Akicon 2019

Jeoffreyho report: https://www.csfd.cz/uzivatel/503990-jeoffrey/denicek/#highlight-item-176258

Na Akicon roku 2019 s podtitulem všechno špatně jsem se připravoval víceméně už 14 dní předem. Proč? Spolehl jsem se na nesprávný zdroj s příslibem ještě výhodnější vstupenky. Dopadlo to tak, že jsem nejen nic takového nezískal, naopak ztratil možnost si ji zajistit i v běžném předprodeji. Naštěstí se vedení Akiconu rozhodlo uzmout 50 vstupenek ze standardní sady a ty poskytnout v rámci limitovaného doprodeje. Opravdu jsem nechtěl riskovat, že se na con nedostanu a zažívat ten stres na místě. Byť jsem byl na dovolené a zrovna jsme se chystali na krátký výlet, stihl jsem si vstupenku objednat a tím získat i jistotu. Co říct? Špatně se věci holt začaly vyvíjet už dlouho před conem.

No, nebudu počítat dopravu do Prahy, kdy se můj autobus zasekl v zácpě jen pár kilometrů od cíle a přejdu rovnou do okamžiku, kdy jsem už natěsno v pátek dorážel na pátou na místo konání. To se tradičně konalo v KC Zahrada, které je už takovým mým druhým domovem a rozhodně nehrozí, že bych k němu netrefil ani poslepu. Vystál jsem si krátkou frontu, protože fronta je zkrátka takovou nutnou součástí a nebylo by to bez ní ono, nechal se bez problémů a rychle odbavit, obdarovat klasickou visačkou a plátkem programu, a už hledal, kde že mám svého brněnského kamaráda Syzrana. Byl to totiž on, kdo se mi jako první ozval, zda jdu na Akicon a kde se sejdeme. Z většiny ostatních lidí, kteří se buď jen letos neúčastnili nebo jsou zkrátka na návštěvy conů už staří, mi zbyl leda Honza a ten dosud držel v tajnosti i svůj plán programu.

Ale zpátky k Syzranovi, se kterým jsme se našli v patře Atria. Na to, jak mi vyprávěl, že na něj spadlo auto a vytahovali mu v oku zaraženou sponu, vypadal naprosto neporušeně. A i teda psychicky nenarušeně. Společně jsme jen marně cekali na Zahájení v atriu, kde jsem měl značné podezření, že se asi zase bude konat v hlavním sále. A taky, že jo - můj šestý smysl zafungoval na jedničku. Tam se sešla čtyřhlavá saň se dvěma ocasy, aby vyhlásila výherce webových soutěží a tradičně rozhodila do publika Akibony. To by se ale zmíněné Akibony nesměly ve vzduchu zarazit a vyletět jen do úzké vzdálenosti mezi pódiem a první řadou. Paradoxně většina lidí ani vlastně nevěděla, k čemu slouží. Ale hlavně, že je všichni chtěli!

Dost mě překvapilo, že začal všem sedícím zanedlouho DanQ rozdávat jakési papírky. Že by Akibony zdarma za účast? Ale kdepak, byly to hlasovací lístky do AMV soutěže. „Jak to, že jsme na AMV soutěži?“ ptal jsem se zaraženě přísedícího Syzrana. On totiž program navazoval a po zahájení se kvůli desetiminutovému zdržení hned přešlo na soutěž. Tak jo, zhaslo se, začalo to, 12 AMV před námi, ó běda. Ale… ono to nakonec bylo fajn! Jak obecně AMV moc nemusím, tady jsem byl úrovní výtvorů mile překvapen. Kromě opětovného navnazení na filmy typu Kimi no na wa, nebo Koe no Katachi, se mi hrozně líbilo AMV pracující s už tak abstraktním anime Yurikuma Arashi, v půlce gradujícím, měnícím tón z vesela na psycho, ale s divně uřízlým koncem. Taky mě mile překvapilo AMV z jakéhosi shounen-ai, ale zpracovaného opravdu dojemně. Zbytek byl taky jedna vizuální orgie za druhou, završená vtipnou vložkou Excalibura ze Soul Eatera sestříhaného na muzikálovou sekvenci Burnse ze Simpsonů. Opravdu povedený omyl zůstat na místě!

Už předtím jsem si říkal, že mě přepadl nějak moc ukrutný hlad a že já blbec se pořádně nenajedl ještě doma. Usoudil jsem, že trýznit prázdný žaludek nemá cenu a raději si sólo skočím do Westlandu na Chodově. Se Syzranem jsem se rozloučil, jako by to bylo naposledny, jelikož se většinou po takovémto rozchodu už víc na conu nesetkáme, a šel tedy obšťastnit svůj žaludek do fastfoodu. Tam se mi přihodila taková bizarní věc, když jsem si odběhl natočit další colu a ke stolu si donesl takovou podivně do hněda zbarvenou vodu. Jako by ta cola byla zředěná. Nakonec to ale nechutnalo jako hnusně zředěná cola, protože jsem si s nejvyšší pravděpodobností a ve všem stresu, aby mi neodnesli plný tác ze stolu, natočil ledový čaj, který normálně nepiju.

Po podivném zážitku, ale gastronomicky uspokojen, jsem pádil zpět na Akicon a vystál si kratší frontu čekající na pro mě osobně první opravdový bod programu. Tím byla přednáška Jak napnout weeba od Miki. Co se mi líbilo, tak připravenost, kdy si autorka udělala předběžný průzkum a pozjišťovala, jak na fenomén napětí nahlíží různí lidé a co konkrétně považují za opravdu napínavé. I se mi líbil rozbor samotné problematiky napětí. Ale co mě vážně nebavilo, bylo povídání o titulech typu Shingeki no Kyojin, Death Note, nebo Tokyo Ghoul, u kterých vím, kde je a není napětí a tudíž mi to nic nového nedalo. Naopak jsem se rád nechal navnadit třeba na Monstera, kterého plánuju už dlouhé roky a vážně bych měl už začít koukat a poznat, v čem je tento titul tolik výjimečný. Celkově tedy přednáška docela fajn a něco jsem si z ní přece odnesl.

Následovala každoroční tradiční soutěž Animestop pod křídly Greka. Tři soutěžící, tři náhodně přiřazení rádci, ukázky z různých anime a zákeřné otázky týkající se konkrétně jejich obsahu, nebo prvků v nich obsáhlých. Co mě překvapilo, byla účast Honzy, který se mi už předtím ozval, že nestíhá a dojede až na osmou. Původně jsem se zamýšlel zúčastnit taky, hrozně se mi tahle soutěž líbí, ale dobrovolná trojice byla pohotovější a tak budu doufat, že mi to vyjde alespoň příští rok. A když ne, tak ten další. Jinak jsem se bavil skvěle.

Asi tou nejlákavější přednáškou pátku byl nicméně Japonský pornoprůmysl včera, dnes a zítra od Sušenky. Přednášející má ode mě pochvalu za to, že nechodila okolo horké kaše a vše nazývala pravými názvy bez nějaké slovní cenzury. Co se týče obsahu, tam výtky najdu. Zejména v tom, že historická část byla až moc rozvinutá a nedostalo se tak na neméně důležitá fakta sahající do dneška, ale i zítřka. Povídání o gejšách, prostitutkách a nebo vpádu američanů na území Japonska samozřejmě bylo zajímavé, ale takovými informacemi mě napěchovala už Clover na svých přednáškách. Chyběl zde širší pohled na média jako taková, nebo i na budoucnost, kde se dalo mluvit o VR, realistických eroge hrách, atd. Ale zase chápu, že narvat tolik informací do jedné přednášky je těžké a takové to letem světem je v tomto případě asi nejúčinnější metoda, jak pokrýt co nejvíc.

Největším kazem této přednášky ale byli určití návštěvníci. Stačili dva lidi, aby v podnapilém stavu dokázali přehlušit přednášku a bezohledně se nahlas bavit. To už Honza nevydržel a dvakrát je rázně upozornil na to, aby se šli bavit jinam. Tím si zaslouží titul hrdiny, protože ne každý má odvahu na to se ozvat a pomoct pak víceméně všem v místnosti - oba škůdci po chvíli odešli. Sice po mé levici taky seděli trochu podnapilí pánové a smrděli mi zlatavými moky pod rypák, ale oproti předešlým případům byli naprosto klidní a jen sem tam vypustili nějakou hlasitější poznámku.

Menší drama završilo povídání o dramatech z úst orgů na části programu nazvané Na pivo s orgy. Dozvěděli jsme se, proč se nekonal a už ani nebude konat Natsucon. Taky zde padl hezký fakt okolo toho, že cony ve formě, v jaké se objevují u nás, teda plné přednášek a jiného doprovodného programu, jsou víceméně exkluzivní a jinde se už neobjevují. Ať jsou to veletrhy v Tokiu, nebo v USA, vše je jen o stancích, eventuálních promítáních, ale tam to hasne. Spíš se tedy povídalo o Natsuconu a na moc dalších věcí se nedostalo, i tak to bylo příjemné posezení a odkrytí dalších střípků pravdy okolo dějství ze zákulisí českých anime conů.

Po programově bohatém pátku by se zdálo, že už čeká jen tichá a klidná noc. To by se nesměl Honza rozhodnout, že bychom si mohli někam zajít na jídlo. Bylo už po půlnoci a já se necítil moc hladový, ale nerad „kazím párty, když je noc ještě mladá“ a přijal jsem výzvu najít nejbližší otevřené KFC. To se nakonec vyskytovalo někde u dálnice, ale mělo hezky prosklený interiér. Násilně jsem ještě víc zaplnil svůj břich, stihl se přilepit k podlaze, kde byla vylitá limonáda a po tomto již definitivním završení dorážel domů někdy kolem 4. ráno. Pátek jsem si každopádně užil skvěle a již bez obav vyhlížel, co mě čeká dalšího dne.

Co se mi stalo, to bych si nepředstavil ani ve svých nejhorších nočních můrách. Tak si tak spím, dlouho a sladce, když tu otevřu oči, zvednu se, abych viděl na hodiny a s hrůzou zjistím, že je jedna hodina odpoledne. Ihned jsem zkontroloval mobil, samozřejmě byl vybitý. To je tak, když vidíte, že má nízký stav baterie, ale stejně ho zapomenete na tu blbou nabíječku dát - budík logicky neměl jak zvonit. Nešlo by tak o to, že jsem právě zaspal jedinou část programu, kdyby jí nebyla přednáška od Greka, na kterou jsem se těšil z celého programu nejvíc. Nedalo se nic dělat. Po zmateném přecházení sem a tam a návalu paniky jsem vzal rozum do hrsti a přiznal si, že se stalo, minulost nezměním a jediné, co můžu udělat, je se uklidnit. Provedl jsem, podíval se do programu a zjistil, že mě další přednáška čeká až okolo třetí.

O dni z půli zabitém a s intelektem neuspokojeném, jsem za nějakou hodinu vyrážel na místo. Co čert nechtěl, byla výluka úseku metra C a nutnost dojet náhradním spojem, což cestu prodloužilo o dobrých 20 minut. Ale vlastně mi to v tu chvíli bylo i jedno. Na místo jsem dorážel skoro až za hodinu a před budovou už poznával kromě Honzy i vzácného hosta - Jeoffreyho. Ten se plánovaně rozhodl Akicon navštívit alespoň v sobotu. S ním tam byl ještě jeho kolega, Petr se tuším jmenoval, taky fanoušek anime a všeho okolo, takže jsem svým příjezdem proměnil tříkolku v regulérní automobil. Jen, kdyby mi hned nepěli ódy, o jak skvělou přednášku jsem svým zaspáním přišel. To mi v tu chvíli fakt nepomohlo.

S pořád silnou hořkostí jsem se s chlapama šel postavit k hlavnímu sálu, odkud po chvíli začaly vycházet nekonečné zástupy lidí, až jsme se divili, kam se tam všichni naskládali? Končila totiž cosplay soutěž a z průchodného atria se v mžiku stalo neskutečné maso, kde byl fyzický lidský kontakt takřka nevyhnutelný. Ale to nás, čekající ve frontě, ani tak netrápilo. Na Čaponsko od Lusi jsem šel plánovaně a hodně mě zajímalo, jak si s takovým tématem přednášející poradí. Upřímně, nemám s Lusi zkušenost ani jako s přednášející, ale ani ve formě Japondělí, ze kterého jsem neviděl ani jeden díl. Není to tím, že bych vyloženě nechtěl, ale cesty mě k této video tvorbě dosud přímo nezavedly a obecně česká videa na YouTube sleduju opravdu minimálně. O to víc jsem byl překvapen, s jakou bravurností byla přednáška připravena a i zvládnuta. Jak si udělat takovou levnou náhražku Japonska rychle, levně a hlavně po domácku? Úplně jednoduše. Chcete kimono? Postačí župan. Máte chuť na nějakou sezónní exkluzivitu typu sakurová Cola? Však my máme taky třeba různé příchutě Kofoly. A co si takhle udělat domácí kotatsu, tedy vyhřívaný stolek s dečkou, nebo rovnou vyhodit postel a spát jen na matraci položené na zemi? Vtipně a věcně přednesené, dokonce s konkrétními příklady, jimiž si sama přednášející rozhodla projít a dokázat tak, že opravdu stačí jen málo a člověk si může atmosféru své oblíbené země vytvořit i v pohodlí domova. Na jednu stranu bráno s nadsázkou, na druhou mě to i z části inspirovalo k tomu, abych si třeba čas od času a jen tak z radosti udělal taky takovou „čaponskou“ chvilku. Všechno tohle stačilo k tomu, aby byla moje pachuť ze zaspání okamžitě potlačena.

Jeoffrey se rozhodl, že je na čase uhasit žízeň a po mém návrhu to zakempit v hospodě hned vedle Akiconu. No, klasický pajzl, navíc laděný do fotbalového stylu, rozhodně není mým šálkem kávy a místo na mě tudíž absolutně nezpůsobilo. Rád jsem zůstal na suchu, zatímco Jeoffrey netroškařil a obracel do sebe jeden půllitr za druhým. S Honzou jsme se pobavili nad myšlenkou, že bychom si za 3 Kč dali jen smetanu do kávy a na jeden ráz ji vycucli. A jinak vládla celkem pohodová atmosféra plná diskuzí, úvah a i nevnímání ze strany Jeoffreyho a jeho kolegy, jejichž pohledy se často upínaly na obrazovku, kde se dvě skupiny stejně oděných týpků hnaly za jedním kulatým blbincem.

Upřednostnil jsem toto posezení a opomenul tak Aj-do-ru. Namísto toho jsme kolektivně navštívili až Cestování vesmírem ve sci-fi od Matěje Račinského a Petra Štefana. Řeknu to takhle - jako humanitně zaměřený člověk mám velký problém plně porozumět technickým věcem. Z přednášky jsem si odnesl jakožto laik hlavně to, že možnosti, jak cestovat vesmírem, existují a dají se matematicky vypočítat, ale s dnešní technologií to není úplně možné. Nicméně se mi líbily třeba úvahy týkající se generačních lodích a problémech s morálkou, kde by mohl vzniknout rozpor u nových generací, které by se dále účastnily výpravy i přes svou vlastní vůli jen proto, že je do toho uvrtali nějací jejich prapředci.

Po této technologické sci-fi masáži jsme si šli sednout do atria na takové magické místo u schodů. Tady musím naprosto pochválit Jeoffreyho, protože i když v sobě měl dobrých pět kousků a rozhodně mu to zvedlo všechny zábrany, dokázal se chovat naprosto normálně a ani na předešlé přednášce nedělal tyjátr. Tenhle člověk ví, jak pít a jak se krotit, že by se od něj mohla většina jiných učit. A navíc, i následující diskuze měla naprostou hlavu a patu. Zapluli jsme do problematiky českých youtuberů a streamerů a postupně se dopracovali i mému případu a pokusům točit videa z patra. Jak jsem říkal na začátku, tenhle článek je jen uhlazenou paralelou k tomu, co jsem již namluvil. A to jsem se i dozvěděl, že mluvím monotónně. Což mě na jednu stranu štve, na druhou jsem musel podotknout, že mluvit z patra chce fakt um a někdo, kdo běžně nemluví, jen těžko hned takhle na začátku dosáhne perfektních výsledků. Jeoffrey to uznal a sám říkal, že kdyby měl najednou mluvit na kameru, nebo na nějakou nahrávku, šlo by to všechno do háje. Prostě jsme se tam takhle podělili o své pohledy, někdo občas souhlasil, někdo ne a hodina tím pádem utekla raz dva.

Dost jsme se těšili na návod, Jak žít správný a poklidný život se svojí waifu od přednášejícího Dexira. Nakonec ale šlo o dost krátkou a zdaleka ne dokonalou přednášku. Krapet nemístné bylo třeba rozdělení waifu na druhy, jako je yandere, tsundere, nebo dandere. To nejsou vyloženě druhy waifu, ale povahové rysy postav. Ani ten žebříček skládající se z postav z novějších anime se nejevil moc relevantně. Co naopak pochválím, je info o tom, které jsem sám nevěděl a to, kde výraz „mai waifu“ vlastně vznikl. Že to tedy bylo v anime Azumanga Daioh a docela nedávno - v roce 2005. Taky mě velice potěšila ukázka ke konci, kde bylo znázorněno, že si svou vysněnou waifu lze i oficiálně vzít. Jelikož to byla Dexirova první přednáška a ty většinou provází velká nejistota, doufám, že ho přednášení neodradí a někdy příště podá třeba zase jiné téma lépe.

Čekala nás poslední sobotní cesta do Westlandu, na jejíž cestě se s námi už rozloučil i Jeoffrey. Tak tak jsme si s Honzou stihli zajít na jídlo, jelikož se všude zavíralo. Dost mě překvapil, když pronesl, že budeme mít jistě dojezeno za pět minut. A opravdu to těch pět minut bylo. Ale naopak nepřekvapil, když chtěl jet dolů výtahem, protože nesnesl pohled do hloubi eskalátorů. Člověku by to bývalo zvedlo ego a řekl by si, že on je hrdina, který se dokáže strachu postavit, dokud si neuvědomí, že jeho naopak stejná hrůza srazí k zemi, když má vstoupit do nějaké nové sociální interakce.

Blok experimentálně bleskových přednášek, na který jsme zašli po návratu, nás ze začátku nemile překvapil. Co si pamatuju, bývali už od začátku vybráni přednášející a nebylo nutné je shánět mezi diváky sále. Hrozilo, že se nic konat nebude, dokud se tedy takového prvotního impulzu nechopil DanQ, aby popovídal o tom, jak lze stříhat videa v Blenderu. V programu určeném pro 3D modelování? Ano, přesně tak. Ten má v sobě totiž zabudovaný velice stabilní střihový podprogram, což jsem dosud absolutně netušil. Téma mě okamžitě zaujalo a leč to Dan vždy podá takovou tajemnou formou a k jádru pudla se dostává po patřičném pitvání okolností, určitě jsem obohacen novou informací a chutí zkoušet něco nového. Od jiné přednášející jsme se později dozvěděli zase info pojednávající o Akiconu 2016, kde se v sobotu v noci najednou ozval požární alarm. Kupodivu jsem tam tu noc tehdy byl a zažil si situaci, kdy všichni najednou ve velkém sále vstali a byli pomalu připraveni na evakuaci. A co, že to způsobilo? Mluví se o polívce v toustovači, který vzplál, ale i o vyfouknutí kouře na detektor, nicméně jak to bylo doopravdy se vlastně doteď neví. Nakonec se tedy blok přednášek rozjel, ale nebyl zdaleka tak zajímavý, jako v minulých letech. A ano, přetahovalo se…

Dostat se v neděli kolem jedné ráno z KC se ukázalo skoro až nemožným. Podle organizátorů to bylo možné jen malou brankou, ale dalšího člověka, co se taky chtěl dostat ven, poslali za budovu, kde byla další branka. Která potom měla být ta malá? „Tak prolezte živým plotem!“ navrhl jeden z orgů, který s některými dalšími pokuřoval před budovou. Jako, vážně? Opravdu se nikomu z nás nechtělo prolézat divočinou a špinit si, nebo dokonce ničit oblečení. Nakonec další org skočil pro klíče a branku nám odemkl, ale celé tohle mohlo být zkrátka líp vymyšlené a méně zmatečné.

Noc jsme dále neprotahovali a u křižovatky se cesty mé a Honzy na následujících několik hodin rozešly. On šel opět do tělocvičny a já natěsno, ale přeci chytil noční bus domů. Ještě, než jsem zalehl, jsem se podíval na hodiny a v jednu chvíli mi bylo divné, že byly tři ráno a najednou jsou zase dvě. Pak mi došlo, že je vlastně posun času a já tak získal hodinu spánku navíc. Tedy, z pěti zase šest.

Historie se každopádně neopakovala, v osm mě už budil budík a i když bych si býval ještě na hodinu lehl, rozhodl jsem se nepodlehnout tomuto chtíči a vyrazit na Akicon hned. Dopravní situace se mi ale nevyplatila a plánovaná devátá hodina příjezdu se rozplynula jako pára nad hrncem. Na místo jsem docházel rychlým krokem dobrých deset minut po.

Napadlo mě zúčastnit se své defakto třetí soutěže, tentokrát si i zasoutěžit a to v Poznávání anime podle obrázku, což měla na svědomí Sušenka. Už předem jsem tušil, že to bude naprostý průšvih a ano, byl. Kromě toho, že prvních deset obrázků bylo po mém příchodu dávno pryč, jsem si po celou dobu připadal jak neznalý trotl. Ze všech sto obrázků jsem s jistotou poznal asi jen pět. Dobrá, byly to věci typu Mushi-shi, Paranoia Agent, nebo Trigun, za což se nemůžu stydět. Ale zbytek mi vykouzlil jen hloupý úsměv a zoufalství v duši. Nebyl jsem na to sám, týpek vedle to taky očividně vzdal a i když se ze sálu ozývalo neustálé „Tohle jsem už určitě viděl!“, opravdu to nevypovídalo o jednoduchosti soutěže. Nejvíc bodů, asi přes 40, měl nakonec jen DanQ, který se očividně hodně vyzná. Zbytek se pohyboval od 30 níž, ale i tak si vedl celkem obstojně. Jen já a moje ego naprosto vyhořelo…

U vchodu jsem potkal Honzu, který se do sálu chystal na přednášku o Osamu Tezukovi, jíž jsem měl tu čest navšítiv už na Crweconu. Sám jsem si tedy zaskočil do velkého sálu na Novinky asijské kinematografie od Vavči. Již tradiční bod nedělního programu, kde si vždy rozšířím obzory. Bohužel byl výběr letos trochu omezenější. Skládal se hlavně z detektivek a akčních filmů, což není můj šálek čaje. Upřednostňuju spíš drama, romantiku, nebo fantasy, i když samozřejmě ne historické. Na sci-fi se nakonec nedostalo vůbec, ale zaujalo mě (aspoň myslím) čínské drama The Climbers pojednávající o dramatické cestě na Mount Everest, nebo fantasy s názvem Double World, jemuž vévodily zajímavé vizuály, meče, draci a prostě vše, co by správné epické fantasy mělo mít. Pak jsem ještě zahlédl ve výpisu restů Aku no Hana, které se po průzkumu ukázalo být novou hranou adaptací dramaticko-psychologické mangy, která mimochodem dostala i výtečné, bohužel rotoskopií znehodnocené a nedokončené anime. Jen tedy poněkud odlehčenější. Takže jsem si ve výsledku něco málo odnesl, ale spektrum žánrů bylo na můj vkus příliš úzké.

Následující hodinu jsem trávil už méně záživně - spíš jen postáváním v prvním patře a neustálém čekáním na Honzu, který si na základně reference z přednášky zakoupil překlad mangy Zpráva pro Adolfa od Osamua Tezuky. Stihl se stát zajímavý paradox - údajně zároveň vyhrál vylosování z hlasujících na AMV soutěži. Nicméně ani on, ani já jsme na vyhlášení nešli, takže výhra přišla ve výsledku vniveč.

Společně jsme se usadili na přednášku Animovanou postavou snadno a rychle od Meona a Konaty. Tito dva mají pokaždé zajímavé, podrobné a zábavné přednášky hlavně se soustředící na problematiku animace. A zde to nebylo jinak, akorát okořeněné o to, jak se člověk může byť na chvíli stát animovanou postavou. Stačí ovládat správné pohyby, nebo třeba jen udělat v souboji otočku - tedy, všechno špatně. Došlo i na analýzy animace a toho, co třeba konkrétně Bubeník a princezna dělá špatně - opět všechno. Vtipné a naučné, nemám co vytknout.

A že bych si nechal to nejlepší na konec? Dá se říct. Honza v sále zůstával, tak jsem jeho rozhodnutí následoval a chystal se dozvědět Proč nechcete být japonským císařem. Přednášky v rukou Clover jsem se obával. Ne proto, že by to neměla kvalitní přednášející, ale proto, že historii moc neholduju, zejména ne té japonské. Nakonec absolutně nelituju, že jsem zůstal. Jedno je jasné - být japonským císařem je neskutečný opruz. Člověk pak defakto není ani člověk, je považován za něco nadlidského. Tím ztrácí veškerá lidská práva, vlastně ani nemůže mít své vlastní názory a vše, co řekne, za něj řeší agentura, která mu píše texty. Jeho život je nalinkovaný, neustále se účastní nějakých akcí a musí být naprosto oddaný státu. Aby sám o věcech rozhodoval? Ale kdepak. Je jen loutkou, o jejíž nápadech ve výsledku rozhodne parlament. K tomu si přičtěme hromadu absurdních rituálů a je jasné, že do takového masochismu by dobrovolně šel jen málokdo. Skvělé povídání, jen mohla být historická část a výčet jednotlivých císařů spolu s tím, jak se jejich vláda vyvíjela, vzata více letem světem, protože potom akorát nezbyl čas na některé konečné reálie.

Výtečné programové zakončení vystřídalo oficiální Zakončení. Kromě vzdání cti památce Natsuconu a námětům typu mapky, jak se dostat do tělocvičny, se nijak víc neprotahovalo a Akicon byl během chvíle definitivně završen. S Honzou jsme ještě chvíli zasedli za stolek v atriu, odkud postupně zmizeli všichni návštěvníci a zbyla jen hromada orgů, která postupně rozebírala výbavu dosud zdobící místo konání. Rozhodně to pro mě bylo příjemnější, než hned budovu opouštět bez toho, aniž by zde člověk ještě chvíli poseděl a na rok se s místem řádně rozloučil.

Honzu jsem následně doprovodil na autobus, abych se ještě odebral do Westlandu a chvíli poseděl se Syzranem a jeho přítelkyní Verčou. Bylo bezva to ještě zakončit takto, u jídla a v dobré společnosti, než se každý odebral zase žít svůj běžný život. Nejsem zklamaný, byl to opět skvělý con, který jemně pokazilo akorát mé sobotní zaspání. Počasí vyšlo naprosto skvěle, rozpršelo se až večer po conu a obecně takhle teplo a slunečno jsem na konci října už dlouho nezažil. Abych venku přes den chodil v triku a případně nepotřeboval víc než mikinu je zajímavý podzimní extrém. Už teď se těším na další ročník, i když nevím, jestli mi jeho téma úplně sedne. Protože já se rozhodně nehodlám na tyhle věci ještě cítit starý! Teda, aspoň v tuto chvíli...