Advík 2018

Již standardem je přiložený obsah, jímž usnadňuju orientaci v textu hlavně jedincům hledajícím zpětnou vazbu. Ale chcete-li číst vše, bránit vám rozhodně nebudu!

Pokud mimochodem hledáte paralelní a mnohem obsáhlejší zpětnou vazbu, přečtěte si tu od Honzy, kterou konečně vydal po dlouhých dvou týdnech

• Snově relaxační úvod se špetkou zácpy
• První dojmy z nového místa
• Anime kontroverze
• Jak u snědeného krámu
• Sebevraždy v Japonsku
• Zahájení
• Něco z hypnózy
• Bojové hry nejsou pro mě
• Čtvrteční překlen
• Fenomén free to play her
• Bezcílné bloudění
• Iron Man s kapkou deprese
• Opěvované Matsuri
• Mučení, orgie, genocida: Jak vypadají skutečné pohádky?
• Magický realismus v Key Visual Arts
• Outdoorové aktivity v Japonsku
• Bojovky podruhé – změna názoru (nečekaně)
• Když cikády řvou
• Sobotní vstávání
• Život „úchyla“ v Asii
• Spodní prádlo vol.1 Evropa
• Nejhorší filmy světa
• Vějíře s programem
• Tekken vol. 3
• Proč kluci nemají rádi yaoi a holky ecchi
• Mobile Visual Novels
• Lolicon: Fantazie či nemoc?
• Prostě únava
• Nedělní teror
• Jak studovat v Japonsku
• O MCU a posledních bodech programu
• Zakončení
• Bylo to hezké, ale bylo toho dost

Snově relaxační úvod se špetkou zácpy

Ani jsem se ještě nestihl zregenerovat z Natsuconu a už nastal čas Advíku. Tedy, pro mě docela poklidný den před konáním. Kromě celodenního debordelaření a proměně doupěte v normální, jakž takž solidní byt, jsem ještě byl schopen rozchodit čtvrtý Project Zero na Wii (s čímž jsem se den předtím neúspěšně pral několik hodin) a naposledy si u tohoto poctivého pokračování série zarelaxoval. I když, je děsivá hororovka vlastně relax? Pro mě vlastně jo, jako každá činnost mimo socializaci. Honzu musím pokárat, protože nechal svůj plán příjezdu otevřený a dopsat se mu, to si žádalo chvíli trpělivosti. Naštěstí mi potvrdil svůj příjezd už na devátou dopolední, z čehož jsem neměl radost, ale měl své plány a já si tak mohl pak jít zase na chvíli lehnout. Zkoukl jsem ještě před spaním tři epizody Black Mirror (znáte to - ještě jedna epizoda...) a myšlenkově pohnut, asi hodinu před svítáním, pomalu zavíral oči.

Spím a spím, když jsem najednou zaslechl cosi jako zvonek. Přes ventilátor jsem jej slyšel jenom slabě, ale po několikátém opakování mi došlo, že to bude asi Honza a že bych měl vstát. Vylétl jsem jen v trenkách k telefonu a zeptal se, jestli je to on. „Jako jo, no!“ odpověděl mi tónem, který naznačoval, že tam už asi chvilku stojí. Rychle jsem se z nudisty převlékl do normálního člověka a šel mu otevřít. Tak tam prý stál asi deset minut, ale s tím, že přijel ještě před plánovanou devátou. Jsem z obliga! Že prý všechno po pár hodinách spánku sotva stíhal a chvilku mi popisoval svou „drahou“ cestu Pendolínem (asi za stovku) se vším servisem zdarma. Taky se zmínil o svém plánu napravit Zenyho reputaci. Zhruba po hodině vyrážel, že si zaskočí do železničního muzea a pak rovnou pojede na místo konání.

Pro mě byla ještě půlnoc, tak jsem si nařídil budík a zalehl, že si tak dvě hodiny přispím. Jo, kdyby přispím. „Cestovní horečka“ kvůli Advíku udělala své a mně se zdál naprosto ujetý sen. Byl jsem na neidentifikovaném conu v partě, kterou tvořilo pár lidí, co znám, ale i pár těch, které jsem nikdy neviděl. Kromě Honzy, Steela, nebo Staina, tam byla i jakási holka v cosplayi May z Pokémonů. Seděli jsme v takové kantýně u dřevěných stolů, když tu začala neuvěřitelná grilovačka. Honza nám ukazoval, jak by se správně mělo pít z brčka, jež bylo ale zakroucené a proto z něj po tomto pokusu začal vytékat (zřejmě) jablečný džus přímo na velký lívanec, který měla na talíři jedna ze zrovna nepřítomných účastnic této „pařby”. Korunu tomu nasadil Stain, vytahujíc z batohu regulérní mikrovlnku! „To není moc portable!“ řekl jsem mu na to a divil jsem se, že nám tam organizátoři takové zvěrstvo dovolí. K tomu všemu jsem se cítil izolovaně a odstřiženě od celé skupinky, kdy se všichni bavili a já typicky seděl skoro úplně ignorován někde na kraji. Když jsme pak najednou vyráželi z kantýny pryč rychlým krokem, jen jsem se divil, kam to jdeme a došlo mi, že Honza je pryč a já zřejmě nestihl zahájení – tudíž, že jdeme na nějakou přednášku. A než jsem se probudil, zaslechl jsem hrát vážnou hudbu. „Fuj, to byla jízda!“ probudil jsem se a raději už vstal. Horko a doba předconová mi zřejmě vlezla trochu na mysl.

Dal jsem si rychlého sprchoše, napařil knedle (a ne, tato činnost se netýká mužského pohlavního ústrojí) a v klidu a v pohodě se připravoval na svou cestu do neznáma. Resp. do známých končin – paradoxně jsem poblíž letošního místa konání měl až do minulého roku rodinu. Naplánoval jsem si dorazit na místo na čtvrtou, či po čtvrté, protože program začínal o páté a do té doby nevím, co bych tam dělal.

Ještě, že jsem vyrazil o chvilku dřív, protože jsem uvízl kvůli dopravní situaci v menší zácpě. Časově by mi to nevadilo, ale ono se v tom horku pařit v nevětraném buse je poněkud nepříjemné. Zvlášť, když se člověk předtím vydrbe a vyvoní. No, co už. Na místo konání jsem dorážel chvíli po čtvrté a nebýt skupinky divně oděných lidí, vůbec bych nevěděl, jakým směrem se ubrat. Příště každopádně zvolím klasickou cestu oklikou, než mezi domy, kudy ona skupinka „bloudila“.

První dojmy z nového místa

Abych řekl pravdu, nakonec nic nebylo tak zlé, jak to mohlo vypadat na fotkách. Místo konání mi hodně připomnělo Modrou školu v kombinaci s KC Zahrada. Jen tedy celkově ošklivější, ale nic, co by na mě už od prvního pohledu působilo odpudivě. Do samotné školy se muselo po schodech dolů, kde už od odpoledních hodin probíhala těžká „beton party“ (Předvík). Nedalo se v klidu projít, pořád tam někdo řval a k tomu všemu okolo páchl kouř z cigaret. Skoro pokaždé jsem musel zadržovat dech. A že by někdo uvolnil cestu a neokupoval třeba schodiště ze všech stran? Kdepak. Ale jinak? Nemám moc co vytknout, i když samozřejmě chybí ten krásný, rozlehlý trávník a tedy menší kus přírody okolo. Což ale zase částečně nahradilo Matsuri (o tom později).

Ve frontě jsem zahlédl Takumiho, který ale i přes rotaci ve stylu majáku nezaznamenal mé mávání. Na druhou stranu, jen kousek přede mnou stál Honza, jehož jsem si do té chvíle nevšiml. Hlavně, že jsem týpka v modré, kostkované kazajce, vyhlížel ze všech stran. Šťastně a i náhodně shledáni jsme se nechali označkovat. Žádné hnusné plastové pásky, ale plátěná klasika, která rozhodně neurazí. Jen by se mi bývala hodila co by do barevné kombinace s oblečením fialová, ale ta byla jen pro lidi s ubytováním. Ostatní dostali neméně pěknou modrou a orgové se vyznačovali dokonce červenou.

Pásky hezké, odbavení rychlé, nemám co vytknout. Až na jakési nedorozumění s „přeplatkem“, což nechápu doteď a je mi to vlastně jedno. Jediné, co jsme nově nedostali, byl tištěný program. Ten se jaksi omezil jen na vylepené harmonogramy všude po budově, spolu s plánky a ukazateli. Samotný plátek do sbírky mi letos bude chybět.

S Honzou jsme poté prošli budovu. Musím říct, prostoru bylo až příliš – i záchody působily jako v nějakém paláci. Oproti jiným místům konání conů luxus, kde se rozhodně nikdo nemohl tlačit. Chvíli trvalo, než jsme se zorientovali a zjistili, kde je který sál, ale po prvním zjištění jsme už víc netápali a vždy věděli, kam zamířit a co tam najdeme. Kromě zajímavých zákoutí typu bufet, jež taky dostal místnost prostorné jídelny, jsem se dozvěděl něco o bazénu (jehož jsem se rozhodl najít až během dalších dnů), a také jsme našli dva velké sály v přízemí, nebo sál s polstrovanými sedačkami speciálně určený pro ecchi sekci.

Co budu muset lehce podotknout, je věc spojená s celoconovou hrou. Dobře, beru, sbírání QR kódů rozmístěných všude po budově, pod kterými se skrývají různí (někdy i dost špatně ořezaní) chibíci. Jenže co takhle zavést wifi pro všechny? „Ne!“ řekli nám rázně u odbavení. Tedy, bod „Advik“ byl určen jen pro interní účely a pro člověka bez datovek past. I když, dnes se počítá, že datovky bude mít každý (jen já je nemám, jelikož jsem ještě částečně ze staré školy), takže tento systém defakto respektuju.

Honza mě poté opustil a šel hledat Zenyho, aby mu trochu promluvil do duše. Tedy, on Zenymu, nikoliv naopak. Já náhle osiřel a nevěděl, co dál. Nikoho dalšího, kromě ještě Takumiho a jeho party, jsem tam neměl. Zbyl jsem jen já, nejedna moje fóbie a hromada neznámých lidí. Proto jsem se rozhodl postavit před vchod k ubytování a pokusit štěstěnu tím, že na ně počkám. Určil jsem si termín, do kterého tam setrvám a do kterého nikoho nebudu kontaktovat (a utrácet tak svůj kredit za zbytečné SMS). A podařilo se! Již jsem se zdravil s Takumim a i Jirim, kteří mi od té chvíle dělali primární společnost.

17. hodina nadešla a já stál před zásadním dilematem. Zajít na přednášku o „ananasu na pizze“, nebo následovat Takumiho s Jirim a raději zajít na tématickou anime kontroverzi. Bylo to těžké, ale nakonec jsem zvolil druhou možnost. Pizzu s ananasem jsem si nakonec dal až po příchodu domů, abych si tuto informační ztrátu nějak vykompenzoval. Z úst Honzy jsem se navíc dozvěděl, že to byla dobrá přednáška a že odpůrci této kombinace zkrátka neměli pádný argument proti. Taky, jak jinak? Ananas na pizze není nic špatného, osobně je to můj nejoblíbenější druh pizzy a každý, kdo mi chce předkládat nesmyslná proti, se může jít vycpat.

Anime kontroverze

Ale teď už k přednášce. Sympatický přednášející, který měl očividnou chuť o tématu mluvit a měl i patřičné znalosti, nám shrnul několik případů kontroverze, počínaje Ayou Hirano a jejím „myšičkovským návykům“ (tomu dala, tomu ne), jdouc přes novelisty a jejich výlevy na sociálních serverech, až po cenzuru v anime a jak dokázala zničit třeba celé One Piece. Nemohu si stěžovat, přednáška příjemná, pár věcí pro mě bylo novinkou a přednášející se k nám posléze přidal a chvíli pobyl v naší skromné skupince, jejíž cesty nadále vedly z areálu (a ještě dál).

Jak u snědeného krámu

Chvíli času jsme zabili mimo areál, kde pokračovaly moje zlatokopecké návyky a Takumiho jsem stál dalších 15 korun (protože jsem si, debil, s sebou nevzal ani platební kartu a podcenil sílu žízně). Tedy, obchodní dům jen pár kroků od místa konání je na jednu stranu super. Na druhou – bylo tam jak u snědeného krámu. Chtěl člověk levnou plechovku s limonádou? Bez šance, regály úplně prázdné. Nečekal jsem až takovou bídu, kdy i po pečivu zbyly jen přihrádky s drobky. Holt cony jsou pro příležící obchody s potravinami sakra zátěž. Ale i ekonomická výhra.

Ještě předtím mi Honza určil svou polohu – v bufetu. Byl ovšem zabrán do diskuze se Zenym a tak jsme jej zbytečně nerušili. Akorát jsme si obhlédli zdejší nabídku, která neurazila – párek v rohlíku za docela standardní cenu, i jinak najíst se tam dalo (Honza chválil čínu), a samozřejmě výběr z nealka. Nebýt žiďák, co jí jen za stravenky, klidně bych tam tu stovečku za občerstvení nechal. Po návratu zpět se chtěli chlapi usadit na přednášku o magickém realismu. Jenže to mělo být na celé dvě hodiny a popravdě, téma mě osobně nezaujalo. Místo toho jsem se přiklonil možnosti jít na přednášku o sebevraždách, jež byla jen o pár metrů vedle. „A co magický realismus?“ řekl Jiri trochu zklamaně, ale nakonec se trhl s námi a už jsme se usazovali do místnosti s řadami trpasličích židlí.

Sebevraždy v Japonsku

Což o to, téma to bylo zajímavé a velmi poutavé. I prezentace byla dobře zpracována a pokryla vše, co bylo třeba – od samotné historie, po příčiny, až třeba po samotné návody, či způsoby, jak takovou sebevraždu vykonat. To by ale přednášející nesměl působit, jako kdyby mu bylo vlastně jedno, co se bude dít – hlavně, že to odpřednáší. Bez emocí, bez života, s papírem v ruce, ze kterého nám prvních deset minut četl příběh. A zase – příběh zajímavý, ale kdyby jej přepracoval a podal ve zkrácené formě, navíc ne stylem, jako by se chystal sám po přednášce spáchat seppuku, asi by vše dopadlo o mnoho lépe. Až na tuto obrovskou výtku k laxnímu přístupu k přednášení jsem ale odcházel nabit mnoha zajímavými informacemi, leč jsem už něco z toho věděl. Takže pro příště – do Nádoby spíš tu živou, než mrtvou vodu. I když to na druhou stranu tématu sedělo. Ono přednášet radostně o sebevraždách taky není to pravé ořechové.

Naše cesty se ubraly dále, tentokrát jsme se seskupili i s Aniou a Maruš, které jsem skoro vůbec nepoznal. Hlavně Maruš, jež byla navíc díky botám téměř skoro stejně vysoká, jako já. Společně jsme vyrazili k velkému sálu, kde mělo za chvíli začínat zahájení. Ale přišli jsme tam moc brzy, tak jsme chvilku posečkali v polootevřeném prostoru, kde to vypadalo jako po apokalypse. Jen zombíci chyběli. Ale těch je vždy, hlavně v neděli, na conu dostatek.

Zahájení

Nemá cenu to nějak rozmazávat. Dvojice organizátorů v čele s Pedym (Eniks se bohužel nedostavil) nás přivítala na Advíku a k našemu překvapení se k nim připojil i japonský velvyslanec (mimochodem ten samý, jakého jsme mohli vidět na Animefestu), aby opět něco málo pronesl. Nicméně češtinu vypiloval natolik, že mu bylo mnohem lépe rozumět, než na již zmíněném AFku. Navíc nás dost překvapilo, že se i Advík začíná vypracovávat na úroveň, kdy si zve takovéto speciální hosty.

Menší rozčarování přišlo poté, co předstoupil jistý org, aby nám řekl pravidla. Dobře, pravidla jsou od toho, aby se (většinou) dodržovala, ale to by nám to nesměl podat stylem, jako bychom všichni byli nějaký póvl. Jasně čišící arogance a opovržení, kdy si většina v sále musela připadat jako batolata. Myslel jsem, že to beru až moc vážně, ale to by mi nesměl i Takumi brát slova z úst. Pokud si pamatujete první díl Kill la Kill a úvodní projev hlavní záporačky, asi tak nějak to působilo.

Měl jsem za to, že to je všechno a všichni se pokojně rozejdeme. Nějak jsem ale přeslechl, co že se má dál dít a mé myšlenky přehlušel pískot z řad diváků a náhlé promítání čehosi. Objevily se dvě siluety postav, očekával jsem tedy možné překvapení ve formě živé kapely, či něčeho takového. Ale ne – co bylo na plátně, tam i zůstalo. Tedy, kroutící se, zpívající, virtuální, 3D animované postavy. Nevěřícně jsem na to koukal. Nebavilo mě to a myslel jsem, že to je prostě nějaké promo na cosi bizarního a že to pak skončí. Až po chvíli jsem se dozvěděl, že tohle je ten opěvovaný vocaloidí koncert, který jen bez přestávky navazoval na zahájení.

Doteď nemůžu uvěřit, jak docílili tak dokonalých hlasů – vůbec to nebylo poznat. Protože co znám Vocaloidy, vždy to byl hudební odpad po stránce zpěvu. Nicméně jsme se všichni zvedli – i Honza, který se k vocaloidům dřív hlásil – a poklidně jsme vyšli ze sálu pryč. Tam už čekaly i Maruš s Aniou, které očividně moc dobře věděly, o co jde. Jen my, až na Honzu, byli vytrolleni.

Něco z hypnózy

Honza by už býval balil saky paky, ale mně se nechtělo ještě odcházet. Tak jsme zapluli (pro mě prvně) do ecchi salonu, kde právě dobíhala přednáška o hypnóze. Bohužel jsem ze zadních řad hůř slyšel. Ale z toho, co jsem slyšel, jsem poznal, že to musela být sakra zajímavá přednáška. Stihl jsem dokonce ještě praktickou ukázku lehké hypnózy na jedné z divaček. Zkrátka, takovéto věci jsou o tom člověka o něčem přesvědčit, neustále na něj mluvit a tím dojít i vytouženého stavu, kdy se svěsí, zůstane jen v určité poloze, a tak podobně. I to málo, co jsem viděl a slyšel, bylo dost zajímavé.

Mysleli jsme, že zde bude probíhat ještě nějaký volný program, ale ten spočíval v rozloučení a ukončení programu.

Bojové hry nejsou pro mě

Po vzájemném zdvořilém handrkování s Honzou o to, kdo komu vyhoví, jsme vymysleli kompromis, že se Honza půjde někam usadit a po desáté, tedy chvíli před uzavřením budovy, se sejdeme u východu. S Jirim a Takumim jsem se zastavil v místnosti konzolových her. Není to zrovna místo, kam bych se hrnul (doma si zahraju až až), ale bylo s nimi fajn zase po dlouhé době pobýt a tak jsem zaplul taktéž dovnitř. Upřímně, já ty bojovky typu Tekken nikdy nechápal, nikdy mě to nebavilo a nikdy jsem to neuměl – vždy to pro mě bylo mačkání náhodných tlačítek a nepochopení, proč bych měl hrát něco, kde se dvě postavy navzájem mlátí. Dobře – nechci si kadit do úst, protože tento koncept je defakto v každé akční hře (nejen bojové), ale raději bych si zahrál něco kooperačního. Třeba takový nový Unravel by se sem perfektně hodil – spousta srandy ve dvou a nutnost spolupracovat. Nebo jiné podobné tituly, je jich hafo. Ale zvykem a standardem je holt hodit Tekkena, Mortal Kombat a podobné hry. Je to tedy můj subjektivní názor. A dobře, Soul Calibur bych ještě zkousl, protože souboje s meči jsou „cool“. Ale ten tu výjimečně chyběl.

Koukl jsem na souboje Takumiho a Jiriho, kdy byl nezapomenutelný souboj pandy s medvědem, či četná střetnutí vnadných ženských postav (zejména feministky by řvaly poté, co se jedna taková utkala s maskulinní horou svalů). Nebo jsem byl svědkem soubojů v Narutovi – pro mě už úplná španělská vesnice a nulové sympatie.

Čtvrteční překlen

Den jsme ukončili o desáté večerní, já nahlásil Honzovi tentokrát svou polohu a jakmile jsme se shledali, zamířili jsme si to zpět domů. Čtvrtek byl tedy příjemný. Místo konání mě na poměry „konce světa“ docela mile překvapilo, přednášek jsem taky pár stihl a i jsem se viděl s vlastně už jedinou celistvou partou kamarádů, která je conům stejně věrná, jako já – a snad jim to vydrží i nadále. Za mě spokojenost, mohl jsem s klidem ulehnout a očekávat, co vše se uděje za další necelé tři dny.

Poté, co jsem ulehal kolem třetí ranní, se mi logicky ani po desáté nechtělo vstávat. Budík jsem odkládal půl hodiny, kdy jsem se konečně zmohl vstát a během 5 minut byl připraven k odchodu. Což neplatilo pro Honzu, kdy jsem jaksi zapomněl, že holt povětšinou nikdo není tak rychlý, jako já. I když, někdy je ta rychlost ke škodě, co si budeme povídat... Dopřál jsem si ještě misku cereálií, než se konečně vyškrábal z pokoje, abychom se pokusili stihnout plánované metro. Opět – zase bych za vše mohl já, ale nenechal jsem to tak a hodil vinu ujetého metra na Honzu a jeho nepovedené výpočty. Tak, stane se! Aspoň si u nemocnice dopřál snídani a přes vše zlé jsme to na místo stíhali pěkně kolem dvanácté – akorát na naši první (a pro tento den poslední společnou) část programu.

Fenomén free to play her

Nemohu přednášce moc sypat popel na hlavu. Přednášející věděl, o čem mluví a i když se pak přiznal k tomu, že často rád předstírá, že ví, o čem mluví, ujistil nás, že měl téma pečlivě nastudované. O to hůř, že podcenil Advíkovský přístup k připojení k internetu a veškerá videa, prezentovaná jako odkazy na YouTube, nemohla být přehrána – příště bych doporučoval si videa stáhnout, už jen pro jistotu. Tolik místa to nezabere.

Jinak dobré – dozvěděli jsme se hlavní rozdíly mezi P2P a F2P, kdy ten nejsarkastičtější byl přirovnán k syrovému kuřeti získaném zdarma, kdy do něj následně musí člověk vložit další peníze, aby jej uvedl do poživatelné podoby. Zatímco když si to kuře koupí už hotové a připravené ke konzumaci, nemusí následně nic platit navíc. A to je defakto celá hlavní pointa. Vtipné, poučné, za mě v pohodě.

Bezcílné bloudění

Honza mi následně předvedl klasický útok na dolní partie těla - rozloučil se s tím, že si půjde sepisovat report a já jen zůstal opařeně stát v chodbě. Opravdu, nemít kromě něj nikoho kolem, asi bych byl úplně ztracený. Takhle jsem tasil mobil a ihned jsem kontaktoval Takumiho, který mi obratem sdělil, že je v bufetu. Tam jsem ho našel spolu s Jirim. A i když jsem měl pár hodin předtím cereálie, i tak jsem dostal možnost dojíst zbytek nudlí a tím si zaplnit žaludek na většinu dne. Příhodné, chutné a zdarma – židovsky přijatelná situace!

Po chvíli jsme se seskupili s Aniou a Maruš a společně jsme se rozhodli bezcílně bloudit. Po okoukávání obchodů, kde by si člověk rozhodně vybral (nemít uječenou peněženku), jsme to zakempili v prostorách dvorku. Zde jsem si tak nějak uvědomoval, že na těch conech opravdu není pro člověka, jako já, co pořádně dělat. Samozřejmě, rád jsem viděl ty, které jinak mimo cony nevídám, ale když si přičtu to příšerné horko už od dopoledne, nechuť se vůbec pohybovat, s tím spojenou únavu a hlavu v jednom kole, máme tu nejhorší možnou kombinaci. Takový problém jsme měli všichni – ne, že ne!

Iron Man s kapkou deprese

Nakonec jsme se ale rozhodli pro další část programu a navštívili přednášku o Iron Manovi, slibující depresivní podkres. Popravdě – z deprese tam nebylo vlastně nic konkrétního. Přednášející nám sice postupně představil všechny formy Iron Manových obleků (známých tedy hlavně z MCU), popsal jejich funkce a i vzbudil nemalou diskuzi v sále (kde se taktéž spoileroval komiks a dost spekulovalo o budoucnosti filmové série), ale jak říkám – kde byla ta deprese? Resp. co na tom mělo být depresivního? Iron Manův šatník rozhodně tragický nebyl. A že neměl kromě Rowdyho vlastně žádné přátele? Já taky ne a jsem snad depresivní? No... jsem, ale to k tomu nepatří! Takže téma defakto mimo.

Opěvované Matsuri

Holky s Jirim nás nakonec opustili a my s Takumim osiřeli. Tedy, pořád je lepší být osiřelý ve dvou, než v jednom. Obešli jsme si opěvované „Matsuri“, kdy ano – pár stánků tu bylo, ale na rozdíl od Modré školy ty prostory spíš byly ke škodě – jeden stánek byl od druhého skoro kilometr. Dobře, přeháním, ale nemělo to tu správnou, komorní atmosféru. Proto jsme se tam prozatím nezdržovali, obešli jsme budovu a zamířili si to do obchodu pro něco k pití. A situace se opakovala – jako u snědeného krámu. Jen aspoň těch pár plechovek zbylo a konečně jsem si mohl odškrtnout svoje zlatokopectví a Takumimu vrátit, co jsem mu dlužil.

Je mi nyní záhadou, jak jsme se napojili na ženskou stránku skupinky, ale byli jsme zase pohromadě (jen bez Jiriho) a rozhodli se prozkoumat Matsuri víc podrobně. Z krámku, co zde byl, se rozhodně dalo vybrat. Jen nastal menší problém – protože většina zboží byla vystavena silnému, ještě polednímu slunci, podle toho vypadala i třeba jedna limonáda. Spíš než limonáda, to byl horký čaj. Holky si zde zakoupily za rodinný, sponzorský dar, mochi a Takumi zase dvoje pití, z nichž o jednom jsem se již zmiňoval. Tedy, taky takové „moči“.

Jako typický vyžírka jsem neodmítl ochutnávku, kdy ono mochi bylo opravdu těžko popsatelné – zvlášť s příchutí zeleného čaje. Nebylo hnusné, ale ani kdo ví jak dobré. Zkrátka jsem se cítil rozpolceně, i když bych neměl problém něco takového konzumovat pravidelněji. Taky jsem ochutnal sladké brambůrky ve tvaru hranolek, kde nás všechny opět mátla mysl, jež si snažila spojit konzistenci klasických, slaných brambůrků, se sladkou chutí. Ale byl to zajímavý experiment. Takový násilný čin vykonaný na mozkových závitech.

Mučení, orgie, genocida: Jak vypadají skutečné pohádky?

Říkal jsem si, že mě zejména na této přednášce nemá moc co překvapit. O původu Karkulky jsem slyšel už od Takumiho a taktéž vím, jak v originále vypadá Šípková Růženka (aneb probuzení až s narozenými potomky). Ale co mě pak po víc než hodinu čekalo, jsem rozhodně neočekával...

Přednášející se nebránil dost ostrým výrazům, což bodalo do mé čisté, puritánské mysli. Ale sedělo to kontextu, který se zaměřoval vyloženě na prapůvod pohádek a ukázal, že co je dnes považováno za pohádku, je jen pahýl originálu, který se obsahově hodně, hodně, hodně od dnešních milých a nevinných pohádek liší. Přednášející mluvil sice ve stylu rotačáku, ale i tak dokázal ostře, neostyšně a velmi zábavně podat třeba příklady několika z mnoha příběhů. Nejvíc mě překvapil původ konání Šeherezáda, jenž každý den popravil svou novou ženu. Nebo výborný výcuc z vyprávění tří otroků, z nichž jeden neskutečně zneužil svého příslibu, že bude lhát jen jeden den v roce. Nemá smysl dodávat, že proměna v eunuchy nebyla ve výsledku ničím zvláštním. Třešničkou byl pak troll biblických rozměrů, kdy se ve starém zákoně objevuje dost kontroverzní a dost nepatřičná část, která mohla být údajně jen ze srandy vložena co by svitek mezi zbytek klasického starého zákona.

No, mohl bych pokračovat dál, ale tady to utnu. Zkrátka, přednáška naprosto výborná a již teď jsem věděl, že rozhodně vyhrála v pátečním a možná i v celkovém programu.

Magický realismus v Key Visual Arts

Neskutečně mě tlačila zadnice, ale i tak jsme se tu rozhodli setrvat, očekávajíc přednášku o tom, jak se anime fanoušci už rodí. Místo toho se nám přednášející, jež byla v sále již delší chvíli (jen ji téma taktéž natolik zaujalo, že jej nechtěla přerušovat) omluvila s tím, že namísto toho odpřednáší to, co měla v plánu minulého dne, jen tam jaksi nedorazila. Proč ne? Jiri měl radost, protože to byla přednáška, na kterou jsme minule nakonec nešli.

No... Asi takhle. Jsem sice na internetu hrdina a rád věci píšu otevřeně i v případě, že se holt někoho dotknu. Tady ale budu muset ubrat a říct to trochu něžněji, jako úryvek z červené knihovny. Přednáška se zabývala animovanými adaptacemi vizuálních novel od Key (což jsem si jaksi nespojil a jakožto velký fanoušek Key tedy očekával, co se bude dít). To by ale nesmělo být vše bráno velmi „snově“. Na plátně se střídaly obrázky, přednášející se častokrát zasnila, poté se stejně zasněným pohledem k nám všem promluvila ve stylu „Ano!“ V některých částech se z jejích lící div nevalily krokodýlí slzy. Třeba při připomínce scének z konce Clannadu: After Story.

Nedozvěděli jsme se o tom, co měl být ten magický realismus. Nedozvěděli jsme se vůbec nic. Jen hvězdy byly vrženy – bez nadsázky, či metafor, po nás ze začátku byla hozena hrst hvězdiček z papíru. Opravdu dobře zpracovaných, až jsem obracel spodní ret naruby, že se s něčím takovým přednášející patlala. Otázku „Proč?“ bych každopádně vznesl k celé, nakonec ani ne desetiminutové přednášce o ničem.

„Co to sakra mělo být?“ řekli jsme s Takumim jednohlasně a velmi hlasitě po opuštění sálu. Jiri nás následoval o chvíli později – asi byl o něco víc ošálen, než my dva dohromady, že se mu ani zvedat nechtělo. Diskuze s nechápavým podtextem jsme následně táhli přes další cestu do obchodu – tam i zpět. A usoudili, že se vlastně nic z toho nestalo. Žádná přednáška se neudála, zkrátka po pohádkách jsme měli takový krátký výpadek.

Po návratu z obchodu jsem byl nucen chvíli počkat, až si chlapi uloží jídlo na svou ubytovací jednotku a chvíli nejistě přecházel sem a tam. Naštěstí se objevila Maruš s Aniou a sdílely dojmy z karetní hry Zaklínače, kterou si prý zkusily a údajně byla dost složitá. Nikdy jsem to nehrál, ale nemám rád složité hry a o to víc deskovky, takže mi bylo jasné, že pro mě osobně by to bylo peklo. Následně politovaly, že s námi nešly na přednášku o pohádkách. Ale co se dá dělat – mě zase mrzí, že jsem ve čtvrtek vynechal přednášku o ananasu na pizze. Takže moc dobře vím, jaké to je.

Outdoorové aktivity v Japonsku

Co se vrátil Jiri s Takumim, zamířili jsme si to do vedlejšího sálu. Popravdě, spíš než sál to byla taková místní sauna – snad nejteplejší a nejnevětratelnější sál v celé budově. Paradoxně i přes své rozměry. Navíc Jiri říkal, že tam celý den pražilo slunce a bylo tam předtím ještě hůř. Na druhou stranu to odpovídalo alespoň tématu naší poslední páteční přednášky.

Takovéto přednášky mi vždycky dají novou chuť k navštívení Japonska. Samozřejmě, asi můžu zapomenout na tripy na kole, či jiné radovánky spojené s návštěvou ostrovů, hor, atp. Alespoň tedy, co se mé budoucí první návštěvy týče. Ale i tak – mít na to finance, do všeho bych se vrhl po hlavě. Navíc mě hodně překvapilo, že se přednášející znal s člověkem, co dojel z České republiky až do Japonska na kole. Paradoxně tohoto cestovatele znám z jeho blogu, o kterém jsem se před celými 8 lety dozvěděl skrze rádio a posléze přečetl všechny jeho zápisky z cesty. Mimochodem, skvělé čtení pro fanoušky cestopisů a příhod z cestování obecně – doporučuju! (Více na: http://www.kolemkolem.cz)

Jinak sám přednášející se na Advíku vyskytl až po žádosti o přednášku, s fandomem jako takovým neměl nic moc společného. Až tedy na své šestileté působení v Japonsku samotném, co by nejen student univerzity. Prostě takový ten člověk, co opravdu dokázal spousty věcí (kromě všeho se pohyboval i v hasičském sboru) a byl schopen se Japonsky naučit za běhu. Ne doslova, samozřejmě. Takové lidi obdivuju – já zůstávám jen u snění, protože zkrátka co je pro mě moc složité a na dlouhé lokte, to si nedávám jako vážný cíl. Ale to si samozřejmě nestěžuju, jen konstatuju rozdíl a uznávám ty, kteří si jdou za svým až do konce – a dokážou to.

Bojovky podruhé – změna názoru (nečekaně)

Umořeni vedrem jsme dál neměli co dělat. Honza se neozýval a já věděl, že se tak můžu nadále věnovat bytí ve společnosti své malé skupinky (celkově tří upocených mužů). A že bychom mohli den završit opět v místnosti konzolových her. Místnosti jsem se chtěl spíš vyhýbat, ale než se odpojovat a být z nějakého blbého přesvědčení sám, jsem se rozhodl jít s nimi a opět se zapojit aspoň pasivně.

Tekkena jsem hrát odmítal i nadále. Ta hra mi není sympatická – i když má nejednu pěknou ženskou postavu. Navíc mě děsně irituje, jak už od prvopočátků špatně funguje paralaxa a modely v pozadí se nepřirozeně hýbou spolu s pohybem postavy. Říkám si, zda to je jasný záměr, či tvůrci používají jeden a ten samý engine pořád dokola, jen jej vylepšují. Ale něco mi říká, že to bude první případ – zkrátka ikonicky (tupé) grafické zpracování nedůležitých částí hry. Zajímavé, že na toto téma se mi nepodařilo najít jedinou diskuzi. To si opravdu nikdo takových detailů nevšímá?

Pak se uvolnilo místo u Mortal Kombat. Tuhle hru jsem neviděl v akci snad nikdy – možná jako krátké ukázky. O to víc mě překvapilo, jak svižná, zábavná a hlavně vizuálně krásně zpracovaná tato hra je. Tedy, mluvím o Mortal Kombat XL. Po chvíli sledování Jiriho s Takumim jsem nakonec neodolal. A kupodivu – ono mi to i docela šlo. Za ani ne hodinu hraní jsem si sám přišel na ovládání a z náhodného mačkání tlačítek se stala rychlá, promyšlená taktika. Jen mi pak nedošlo, že „ulížu tě k smrti“ může vyznít jinak, než jak to doopravdy bylo – tedy, že jedna postava mohla použít hbitý jazyk jako útok a mě nenapadlo nic lepšího, než říct takovou hovadinu a být označen za prase. Zkrátka, Mortal Kombat si po Soul Caliburu zapisuju na svůj „whitelist“ a i když jsem jasně dal najevo, že hrát na conech není pro mě, asi se při příští příležitosti opět chopím dualshocku a zpřelámu někomu pár obratlů.

Tedy, brutalita se Takumimu moc nezamlouvala. Ale jeho argument, že je to nedobře udělané proto, že po zlomení páteře postavy můžou dál bojovat jako nic, nebyl moc pádný. To by měly postavy po každém brutálním zákroku snad bojovat na vozíku?

Když cikády řvou

Kolem desáté nás z herny už vyháněli. U schodů k přespání jsme se rozloučili a já kontaktoval Honzu, který se překvapivě opravdu celý den neozýval. Což mohlo znamenat mnoho věcí – buď ho Zeny zasvětil do všemožných tajů, či prováděl nějaké jiné nekalosti. Usadil jsem se na chvíli před vchod a užíval si cvrkotu cikád a příjemného, teplého pozdního večera.

Tu jsem nastražil uši. Hlavní orgové se bavili o nějakém policejním zátahu a že „už tu jsou zase“. Když pak přišel vysmátý Honza s čajem v kelímku a vydali jsme se z areálu pryč. Bylo mi divné, že najednou kolem nesedí partičky a nekoná se žádná beton party, jako předtím. Jo, tak prý policie tu byla již podruhé. Nejdřív kvůli právě oněm skupinkám okupujícím prostory okolo školy, a teď zase kvůli nějakému napadení, či co. Z toho, co jsem slyšel, čerpám jen úryvky, ale i tak – překvapivá eskalace.

Honza mi pak povyprávěl o svém počínání po Zenyho boku a ještě jsme si dali menší okružní jízdu na jídlo do fastfoodu. „Vždyť já už za tu chvíli měl dvě, zatímco ty se tu celou dobu cucáš jen s jedním!“ smál jsem se mu poté, co už půl hodiny cucal milkshake, zatímco já měl celou večeři za sebou i se dvěma malými Colami. Jednou dokonce zadarmo díky vyplněnému dotazníku! Jak jsem říkal na začátku pátku – holt ne každý je tak rychlý, jako já. Zpět jsme dojeli chvíli po půlnoci a já i přes značnou znavenost z vedra byl nucen sepsat své dojmy.

Pátek byl tedy o nic méně příjemný, než čtvrtek. Sice jsem si mnohdy pokládal otázku „Co já tu vlastně dělám?“, ale nakonec to pohodovost nenarušilo. Sranda byla, žízní jsem netrpěl a to horko jsem těžce, ale přetrpěl. S vyhlídkou zbylých ani ne dvou dnů přede mnou a menší zoufalostí, co budu dělat v sobotu, kdy pro mě nebylo z programu nic dostatečně atraktivního, jsem ukončoval den opět po druhé hodině ranní.

Sobotní vstávání

Rozhodně se nedá říct, že bych měl kdo ví jak dobrý spánek. V tom horku se reálně spát nedá. Než jsem usnul, byly tři hodiny ráno, ve čtyři jsem musel náhle navštívit místnost nejvyšší potřeby a když nadešel čas vstávání, nejradši bych sebou plácl zpátky. Děsivá únava, žaludek stažený a k tomu všemu málo času. Jaksi mi opět nedošlo, že když já jsem hotov a připraven vyrazit za pouhých pět minut, to samé neplatí pro ostatní. Z původního plánu dojet akorát na desátou sešlo a dojížděli jsme až silně po ní. Ve slunečním svitu jsem jen mžoural, už po pár minutách se smažil jak pečeně a jen jsem doufal, že tento den přežiju v aspoň trochu dobré náladě.

Čistou náhodou jsem na chodbě potkal Aniu s Maruš. To bylo také téměř naposledy, co jsem je na Advíku viděl. S tím, že běžím na „úchyla v Asii“ a abych si to užil, jsem pádil dál vstříc ecchi salónu.

Život „úchyla“ v Asii

Bohužel jsme přednášku nestihli celou, ale přišli jsme akorát, když se začalo povídat čistě o průmyslu pro dospělé – tedy oněch „herečkách“ a speciálních expech podobných erotickému veletrhu u nás. Jen o dost větších, samozřejmě. A trochu bizarních možnostech si za poplatek nechat třeba plácnout dvěma prsty přes ruku. No... Budiž. Došlo i na samotné erotické hry a tedy konkrétně Honey Select. A že prý přednášející našla i českou recenzi. Není třeba dodávat, že myšlená recenze byla bezesporu moje a můžete si ji samozřejmě přečíst v erotické sekci (jen v případě věku 18+ a navíc na vlastní nebezpečí!).

Ke konci jsem se dokonce vyděsil, když přednášející upozornila na to, že nám vyloženě něco z oné kategorie jen pro dospělé ukáže. Myslel jsem, že půjde o video, či něco takového a zkrátka – takhle po ránu jsem opravdu nemusel vidět nic moc explicitního. Horko mi bylo už tak dost a chtěl jsem si pro zbytek dne zachovat aspoň trochu čistou mysl. Nakonec šlo jen o NSFW obrázky nejpopulárnějších „hereček“, z nichž jsem kupodivu většinu nepoznával. Ještě aby, že jo! Tedy, ve výsledku jsem i s tou trochou spokojen. Dozvěděl jsem se pár nových, lehce i bizarních věcí a pro rozjezd dne to bohatě stačilo.

Tu mě něco po skončení přednášky zatahalo za vlasy, div mi to neutrhlo cop. A něco mi na těch vlasech i zůstalo! Naštěstí, výsledek byl příjemnější, než jak mohl vyznít - jistá Poison Ivy na mě zanechala následek ve formě kousku větvičky z jejího už tak lehkého kostýmu. Bral jsem to jako nezáměrný dar a onu větvičku jsem poté nosil celou dobu s sebou. Tedy, ne na hlavě, i když jsem zamýšlel si ji tam dát. Ale nechtěl jsem zbytku party dělat ostudu. Jedině, že bych v sobotu přišel v cosplayi Cézara - pak by možná větvička na hlavu padla. (A navíc bych mohl přijít jen v prostěradle, což by bylo velmi příjemné v tom horku.) Ale takhle? Zůstala mi jako pouhý talisman.

Spodní prádlo vol.1 Evropa

V sále jsem zůstal i na další přednášku o spodním prádle. Tu jsme i s Hanzem navštívili už na zimním Advíku, kde jsem ale nebyl schopen tolik vnímat a zde jsem se tedy rozhodl víc soustředit. Komplet historie počínající dobami, kdy se ženy stylem oblékání ani moc nelišily od mužů, přes korzety, až po regulérní a stále se zmenšující spodní prádlo. Zajímavé, poučné, okořeněné i otázkou od Zenyho, jak to probíhalo v případě korzetu s těhotenstvím. No, co si budeme povídat – někdy to mělo pro ještě nenarozeného člověka tragické následky, pokud se to zanedbalo, či se na to zapomnělo. S přednáškou jsem spokojen, nemám co vytknout.

Nejhorší filmy světa

S Hanzem jsme se poté rozloučili, protože v sále zůstával a já utíkal do přízemí, konkrétně do velkého sálu na nejhorší filmy světa od Yuffie. Zde jsme potkal Takumiho s Jirim, kteří mě opět zachránili, jinak bych byl společensky naprosto v loji.

Tuto přednášku jsem navštívil na minulém Akiconu a tam jsem neměl výtky. Zde byla obohacena překvapivě o nové tituly a i o nějaké menší dodatky k The Asylum, respektive k sérii Sharknado. Problém byl, že pátý díl s názvem „Global Swarming“ už dávno vyšel, takže kdepak aktuálně prezentované čtyři díly. Ten pátý se u nás pouze ještě neodvysílal (vyčkávám, kdy se TV Barrandov opět chopí dabingu – když už nechal nadabovat i čtvrtý díl před rokem). Taktéž mi trochu vadilo, že ne ke každému filmu byla ukázka, což se dá ale pochopit z časových důvodů. A ještě jedna malá výtka – tyto levné filmy rozhodně nedává jmenovaná Nova a už vůbec ne odpoledne o víkendu. Pro The Asylum je známá TV Barrandov, resp. i Prima Cool na svůj program zařadí občas nějaké levné zvěrstvo, ale Nova skoro nikdy.

V každém případě jsem si udělal dobré nové tipy na sebevražedné večery – špatné filmy, to já holt rád. Odpadové hodnocení na svém ČSFD profilu přímo vítám! Jen ten Birdemic jsem opravdu znova nemusel vidět ani jako ukázku – tohle je moc i na mě.

Vějíře s programem

Po konci přednášky mě napadlo něco geniálního. Jak jsem tak sledoval sál a viděl, že valná většina z důvodu horka používá vějíře, padla myšlenka na Advíkovský vějíř, který by zároveň působil jako program a kompletně tak nahradil (letos chybějící) tištěný program jako takový! Funkční by se spojilo se stylovým a rozhodně by se jednalo o velkou ikonu (která by padla v případě, že by se povedlo ujednat klimatizaci do sálů – jak bylo řečeno na zakončení). Když tak tento nápad dávám k dispozici komukoliv. Pokud by byl nakonec použit, budu ovšem dávat najevo svou hrdost!

Tekken vol. 3

Sobotní program, leč jsem dobře rozjel, rychle taktéž skončil. Aspoň dočasně. Letos jsem to, jak není moc co dělat, pocítil snad nejsilněji za poslední roky. A proto se člověk musel umět zabavit sám. V minulém cyklu o bojových hrách jsem kolikrát omílal, jak je mi Tekken jakožto sterilní bojovka nesympatický a jak jsem svolil hrát Mortal Kombat, atd. A ejhle – já nakonec svolil si zahrát i Tekkena!

Vím, co jsem říkal, resp. napsal, ale zoufalost člověka dožene k nejrůznějším činům. A tady jsem zjistil, že je to vlastně docela sranda. Z mačkání náhodných čudlíků se stalo už ne tak náhodné mačkání čudlíků, ale více promyšlená strategie, i když stále zběsilá. Docela zajímavě jsem si dával Takumiho, který Tekkena hraje už dlouhé roky a později i Jiriho, jehož odplata byla ale dost drsná. Tedy, pak mě porážel zase on. Musel jsem uznat, že každá z těch her má něco. Tekken je možná dost sterilní, ale zase má pěkné ženské postavy. Mortal Kombat je zábavný, brutální, ale kromě Kitany a Milenny se nenajde nic moc dalšího z kategorie sličných děv. Samozřejmě bych měl řadu návrhů, od zavedení Mugenu (nekonečné množství kombinací anime postav, atd.), až po Skull Girls, Dead or Alive, či jiné, ne tolik otřelé a hlavně otaku-friendly bojovky. (Samozřejmě vím, mnou jmenované jsou pro PC, ale není těžké nahodit ovladače a simulovat je tím pádem jako konzolovky.) Ale i tak jsem se dobře pobavil a kromě Naruta, ke kterému si cestu opravdu nenajdu, si zahraju rád znova. Tedy, jen s tím, s kým u toho můžu trapně hláškovat a posílat ho s přehledem do háje.

Proč kluci nemají rádi yaoi a holky ecchi

Už jsem dost unavený z toho, jak se zaměřuje „yaoi“ za „shounen ai“ a naopak. To samé „yuri“ a „shoujo ai“, jenže to prostě člověk nevysvětlí. Yaoi se zkrátka používá nekorektně jako termín pro vše, kde dochází k romantickému, či jakémukoliv ostřejšímu vztahu mezi dvěma mužskými postavami a víc se neřeší. A samozřejmě, to samé pro yuri, jen s ženami. Toť iritace na začátek.

Jenže v iritaci budu pokračovat i nadále. Jak byla přednáška Kayky o „úchylovi v Asii“ zajímavá, tady to sklouzlo do nezáživného úvodu teoretizujícího o tom, proč tomu tak možná je a pak následovaly dvě dlouhé ukázky. Konkrétně polovina dílu High School DxD a posléze Sekai Ichi Hatsukoi. Jaký paradox, že mě DxD moc nebavilo, ale Sekai Ichi Hatsukoi mě naopak zaujalo mnohem víc. A pozor – nejsem yaoista, nic takového. Jen zkrátka dávám přednost jemnějšímu humoru, normálnějšímu příběhu a méně ecchi, což ono shounen ai anime splňovalo.

Následovalo předčítání názorů lidí, které tyto ukázky taky viděli. Sem tam vtipné, ale jako celek byla tato přednáška slabota, kterou puštění dvou ukázek opravdu nezachránilo. Ale sál byl plný a lidi i stáli – to se musí nechat.

Mobile Visual Novels

Jiri chtěl tuto přednášku navštívit a tak jsme jej následovali. Dobře, úvod byl docela dobrý, kdy nám přednášející představila kousek historie, pro co se tyto hry začaly dělat a že mobilní průmysl je v současnosti největším tahákem trhu, co se her týče.

To by ovšem nesměla žánr „otome“ prezentovat jako globální dating sim a následně tomu přizpůsobit i zbytek přednášky. Už jen tato mystifikace mě trochu odradila. Jak je definováno, otome je mířeno hlavně na ženské publikum a takové hry se ve většině zaměřují na romanci ženské hrdinky a jednoho, či více mužských hrdinů. A jestliže mělo být otome vlastně vše, co následně padlo v doporučeních, byl jsem tam úplně zbytečně. Akorát jsem nastražil uši, když se povídalo o „efektu motýlích křídel“ a jedné vizuální novele pracující s tímto prvkem, nicméně jinak jsem zůstal nezaujat a trochu zmaten. Proto jsem si doma raději ještě ověřil, zda si opravdu pamatuju definici žánru správně.

Lolicon: Fantazie či nemoc?

Moje první Zenyho přednáška na letošním Advíku a už z hloučku lidí stojícího před sálem jsem poznal, že je zkrátka o takovéto přednášky zájem. Nakonec jsme byli upozorněni, že nepůjde o 18+, nýbrž o přednášku pro všechny. A když jsme se tak nějak naskládali do sálu a usadili, došlo k dalšímu upozornění, že to bude bráno spíš formou debaty. Toho jsem se obával, ale tak budiž.

Ve výsledku to nebyla kdo ví jaká debata. Zeny akorát téma okořenil několika osobními pohledy, resp. zkušenostmi (pouze v rámci osobního průzkumu) a to bylo jen k dobru. Samotné téma loliconu je ošemetné, težko se definuje a ještě hůř se na základě toho odsuzuje. Ze vtipných a odlehčujících vložek se přecházelo k samotným otázkám, na které bohužel neexistují jednoznačné odpovědi. Hluboké, občas se zbytečnou „zdí textu“, ale překvapivě k zamyšlení-hodné.

Prostě únava

Původně jsem plánoval setrvat na pokračování přednášky o spodním prádle, tentokrát v Japonsku, ale z toho dlouhého sezení jsem už necítil zadek a musel jsem se tedy zvednout a raději odejít, abych si svou odkrvenou zadnici nechal znova prokrvit večerní procházkou do obchodu. Následoval návrat zpět do budovy a zase hraní na konzolích. Ale už jsem zkrátka pociťoval únavu, což se podepsalo trochu na mé náladě a nejednou jsem měl chuť se chovat jako idiot. No, naštěstí jsem přepral sám sebe a tuto svou stránku nedal vůbec najevo. Jak je nicméně Advík dlouhý a jindy na třetí den padne neděle a tedy brzký pohov, tady šlo o vyvrcholení, které u mě probíhalo holt tak, jak jsem již řekl – únava, snížená nálada a vůbec i pocit, že budu docela rád, až akce skončí a já zase dobiju své vybité baterky. Samozřejmě rád vidím každého, koho znám a taktéž rád s ním strávím čas. Ale všeho moc škodí.

To se přiblížila i desátá hodina večerní a tedy opět loučení a mé svolávání „Hanze k noze“. Pro něj byla sobota zatraceně divoká a já mu to samozřejmě přeju, klukovi jednomu ryšavému. Cony nejsou jen o programu, ale i o lidech a když se jich někdo nebojí a nemá z nich úzkosti (jako já), ať toho využívá a druží se! Sám bych nekonal jinak, nemít zmíněné problémy. Proto se taky k mnoha věcem vyjadřuju až zde, v pohodlí, s čistou hlavou, než abych se pokusil něco říct na místě, což by skončilo mým rozklepáním a neschopností dát dohromady souvislou větu. A opět, nelituju se, konstatuju fakta. Jsem už takový.

Den ukončen se značným znavením, bez energie a taktéž bez očekávání, protože neděle pro mě měla být nejméně záživným dnem. A to jsem se dohodl, že odejdeme až po samotném konci. Achich ouvej...

Nedělní teror

„A mám toho plné zuby!“ řekl jsem si poté, co jsem byl nucen vstát před 9. hodinou ranní a připravit se na poslední den conu. Toho rána nicméně krásně sprchlo, i mě probudily bubnující kapky deště a burácející hromy, spolu s příjemným chládkem, který mě donutil se zachumlat pod duchnu až po rypák. Ale to už bylo po dešti, já na nohou, oči mžouravé a situace se opakovala – zase jsme nestíhali a zase jeli moc pozdě. Tentokrát ničí vina, zkrátka v neděli to i v Praze jezdí blbě.

Jak studovat v Japonsku

Na svou defakto poslední přednášku Advíku jsem dorazil o 15 minut později, ale nebylo to vůbec znát. Drakarn se zrovna chystal povídat o tom, co rozhoduje při výběru takové jazykové školy v Japonsku. Dozvěděli jsme se, že i člověk japonštinou téměř nepolíbený se může sebrat a vydat se studovat jazyk přímo do Japonska, ale že si to žádá měsíce usilovného studia, což pro yankeeho, jako jsem já, je takovou nemyslitelnou možností.

Dál došlo i na finanční stránku. Upřímně – je to mastné. Je samozřejmě možné při studiu i pracovat a tím si pokrýt jednu z možností ubytování (koleje, rodiny...) nebo i stravu, ale stále zbyde dost velká částka, kterou je třeba zaplatit za studium samotné. Tady jsem si říkal, jak tohle může zvládnout průměrný člověk? Ne-li rovnou student? Buď si hodně našetřit a nebo... si hodně našetřit. Nebo předtím pracovat s vysoce nadprůměrným platem a z toho si opět, jak jinak, než našetřit. Jinak to nevidím. Japonsko je obecně drahé a tedy studium (i když jen jazyka) musí člověk myslet zcela vážně. Jinak se mu to nevyplatí.

Samozřejmě padlo mnohem víc informací, i osobních zkušeností a návrhů alternativních možností, jak v Japonsku přežít. Přednáška super, dozvěděl jsem se opravdu hodně zajímavých faktů a zase si trochu posteskl, že jsem sám tak pěkně začal, ale skončil akorát se skoro už zapomenutou hiraganou. Ale kdo ví, jak to bude v budoucnu. Třeba tady na blogu za pár let budete namísto písmenek číst rozsypaný čaj!

Překvapivě se přednáška trochu protáhla, což nebylo vůbec znát. Aneb jak se říká – čas letí, když se člověk dobře baví. Jiriho s Takumim jsem potkal už na přednášce, ale pro Jiriho Advík skončil už teď a tak mi zbyl jen Takumi. Honzu už ani nezmiňuju, s tím jsme se rozešli v první chodbě.

O MCU a posledních bodech programu

Další část programu nebudu kdo ví jak rozpitvávat. „MCU, o světu v prášku“ bylo bráno formou diskuze a já zkrátka nejsem člověk, co by se dokázal zapáleně a se zájmem bavit o geekovinách. Ano, koukám třeba zrovna na Marvelovky a dělám všechny možné další geekovské věci. Ale je to pro mě jednorázová záležitost a raději se s ostatními bavím na téma mezilidských vztahů, psychologie a prostě takových těch reálnějších záležitostí. Abych se vrátil k bodu programu, zde se navíc trochu spoilerovalo, i když hlavně z komiksů. Jo, mohl jsem odejít, měl jsem možnost, ale nakonec jsem tam zůstal a občas jedno ouško natočil k nějaké části, o které jsem i něco věděl a ke které se lidi ze sálu vyjadřovali pomocí teorií, či naprosto blbého smíchu (déjà vu z Crweconu). Ale jinak nic pro mě, leč musím uznat – moc se těším na Kapitánku Marvel a samozřejmě vrchol Infinity War. Geek over!

Původně jsem chtěl zůstat na přednášku o antropomorfním moe, ale pak jsme si s Takumim vzpomněli na včerejší „Keyovky“ a to nám dalo jasnou odpověď na to, co dál. No, defakto nic. Procházka do obchodu a zpět, kde jsme potkali rozhaleného a rozčepýřeného Honzu, se kterým jsme následně zavítali na jeden z posledních bodů programu.

A tím bylo zakončení ecchi linie. Respektive i vyhlášení soutěží, ale Zeny se jaksi zdržel a tak jsme museli na jeho slavnostní příchod chvíli posečkat. Já bohužel (či bohudík?) nebyl zdejším štamgastem, ale velice mě překvapilo Takumiho umístění na první příčce ecchi kvízu, za což dostal opravdu kvalitní a pěkný pohár, jež mu bude zdobit poličku (snad hned vedle nějaké figurky z Fate - protože Svatý grál). Po pár slovech na závěr jsem Takumiho vyprovodil na autobus, abych se pak zase vrátil, protože Honza chtěl setrvat až do samotného konce. Býval bych jinak už taky šel, ale nakonec jsem rád, že mě osud zavedl až do tohoto bodu...

Zakončení

Když jsem vešel do hlavního sálu, byl tam jakýsi podivný kruh s organizátory v čele. Nejdřív jsem nevěděl, co si o tom mám myslet, ale najednou jsem nastražil uši, když se mluvilo o oněch zásazích policie, které byly opravdu kvůli onomu Předvíku (tím se to potvrdilo).

Musím říct, že to bylo jedno z nejlepších zakončení, na jakém jsem kdy na conech byl. Dobře, Animefest to bere velmi profesionálně, ale zde to bylo spíš v takovém přátelském kruhu. Bylo možné pokládat dotazy, či návrhy. Proč tedy třeba nebyl tištěný program? Z jednoduchého důvodu – aby to nedopadlo jako před pár lety, kdy v polovině programu nastaly změny a to samozřejmě udělalo neskutečný zmatek a binec, z nějž vznikla i velká tabule s přesuny a terminací přednášek. Taktéž došlo na povídání o vzájemných vztazích mezi ostatními cony, kdy to opravdu není napjaté a naopak si navzájem pomáhají, ale zrovna v případě Advíku je to takové ošemetnější, protože bývalá organizace byla tím pomyslným hřebíčkem do rakve, ze které se con stále ještě vzpamatovává. Mimo případ „multiconu“ a takové menší podpásovky.

Nemá smysl vypisovat vše. Zkrátka to bylo skvělé posezení rozšiřující obzory a zároveň nabádající k tomu, abychom se i my ostatní přidali a pomohli jim Advík budovat. Ať už jako organizátoři, nebo jako přednášející. Nu, nejdřív se zbavím úzkosti a dalších neduhů, pak bych o tom možná uvažoval. Ale to se ještě uvidí! Zatím zůstávám jen jako nezávislý návštěvník, co pak akorát rejpe ve svém reportu. A jak bylo podotknuto – tohle přesně neradi vidí. Ale zrovna já si třeba nechávám myšlenky uležet v hlavě a spousta věcí mě napadne až po konci. Kdybych měl v jednu chvíli rychle vymýšlet, co se mi vlastně nelíbilo, asi bych ze sebe nedostal vůbec nic. Proto jsem se v této celkové zpětné vazbě snažil všechny postupné myšlenkové pochody, nápady, námitky a vůbec vše negativní a pozitivní, dát nějak dohromady.

Bylo to hezké, ale bylo toho dost

Tento Advík jsem si nakonec užil tak napůl. Prostory se mi líbily, měl jsem i dobrou partu a ve výsledku bylo sem tam co dělat. I z programu jsem si vybral. Ale nemohu říct, že bych odcházel plný energie a stesku. Naopak – nechci vidět žádný con nejméně čtvrt roku. A to jsem jen návštěvník – co to musí být za záhul pro samotné organizátory, že? Zkrátka a dobře – bylo to hezké, ale bylo toho dost. Bohatě mi ty čtyři dny stačily a za rok se tam objevím zase. Možná stejně nemluvný a neviditelný jako doposud, ale s chutí si posléze v textu sem tam rýpnout a dát zároveň aspoň trochu kvalitní zpětnou vazbu. I když to jsou tentokrát takové nudle, které od půlky píšu z posledních sil.

Zamýšlená fotka s permanentně plným košem u vchodu do budovy a logem Advíku nad tím nakonec vůbec nebyla třeba...

P.S.: Jako bonus přidávám foto „tří upocených mužů“, zachycené v odrazu obrazovky. Byli jsme tam a přežili jsme!