Advik 2016

Předem se omlouvám za veškeré překlepy a nesmysly, které budu průběžně opravovat. Článek jsem sice neuháněl hned po konání, ale za dva dny jsem bohužel únavě neporučil a to se podepsalo na mém výkonu a vůbec i stylu psaní.

Ospalý začátek

Letošek jsem pojal v poněkud neřešícím stylu. Takže ono blížení se osudného data na mě prakticky nijak nedoléhalo, nervozita se nedostavovala a vlastně ani žádná očekávání. Spíš jsem to bral jako takovou menší bariéru, jenž mi vlezla do osobního volna. O tom, jak jsem prožíval noc před Advikem, která zahrnovala skládání nového počítače a tudíž strasti typu termopasta na prstech, která nešla smýt, budu vyprávět v jiném článku.

Úplný počátek dějství se tak nesl v nevyspalosti, kterou umocnil zvonek u dveří, na který mi kdosi zazvonil, ale když jsem rozespalý a zmatený vyběhl ze dveří, nikdo nikde nebyl. Následné nucení se alespoň do dalších pár zbývajících hodin spánku tak byla spíš jen taková formalita a nepříjemné probuzení se dostavilo až v jednu odpolední díky budíku.

Fronta a odbavení

Vše šlo poté ráz na ráz. Již téměř bez jakékoliv časové rezervy jsem vyrazil pro prvního „conlegu“ Steela, se kterým jsme se poté vypravili pro dalšího člena, tedy Blooka. Po otočce na bytě, kde jsem byl tak hodný a ubytoval je, jsme již vyráželi směr Háje a samozřejmě stará dobrá Modrá škola, kde se letošní Advik (díkybohu) opět konal. Ze začátku mě překvapovalo, že jsme dorazili na místo a kromě pár již jasně podivně vypadajících lidí mířících na to samé místo nebyl kolem téměř nikdo. Až za rohem se nám otevřel výhled na sice ne tak šílenou, ale i tak dost velkou frontu. Zmatky přišly, jakmile frontu obíhali dva orgové a snažili se návštěvníky nasměrovat na správnou stranu. Jednomu nebylo vůbec rozumět a od druhého jsme vždycky slyšeli jen konec věty. I tak jsme nakonec pochopili, že neregistrovaní mají jít kupředu a registrovaní si naopak vystát frontu. Na jednu stranu trochu divné, na druhou pochopitelné z hlediska, že neregistrovaných bylo zřejmě více.

Odbavení proběhlo vcelku rychle. Dostali jsme oranžové pásky, kdy nebyly konečně růžové, i když to byl i pod tímto „pozlátkem“ ten starý dobrý (škaredý) design. Ale lepší, než drátem do oka. Zvyklý z jiného conu mi přišlo až takové úsměvné, že jediné, co jsme dostali, byl program. Nicméně mi to přijde naprosto dostačující a vůbec, někde ani ten program zadarmo nedají, naopak za něj ještě požadují dvacet korun (záměrně nejmenovaná akce). V tom všem uspořádaném zmatku mi už vyzváněl telefon a já si to zamířil zase ven z budovy, abych vyzvedl posledního člena skupinky – Honzu. Tedy, úplně nového člověka, kterého jsem do té doby znal jen z ČSFD a zde jej mohl poznat naživo. Steel si pak ještě chtěl odskočit, ale vrátil se s tím, že je na dveřích napsáno „jen pro žáky školy“. No, dobře, s tímhle by si mohl odskočit leda tak venku na trávníku.

Virtuální Realita – současnost a budoucnost

Konec zážitků mimo program a začátek přednášek. Vůbec první přednáškou, kterou jsme navštívili, byla ta o Virtuální Realitě od přednášejícího Enixe. Ten ji podal velice dobře. Dozvěděli jsme se nejen, že existuje Oculus či Vive, ale také, že zejména tyto dva produkty měly společnou minulost. Tedy, že samotný Vive měl být původně Revive, značící obnovení technologie, ze které původně čerpal právě Oculus Rift. Samozřejmě, nemluvilo se jen o těchto dvou a padlo i na téma Google Cardboard a na to, že Google má svou vlastní divizi X, kde vznikají právě takovéto projekty záměrně vymýšlené, aby z nich vzešel zhruba jeden z dvaceti produktů. Zajímavé, zábavné a na první přednášku velmi slušné.

Haters Gonna Hate aneb kritika vs. hate

Na tuto přednášku jsem se původně těšil mnohem víc, než na VR. Bohužel, zde moc infa nepodám, alespoň ne ze své strany, jelikož jakmile přednáška začala, ukázal se nedostatek v absenci anotací v programu (webová verze ji měla). Tudíž se téma nezaobíralo hatem a kritikou jako takovými, ale v rámci cosplaye. To by se ještě jakž takž dalo, ale co přednášející Zeny a Riakel nahodili nepříliš vizuálně pěknou prezentaci, na které byla navíc „zeď textu“, okamžitě nás to odradilo a ve chvíli jsme byli pryč. Od Takumiho, kterého jsem potkal poté, jsem se dozvěděl, že to ale byla sranda a ukazovali hlavně obrázky s rozdíly, co je a co není dobrý cosplay. Tam mě trochu zamrzelo, že jsem impulzivně vstal a odešel, ale nedalo se už nic dělat.

Pro dnešek zvonec

Tím nám skončil i čtvrteční program. Chvíli jsme ještě postáli s Takumim a Aniou, které jsme potkali po přednášce, ale pak jsme to moc nezdržovali a již mířili zpět na byt. Tedy, dojmy ze čtvrtka docela slušné a i když to nebyl dlouhý den, stále před námi byly další tři. A otázka, jak se vyvedou ty.

Opět na Háje

Páteční ráno bylo ještě takové svěží. Po vyskočení ve stylu jelena jsem šel vyhecovat své dočasné spolubydlící k rychlému odchodu. Dlouho to netrvalo a opět jsme mířili na místo konání a tak tak na začátek programu.

Japonské a Čínské šokující podivnosti

Na přednášky tohoto typu koukám skrz prsty, protože lidi mají vesměs tendenci přehánět. Ale i tak jsem zvědav dorazil a čekal, co se bude dít. Problém začal už od první minuty a to ten, že přednášející holt mluvila potichu a my, sedící vzadu, měli možnost slyšet při nejlepším každé druhé slovo (já slyšel i jen to třetí, čtvrté…). I přes tento velký kaz, který se dá snadno vypilovat, byla ale přednáška zajímavá. Tedy, kromě takových těch bizarních pomůcek, které mají údajně změnit strukturu obličeje, či ji nějakým způsobem ovlivnit, došlo i na variantu jídla. Tam musím říct, že mě opravdu až nepříjemně znepokojily ukázky jisté restaurace, kde jsou schopni vykuchat žábu a její část, která se ještě hýbe, vám společně se zbytkem vnitřností naservírovat s jakousi omáčkou. Hnus odporný, ale asiatce na videu očividně chutnalo, že i mrkající žabí hlava na talíři by si bývala ráda kousla. No, ne, raději ani nevzpomínat. Zbytek tvořil i nějaká ta videa, kde na jednom byla třeba reklama na nudle ve stylu příběhu o páru lidí, kteří neměli to štěstí se sblížit v jakékoliv jiné době a až v té moderní se jim to povedlo díky oněm nudlím. Či videjko o jakémsi mimozemšťánkovi, který si právě procházel dospíváním. I když jsem tedy přednášející moc neslyšel, nakonec jsem si z přednášky odnesl překvapivě hodně (hlavně toho negativního, co se obsahu týče, to se do paměti vypálí nejsnáze).

Čínské lodě pokladů – největší flotily středověku

Neplánovaně jsem v sále zůstal jen s Honzou a Blookem na další přednášku, jejíž téma mě už od začátku nezaujalo. Tedy, ano, mám rád piráty, lodě a vše kolem, ale jen, co se zábavy týče a tudíž výklad o historii mi doslova unikal chtě nechtě jedním uchem ven. Navíc to přednášející podal takovým až uspávajícím stylem. Ne, že by nudil, on to měl zajímavě zpracované, ovšem v první řadě jak jsem řekl, téma mě nebralo a v druhé, připadal jsem si jak pod vlivem píšťalky uspávače hadů. Přesto mě ke konci překvapilo, že se vlastně žádná z oněch dřevěných lodí nezachovala a lidé po nich stále pátrají, ačkoliv marně. Vše bylo doplněno trochu irelevantním trailerem na jinak dobře hodnocený film Komorná. Dobře, zůstaňme u toho, že přednáška nesedla jen mně osobně z jinak dost prořídlého sálu.

Na jídlo se stylem

Nikoliv přednáška, ale krátký odstaveček o našem výletu do čínské restaurace poblíž, kam chodilo kupodivu hodně návštěvníků Adviku. Ani bych nečekal, že se tak dobře najím zrovna na conu a ještě to za mě bude platit někdo jiný (ano, ještě jednou mnohokráte děkuji Blookovi za oplacení služby, ačkoliv jsem mu to již řekl i osobně). A s plnými žaludky hurá zpět na akci! Tedy, hurá…

Miss Advik

Co tuto soutěž Steel navštívil asi před 3 lety právě na Adviku, z ní akorát odešel s tím, že tam byli samí kluci a tudíž jedna velká trolovina. Tak, proč ne, jeden ročník trochu udělat jinak a tento bude opět normální. I tak jsme ale měli pochyby, ačkoliv jsme se nemohli dočkat, protože čekání před sálem bylo doslova nekonečné.

Když přejdu už k části soutěže. Bohužel se vyplnily ty horší obavy a představa sálu plného krásných dívek se v mžiku rozplynula jak pára nad hrncem. Z celkového počtu osmi účastníků byly přítomny jen dvě holky. Tedy, jedna také crossplayovala opačné pohlaví a druhá byla jako jediná hodna toho svého. No, dobře, jasná recese, již jsme nic jiného neočekávali. Došlo na dvě disciplíny. Nejdřív se nám všichni představili, poté měli vlastní scénku (hodně si vybírali striptýz, nečekaně), ještě později „promenádu v plavkách“ a úplně nakonec speciál ve stylu Advikovského twerkingu. Potěš koště, si člověk řekne, ale ona to i byla docela sranda. Chlapi byli vesměs výborní. Sám vypíchnu sympaťáka ve stylu školačky, který měl sice zajímavý styl, ale jeho samostatné číslo působilo dojmem výstupu zkrachovalého komedianta. Mé oko říkajícíc si o vidlici mixéru ještě dokázalo uznat těžce podivného, ale stylově zajímavého „králičího muženy“. Jediná holka, Mamo, bohužel nepředvedla takřka nic a na to, že tam byla jako jediná holka (bez jakýchkoliv pochybností), mezi tu ostatní sebranku zapadla natolik, že vlastně vůbec ničím nevyčnívala. No, co mám povídat, sranda to byla, ale příští ročník si už s jistotou odpustím. O to víc mě překvapilo, že se dobře bavil jak Steel, tak Blook a přitom to jsou oba těžcí homofobové (tedy, samozřejmě, zahrnu-li do tohoto i souzení crossplaye). Podivné, ale budiž.

Stopařův průvodce po animačních studiích

Prodleva před soutěží bohužel znamenala i posun celého jejího trvání a já s dojmem, že vše pěkně navazuje, naběhl do anime sálu, kde už dávno běžela Meonova přednáška. Slíbil jsem mu, že ji zaznamenám na kameru, ale takhle už bylo pozdě a mně zbyly akorát tak oči pro mixér. Pech, ale co se dá dělat. Naštěstí jsem alespoň svým zrakem mohl zaznamenat její zbytek. Dle názvu, téma se točilo okolo celkem pěti animačních studií, jejich stylu produkce anime a okolo toho i zajímavostí. Jednou z nich byla třeba taková, že P.A.Works sídlí na rozdíl od jiných studií úplně mimo město, na první pohled v úplně díře kdesi na severu Japonska, nicméně na krásném místě, které má pozitivní vliv na jejich tvorbu. A samozřejmě, zajímavosti i o ostatních studiích, jako je Madhouse. Nicméně nejvíc mi utkvěl v paměti fakt právě ohledně P.A.Works. Přednáška velice nadprůměrná, bohužel neviděna celá, nezaznamenaná a tím ve mně vzbuzující výčitky, že jsem neodešel z té předešlé blbosti dřív.

Foto ©Takumi

Rychlá pauza a karaoke

Překvapivě jsem na přednášce potkal část staré skupinky, kterou jsem zde rozhodně nečekal. Protože byl chvíli čas, strávili jsme jej opět nějakým tím rychlým zabitím času typu výlet do obchodu pro jídlo a zpět.

Ani Steel nebyl co se týče slibů zrovna důrazný, protože místo na Meona si zašel na karaoke. Jasně, každý dle svého vkusu, ačkoliv zde mě tato volba dost překvapila. Šel jsem jej proto vyzvednout a poslechl si ještě poslední dva účinkující. Ten poslední, jenž si vybral single The Final Countdown od Europy, se z prvního dojmu jevil jako nějaký divný Link, ale jakmile začal zpívat, bylo jasné, že tenhle týpek zpívat umí a to sakra dobře. Sice strašně přeřvával, ale hlasově špička. Karaoke mě nějak víc nezajímalo a proto nemá úplně svůj odstavec, ale co jsem slyšel, mi k překvapení stačilo.

Poznej anime

Nebýt Takumiho, ani bych si nevšiml, že tu nějaká taková soutěž je. A samozřejmě, ani on, ani já, jsme tam nesměli chybět. Kdybychom věděli, že přípravy budou trvat přes půl hodinu, nespěchali bychom. Samozřejmě chápu, že to bylo z důvodu, že skoro nikdo nebyl zásoben tužkou a papírem, ale než se vůbec sehnal vercajk, než každý z „postižených“ odpřísáhl na tygříka, že to všechno vrátí, utekla úmorná doba. Soutěž probíhala klasicky. První část se týkala poznávání podle obrázků, druhá podle hudby. Nebylo to nic lehkého, o čemž vypovídaly poloprázdné papíry lidí kolem (neopisoval jsem). Takumi měl samozřejmě téměř vše, nicméně osobně nejsem se svým výsledkem ani nespokojen, ale ani zvlášť spokojen. Co jsem mohl, věděl jsem. Tedy, až na poslední dva bonusové body, kde jsem hudbu už slyšel, ale bohužel si za nic nevzpomněl, z čeho to bylo. I tak padla myšlenka na to, že se přece jen můžu umístit, jelikož tak tomu bylo před dvěma lety, ačkoliv jsem ani tehdy nic moc nevěděl.

Bubble Bobble

Co lepšího dělat, než si v hluché chvilce zaskočit na staré arkádové hry? Se Steelem jsme se chopili Bubble Bobble, což je hra, kterou jsem hrál už jako malý a zde pocítil silnou vlnu nostalgie. A také to mohl konečně hrát v originální verzi pro automat. Strávili jsme hraním takřka celou volnou chvíli, kdy nechápu, jak se Steelovi povedlo nahrát mnohem víc bodů, i když já byl ten, kdo jasně bodoval (jak by ne, když jsem to znal). Sotva jsme prošli asi 3 světy, vyhodilo nám to „coin error“. Prostě to naší epičnost už neuneslo. Což bylo i dobře, protože jinak bychom u toho zkysli kdo ví jak dlouho.

Sakuga – umění japonské animace

Druhou Meonovu přednášku jsem už nemohl minout. Tedy, hlavně proto, abych aspoň z části napravil resty a tuto již zaznamenal i na kameru. Bohužel, zase mi štěstí nepřálo a leč připraven, kamera se mi se začátkem přednášky najednou vypla a nechtěla naskočit. Naštěstí vše dobře dopadlo i přes lehce uřízlý začátek.

Myslím, že tato přednáška byla mnohem obsáhlejší, než ta předešlá. Samozřejmě, týkalo se to hlavně animace jako takové a určitých lidí, kteří v tomto oboru přímo vynikají. Třeba Megumi Kóno, která vyniká hlavně v animaci vlasů a tudíž si ji najali pro naanimování vlasů hrdinek v tanečních scénkách v Idolmasteru (mimochodem, skutečně úžasně zanimované). Taky padlo na fakta, že oproti Idolmasteru zrovna konkurenční Love Live! nikdy neanimuje ve 2D víc, než tři postavy naráz a stejně jsou postavy v pozadí omezeny, co se právě oné animace vlasů týče. A jakmile je těch postav víc, jsou ve 3D. Něco z toho jsem věděl, ale ne takovéto detaily. Samozřejmě, nesmělo chybět ani precizní rozebrání animace rámce po rámci z One Punch Mana, kde se přednášející zaměřil hlavně na typický, vyšrafovaný styl zdůrazňující úder, či ránu. Parádně zpracováno a připraveno, nemám výtky.

Polovina conu za námi

Tím ukončuji i docela zdařilý pátek, který neměl prakticky žádná hluchá místa. Proběhl (až na zásek s Miss) hladce, vyplněně a hlavně příjemně. Stále nás čekala dokonce víc než půlka zbývajícího dějství, což jedině dodalo na optimismu.

Vesele neveselé ráno

Ráno začalo vesele. Sotva jsem se totiž dokázal posadit na posteli a pomalu se začít vzpamatovávat, už do dveří vcházel vysmátý Steel a hlásal „Vstávat a cvičit!“. Tím bylo jasno, že oficiálně začíná vrchol Adviku, tedy sobota.

Už v pátek jsem plánoval, že si na sebe vezmu svůj Journey cosplay, který jsem měl na AF, ale nějak jsem se do toho nedokopal a tak jsem jej chtěl aspoň nahodit v sobotu, když už má být takový ten pomyslný vrchol. O to hůř, že se mi záhadně namočily ponožky ve skříňce v koupelně a sotva jsme dorazili k stanici metra, došlo mi, že jsem zapomněl i vercajk poslední záchrany, v tomto případě lepidlo, kdyby se mi nějaký z ornamentů cosplaye rozhodl začít odlupovat. Už to předznamenalo, že mi štěstí moc nepřálo a já nakonec cosplay na sebe nevzal vůbec. Ale co, mohu tvrdit, že jsem na Adviku cosplay měl. (Jen tedy ne na sobě, ale v batohu.)

Nasuverze od „Grega“

Asi tou největší záhadou byla vůbec první přednáška v programu. Záhadou myslím ono jméno „Greg“, u kterého jsem tápal, zda je to opravdu Grek1, či nějaký jiný Greg. Téma by odpovídalo prvnímu zmíněnému přednášejícímu, to samé fakt, že to měl ve velkém sále. Nicméně dokud jsme před chodbou do sálu opravdu nespatřili toho dobře známého Greka, pořád jsme byli na vážkách. No, tohle se Adviku hodně „povedlo“. Následně jsme hledali důvod, proč je tam takováhle zkomolenina a zda to není jeho pravé jméno. Tak není, tudíž to v programu bylo špatně a těžce zavádějící.

Nyní už ale k přednášce o Nasuverze, což je univerzum zahrnující tituly jako je Tsukihime, Fate/Stay Night a mnoho dalších. Přednášející to vzal od samotného začátku a jak celý fenomén Nasuverze vlastně zvykl. Zde bych snad prvně u tohoto přednášejícího vytkl, že když mluvil třeba o faktu, že jeden z autorů trpí obsesí postavou Saber a tudíž v každém díle a vlastně i scéně se jedna postava jí podobná objeví, neukázal žádný obrázek, či ukázku. Samozřejmě, lze si to dohledat, ale když už je o něčem řeč, nebylo by na škodu to i pro představu ukázat, i když to mohlo být takové méně plánované info, kdo ví. Jinak přednáška sama o sobě skvělá, dokonce mě potěšilo, že o Tsukihime hovořil velmi pozitivně, co se anime adaptace týče a tím jen ukázal, že je anime komunita celkově na hlavu. Osobně není Nasuverze mým šálkem kávy, ale díky mým zkoumáním a taktéž Takumimu s Aniou je mi docela blízké a tudíž zde to vedlo akorát k navnadění na zhlédnutí některých zmíněných sérií. Taktéž nesmím zapomenout i skvělé dodatky zahrnující velice zajímavou minulost Nasuverzáckých upírů a vypíchnutí některých nelogických prvků. Nemám co víc dodat, přednáška i na pár maličkostí povedená.

Přesuny a rušení v programu

Poté jsme se chystali na přednášku o přežití v anime světě, nicméně co jsme došli do sálu, čekalo nás nemilé překvapení v podobě úplně jiné přednášky. Prý opět jedna přednáška zrušena a nahrazena jinou. Upřímně, ještě jsem tu o tom sice nepsal, ale posuny, rušení a vůbec i zmatek, co se týká programu, se děl po celou dobu konání. Dosud jsem na žádném conu nezažil tolik změn, co zde a to není vůbec dobře, naopak. Chápu, že přednášející mají také své životy a občas jim může do přednášení něco skočit, ale to stále neomlouvá, že na Adviku se tohle dělo v neúměrné míře a nástěnka označující tyto změny jen kvetla. No, můžete posoudit sami. Člověk si tak nemohl být vůbec jist, zda tam, kam jde, pořídí a či nebude nucen přehodnotit své plány, jako jsme bohužel museli nejednou i my. Velký kaz, který letos musím vytknout, nedá se nic dělat. A to i Honza, který k tomuto měl velkou míru tolerance, poté sám říkal, že se mu to už zdá až příliš (byl to jeho vůbec první con).

Než jsme vymysleli, kam dál, postávali jsme na chodbě a tím se dostavily i první chmury a hluché místo. Sám jsem zaznamenal pokles nálady a i jistou nechuť, naštěstí nepříliš dlouhou a již brzy jsme vyráželi na další, pro mě neplánovanou přednášku.

Démoni Japonska

Ačkoliv téma démonů není ničím, co by mě aktivně zajímalo, zde jsem se dozvěděl mnoho zajímavých věcí, mezi kterými bylo i třeba srovnání, jak některé z démonů překroutil anime svět, respektive Naruto. Z jednoho démona tu tak udělali slimáka, z jiného něco mezi drakem a koněm. Překvapivě dobrá, obohacující přednáška, ke které bohužel nemohu dodat nic víc, protože to přeci jen není moje téma. Ale rozhodně jsem se nenudil.

Mezifáze

Mezitím, co jsme trávili čas mimo program, nás opustil Blook, který musel odjet z osobních důvodů dřív. Z kořenové skupinky jsme tedy zbyli jen dva, vč. tedy Honzy, který se k nám přidal později, protože jeho parťák jaksi upřednostnil svou polovičku (to tak s těmi vztahy holt bývá).

Ecchi pantomima

Po setkání s Takumim nás napadlo zajít na ecchi pantomimu, protože to znělo zajímavě. Jak jinak, než že byla odložena o celou půlhodinu, ale alespoň se konala. Tedy, po zase dlouhém začátku začala samotná soutěž, kde se vždycky vybral někdo ze soutěžících a ten měl následně beze slov a jen s náznaky předvést nějakou tu ecchi scénku. Z těch, co jsem viděl, byli někteří lehce uhodnutelní, u jiných zase těžko říct, ale celkově dobrý nápad, který na conu ještě nebyl. Bohužel jsme nesetrvali na celou dobu konání a razili na další přednášku.

Ako vzniká animovaný film

Původně jsem váhal, zda přednášku navštívit, ale držel jsem se ostatních. S animacemi mám osobní zkušenost, přece jen to patří mezi mé koníčky a tudíž hodně věcí pro mě nebylo novinkou. I tak se našlo pár příkladů, třeba animace z písku, o které jsem do té doby moc neslyšel. Přednášející, Hermy, obor studovala a bylo to vidět, protože přednáška byla skutečně profesionálně podaná. Kromě tedy infa, jak animace vznikají, co znamenají mezifáze a vůbec, odkud se v animaci začíná, jsme měli možnost zhlédnout I některé ukázky. Tedy, kromě velice ironické animace z písku, i třeba podivnost kompletně animovanou z papíru. Přesto, že sám jsem byl obohacen jen z části, mě přednáška bavila a to samé platí i o ostatních ze skupinky.

Lolicon: ilegální či nikoliv

Hlavní otázka byla jasná – kde všude je a není lolicon ilegální, co je za lolicon považováno a vůbec i pohled ostatních na tento stále více rozšiřující se fenomén. Přednášející EroOrochi měl přednášku velice pěkně připravenou. Dozvěděli jsme se, že třeba v Holandsku dokud jde o fikci, ilegální mít třeba na flash disku nějakou tu lolicon mangu rozhodně není. Ale naopak v Británii jsou už pravidla přísnější. A vůbec, že při cestování je lepší se zdržet cokoliv takového na přenosných zařízeních tahat s sebou. O to ironičtější, že na hlavní otázku se neodpovědělo, co se naší země týče, protože tu dosud nebyl zaznamenaný jediný případ, že by někoho zadrželi. Tudíž pokud by měl někdo hodně času a hlavně peněz a chtěl navíc rozluštit tuto záhadu, klidně by si sám mohl zkusit, jak by takový soudní proces u nás probíhal a jistě by oné lolicon komunitě přispěl velkým dílem. I když chápu, není to lákavá nabídka. Vtipnou vložkou byla i přítomnost studujícího právníka, který měl čistou náhodou po ruce zákoník a posléze se začala až vysoce politická debata, kam se připojil nejeden člověk ze sálu.

Honza za oknem

Následovala zase pauza, při níž jsem si odskočil pro jídlo a pak vysedával s Takumim, Aniou a Jirim, který se přijel na con na jeden den podívat. Náhle jsem oknem spatřil Honzu, kterak jde směrem od vchodu a bere do ruky mobil. Říkal jsem si, jestli náhodou nebude volat zrovna mně a preventivně jsem si mobil připravil. Jak ironické, že mi začal během několika sekund vyzvánět. Honza nemohl ani přes samotný smích mluvit, když jsem ho navedl pohledem na okno, ze kterého jsem mu zamával a on tak hned věděl, kde jsem. Sranda podobného rázu musí prostě být.

AMV soutěž

Opět, změny v programu způsobily, že jsme sice dle původního programu došli do sálu včas, ale AMV soutěž už dávno běžela. To bylo zrovna ve chvíli, kdy jsme s Jirim hledali volné toalety. Rychle jsem tedy zaběhl pro ostatní a již v kompletní sestavě jsme běželi do sálu.

Popravdě, nakonec jsme o nic nepřišli. Tedy, o prvních 5 AMV ano, ale co jsme viděli zbylá tři, nestálo to za moc. Na jednu stranu chápu, že nebylo letos asi moc příspěvků a tudíž organizátoři brali téměř vše, co jim přišlo pod ruku. Ale aby mělo AMV ve videu jasně viditelné titulky, či dokonce i animované karaoke titulky? Kromě toho, že střih byl zrovna u toho dotyčného AMV naprosto divný, leč se obecenstvo obsahem bavilo. No, špatné. Sice poslední dvě AMV byla už lepší, ale nemyslím si, že se konaly zázraky a tudíž ani pozdní příchod nebyl ničím, čeho bychom po zbytek dne litovali. Pak jsme i zjistili, že byla změna napsána na dveřích sálu. To, aby si člověk všude raději sám došel hodinu předem. Ponaučení pro příště.

Posezení venku a ztracený Jiri

Již jsme potkali i Steela a šli se na chvíli usadit na trávník před Modrou školu. Počasí bylo pěkné. Ani horko, ani zataženo, prostě tak akorát. Nicméně než jsme se pustili do toho pravého vzdušného dýchánku, jsme se s Jirim vydali na dobrodružnou cestu za hledáním „grálu“ (rozumějte toalety). Ono najít volnou toaletu bylo někdy o nervy. Pak se ovšem stala ta věc, že se mi Jiri ztratil. Počítal jsem, že asi nebude čekat na chodbě, ale nikde jinde po cestě jsem ho nepotkával a tudíž jsem počítal s tím, že se vrátil k ostatním. Když jsem tam ale dorazil, Jiri nikde. Výčitky, které jsem měl z toho, že jsem se asi pořádně nepodíval při vycházení z budovy, mě zahnaly zpět, abych se již s klidným pocitem vrátil zpět, protože Jiri se skutečně někde ztratil a já za to zřejmě nemohl. Nakonec se vrátil asi po čtvrt hodině s tím, že si zašel ještě na VR. Tak jsme chvíli vysedávali, než nás čas zatlačil zpět do budovy.

YouTube – černá díra internetu

Ať už bychom přišli dřív, či později, nehrálo by to roli, protože se vyskytly technické potíže. Ty trvaly zhruba polovinu přednášky a očividně šlo hlavně o zkopírování odkazu vedoucího na prezentaci. Spolu Honzou a Steelem jsme se zabavovali jak ne moc pěkným kritizováním situace, tak i smíchem nad týpkem před námi, který měl na hlavě obrácený obličej ve stylu Voldemorta a z něj visel ještě dlouhý, modrý plnovous (alias týpkovy vlasy).

Naštěstí se přednáška nakonec konala. K mému překvapení ji přednášející měla velice pěkně zpracovanou. Troufnu si říct, že stylově asi ta nejhezčí přednáška celého conu. Obsahově se samozřejmě rozebírala nejen známá a méně známá jména (např. PewDiePie), ale i kategorie, do kterých se oni autoři zařazují. Mohli jsme vidět i ukázku ve formě Honest Traileru Harryho Pottera, či jednu podivnost, jejíž smysl mi uniká doteď (naštěstí to nebylo nic, z čeho bych posléze týden nespal, ačkoliv se jednalo o takovou tu typickou podivnost, která má přinášet noční můry). Musím říct, že velmi dobré a i když se přišlo ze začátku o čas, na ten zbylý to úplně bohatě stačilo.

Večerní jún byl Adviku čas

Tím pro mě osobně a i pro Honzu program skončil. Zbytek se rozhodl jít na přednášku o KissxSis, kdy protože tento titul z duše nesnáším (hlavně tedy postavy v něm), jsem se rozhodl jej dobrovolně vynechat. Honza mi konečně povyprávěl o dni, který zde prožil. Zahrnoval hlavně focení cosplayerek, kdy musím říct, pustil se do toho s vervou a fotky, které pořídil, jsou jedna radost. Celkově, sice letos nebylo tolik cosplayů, které by mně osobně padly do oka, ale i tak se jich několik našlo. Prostě cony, to je pokaždé hromada hezky oděných holek, ať už v cosplayi, či bez něj.

Tím se pomalu přiblížil i konec soboty. Protože už nebyl žádný další program, rozloučili jsme se s ostatními ze spojené skupinky a tentokrát už jen ve trojici (než nás opustil i Jiri) razili zpátky na byt. Sobota byla dle mě skutečným vrcholem i co se zážitků týče. Pátek nebyl špatný, ale i přesto, že se v sobotu improvizalo, vyšel jako mnohem lepší den. Vrchol jak má být.

Zde bych si dovolil dodat takový epilog z druhé ruky. Takumi přespával na conu a tudíž mu neuniklo pár docela výrazných perliček. Ať už to bylo hledání jakési 14-leté opilé a navíc ještě svázané holky, která někam utekla (ačkoliv je podivné, jak mohla utéct svázaná), či když se někdo z hladu sháněl po Vietnamcích a padla hláška, že jediní Vietnamci, co tam mají, jsou orgové. Je vidět, že na Adviku bylo opět živo i v noci, o což jsem bohužel tentokrát přišel.

Foto ©Honza135

Nedělní únava a usilovné hledání „grálu“

Vstávání v neděli už nebylo tak veselé, jako předešlého dne. Sám jsem se těžko vyhrabával z postele, ani Steel se k vstávání moc neměl a do toho všeho venku vládlo pochmurné deštivé počasí. Vše naznačovalo blížící se konec Adviku, což vzhledem k našemu stavu již bodlo.

Bohužel, snídaně složená z mlíka a čokoládových kuliček nebyla tou nejlepší volbou, protože zhruba v půlce cesty jsem pocítil ten nepříliš příjemný pocit volající po návštěvě toalety. Cesta metrem se rázem proměnila v boj o přežití a rozestupy stanic se zdály nekonečné. To stále nebylo to nejhorší. Zrovna jako naschvál byly na Adviku záchody buď obsazeny, či pro jistotu nefungovaly vůbec. Tedy, zvolil jsem jako svůj cíl ten jediný, který se dal zamykat, ale stejně jsem udělal tu chybu, že jsem nezůstal u dveří hned a co jsem se tam potom vrátil, už jsme čekali frontu dva. A další už pro jistotu ani čekat nechtěli. Navíc, týpek přede mnou se rozhodl trůnit dlouhé roky a já tak pomalu vzýval všechny svaté a potýkal se s několikanásobnou vlnou kritického chtíče. Vše naštěstí dobře dopadlo, ale vše se i tak sešlo zrovna v tento den tak nešťastně.

Posezení v kantýně à la „mám tady párek“

Kvůli dalším přesunům v programu a zrušení Pokémon TCG (respektive TGC, jak to bylo napsáno na nástěnce), na které chtěl jít Steel, jsme chvíli vysedávali v kantýně. Zde jsme ohledně překlepů a jiných blbostí zjistili další věc a to, že je vzadu na papírovém programu špatný font, což vyústilo v nevzhledné háčky a čárky. Do té doby jsme si toho nikdo z nás nevšiml.

Navíc poté, co se z kuchyně ozvalo „mám tady párek“, padaly odpovědi typu „to já taky“, či „to asi hodně lidí tady“. I přes celkovou únavu vládla kolem pořád taková pozitivní atmosféra.

Kouzlo studia Ghibli

Kvůli všem těm přesunům a vůbec tomu, že nebylo kam jít, jsme se rozhodli navštívit tuto přednášku, od které jsme prakticky nic nečekali. Trochu jsem se zlekl přítomností stejné přednášející, jako v pátek u šíleností, ale protože jsme seděli zhruba uprostřed řady, jsme slyšeli mnohem lépe.

Přednáška jako taková byla na info bohatá. Dozvěděli jsme se zajímavá fakta třeba o takovém Miyazakim, u kterého jsem netušil, že pracuje bez scénáře a scénky si promýšlí prakticky před jejich zanimováním. Rozebíraly se taktéž známé, ale i ty méně známé tituly, kde bohužel došlo i na několik malých spoilerů, či spoilerujících teorií, které jsem takhle dopředu vědět nemusel. Ale nic tak hrozného, jen jedna z výtek. Další, co bych vytkl, jsou překlepy. Tedy, ve stylu „Myaizaki“, či „Tototoro“, u čehož speciálně Steel prohlásil, že je to jako kdyby střílel z kulometu. Ale jinak dobré.

Vyhlášení výsledků soutěží (jenž se nekonalo)

Hned poté jsme vyrazili do hlavního sálu na vyhlášení soutěží. Jelikož jsem Takumiho kontaktoval a neozýval se, usoudil jsem, že spolu s Aniou již odjeli a tudíž převzetí cen za přípanou výhru v soutěži bylo na mně. Chvíli jsme seděli a poslouchali dědu skřípajícího na jakýsi dechový nástroj, nicméně pak najednou do sálu nakráčeli dva samurajové a že začíná představení. Zmateně jsme se otočili a koukali. Původně jsem myslel, že je to strašná hovadina, protože souboje trvaly sotva pár vteřin a vždy jeden druhého zabil (klasika). Nicméně pak jeden z nich začal o soubojích mluvit a že ve skutečnosti to, co předvedli, je 30% rychlosti opravdových soubojů, které tudíž netrvají o nic déle. A že ten, koho by náhodou toto bojové umění zajímalo, se musí připravit na velké výdaje a téměř žádný osobní život. Nakonec velice zajímavé, že jsem musel přehodnotit svůj prvotní názor.

Bohužel, posléze nám vedení oznámilo, že se vyhlášení posouvá na později a místo toho pustili Jak vycvičit draka 2. Kromě toho, že jsem tento film už viděl, jsem neměl žádný zájem zde setrvávat a tak jsme se sebrali a šli raději tu prázdnou hodinu vyplnit jídlem v restauraci.

Vyhlášení výsledků soutěží (jenž se konalo)

Tak akorát jsme se vrátili zpět do velkého sálu, kde se už tentokrát konečně vyhlášení konalo. Bohužel pro mě, očekával jsem, že se vyhlásí i ecchi soutěž, jako tomu bylo minule, ale to se nakonec ukázalo být nepravdou a tudíž má účast na vyhlášení byla naprosto zbytečná. Neviděl jsem totiž skoro žádnou ze soutěží a tak nebyl v obraze. Vše skončilo strohým popřáním k užití si zbytku Adviku a konec.

Zakončení Ecchi linie

Logicky, co se v ecchi sálu stalo, v ecchi sálu i zůstane. Poslední a jasnou možností se dozvědět výsledky anime soutěže tak padlo i na tuto vůbec poslední část programu, které jsme se účastnili jen se Steelem.

Zde jsem bohužel nepochopil, proč jsem Takumimu nemohl převzít cenu já. Tedy, nakonec se umístil na druhém místě, ale na rozdíl od ještě jedné holky, která šla taky za jinou výherkyni jako zástup, já nedostal ani možnost převzít cenu, ani se nakonec se všemi vyfotit. Jasně, místo nezáleželo mně, ale doteď nechápu, proč se to takhle muselo komplikovat a jediné, co jsem mohl udělat, předat na Takumiho číslo. Co už, sice mě to rozhodilo, ale pokud příště dojde na stejnou situaci, budu bazírovat na zástupu. Zvlášť, když jsem řekl, že se s Takumim uvidím už za tři týdny.

Jinak, toto zakončení byla úplně jiná liga, než to na oficiálním vyhlášení soutěží. Zeny zmatený natolik, že z něj padalo téměř jen „suflé“, nejen pochválil veškerý Advikovský organizační tým, ale zmínil i nás, návštěvníky, že bez nás by to nebyl ten pravý con a už vůbec ne ecchi linie. A samozřejmě, nezapomněl se zmínit o tom, jak jsou všichni z organizačního týmu totálně vyřízení, což se dá pochopit. Prostě příjemné zakončení, které bylo třeba a jsem rád, že jsem i přes těch pár nepříjemností mohl být přítomen.

Konec Adviku

Tím se i já dostávám k zakončení svého článku z Adviku 2016. Nic moc se už poté nedělo. Počasí tentokrát nezklamalo a tradičně pršelo, i když rovnou celý den. Se Steelem jsme vyprovodili Honzu na autobus a ještě jsme se pak vrátili na chvíli k Modré škole, kde jsem konečně, po asi 3 letech, pozdravil Tomáše, se kterým jsme se do té doby jen marně domlouvali, respektive já nebyl schopen si jej po celé ty roky vyhledat a alespoň pozdravit. Ale lepší až teď, než vůbec nikdy, tak snad na dalších conech prohodíme víc slov a nepotkáme se zase až na konci, když už o sobě víme.

Advik se mi celkově líbil. Sice nebyl takový, jako minule, ale byl to samozřejmě úplně jiný zážitek. A hodně fajn. Potkal jsem nové lidi, viděl se s těmi, se kterými jsem se chtěl vidět a prostě prožil pohodový con. Přesně takový, jaký by měl být. Nakonec se vyplatilo nic moc neočekávat a spíš se spolehnout na improvizaci. Ano, výtky jsem měl a to hlavně ohledně změn v programu, nicméně i přes tyto četné kazy jsem si ani já, ani nikdo z mých spojených skupinek nenechal celý zážitek pokazit.

Uvidíme příští rok, jak to s Advikem bude. Dokud se nebude měnit místo konání a vychytají se některé chybky, myslím, že se všichni můžeme opět těšit.