Hibike! Euphonium

V první řadě, toto anime se těžce zaobírá orchestrem, takže kdo na tento hudební žánr není, by se mu měl raději vyhnout obloukem. Na všechny ostatní čeká série přímo stvořená pro ušní boltce. Příběh jako takový se víceméně točí jen kolem samotného klubu a jeho pokroků, protože ze začátku se nejedná o zrovna nadějné seskupení, které by si mohlo vůbec troufnout na celostátní soutěž. Tudíž to celé není jen jakousi zástěrkou pro jiné dějství, které se zde taktéž vyskytuje, ale jen v míře na pozadí, takže i co se týče jakýchkoliv náznaků romantiky se jedná buď o něco přímočarého bez dalšího řešení, či s podivem o jakési lehké náznaky shoujo-ai.

Postavy tu jsou různorodé a nedrží se jen hlavní trojice, kterou tvoří lehce demotivovaná hlavní hrdinka Kumiko a její dvě nejbližší kamarádky. Zaměřuje se to v lehké míře na hned několik členů klubu a jejich, leč odstrčeněji podané příběhy, které se stále točí hlavně okolo klubu jako takového, takže dojde třeba na řešení, která ze dvou trumpetistek bude hrát sólo, což si vyžádá nemalé spory, hlavně ze strany jedné opravdu nesnesitelné a i poněkud svým „idolem“ posedlé postavy. Co se mi ovšem líbilo, že jakékoliv drama spjaté s klubem nezapadlo do klasického klišé, kdy by se využívalo obklik a výhod pro jednu z řešených stran, naopak zde bylo mnoho i docela překvapivých a nečekaných momentů. I přesto si ale myslím, že se to snažilo mnohdy o přílišnou dramatizaci, ačkoliv vše zůstávalo ve většině až křiklavě realistické. Hlavně zde byl krásný náhled na to, jak se dokáže i něco, co nevypadalo ze začátku nadějně, postupně zlepšovat a to téměř do nejmenšího detailu (a noty).

Nicméně hlavním aspektem, které ale přineslo studio, jenž to mělo na starost (Kyoto Animation) je úžasná kresba, animace a vše okolo vzhledové části anime, takže už to samo bylo nemalou pastvou pro oči. Samozřejmě, do zpracování patří i hudba, kdy klobouk dolů, ale dát dohromady i takový hudební požitek, kdy mě osobně i v horkém letním dnu v jednu chvíli pořádně zamrazilo, je opravdu mistrovské. Nešlo se netěšit už jen na závěrečnou část, která toto dokázala v plné parádě. A to nemluvím o tom napětí, které přímo člověkem dokázalo prostoupit a měl rázem pocit, jako by byl sám v situaci, která se zrovna „na plátně“ odehrávala.

Těžko sepíšu něco delšího na něco, čemu můžu máloco přímo vytknout. Leda z osobního hlediska se v mnoha částech jednalo o lehce hlubší a méně záživnou záležitost, nicméně zbytek to přebil dostatečně. I tak budu s hodnocením šetřit, protože spíš než po obsahové stránce, jsem si to celé užil po té hudební. I přesto, studio KyoAni nezklamalo a přineslo další titul s netradičním tématem, které navíc vytáhlo na pomyslný kopec slávy.

7,5/10