Akicon 2015

Pátek s motivací

I přesto, že jsem před Akiconem neoplýval nějakou větší náladou či vůbec motivací se účastnit, jsem osudného dne v poněkud dobré náladě vyrazil vstříc novým conovým dobrodružstvím. Těšilo mě i to, že mi mé triko speciálně objednané na con přišlo den před a já si jej nakonec stihl vyzvednout. Měl jsem domluveno trávení času s Takumim a Aniou, kteří měli tvořit spolu se mnou pro tentokrát takovou skromnou tříčlennou skupinku, protože holt ostatní odpadli jak jen mohli. Nevadí, aspoň tak.

Opět jsem je jel vyzvednout na nádraží s tím, že se nejspíš chvíli zdrží, což není novinkou (ano, může za to vlak, ne oni). Shodou náhod jsem se při čekání setkal i se starou skupinkou, tedy nejprve Roudym a Nikčou, kteří čekali na brňáky v tu samou chvíli. Bohužel to bylo skoro naposledy, co jsem je od té chvíle viděl, ale holt jsem měl už sám domluveno jinak. Takumiho a Aniu jsem nakonec našel stojící úplně jinde a tudíž mé předešlé vyhlížení postrádalo na smyslu. A naše cesty tedy společně vedly opět k našemu oblíbenému KC Zahrada.

Co nás překvapilo, tak téměř neexistující fronta, protože co jsme došli a zařadili se, už se to hlo a v mžiku jsme byli uvnitř. Pravda, že jsme doráželi chvíli po páté, ale i přesto musím říct, že letos to byla ohledně vstupu bleskovka a super organizace. Uvnitř jsme vyfasovali opět jen takovou malou vstupenku, placku, program a ještě další poukázky jak na přespání v tělocvičně, tak v mém případě na hrnek a antistresový míček.

Zahájení v atriu

Sotva jsme si odložili věci v horní místnosti, už začínalo tradiční zahájení pořádané v atriu, kde jsme se dozvěděli důležité informace pro začátek, včetně i toho, kdy se bude otevírat tělocvična. Devátá hodina večerní mi sice přišla docela pozdní, ale to by ani tak nevadilo, jako fakt, že se budeme muset každý den zase sbalit a věci si odnést zpět do Zahrady. Ačkoliv toto rýpnutí je spíš takovou mou zhýčkaností a zvyklostí z jiných conů, kde věci mohly zůstat na jednom místě. Ale co, aspoň, že bylo nutné opustit tělocvičnu nejpozději v příjemných deset hodin dopoledne.

V budově se to začalo pomalu hemžit víc a víc lidmi a my se pomalu rozkoukávali. I když, to ani nebylo nakonec třeba, protože jsme v Zahradě jako doma. Tentokrát zde ani neprobíhala žádná akce, jako třeba minule s Redbullem, což není nic, na co bych nadával, jen jsem tak zvědavě vyhlížel, jestli není zase možnost mít plechovku zadarmo.

Novinky v anime 2014/15

Naší první oficiální přednáškou byly novinky v anime, které mělo tradičně na starost duo Nya-chan a Arian. Jelikož jsem byl kdysi mystifikován, že se jedná o úplné novinky, tentokrát jsem správně očekával tituly z rozmezí konce roku 2014, až tedy do nedávných sezón a dočkal jsem se opět příjemného, dobře okomentovaného a popsaného výběru, kde jsem musel nejednou s uvedenými tvrzeními souhlasit. Zase se to dělilo na dvě části, kdy ta druhá nás čekala až v neděli a měla se tam probírat ta méně známá, či oblíbená anime ze stejného časového rozmezí.

AMV Iron Chef 2015

Abychom nevyšli ze cviku, hned dalším prvkem našeho výběru z programu byl tento... no, workshop, ačkoliv to fungovalo spíš jako přednáška. Jednalo se o AMV, která byla vytvořena za omezenou dobu, tedy zde jen dvě hodiny (proto tedy Iron Chef). Bohužel, zazlobila technika a nechtěl jít zvuk, což je zrovna u AMV pořádný průšvih. Nelze vinit organizátory, prostě něco se pokazilo a část AMV tak prošla, ale zbytek se táhl v tichu a obrazový materiál tudíž pozbýval smyslu. Naštěstí se to podařilo zavčasu opravit a my tak měli čest s několika AMV, která se i přes jejich rychlé vytvoření rovnala regulérním tvorbám zasazeným do soutěží (dalo by se polemizovat i o tom, zda nebyly skoro i lepší než většina).

Bohužel nás tlačil čas a tudíž jsme přednášku museli opustit předčasně. Nebylo to tedy proto, že by nás nebavila.

Hurá do tělocvičny

Už předtím jsme stáli v přízemí atria a dohadovali se, kdo se půjde na infostánek zeptat, kde se vlastně ta tělocvična nachází. Naše prsty poukázaly na Takumiho a tudíž to bylo na něm. Ačkoliv vyfasoval jen mapu a tudíž byla nakonec veškerá navigace na mně. Ne, že by mi to vadilo. Já, když chci, dojdu kamkoliv. Hrdě jsem se tak chopil vedení.

Po dlouhé a úmorné cestě jsme došli na místo, kde jsme i chvíli váhali, kudy se vlastně vchází dovnitř. Čekala na nás nefalšovaná tělocvična s hromadou místa (tedy, zatím). Pomalu jsme zakempovali a já si musel od Takumiho půjčit nafukovač na matraci, protože má lenost mě dohnala k tomu, že jsem si jej nevzal. Nakonec si jej půjčovalo víc lidí a tudíž jsem si už nepřipadal tak blbě. Nafukovač každopádně pískal jako blázen a tak se hlavně mé a Takumiho nafukování protáhlo o řadu minut. Ostatní to samozřejmě neřešili a praštěný týpek vedle nás po tom div neskákal (a pak někomu něco půjčte, že).

První nocí nás provázela nespavost a představení ve formě stínů z lidských končetin tvořících jakýsi děsivý příběh plný nevysvětlitelných věcí, který nás uváděl v záchvaty smíchu. Ačkoliv by se díky matracím spalo měkkce, nestačilo to k tomu, abychom s Aniou kromě Takumiho, který mi zařezával skoro do ucha, doslova usnuli a nemuseli to nazvat mikrospánkem. Mezitím se sál naplnil a tak nebyla nouze o hromotluky, kteří by svou svérázností při nočních výpravách na toalety pomalu šlapali lidem na hlavu.

Sobotní vstávání

I navzdory našemu (ne)spánku se vstávalo poměrně dobře. Sbalili jsme si celý binec, co jsme tam za noc stihli udělat, a opět si to šlapali s plnýma rukama zpět k Zahradě. Cestou jsem začal panikařit, že nevím, kde mám peněženku, ale snažil se zachovat klid s tím, že ji najdu na spodu batohu, ačkoliv jsem byl značně nervózní. Nakonec tam opravdu byla, ale trocha toho dramatu neuškodila.

Dali jsme si chvíli ranního kempení spojeného s výletem do Lidlu pro snídani a poté vymýšleli, kam půjdeme. AMV soutěž se nám bohužel křížila se zajímavou přednáškou a tedy po dohadování se, co bude lepší, jsme přistoupili k přednášce. Sice mě to chvíli mrzelo, ale AMV se dají vidět kdykoliv potom.

Pixar: Příběh, který se nevyprávěl

Známá přednášející Arashi se chopila tématu Pixaru, kterým ovšem zaběhla do čistě konceputální roviny a my se tak měli možnost dozvědět, co měla být původně dnes slavná animovaná díla od tohoto studia vlastně zač. Ať už to bylo Toy Story a jeho původní námět sahající až k odstrašující břichomluvecké loutce, tak třeba Příšerky s.r.o. a jejich původně poměrně až dospěle znějící námět. Bylo to zajímavé, poutavé a protože mám sám Pixar hodně rád a po těchto informacích jsem se pídil jen málo, takovéto novinky mě opravdu překvapily a pobavily.

Cosplayem necosplayem

Poté se jak Ania, tak i Takumi rozhodli navléknout do cosplayů. V tu chvíli mě dost zamrzelo, že jsem to sám nakonec sabotoval a nevzal si vlastně nic, kromě asasínské mikiny, kterou jsem na sebe taky neměl chuť brát. Nebylo ovšem čeho litovat, protože sice Ania v tom vydržela po celý zbytek dne, ale Takumi si v tom vlastně jen sedl na dvě přednášky a pak to zase sundal. Asi bych stejně udělal to samé a nemělo by to pro mě větší význam.

Anime na vlastní uši

Není con, kde bychom si nechtěli vyzkoušet zase zasoutěžit v poznávání hudby z anime. Opět, otázky a k nim jedna z odpovědí správná a dva druhy hádání. První, ten těžší, byl čistě podle hudby na pozadí. Tohle se blbě hádá, protože pokud není člověk skalní fanoušek něčeho, či to neviděl aspoň dvakrát, těžko si zapamatuje nějakou hudbu z pozadí. A když, vzpomíná, z čeho uvedeného to bylo. Proto jsem už od začátku věděl, že tohle je špatné. Druhá část se zaměřila čistě na openingy a endingy, což byl ale nakonec taky průšvih, protože jsem toho sám moc nepoznával. Aspoň tedy to, co jsem věděl, mi udělalo radost. Se špatným pocitem jsem odevzdal svůj papír a vlastně nečekal, že se ve finále vůbec umístím. Tohle bylo fiasko.

Rituály japonských náboženství

Tuto přednášku jsem neplánoval, ale ostatní tam chtěli jít, tak jsem to nechal a zůstali jsme v sále. Kdybych věděl, co mě po následující víc než hodinu čeká, asi bych raději vzal předem nohy na ramena a šel čučet z patra. Popořadě, nebudu teď brát v potaz to, že mě náboženství, historie, ani nic takového absolutně nezajímá. Budu to brát z hlediska toho, že jsem prostě přišel kvůli nějakým případně zajímavým informacím. Přednášející Toyotomi (který, pokud se nemýlím, je i známým youtuberem) se sice plně ponořil do tématu náboženství jako takových, ale ve výsledku z toho vznikl sice jasný, ale strašně zdlouhavý a nezáživný guláš.

Ano, rozuměl tomu velice dobře, ale styl, jakým to podal, nebyl zábavný jak pro mě, tak překvapivě ani pro jednoho z nás ostatních, kdy ačkoliv Ania i Takumi jsou do tohoto tématu přímo zažraní a ví o tom víc, než celé osazenstvo conu dohromady, se na tom se mnou shodli. Přednáška tak vyvrbila v přetáhlou hodinu utrpení, které navíc znásobily mé nepřijaté tři hovory na mobilu, které mě docela tížily a chtěl jsem to jít co nejdřív vyřešit (aby z toho nakonec vypadla „výhodná“ nabídka mé banky, kterou jsem odmítl).

Pro oběd a zase zpátky

Pocit hladu nás po přednášce konečně vyhnal na vzduch. Nejprve jsme tedy chvíli postáli v Aceově přítomnosti, pak jsme ale s tím, že nás tlačil čas, vyrazili pro jídlo. Zde přidám slíbenou kritiku nejmenovaného čínského fastfoodu, kde ani pořádně nerozuměli, tudíž servis na dvě věci a ještě se Takumimu vylila omáčka do sáčku, protože byla prostě nějak blbě nandaná. Naštěstí, není to součást conu, ale nemohl jsem se o tom nezmínit.

Nebyl čas a protože před námi ležela Grekova přednáška, pelášili jsme si to i s jídlem zpátky do Zahrady.

Vizuální novela tajemství zbavená

Ačkoliv Grek jasně řekl poté, co se ke znalosti vizuálních novel přihlásila většina sálu, že se nedozvíme nic nového, nebyla to úplně tak pravda. Naopak, bylo zajímavé zjistit, že erotický obsah jako takový není vždy tím, co zvýší prodeje, či že jakmile jsou někde nějaké volby a dle toho se i přizpůsobuje příběh, jde automaticky o vizuální novelu, ať už je to RPG, střílečka, či strategie (příkladem jde třeba i stará originální Duna). Došlo i na některé české kousky, které jsem zatím znal jen z VNDB a víc se o ně nezajímal. Zde tedy vše opět poutavě a s humorem představeno a objasněno.

Aby toho nebylo málo, pořešil se tu i problém, zda se vizuální novely vlastně čtou, či hrají. Na to měl ovšem Astrak specifickou odpověď, že jakmile je to bez převažujícího 18+ obsahu, který by odsouval i minimální příběh do pozadí (Nukige), tak to člověk čte, ale když je to naopak, tak si hraje. No, tím si myslím, že byla tato jinak kontroverzní otázka dostatečně zabita.

Mezitím jsme si stihli sníst i přinesené jídlo, na jehož konzumaci automaticky reagoval kocour Čert, který jen upřeně pozoval pohyby mé ruky, jíž jsem pomalu tasil foťák, abych tuto situaci zvěčnil.

Window shopping

Ne, nejedná se o název přednášky. Byli jsme se totiž hned poté konečně podívat i po krámcích a případně něco pořídit. Samozřejmě, v mém případě to nepřicházelo v úvahu, ale zvědavý na to, co zde budou mít letos, jsem rozhodně byl. Krámky byly opět šikovně umístěny ve speciálních místnostech a tudíž nezavázely po stranách atria, jako kdysi předtím. A nelze nic vytknout. Hromada figurek, které bych jinak nejraději skoupil všechny, to samé ohledně polštářů, dakimakur, plakátů, placek... prostě všeho, po čem by mohly oči i pěněženky návštěvníků prahnout. Ania si tak odnesla SnK tašku a Takumi zase figurku Ace z OP za výbornou cenu.

Relax v zahradě Zahrady

Chvíli jsme trávili i v areálu KC, kde se to hemžilo hromadou cosplayerů. Bohužel jsem ani letos nesebral odvahu a chuť oslovovat některé výborné práce, ačkoliv jsem měl stejně v merku jednu, maximálně dvě postavy, z nichž jedna se ztratila už v pátek a to Inori ve školní uniformě a druhá se ztratila zase, jen co jsem se otočil a jednalo se o naprosto výtečnou Junko z Danganronpy. Koho musím pochválit, tak samozřejmě i výborně zpracovaného Koro-senseie, ačkoliv jsem to anime zatím neviděl.

Kouzla ve starých bájích

Opět něco, na co bych nešel, ale držel jsem se skupinky a došli jsme tedy do malého sálu. Jo, ten se ukázal nakonec jako sál, kde jsme vůbec neměli být a proto jsme přišli o pár minut přednášky, která se jinak konala v sále velkém. Zase nešlo o téma, které by mě nějak zajímalo. Zde to ale přednášející podal trochu zábavnější formou a tak příběh, kde byl jakýsi had, kterého bylo třeba opít, aby byl poražen, mě i docela zaujal, ačkoliv jsem tomu moc nerozuměl. Zbytek přednášky se zase táhl tím stejným a pro mě nezajímavým tématem, ale přece jen, tohle už bylo něco, co se aspoň z části dalo poslouchat.

Velké vyhlášení výsledků soutěží

Setrvali jsme, abychom se ujistili, zda jsme opravdu nevyhráli. Minulého roku mě navíc štvalo, že jsem vyhlášení prošvihl a tudíž jsem to letos napravil, jak se patřilo. Co mě překvapilo, že soutěž Aj-do-ru nakonec vyhrál Sýr. Ano, Sýr z mé pro tentokrát vedlejší skupinky. Na Aj-do-ru jako takové jsem bohužel úplně zapomněl a vypustil jej, což mi došlo až teď a docela toho lituju, protože by mě výkon Sýra zajímal. Jinak se vyhlášení táhlo v klasickém stylu, naštěstí nedlouhém, protože vzápětí došlo k vyhlášení vítězů anime soutěže. Tak jsme se letos neumístili ani jeden, pokud nebudu počítat Meona, který se naopak umístil na úctyhodném druhém místě. Nevadí, ani se nám na pódium nechtělo. Když tak příští rok. Jinak nic moc zajímavého vzhledem k tomu, že jsme se jiných soutěží neúčastnili ani jako diváci.

Uzavření soboty

Opravdu jsem se těšil na přednášku s názvem „10 důvodů, proč nebýt otaku“, kam se ovšem cpalo tak ohromné množství lidí, že nebylo možné se tam dostat. Bohužel, to by bývalo chtělo jít z vyhlášení dřív, ale tak, teď už to nemá smysl řešit. Jedna z přednášek, do které jsem vkládal naděje, byla tedy oželena a nám nezbylo, než se ještě po krátkém sezení v horní místnosti zase sebrat a jít do tělocvičny. Tentokrát se k nám připojily dvě sympatické holky, což mi umožnilo opět pookřát a vedení speciálně naší, tentokrát pětičlenné skupinky, se chopil se vší hrdostí.

Před spaním mě čekaly ještě tři díly Nurarihyona, na kterého bych normálně nekoukal, ale možná se z něj bude dělat skupinový cosplay, do kterého bych se rád zapojil a tak mě zajímalo, co je to zač. No, zatím typická komedie, ale nechám tomu zbytek série, kterou zkouknu. Usínání tentokrát nebylo tak obtížné vzhledem k nemalé únavě a musím říct, že se to už dalo nazvat spánkem v plné míře, na čemž se shodeme úplně všichni.

Symbolicky v neděli

Zatímco Ania byla už dávno oblečená a skoro i sbalená, my s Takumim jsme se stále váleli jako prasata a ne a ne vstát. Holt pohodlí má dvě stránky a když se dobře leží, spalo by se to i dál. Nicméně nebyl čas vyspávat, protože na nás čekal opět Grek a jeho neminutelná přednáška. Po zápasení s bincem, kterému se do batohu vůbec nechtělo, jsme se vydali na úplně poslední cestu ke KC Zahrada.

Legendární „hlarci“

Nejsem si jist, zda jsem tuto přendášku už nenavštívil. Nicméně obsahově to pro mě bylo nové, tudíž možná došlo k obměně informací, či jsem už zapomněl, protože jsem měl v minulosti ve zvyku na Grekových přednáškách klimbat. Přednáška to byla o seiyuu jako takových, proto „hlarci“, což je zajímavý překlad jinak normálně využívaného japonského výrazu. Dozvěděli jsme se zde o několika nejznámějších a nejoblíbenějších jak ženských, tak mužských hlarcích, kteří udělali díru do anime světa. Tedy, nejen jeho. Zajímavé, vtipné, opět nevytýkám jedinou věc.

AMV od nuly

Taky to není přednáška, na kterou bych za normálních okolností šel, ačkoliv mě tvorba AMV zajímá a i se jí v nedaleké budoucnosti budu zabývat. Navíc jsem nevěděl, že ten, kdo ji uvádí, je Jarník, což je guru v oblasti tvorby AMV, tudíž jsem sem šel s tím, že to bude nějaká amatéřina, která postrádá význam. Jak jsem byl překvapen, když přednášející doporučoval střihací programy, kterými ale nebyly klasiky, které samozřejmě uvedl, ale naopak takové programy, jaké jsou jak dostupné zdarma, tak obsahují vše důležité pro základní tvorbu AMV. Ačkoliv zůstávám u svého Sony Vegas, líbilo se mi, že lze sehnat poměrně malý, ale příjemně funkční program.

Pak přišla řada na výběr titulu a hudby, na kterou se bude AMV dělat, kdy dostali prostor zájemci o tvorbu, aby si to vyzkoušeli sami. Samozřejmě, abychom tam nebyli celý den, bylo vše předem naplánováno, tudíž se jednalo o střih krátkých scének ve stylu AMV Pekla. Ale prostě dobré, zábavné a ti co chtěli, si to vyzkoušeli a výsledku, kam se nakonec přidala i simulace šumu, jsem se poté musel smát i já a to mě jen tak něco nerozesměje. Super, překvapilo.

Novinky v anime 2014/15 II

A jako úplně poslední přednáškou nám byla druhá část zabývající se novými anime z rozmezí konce roku 2014 a většiny 2015. Zde tedy tituly, které jsou už méně populární, kam se zařadila jak třeba nová Nanoha, tak i mé oblíbené Ore Monogatari!!. Opět, stejní přednášející, stejná kvalita, ačkoliv doporučovat něco, kde se tančí a na co bych nekoukal ani jako malý, to si myslím, že není úplně nejideálnější. Ale tak, nemohu soudit, když jsem to neviděl a ani neuvidím. Paráda, příští rok jsem opět zvědav, z čeho se bude vybírat.

Zakončení conu

Všechna zábava jednou končí. Sice jsem původně chtěl jít i na zakončení, kde by padlo mnoho zajímavých otázek týkajících se jak letošního, tak i případně dalšího ročníku, ale zvolil jsem naopak doprovod Takumiho a Aniy na vlak. S tím, že zase za rok, jsme odcházeli vstříc návratu do reálného života.

Zhodnocení a dojmy

Na to, jak jsem se netěšil, si myslím, že se con docela povedl. I výběr přednášek, který byl letos snad vůbec nejslabší za celé 4 roky, co Akicon navštěvuji, se dal vymačkat a vznikl z toho příjemný a informacemi nabitý džus, který byl trpký jen v určitých částech. Samozřejmě za to, že jsem navštívil i to, na co bych normálně nešel, vděčím Takumimu a Anie, kteří mi zároveň dělali po celou dobu příjemnou společnost, i když se museli poprat s mou těžkou nemluvností, což je něco, s čím moc nenadělám. Mám ale i tak pocit, že jsme si to užili všichni stejně, ať už bylo jakkoliv a to je nejdůležitější.

Sice se letos nejedná pro mě o ten vůbec nejlépe prožitý con (z hlediska srovnání s ostatními, kde stále vítězí Advik), ale zároveň zdaleka ani o ten nejhůře. Já osobně jsem spokojený a již vyhlížím další, který je sice daleko, ale to uteče jako voda.