Gokukoku no Brynhildr

Děj nás zavádí do našeho světa (jak jinak taky) a zde se seznamujeme s hlavním hrdinou, Ryoutou, který neměl moc veselou minulost. Jako malý měl totiž za kamarádku dívku, jenž přezdíval Kuroneko, se kterou často chodili pozorovat hvězdy na noční obloze. Nicméně se jednoho dne stala nehoda a při pádu z přehrady Ryouta o Kuroneko přišel. Nicméně si po této události řekl, že to někam dotáhne a potvrdí existenci UFO, kterou mu potvrzovala právě Kuroneko. Následně se dostáváme do současnosti, kdy už je Ryouta studentem a jednoho takového dne do třídy přichází nová dívka. A jak jinak, než že nejen, že vypadá úplně jako ta Kuro, kterou znal z dětství, ale dokonce se jmenuje Kuroha Neko. Už si myslí, že je to ta Kuroneko, kterou znal, ale následně zjistí, že se mají věci trochu jinak...

Vyčerpávající popis, který bych jinak sepsal na pár řádků, ale zde to nešlo jinak, než si to blíže představit. Na první pohled to nezní nějak zvláštně. Máme tu vskutku smutnou minulost a motivaci hlavního hrdiny to někam dotáhnout a pak náhle až příliš podezřelou postavu, která tu jeho kamarádku z dětství nějak moc připomíná. Ale to není vše. Hlavním tématem tu je totiž magie. Ale ne taková, jakou ji všichni znají. Zde je to bráno z vědeckého hlediska. Můžu tedy již prozradit, že zmíněná Kuroneko je jak jinak, než jednou z nich - z existencí, které ovládají magickou moc, ovšem tato moc je omezená. Všechny tyto existence totiž mají vzadu na krku takovou věc, která slouží hned k několika způsobům - určuje tedy především limit, který může daná existence využít, nicméně pak se dá použít i tlačítko, které ji zahubí. A aby toho nebylo málo, musí navíc do určité doby užít speciální tabletu, jinak se začne, laicky řečeno, rozpadat. A když půjdu ještě víc do hloubky, tak toto všechno způsobuje jistá záhadná životní forma, která právě sídlí uvnitř hostitele. A všechny tyto existence drží ve zvláštní laboratoři, kde je zkoumají a dělají na nich pokusy. Všechny navíc různě očíslované. Prostě ten nápad je zde výborný, až přímo geniální a naložit by se s ním dalo všelijak. Jak s ním však naložil Gokukoku no Brynhildr?

Přesuneme se z nadšení do trochu méně příjemné části a začneme z lehka kritizovat. Tak tedy, jak už jsem říkal, máme hlavního hrdinu Ryoutu, který není jen tak ledajakým hlavním hrdinou. Tedy kromě toho, že disponuje stejnou "retardací", jako většina hlavních hrdinů, má navíc velice dobrou paměť... tedy, ne dobrou, výbornou, kdy si dokáže zapamatovat věci jen co na ně pohlédne. Ne, nespojuje se to s magickou mocí, fotografická paměť je mezi lidmi normální. Ano, i takové cvoky máme kolem sebe. Pak se sem přidá i Kuroneko, respektive tedy Neko, která je první z "magických dívek" a vlastně jedinou magii, kterou může využít, tak tu, která vše okolo ničí. Hola, hola, Lucy volá... Naštěstí ne tak vražedná, spíš naopak. S ní tu je ještě Kana, která se ovšem nemůže hýbat (což je vysvětleno později, proč je tomu tak) a ke své komunikaci využívá takového hlasového zařízení, protože jediné, co ovládá, jsou prsty jedné ruky. Dokonce se ten její zázračný počítačový hlas nijak neliší od toho normálního, včetně vyjadřování emocí (Stephen Hawking by mohl závidět). Ano, tyhle dvě beru. Pak ale přichází to, co pomalu poslalo celý děj do kytek. Ano, správně, mluvím o harému a řadě jedné tupé postavy za druhou.

Protože má Ryouta k dispozici celou hvězdárnu (trochu slabší, než restaurace), je jasné, že aby se zaplnila, je třeba povolat další postavy. Respektive tedy dívčí, protože dvě nejsou přece nikdy dost a to by nebyl jinak správný harém. Jako první přichází Kazumi, která zároveň do děje přinese řadu neostyšných dvojsmyslů a celkového perverzna. Ano, opravdu, to zde strašně chybělo. A aby toho nebylo málo, hned jako druhá nakráčí Kotori - tupá a naivní postava, která vyniká leda tak svojí postavou, ale ničím jiným. A že taky utekla z laboratoře, stejně jako ostatní se zapsala do školy a tím pádem, že budou všichni jako jedna šťastná... harémina. Prostě děs a to nemluvím už o tom, že samozřejmě zde to nekončí a chystá se přijít z čista jasna hned pár dalších postav, které naštěstí nemají v ději takový význam. Zase, abych je jen nehatil, musím uznat, že třeba taková Kazumi a dokonce i Kotori měly nemalou roli v ději, respektive v průběhu, kdy nebýt jich, mnohé věci by skončily špatně, či vůbec nejhůř, jak by to jen šlo a to je lehce obhajuje. A paradoxně nejvíc na pytel pak vychází právě Neko. A to má ze všech nejlepší povahu. Ale což. Když se zaměřím na ostatní postavy, taky to není žádná sláva. Hlavní záporák tu je jen proto, abychom se o něm dozvěděli, že se tváří v každé situaci pořád stejně a že je to strašně zlej týpek, kdy následná eskalace osobnosti je spíše směšná. To samé platí o ostatních záporných i méně záporných postavách, které tu jsou jen proto, aby se přiřítily, napáchaly nějaké zlo a pak zase rychle odešly. I třeba navěky.

Příběh tak dojel hlavně na postavách, kdy jen se slzou v oku vzpomínám na ty z Elfen Lied, kterých bylo taky dost, ale klaďasové i záporáci měli své vlastní místo a dodávali ději duši. Zde se o dodávání duše mluvit nedá. Celkově, když to srovnám, tak Elfen Lied neměl v základu úplně tak dokonale geniální myšlenku, ale pohrál si s ní tak, že i to málo vytáhl na samý vrchol. Brynhildr měl geniální myšlenku, ale nevytáhl ji vlastně skoro nikam, jen si s ní tak pohrával, válel ji v ústech a myslel, že to celé zachrání občasná koupelnová scénka, nějaká ta smrt (s následným zázračným oživením) a nakonec závěr, který vůbec nestojí za řeč, ačkoliv byla jistá naděje na zvrat. Samo o sobě to poutavé je, to zase ano. Když třeba museli vymyslet, jak se dostat k novým pilulkám, aby se zachránili a že se Ryouta dostal do situace, kdy ho můžou kdykoliv zabít, protože se dostal do křížku s čarodějnicemi, o kterých nesmí nikdo nic vědět. Každý díl měl i minimální dávku napětí a ke konci čekal cliffhanger, který přímo volal po dalším díle.

Zpracování je dobré, lehce nadprůměrné, kdy ničím zvlášť nevyniká a tím pádem ani neurazí. Co se týče hudby, ta taktéž není špatná, hlavně se mi líbí, že zachovali původní styl a tak je první opening instrumentální dubstep, což v anime nebývá. Druhý opening se, aspoň podle mě, taky vyvedl. V tomto ohledu si stěžovat nemůžu, vše sedělo a bylo to příjemné na pohled i na poslech.

Teď ale už k vyhodnocení. Využíval jsem hodně negativ, kdy jsem zhatil jak postavy, tak děj, ale pravdou je, že to mám osobně stále za jedno z nejlepších anime sezóny. Jen mě mrzí, že tak geniální nápad šel do kytek kvůli samým blbostem a nedodělkům. Jistý vliv autora tam samozřejmě byl, ale pokud o tomhle jistý člověk tvrdil, že je to "dospění", tak teda nevím, kam za ty roky šly kvality. Když se zase otočím na Elfen Lied, jakožto ke své svatyni v tomto hodnocení, tam sice vyhrála v masochistických srdcích diváků hlavně brutalita, ale zase měla opodstatnění a vše doplnil výborně zpracovaný příběh a dobré postavy. Zde to mělo taky jistou krvavost, ale její význam nebyl tak silný a děj se ubíral jen jedním směrem, který byl spíše už předvídatelný a ke konci směšný. Žádná smršť emocí se zde tedy nekonala, což bohužel není moc pozitivní fakt. Na druhou stranu, dívat se na to dá, je to napínavé a když člověk přivře oči, dokáže si to užít jako každé jiné sledovatelné anime.

S hodnocením jsem hodně přemýšlel, ale protože se mnoho věcí opravdu nepovedlo, z původní hranice 7,5 snižuju na 7/10.

Pokud se vám líbilo Elfen Lied a chcete něco, kde je velice podobný nápad a dokonce to má i stejného autora, rozhodně by měl být Brynhildr první, na co se vrhnout, jen tedy s tím, že nečekejte žádnou pecku, nýbrž anime s velkým potenciálem, ale slabou dohrou. I tak věřím, že se najde nejeden člověk, kterému to bude naprosto vyhovovat a tak bude mé varování zbytečné.