Boku dake ga Inai Machi

První epizoda nás seznámí s člověkem, který žije tak napůl. Je to bývalý neúspěšný mangaka, který skončil jako pracovník pizzerie a celkově nevidí ve svém životě hlubší smysl. Tedy, až na to, že má schopnost se vracet o pár minut zpět v čase. Nicméně tuto schopnost neovládá, respektive ani neví jak ji ovládnout, tudíž situace, kdy se zjeví klišé vzezření modrého motýla a kdy je následně poslán o chvíli do minulosti, se stává náhodně. On má pak jen několik vteřin na to, aby zjistil, co je kolem divného a kde by mohlo teoreticky dojít ke katastrofě. Samozřejmě, ne vždy se stane, že situaci odhadne a tak je to 50:50 úspěšnost, že něčemu špatnému zabrání.

Následující odstavce odkryjí více děje, kdy silně doporučuji se podívat nejprve alespoň na první epizodu a pokud ani ta nepřesvědčí, až poté si tedy odkrýt více tajemna touto mou recenzí.

Vidím, že jste zvolili čtení dále, tak tedy budiž, pokračujeme. Jasně, celé anime by nemohlo být jen o zachraňování životů pomocí onoho cestování v čase, tedy alespoň ne toho v současné formě, tudíž se hrdinovi po určitých ne zrovna milých událostech stane, že ho to najednou hodí zpátky do minulosti. Nicméně ne jen o pár minut, ale o celých 18 let. Jakožto 11-letý chlapec se ocitá před budovou základní školy ve svém rodném městě a zjišťuje, že se mu to opravdu jen nezdá a že mu život udělil něco jedinečného – druhou šanci. Šanci, kterou se rozhodne věnovat dívce jménem Hinazuki, jenž kdysi často potkával, ale nikdy na ni nepromluvil, až ji jednoho dne zavraždil tajemný vrah malý dětí, který ve městě v tu dobu tiše řádil.

Odkryl jsem dost a nyní se vrhněme na samotné recenzování. Koncept je ve své podstatě neskutečné klišé, které není ničím nové. Cestování v čase, fajn, nová šance napravit věci minulosti, které si hrdina vyčítal vlastně neustále. Nicméně to je to, co dělá tento titul tolik dobrým. Hrdina, dále tedy jménem Satoru, má stále vzpomínky ze svého budoucího života a tak to není jen o tom, že by se doslova vrátil do dětských let. Tedy, ano, vrátil, ale jen fyzicky. Zde bych vytáhl jen maličkou připomínku, že i přes jeho jasný, skoro 30-letý mozek, se v mnoha situacích až příliš mentálně vracel do svého dětství a tak se jeho pravé já občas trochu ztrácelo. Ale zase beru v úvahu, že vrátit se zpět v čase, člověk se tak nějak i sám vrátí do dětských let, i když si prožil část dospělosti. Ostatní hrdinové, Satoruovi dobří kamarádi, naopak už dětmi jsou úplně, ačkoliv nic o něm a jeho schopnosti cestování v čase netuší. I přesto se ho rozhodnou ve všem, co udělá, podporovat.

A máme tu Hinazuki, o kterou po většinu série jde. Tichá, až nepřístupná dívka, kdy jsou pokusy o seznámení se s ní ze začátku až docela marné, ale Satoruova neodbytnost a vůle ji zachránit od předem daného osudu (který tedy daný tímto okamžikem není, protože jej lze změnit… alespoň tedy snad) dojde svému ovoci. Tím se rozjíždí i ta těžká, psychologicko-dramatická stránka, protože Hinazuki není jen tak obyčejnou dívkou, alespoň co se týče toho, v jakých podmínkách žije. Záchranná mise tak zahrnuje hromadu překážek, včetně i neznáma, kdo je vlastně oním vrahem, který ve městě řádí a který způsobil v budoucnu usvědčení a uvěznění (dle přesvědčení samotného Satorua) nevinného člověka. Mísí se zde prvky jak lehké detektivky, tak již zmíněných dvou žánrů a hlavně hromady zvratů, které si s klišé rozhodně ruku nepodají. To ani zdaleka. Tedy, dobře. Nalezení vraha z divákova pohledu se ukázalo být sice náporem na mysl a neukvapením se v jasném přesvědčení, že to skutečně „zahradník“ být nemůže, ale to nemohu brát jako výtku, protože každý si může svůj obrázek i závěr udělat sám a pak být o to víc překvapen, jak se věci skutečně mají. A nebo taky ne, což pořád neberu za dostatečný kaz pro snižování hodnocení. Oceňuji, jak děj dokázal vybruslit i z chvilkového jasna a poplést člověku hlavu natolik, že už nevěděl, čemu má vlastně věřit.

Samotné vyvrbení je něčím, co jsem osobně rozhodně nečekal. Nevadilo by mi se spokojit s jasně daným uzavřením zhruba v půlce série, ale to, co následovalo, mě jen utvrdilo v mém názoru, že se skutečně jedná o jedno, troufnu si říct, z nejlepších anime za poslední léta. A to bez nadsázky. Nebudu již více odkrývat a prozrazovat, přeci jen, v recenzi okatě spoilerovat nemohu. Taktéž nemohu nalézt jakékoliv výtky, kromě těch, které jsem již uvedl a které ve své podstatě ani výtkami nejsou, jen osobními a obhajitelnými pohledy na věc. Co je ale jasným a nevyvratitelným plusem – jedná se o dokončenou sérii. Tudíž pro jednou konec trendu adaptovat dlouhé manga tituly a pak si třeba dotvářet vlastní, alternativní zakončení. To zde není. Díky čemukoliv mocnému nad námi za to! Navíc, napěchovat celý děj do „pouhých“ 12 epizod, aby se nic podstatného nevynechalo, či neunáhlilo, je docela umění. Titul tak nepokazilo skoro nic a svůj status téměř úplné dokonalosti si může hrdě držet i nadále.

Už tak úžasnou sérii doplnil jak výborný hudební doprovod, tak i dvojice openingu a endingu, z nichž oba zaujaly, alsepoň v mé hlavě, jasný zapamatovatelný bod. Zpracování se nesnažilo o jakékoliv extrémy a zůstalo u klasické, „zlaté“ 2D anime kresby a příslušných animací, s občasným 3D, co se tedy takových těch třeba úvodních pohledů z první osoby týče, ale nic vyčnívajícího a už vůbec ne závadného.

Tím bych ukončil tuto recenzi, kdy je jasné, že méně, než 10/10, udělit nemohu. A ani více. Vřele doporučuji, ačkoliv se samozřejmě mé názory mohu od mnohých ostatních lišit. Je to holt čistě věc názoru a cítění. Pro mě osobně tedy, mohu-li zopakovat, nejlepší anime zimní sezóny 2016 a taktéž i jedno z nejlepších anime za poslední roky. Tím, jak jsem byl anime tvorbou spíš znechucen, opět dostávám naději, že se v průběhu roku třeba objeví zase něco podobné kvality. I když, prozatím těžce pochybuji.