebo – člověk se nezavděčí každému a co jemu přijde vtipné, nemusí zákonitě přijít vtipné i ostatním. A poté, co se pouštělo první AMV Peklo a sál po 99% mlčel, se mi aspoň trochu ulevilo. Ještě mám šanci!

Lehce otřesen studem jsem se potřeboval jít odragovat. A to mi za oběť padl Roudy s Denčou, vč. i Meona a Páji. Část naší odnože, jež se víceméně porozpadala, se dala na chvíli zase dohromady a šla se pařit do nedaleké bageťárny. Když se všichni (kromě mě) nacpali bagetami až po uši, šli jsme zase zpátky, abychom stihli přednášku. Respektive, nechal jsem se zlanařit zajímavým příběhem o jisté kontroverzní korejské političce, o které tam dozajista měla být také řeč. Kdybych jen tušil...


Politické průšvihy Jižní Koreje

Je mi líto, ale přednáška mě absolutně nezaujala. Ne, že by šlo o téma, které bylo už tak pro mě jen těžko zajímavé. Ale vše bylo podáno jako ve škole – povídání o jednotlivých hlavách státu, ale bez nějaké dynamiky, bez opravdu zajímavého obsahu a co hůř, samotné „průšvihy“ se staly jen součástí takového monotónního přednášení. Popravdě, většinu přednášky jsem nebyl schopen držet jakoukoliv pozornost a když došlo (díkybohu) na onu političku, šlo to ruku v ruce se zbytkem. Prostě ne.

Původně jsem přednášku hodnotit nechtěl, ale negativní ohlas se píše sám od sebe. Ale berme to takhle – nezajímá mě politika, nezajímá mě Korea a na přednášce jsem byl víceméně z dlouhé chvíle. Jen jsem čekal, že ta chvíle pro mě bude o trochu zábavnější.

Nějakým způsobem jsem se připojil před vchodem do sálu k Takumimu, potkal překvapivě s ním i Jiriho a venku, na čerstvém letním vzduchu, zasedl a probíral opět všechno možné. Od anime, přes dorama, až po týpka v cosplayi s krásnou, růžovou sukýnkou. Nic, co by mě osobně rozhazovalo (ostřílený veterán, jako já, viděl už na conech horší zvěrstva), i když Takumi si málem dobrovolně vypálil oči.

Měl jsem možnost natočit přednášku Takumiho a Aniy o Fatu, resp. druhý díl What The Fate, který můžete nalézt pod tímto odkazem i na mém YouTube kanále. Bohužel jim to skočilo blbě do Grekovy přednášky a to zkrátka nebylo o čem debatovat.


Politicko-umělecké okénko studia Ghibli

Abych řekl pravdu, přednáška nebyla úplně dle mého gusta, co se tématu týče. Já na tu politiku moc nedám, i když samozřejmě, u Greka nelze popřít, že by si neporadil s jakýmkoliv tématem tak, aby tím nezaujal i větší okruh lidí. Politika se tak zvrhla spíše v povídání o třech hlavních figurách studia Ghibli – o samotném Miyazakim, Takahatovi a Suzukim. Tedy, že Ghibli není jen Miyazaki, jak se mnozí (vč. mě) domnívali. K těmto třem důležitým pánům a zároveň pilířům studia následně padla zajímavá fakta. Od Miyazakiho, zakládajícího sbory, kde to v jeho životě jen šlo, pouze ve svém vlastním studiu ne. Přes Takahatu a vliv jeho osobního života na určité tituly. Až po Suzukiho, kdy nešlo o motorku, ale člena, který dokázal celé studio defakto vybudovat.

Upřímně, téma to bylo zajímavé, ale mou pozornost si neudrželo na sto procent. Možná to bylo přicházejícím návalem únavy, možná jsem se zkrátka necítil do tvorby Ghibli tak zainteresovaný. Ale i přesto jsem odcházel s příjemnou dávkou informací a hlavně doporučením zhlédnout navzdory všem varováním Hrob světlušek, kterému se roky vyhýbám, protože se bojím, že by to mé emoce zase projednou neustály.

Jako by toho zevlingu nebylo už tak příliš. A proto přihodím další polínko do cyklu o posedávání. Tentokrát překvapivě na docela prázdném dvorku, kam jsem dotáhl Honzu a přisedl si do party k Pandovi, Liz, Pájovi a ještě jednomu člověku, který bohužel ani pořádně nevím, kdo byl. Kromě poukázání na kostlivce v nedalekém okně (kdo jej najde na fotce níže, může si připsat body dobrého pocitu!) jsme se až podivovali, jak je okolo mrtvo a že to spíš vypadá, jako neděle, než jako sobota. Problém byl zřejmě v tom, že con padl na začátek léta a to většina vyjíždí na dovolené. Však sám jsem se trhnul, jenže já jsem blázen a přesto, být u moře, asi by to tak jednoduše nešlo. Dvorek tak zel poloprázdnotou a velice komorní atmosférou. Až mi to připomnělo Zimní Advík.



Život Musašiho Mijamota

Co, že jsem na takové přednášce dělal? No, seděl u stativu za kamerou a snažil se, aby mi Rouďák neustále neutíkal ze záběru. Jinak řečeno, byl jsem zde jen a pouze kvůli záznamu, jinak šlo téma mimo mě, protože jak už víte, historie je pro mě absolutně neatraktivní téma. Spolu s politikou a sportem, samozřejmě.

Pokud ovšem chcete vědět něco o oné historické postavě, k níž se váže i tak docela zajímavý příběh popisující (nejen) její život, podívejte se na můj záznam! Za kvalitu se předem omlouvám, holt generická kamera, stativ od „číňanů“ a vůbec i amatérský kameraman se na výsledku podepisuje.


MyAnimeList očima datového vědce

Místo návštěvy korejské restaurace jsem se raději rozhodl na místě setrvat a zajít si do nejlepšího sálu (klimatizované Nary) na tuto zajímavě, leč podivně znějící přednášku. Respektive jsem si nedokázal představit, jak může taková přednáška vůbec fungovat po stránce obsahu a jestli má potenciál být zábavnou. No, všechny pochyby teď stranou...

Já takovéto statistiky prostě zbožňuju! Onoho přednášejícího znám coby figurku Sčítání a vím, že už před nedávnem publikoval podobné statistiky vytahané z databáze MAL. Nicméně tady se šlo do podrobna a i když podle mě MAL zrovna není úplně tím nejlepším zdrojem pro takováto data, nestačil jsem se mnohdy divit. Jasně se tak potvrdilo třeba něco, co tvrdím neustále a co mi někteří nejsou schopni uznat – že většina anime je pro děti. Statistika jasně ukázala, že opravdu těžce převažuje tvorba pro děti, případně pro mládež 13+ a těch dospěláckých kousků, kterými se někteří brání, je v porovnání s nimi poskrovnu. Vzhledem k množství dat a grafů se nebudu nějak moc rozepisovat. Ale tohle bylo přesně to, co mě zajímá a kde jsem hltal každý nový slide. Někdy to bylo i vtipné – zvlášť v případě, kdy jistý algoritmus dal dohromady žánr „yaoi“ a „kids“.

Jen ta vysokoškolská matematika byla na mě moc a málem jsem se rozbrečel. Ne, že bych zvládal vůbec tu základní. Ale jakožto část prezentace pro hloupého dělníka to bylo takové malé utrpení. Nicméně zbytek – libovka! Udělal jsem si díky tomu krásný přehled a klobouk dolů, že se s tím přednášející byl ochoten piplat. Tomu nadšení se každopádně nedivím.


Vliv comfort women na japonsko-korejské vztahy

Já věděl, proč nemám lézt nikam, kde se vyskytuje slovo „Korea“, nebo jakýkoliv podobný přívlastek. U dveří sálu jsem narazil na Jeoffreyho, se kterým jsme na sebe zvedali obočí poté, co nám bylo řečeno, že tam bude přednáška o jakémsi útlaku prostitutek.

A jaký byl výsledek? Roztahaná, historická přednáška. Dobře, nebudu se opakovat a to, že jsem po většinu přednášky studoval mapku České republiky po mé pravici a stihl porovnat třeba Ostravu s Brnem, zmiňuju jen letmo. Ale na téma, kvůli kterému jsem tam šel, jsem si musel počkat dobrou půlhodinu. Z toho všeho si tak vytáhnu maximálně deset minut, kdy se rozebíraly samotné „comfort women“, tedy druh prostitutek, jež sloužily za války jako prevence proti zbytečnému drancování a znásilňování. A že Japonsko tento fakt vlastně doposud zapírá.

Nečekal bych, že ani Honza nebude nakonec s výsledkem spokojen a celou přednášku nazve „feministicky zaměřenou“. S čímž jsem nemohl souhlasit (ačkoliv to posléze opravil, že jen nevěděl, jak za čerstva vyjádřit svůj názor). Taktéž jsem nesouhlasil s jeho tvrzením, že se přednášející přímo stavěla proti Japonsku. Však Japonsko si to tím zapíráním udělalo samo. A o Jeoffreym ani nemluvím, tomu se prý udělalo z té zajímavé části doslova zle. Tak, či onak, ani já, ani zbytek mé tříčlenné party spokojenost necítil, kdy samotné vyjádření obou se dočtete v jejich zápiscích, na něž buď hodím, či jsem již hodil odkaz na začátku.


Temná stránka fandomu

Po této zkušenosti jsme potřebovali nějakou očistu a záchranou byla naše předposlední přednáška dne. Z mého výroku u dveří, „že bychom se měli přeorientovat“, se nakonec vyklubala situace při zasedání do řady, kdy nás jistá osoba napomenula, že snad neděláme sendvič, abychom se hádali o to, kdo bude uprostřed. Má čistá, nevinná mysl, si dala souvislosti dohromady až o pár vteřin později a pochopila, že nebyl myšlen sendvič se salátem a šunkou, nýbrž ten, jehož ingredience již poslušně seděly v řadě.

Ale abych se hnul kupředu. S přednáškami Hoples a Arakangy jsem měl již z minulosti nějakou menší zkušenost, ale zde nasadili laťku o mnoho výš. Zabruslily totiž do zatraceně vážného tématu fandomů, resp. internetových komunit, které dokáží jen několika větami napáchat pořádné zlo. Samozřejmě, každý psychopat by mi teď oponoval, že internet není zlý a že jen my, co si stěžujeme, jsme slabí. Pravdou ovšem je, že lidé jsou schopni pod rouškou anonymity doslova všeho, i někoho dohnat k sebevraždě, ne-li k samotné vraždě. A že cokoliv, co člověk udělá, může být takovouto komunitou ve výsledku označeno jako naprosto nepřípustné, hodné upálení za živa, či jiných neméně brutálních procedur.

U obou přednášejících se mi líbí, že leč zapojují nadsázku a sem tam i sarkasmus, nedělají si z tématu srandu a naopak vzbuzují v nás v sále chuť přemýšlet, pro ty odvážnější i chuť přispět nějakými fakty, či osobními zkušenostmi. Popravdě, vydržel bych tam klidně další hodinu. Tak moc jsem se do toho ponořil, ačkoliv samozřejmě znám sílu internetu a toho, jací tam lidé občas jsou. A jak tohle v životě nepřijmu jako (ne)realitu, i kdybych sebevíc chtěl.


Evoluce anime fanouška

Myšlenkově vymasírovaní jsme opouštěli sál, abych ostatní slepě následoval do dalšího sálu. Kupodivu šlo o přednášku, na kterou jsem plánoval jít úplně na ni zapomněl.

Co přednášející začal informace dolovat z tabletu, říkal jsem si, jestli to bude vůbec stát za to. A nakonec to bylo docela fajn. Obsahem byly nejprve anime komunity, které přednášející rozřadil do několika skupin, počínaje skupinou jedinců, co začínali na sedmdesátkových titulech, konče aktuální generací sledující tituly typu SAO, SnK, apod.

Dost se mi líbilo i zaměření na jednotlivé fanoušky, rozdělené dle počtu zhlédnutých anime, které víceméně sedlo. Samozřejmě, bylo to obecné a i fanoušek, co začíná a má jen pár zhlédnutých titulů, se může aktivně zajímat o animační studia, jazyk, či Japonsko obecně. Ale jinak jsem sám viděl postupný vývoj, kterým jsem také prošel a že skutečně jsou určité záchytné body, ze kterých nelze již spadnout níže.


A to je vše... pro sobotu

Program skončil a my se opět ubírali z areálu pryč na metro. Nakonec musím říct, že to nebyla taková tragédie, jak jsem myslel a že jsem prožil sobotu velmi dobře. Viděl se se všemi, se kterými jsem chtěl, pocítil stud, ale i nadšení... Zkrátka kolotoč emocí, který nesmí na žádném z conů chybět.


Ještě 10 minut...

V neděli jsem se probouzel s tím, že vstávat se mi rozhodně po deváté nechtělo. Na Natsucon jsem zvlášť nespěchal a tak jsem ďábelsky doufal, že i Honzova hibernace zabere co nejvíc času. Váleje se až do téměř desáté dopolední, se však najednou ozvaly přes chodbu kroky a za prosklenými dveřmi jsem opět viděl tu starou známou siluetu. Nezaspal, naopak byl pln sil na další den! Já už od soboty dodělával a dnes to nebylo o nic lepší. Z poslední šťávy v mých pomyslných baterkách jsem se rozhodl vycucat co nejvíc. Podíval jsem se ještě do programu, kde jsem kupodivu zahlédl v 11 přednášku, na kterou jsem zamýšlel jít, ale nedával si ji jako prioritu. A tak jsem měl přece jen na tu jinak programově bídnou neděli plán.


Fiktivní jazyky ze světa her

Honza se tradičně odpojil a já se vydal na přednášku do Nary sám. Tedy, myslel jsem si to, než jsem u sálu potkal Aniu a Takumiho. „Cos čekal?“ zeptal se mě Takumi po mém podivu, ale pravdou je, že jsem tyto dva jindy v neděli úplně minul, protože beze stop zmizeli.

Nyní k přednášce, která mě hodně překvapila. Přednášející sama upozornila na to, že není lingvistka, ale to jí nezabránilo v tom si vše poctivě nastudovat a představit nám hned několik příkladů. Padla tak dračí řeč ze Skyrimu, elfština z druhého Dragon Age, nebo nakonec to nejvíc probírané téma a to fiktivní jazyk z herní série Ar Tonelico.

Ve výsledku si většina her cestu k fiktivnímu jazyku usnadnila jednoduchým přeházením písmen, či znaků a jinak ponecháním větné skladby a pravidel na svém vzoru (angličtina/japonština). Ale v případě Ar Tonelica šlo o úplně novou formu skladby vět, kterou jsem vážně v té chvilce nedokázal zcela pochopit. I tak mě přednáška velice bavila a co se týče již dvakrát zmíněného titulu, mám skvělý tip na rozjetí nové herní série! A dokonce exkluzivní pro PlayStation, kdy první díl začíná na dvojce! Mé radostné odhození ovladače po dohrání třetího Projectu Zero tak bylo jen dočasné.

Po přednášce jsem se rozhodl oba dva „Fejťáky“ doprovodit až na Hlavák, kam jsem se chystal jen o pár hodin později znova a za trochu jiné situace. I když, jaképak loučení to bylo, když jsme měli jasno, že se uvidíme za další dva týdny na Advíku? Na con jsem se ještě vrátil, ale pozměnil svůj plán posléze s Honzou odejít už teď, ale ještě si con „zacončit“ poslední přednáškou o cosplayi.


Cosplay není koníček, ale nenažraný kůň

Dosud jsem neviděl někoho přednášet s malým dítětem v náručí. Měl jsem tedy takovou obskurní premiéru a jen čekal, co z této až „rodinné“ přednášky vlastně vyleze.

A kupodivu, nestěžuju si. Přednášející nám dostatečně podrobně rozebrala, co je k takovému normálnímu cosplayi třeba a na kolik to nakonec může vyjít. Takže s odmyšlením konkrétní metráže, či potřeby více Worbly, se ukázalo, jak skutečně nenažraný tento kůň je a že to zkrátka není finančně žádná sranda. A ani pracovně, co si budeme nalhávat. Sice jsem ve svých výrobcích užíval zatím jen karton, ale několikadenní práci a bolest celého těla poté zapřít nemohu ani tak.

Zhruba po půl hodině přednášení skončilo. Respektive jsem si to myslel, ale dál poté probíhala diskuze spíš jen mezi užším okruhem “publika”. Tím se to přetáhlo a Honza mi náhle psal, že na mě čeká u sálu a nemá času nazbyt. „Něco mi uniklo?“ ptal jsem se sám sebe a raději po dalších pár minutách ze sálu vystřelil.


Dramatické zakončení

Jen, co jsem vylezl ze sálu, poznával jsem před ním povědomého člověka. Ale nebyl to ten usměvavý, hodný Honza, jakého tu všichni můžeme bezpečně znát, ale něco mezi rozzuřeným tygrem a bručícím medvědem. Takže takový kočkopes. No, nebudu to nějak rozmazávat. Zkrátka každá neshoda je o selhání v komunikaci a tady to nebylo jinak. Honza měl nevyřčené plány ohledně svého odjezdu z Prahy, já je v nevědomí za běhu změnil a problém byl na světě. Vyústilo to v menší bombardaci názorů na věc a následnou půlhodinu nepříjemného ticha. Ono, když se naštvu, tak se to se mnou nějakou tu chvíli táhne a není radno ze mě po tuto dobu cokoliv dolovat - dopadlo by to zle, leč jen orálně. Naštěstí, nic netrvá věčně a tak jsme z tohoto jinak malicherného konfliktu zase vybruslili. Ale drama to bylo příkladné.

Doma jsme se jenom otočili a pádili na vlak. Honza směr Ústí a já směr Vysočina. Bohužel to vycházelo tak nešťastně, že jedinou možností, jak se tam dostat, bylo nasednout na vlak, který jel skoro 4 hodiny. Nebýt blbec, asi bych si to naplánoval jinak, ale… Víte, jak. Mé zakončení Natsuconu bylo v kombinaci dramatu a dlouhé, drahé očisty.



Závěr

Abych řekl pravdu, z Natsuconu nakonec zklamaný nejsem. I přes komorní atmosféru a „ementálový“ program jsem si to užil. Viděl všechny známé tváře, které jsem mohl a navštívil i slušnou část programu, kde jsem se ale dostatečně poučil, na co příště rozhodně nechodit.

Sice jsem měl po celou dobu vybité baterky, zpackal jsem co šlo a zažil si tak i menší drama, ale přesto na tento ročník budu vzpomínat spíše v dobrém. A teď mě čeká chvíle odpočinku. Nebo spíš, jen snaha o něj, protože za dva týdny je to tu zase… Jen v jiném kabátě.

Komentáře

Přidat komentář >

, Na vlastní uši odpovědět
Ahoj.
Letos jsem dával poznávačku openingů dohromady já, složitost se nevždy trefí. Celé zadání zveřejním tento týden na FB NatsuConu, Každopádně, co jsem opravoval, tak dost lidí mělo něco mezi 9 - 13b, oceněné byly 14b,15b a 35b.

Za chybějící nápovědu ve 4. kole se omlouvám, předpoklad byl, že "Cesta do fantazie" bude identifikovatelná snadno (nebyla).
Chtěl jsem se zeptat, jestli vyhovovala koncepce kol a nápověda.

Úroveň jsi zmínil v článku, ale myslím, že to souvisí s tím, že na tuhle věc lidi nemají žádný trénink. Už nějakou dobu mám hlavě nějakou webovku, kde by se dal tenhle test udělat, můžu tě pak přizvat na pomoc s "ohodnocením" openingů. Případně se ozvu, až to bude v prezentovatelné formě.

Rozhodně nevěš hlavu, že to nevyšlo. Děkuji za účast a doufám, že se příště opět uvidíme a tentokrát to kvízu natřeš zase ty. :)
odpověděl(a)
Tak to dopadlo nakonec zajímavě - líp, než jsem čekal. Ono kdybych zejména ty nové sezóny sledoval, jako dřív, asi by takový problém nebyl. I když, to Ghibli to stejně zazdilo, ač chápu - vzhledem k tématu Natsuconu se to nesmírně hodilo.

A až bude ona stránka s hodnocením k dispozici, budu očekávat odkaz. Díky každopádně za reakci a jsem zvědav, co na nás nachystáš za rok!