Advík Zima 2018

Než začnu, musím udělat reklamu i Honzovi a doporučit jeho paralelní, skvěle sepsaný report. Zejména o přednáškách se tam dozvíte mnohem víc.

S myšlenkou, že se s Honzou sejdeme na místě, jsem vyrazil o chvíli dřív, abych byl řádně připraven. Jako člověk sociálně neobratný jsem se neodvážil byť přiblížit k budově školy a po obdržení zprávy, že se kamarád kvůli zpoždění vlaku zpoždí i tedy on sám, jsem se rozhodl chvíli vyčkat na zastávce.

Poté, co dorazil, jsme se již společně vydali na staré známé místo budovy VOŠ Kollárova na pražském Karlíně. U vchodu nás čekalo bleskové odbavení a standardní, pro typ takovéto komorní akce i vyhovující papírové pásky. Papírový program jsme nedostali, ale chápeme, že by to nemělo ani moc smysl. Nicméně jsme nelenili a po odložení Honzova vražedně těžkého zavazadla nesoucího citlivý přístroj, se vydali rovnou po stopách jednotlivých sálů pro přednášky.

Naštěstí, každé patro mělo vylepen, případně jen tak někde položen nejeden program a to samé i dostatečně přehlednou mapku. Rozdělení sálů na tři ze čtyř základních japonských ostrovů, tedy Honshu, Shikoku a Hokkaido, hodně blízce připomínalo Natsucon a jeho sály pojmenované po historických obdobích. Ale dobrá, i když jak to teď píšu, nemohl jsem si nevšimnout nepoužití české transkipce.

Posezení v maid kavárně

Jelikož nám měl program začínat až za dobrou půlhodinu, ubrali jsme se směrem k zdejší maid kavárně, abychom aspoň i po této stránce okusili, co tato akce nabízí.

Vůbec nám nevadilo, že jsme se kvůli přeplněnosti vnitřních prostor museli usadit v chodbě. Navíc jsme hned ze začátku dostali na výběr, jaký typ maidky chceme – jestli kočičí, liščí, či civilní. Honza se hned obrátil na mě a já jen z ostychu odmítl udělat rozhodnutí. Padla tak jeho volba na liščí a s tím jsme usedali ke stolu. Neměl bych normálně radost, kdyby se nakonec neukázalo, že maidka je ve skutečnosti „ten maidka“. To Honzovu volbu neskutečně setřelo a já se mohl jen vyžívat ve vší zlomyslnosti.

Nicméně platil, sám si objednal kávu a já se rozhodl okusit zdejší hruškový džus. A tedy, už dlouho jsem tak dobrý džus neměl. Čas nám ovšem dost utekl a bylo načase se pomalu zvedat. „Tak to vyžunkneme a jdeme!“ zahlásil Honza, načež si uvědomil, že vlastně musíme zaplatit. Já už tak s polovinou zbytku džusu v krku div nevrátil celý obsah zpět do skleničky.

Čekání na zaplacení se dost protáhlo, ale dobrá, zákazníků bylo poměrně dost a kavárna na to nebyla úplně připravena. Ale jinak příjemně strávená chvilka, jen příště vybírám maidku já a mohu jen doufat, že mě nečeká stejné potrollení.

Název přednášky: Japonsko – ne za kolik, ale kam

Přednášející: Xsoft

Naší první a zároveň i poslední oficiální přednáškou pátečního programu byla právě tato, soustředící se směrem, kam se v Japonsku podívat bez ohledu na to, kolik to bude nakonec stát. I přes čtvrthodinové zpoždění nás přednášející zásoboval zajímavými tipy, ze kterých si mohli diváci sami vybírat. Došlo tedy jak na návštěvu muzea Šinkansenu, tak i na vyvýšený pohled na noční Tokio, či perličky typu automat, který sám dle kamery a skenu člověka stojícího před ním doporučí nejvhodnější nápoj. Vše bráno autobiograficky, s občas opravdu vtipnými videi, kde se dvojice autorů (tedy, jedním z nich byl i přednášející) snažila zachytit své zážitky i mimo statické fotografie.

Líbilo se mi to, bylo se na co dívat a rozhodně mi to dodalo novou chuť se do Japonska přece jen v budoucnu reálně podívat a nenechávat to jen na jakýsi „sen, který si můžu, ale ani nemusím splnit“.

Závěr pátku

Nebohatě, ale příjemně stávený večer skončil a my se ubírali směrem k mému bydlišti za jasným účelem složení hlavy do dalšího rána. Ještě, než jsme se každý odebral do vlastní místnosti, jsem byl pověřen diagnostikou Honzova počítače, který svému stáří (rok 2008) odpovídal. Hučící větráčky, vykroucení jezdci na bočnici a hlavně obrovská grafická karta zabírající půlku skříně. „Takhle to nejde,“ rozhodl jsem o razantním zásahu a výměně některých komponent, aby si své stáří počítač náležitě užil a byl ještě k něčemu.

Klidný start druhého dne

Popravdě, na to, že byl con a jindy se mi nespí samou nervozitou moc dobře, jsem se vyspal přímo královsky. Ještě s půlhodinou času jsem si v klidu pocivěl chvíli do zdi svého Facebooku, dobře posnídal a sotva v sousedním bytě začali opět s rekonstrukcemi a hlasitým vrtáním, se už zpoza zavřených dveří ozýval čilý Honza a že bychom mohli brzy vyrazit.

Na místě nás totiž čekal Jeoffrey, což je jeden z největších hodnotitelů anime na ČSFD a zároveň i někdo, kdo si sice prošel v životě lecčím a svůj ne úplně nejnižší věk nijak nezakrývá, ale této zálibě se věnuje až skoro nezdravě aktivně. Však můžete posoudit sami.

Název přednášky: Spodní prádlo v anime

Přednášející: KaraAlen

Taková rozehřívací přednáška, která ale nebyla jen o spodním prádle v anime, nicméně i o historii spodního prádla jako takového. Tedy, od korzetů až po to, co známe dnes. Do této chvíle jsem se o historii něčeho takového nezajímal a dozvěděl jsem se spousty zajímavých faktů. Sice jsem si na vzdory lákavému tématu neudržel plnou pozornost po celou dobu, ale jak říkám – na rozehřátí mysli po ránu ideální.

Jen by do toho nemusel v publiku sedící Zeny neustále pronášet nepříliš vtipné hlášky, něčemu se hloupě smát a tím vyrušovat natolik, že přednášející v jednom kuse ztrácela nit. I když, tu ztrácela i posléze, kdy někdo opožděný vešel do sálu, což by opravdu nemělo být ničím, co by mělo přednášejícího jakkoliv rozhodit.

V mezičase...

Podpořit toto rozehřátí bylo třeba i nějakým dobrým žvancem. Ačkoliv jsem ráno jedl, v rámci mého plánu přibrat mi žaludek již po chvilce hlásal, že by si ještě něco dal. To nás zavedlo do nedalekého supermarketu, kde jsme uspokojili potřebu jíst a pít a tím se i připravili na další část programu.

Název přednášky: Klišé nejen v anime

Přednášející: Drakarn (a Storyteller)

Na tuto dvojici přednášejících se lze beze strachu spolehnout, protože jde přece jen o elitu nejen teď už i zimního Advíku, ale hravě podporuje i interní kvalitu Natsuconu.

Zde zajeté téma, ze kterého bylo vybráno několik těch vůbec největších klišé. Třeba, že se z hrdiny nýmanda stane během chvíle někdo namakaný a neporazitelný. Nebo třeba ukecaný záporák, který než dořekne všechny své důvody konání, své neporazitelnosti a proloží to ještě flashbacky na několik dílů, hrdina by mezitím stihl odžít půlku svého života a kdyby se vrátil, onen záporák by ještě stále neměl svůj proslov dokončen. Vše, co lze znát nejen z mainstreamových titulů, občas se snahou tyto klišé jakýmsi způsobem omluvit, při nehorším uvést příkady, které tituly naopak vybrané klišé obhajuje správným způsobem. Zejména Gundam Seed a jeho vysvětlení, proč mecha řídí defakto děti.

Dobré je i zapojení publika do diskuze, kdy při početné účasti nehrozí, že by byť jeden člověk neměl k tématu co dodat, co uvést, nebo se třeba po většinu přednášky jen blbě nesmál a vůbec mu to nepřišlo (pardon, ale musel jsem – obdivuju a zároveň nechápu lidi, kteří dopředu nepřemýšlí nad svými hlasitými reakcemi a jejich dopadem na okolí).

V mezičase...

V sále jsme zůstali, ale další přednášku uvádět nebudu a to z jednoduchého důvodu – historie není mým oblíbeným tématem a povídání o svatyni, byť velmi důležitou, si mou pozornost holt nezískalo. Proto se rovnou přesunu k dalšímu bodu programu, a ano, v tom stejném sále.

Název přednášky: Maturita z anime

Přednášející: (Opět) Drakarn

Velmi mě zajímalo, jak si s námětem této improvizační přednášky autor poradí. A byl jsem překvapen, jak jednoduše to nakonec mohlo fungovat.

Zkrátka, bylo zvoleno pět „maturantů“ a tři „porotci“. Každý z „maturantů“ si vylosovat z mošny jedno libovolné téma, poté měl pět minut na přípravu – mohl si informace dohledat na internetu a udělat si poznámky. Jakmile uplynulo pět minut, předstoupil před tabuli a měl dalších pět minut, aby své vybrané téma odpřednášel. Po odpřednášení bylo na porotě buď položit otázky, nebo přejít rovnou k vyjádření pozitiv a negativ, jak si „zkoušený“ vedl.

Opravdu originální a zajímavé, ovšem oproti skutečné maturitě bez řádné přípravy a o to větší výzva pro každého z účastníků. Zeny, který byl náhodně zvolen jako poslední účastník, protože vešel do dveří jako poslední, měl téma „magie“ a i když předkládal dobré otázky, vlastně nebyl ničím konkrétní a jeho téma nedostálo odpovědí. Za to chlapec, co měl přednášku o „mecha a robotech“, to měl překvapivě dobré a dokázal téma přednést s nadšením a uvedením příkladů jak z východu, tak i ze západu. Nadšení každopádně neznamená vždy úspěch, jako dokázal další z účastníků.

Jinak ale rozhodně respekt všem, kteří do toho šli a kteří i v takovém časovém a nervovém presu dokázali vyprodukovat zajímavé mnoštví informací, nebo myšlenek. Každopádně, účelem celé této multi-přednášky bylo nakopnout i ostatní lidi v publiku k tomu, aby pouvažovali o možnosti zkusit přednášet na nějakém conu, protože přednášejících a zejména těch dobrých je pořád jako šafránu.

V mezičase...

Poté jsem se od Honzy a Jeoffreyho odpojil a na zhruba hodinu a půl se vytratil, abych se byť na pár minut zůčastnil přislíbené oslavy. Ztratil jsem ale příliš času v centru města, kde jsem se jaksi zamotal a než jsem našel správný spoj, už se mi blížil čas mého návratu zpět na Advík.

Název přednášky: Co vše se najde na conech

Přednášející: Wrii

Zlákán Honzovým původním plánem jsem hned po návratu zpět zaplul do podzemního sálu Hokkaido na tuto zajímavě znějící přednášku.

Jakmile jsem usedl a viděl, že se povídá o My Little Pony, chvíli jsem nevěděl, jestli nejsem na místě špatně, ale protože předešlý slide přednášky poukazoval na několik druhů lidí, setrval jsem zde a čekal, co se dozvím.

Vlastně jsem se nedozvěděl nic zásadního. Akorát, že na conu lze potkat jak Bronies, tak i třeba otaku, jejichž definice je (nebo byla) v Japonsku poněkud omezená. Poté se přešlo k tématu Creepypasty, kde přednášející vybrala pár těch nejznámějších. A na závěr padlo i něco o Furry a o tom, že okolo zejména tohoto figurovala zejména v Austrálii nemalá kontroverze.

Dobrá, nenudil jsem se, ale přišlo mi, že byla přednáška velmi nekonzistentní a zejména Creepypastou se zaplulo do trochu jiných vod. Protože jsem již na Akiconu navštívil přednášku od té samé autorky, jsem zhruba věděl, co očekávat. Opět chyběla větší znalost obsahu, třeba zejména u toho, o jaké cosplayery se na přiložených obrázcích jednalo. Nedočkal jsem se tedy toho, co jsem od přednášky jasného tématu očekával – už teď mě z patra napadají třeba otravní fotografové, uřvané party, atd. Dalo by se z toho vytěžit hodně, zvlášť když člověk cony sám navštěvuje a moc dobře ví, jaké neduhy se na nich dějí. Ale tak, třeba někdy příště...

V mezičase...

V každém případě jsem se necítil nějak znechucen, zklamán, či tak. Po přednášce jsem to chtěl někde zakempit, ale schválně jsem se začal shánět po Honzovi, který se rozhodl jít na Zenyho. Už předtím jsem odmítl možnost účastnit se nějaké jeho přednášky, ale než někde sedět a civět do ničeho, raději jsem se vzdal a připojil se.

Název přednášky: Doporučená (ecchi) anime

Přednášející: Zeny

Nejlepší je nic neočekávat, protože pak člověk nemůže být zklamaný. I tak, když Zeny oznámil, že z důvodu únavy bude jeho přednáška víc multimedální a plná AMVček, jsem musel svou hlavu svěřit temnotě dlaní. Ale dobrá, nebylo zbytí, musel jsem to nějak přežít.

Nakonec – jak jsem očekával. Klasická Zenyho přednáška, kde nám představil několik titulů, něco málo k nim řekl hlavně o ději a postavách, a následně nás zásobil patřičným AMVčkem. Upřímně, tady bych raději zvolil klasické trailery, než až 3-minutová videa, která po už minutě prostě začnou trochu nudit. Ale to je pro tento typ přednášky až moc konstruktivní připomínka.

Absolutně irelevantní zakončení s doporučením anime Koutetsujou no Kabaneri (které má s ecchi mimochodem pramálo co společného) by mě v normálním případě naštvalo, nemít Kabaneri opravdu jako titul rád a tedy došlo k opaku – mou náladu to naopak zvedlo. I tak ale, když mám přednášku o ecchi, proč zacházet do nesouvisejících vod?

Název soutěže: Hudební soutěž tak trochu jinak

Pořadatel: (A naposledy) Drakarn

S Drakarnovými poslechovými soutěžemi mám za poslední léta moc dobré zkušenosti a tedy vím, jak mnohdy až přetěžkou cestou pro průměrného fanouška se vydaly. Zde bylo ale přislíbeno „něco jiného“, ale ono i kdyby ne, nemohl bych si to nechat ujít.

Hádání bez možností tentokrát vystřídaly čtyři možnosti u každé otázky. Ale otázky nebyly jen typu „jaké anime“, nýbrž zde padla i otázka na skladatele, či na umělecké dílo, na které určitý titul odkazoval. I přesto se ale dalo ke všemu dojít logicky, případně vylučovací metodou, pokud člověk měl nějakou tu opravdu základní znalost, něco málo viděl a hlavně si pamatuje nejen názvy, ale i melodie.

Se soutěží jsem byl velmi spokojen, což podpořil fakt, že jsem věděl opravdu valnou většinu odpovědí. Horší bylo, že mi začala protestovat půjčená propiska a napsat tak byť jedno písmeno znamenalo nadlidskou snahu. Ale to si dávám za vinu jen sobě, zkrátka jsem se rozhodl si se situací poradit, i kdybych měl konec propisky nakonec namočit ve své vlastní krvi. Dobrá... až do takových extrémů bych nezašel.

Závěr soboty

Sobotu jsem tedy uzavřel příjemnou výzvou, Honzu vyzvedl opět charakteristicky u odstaveného stolku a společně jsme se již vydali směr zpátky domů, abychom nejen každý sepsal svou část reportu, ale i zašli na plánovaný kýbl do proklatě dobrého fastfoodu. A ten bodl, zvlášť po zármutku ze čtení Jeoffreyho absolutně neuvěřitelně rozepsaného a bohatého reportu, který zplácal za pouhý jediný večer. Tam jsme pochopili, že ani my dva dohromady nedokážeme sepsat něco takového a naše ega se z kosmu náhle zřítila k zemi.

Šípkový Honza

Ráno bylo oproti minulému jaksi pochmurné. Takové to, když se člověk probudí, cítí nával jakési deprese, ale absolutně netuší proč. Marně si vybavuje, že mu jeho náladu rozviklal sen, ale co v něm bylo tak zásadního, to už byla otázka. Když mi pak v hlavě začalo znít „The most loneliest day of my life“ a padla i představa deštivého počasí, ihned jsem musel své myšlenky přeorientovat na něco hezkého. Mé temnotou svázané srdce opět zalilo teplo, jakmile jsem si vzpomněl na možné lívanečky k snídani ve fastfoodu, nebo jednoho přednášejícího, jenž měl být mou hlavní náplní nedělního programu.

Čas plynul a v bytě bylo pořád ticho, což značilo, že někdo ještě tvrdě vyspává. Sice jsem v koupelně najednou zaslechl bručivý hlas a něco ve smyslu „Měl bych vstávat,“ ale co jsem po něm houknul, bylo ticho a já pochopil, že jsem reagoval na souseda přes šachtu. Teď už jsem jen doufal, že se nebudu muset do druhého pokoje prosekávat skrz trní - naštěstí ne a Honza po otevření dveří změnil polohu z mrtvoly na nemrtvého. A že na Zenyho dlabeme a pojedeme až na jedenáctou, že si nebudeme hned kazit den. Já nakonec sešel z plánu dát si lívanečky ve fastfoodu a spokojil se s jahodovým kompotem.

Název přednášky: Žánry

Přednášející: Grek

Časový předstih nám dovolil zabrat si dobrá místa v i tak nenaplněném sále Hokkaido v nejhornějším patře.

Od dob Aristotela, starověkých Římanů, až po postupnou změnu lidského pohledu na žánr jako takový. Tak by se dala shrnout tato bohatá přednáška, kde nechyběly ani všemožné metafory, jako výtečné přirovnání věže z pestrobarevných kostek k uměleckému celku se stanovenými žánry. Hodně mi otevřela oči v tom, co lze nazývat žánrem a co je jen takzvaným „tagem“. Tedy, že třeba ecchi není žánr, ale naopak prvek vložený do nějakého již předem žánrově určeného díla – ať už romantiky, sci-fi, fantasy, čehokoliv. To samé mecha a další, teď už ne ani „subžánry“, jak jsem s oblibou ve svých zejména filmových recenzích využíval.

Vše se protáhlo o dobrou půlhodinu, ale to vůbec nevadilo. I když bylo na stále nepříliš probranou mysl takových informací až moc, kdy se mi občas stávalo, že mi nějaká myšlenka ulítla mimo koridor soustředení na přednášku, odnesl jsem si toho spoustu a dost věcí, co jsem se dozvěděl, odteď budu respektovat, případně si ještě lépe zjistím jejich problematiku.

Posléze...

Po přednášce jsme ze sálu vystřelili s tím, že máme ještě čas a málem bychom opustili budovu. Naštěstí nás napadlo se podívat na program, kde jsme zjistili, že už nemáme vlastně ani minutu a že zakončení právě začíná. Jak korunovaní volové jsme zase vybíhali až z přízemí do třetího patra.

Přednáška: Kam kráčíš Advíku

Přednášející: ENiKS a Pedy

Spíš, než regulérní přednáška, to byla taková beseda o letošním ročníku zimního Advíku a jak to bude s tím letním.

Tedy, v první řadě con navštívilo velmi slušných 410 návštěvníků, což je i na takto komorní akci dobré. Co se týče dalšího ročníku Advíku Zima, tam záleží na celkových ohlasech, jinak ale není s úplnou jistotou v tuto chvíli v plánu. Docela jsem se vyděsil, když bylo zmíněno, že se letošní letní Advík nebude konat v Modré škole, což naráželo na fakt, že i třeba takový Grek se na tomto zimním ročníku rozhodl dorazit právě tam, namísto do VOŠ Kollárova. Už jsem si říkal, do čeho organizátoři půjdou, jestli to náhodou nebude nějaké kulturní, nebo kongresové centrum, což by v rámci růstu bylo i možné. Ale nakonec z toho vypadla ZŠ Klausova ve Stodůlkách, která má nabídnout více prostoru a možností.

Upřímně, z nového místa konání mám docela strach. Viděl jsem obrázky, špatně to nevypadá, ale je třeba si to okusit na vlastní kůži. Umístění zhruba znám, je to holt další konec světa, ale přežili jsme Chodov, přežili jsme Háje, přežijeme i toto, ačkoliv metro není zrovna po ruce. Což by údajně mohla vyřešit nějaká dohoda s dopravním podnikem, ale to samozřejmě bude záležet na jeho benevolenci.

Následovalo i apelování na to, aby se připojili noví organizátoři, přednášející a aby se tím pádem zabránilo postupnému zániku takového druhu akce, jelikož jak současní organizátoři stárnou, je to nejen o prioritách, ale i o tom, že se jim holt do organizace nových ročníků ani už moc nechce.

Dozvěděl jsem se spoustu zajímavých, i lehce strach nahánějících informací, ale protože jsem dal dalšímu ročníku letního Advíku ještě šanci, budu si to moc vyzkoušet sám.

A je tu konec

Advík Zima byl u konce. Ještě jsem dal Honzovi prostor prohodit pár slov s Drakarnem a poté jsme se vydali z budovy pryč.

Můj vůbec první ročník Advíku Zima se mi zdál fajn. Jako tradičně jsem navštívil nejednu přednášku, viděl se s kamarádem a okusil opět tu atmosféru lokálních otaku conů. Jsem spokojen a hlavně příjemně nastartován na to, co mě tento rok ohledně conů ještě čeká. A že to v současné chvíli nevypadá jen na zastydnutí v našich končinách.

Zkrátka, nemám si moc na co stěžovat, prostředí bezpečně znám z Natsuconu a zdejší komornost nebyla vůbec ke škodě. Možná mě ne každá přednáška zvedla ze židle, ale s tím se musí počítat v případě, že se člověk ostýchá zabavit jakkoliv jinak, protože všichni ti lidi kolem, pocity úzkosti, nervozita... no, nemá význam dál popisovat to, co se sociálně neobratnému člověku, jako já, děje v hlavě. Nebýt kamaráda, ročník na vlastní pěst nenavštívím. Takhle jsem okusil něco nového, leč familiárního a rozhodně toho nelituju.