Animefest 2017

Obsah

Pro lepší přehlednost a hlavně rychlejší orientaci pro případné autory zde uvedených částí programu jsem zhotovil rychlou navigaci, která vás rychle přenese do kterékoliv kapitoly tohoto článku.

Plus každou možnou přednášku postupně doplňuji o oficiální záznamy.

Pátek

• Prolog
• Trip na Animefest
• Zahájení
• Plány se bortí
• Naše copánkaté božstvo (Pigtails)
• Ležet jako embrya

Sobota

• Faily videoherního průmyslu
• Geneze anime openingu a endingu
• Zevl a cosplaye
• AMV soutěž
• Opět do fronty
• Japonské animátorské peklo
• Co nahradí současné hitovky?
• Post-Torenokalypsa
• Čínské webnovely
• Jak vykrást japonský film
• Tichá noc

Neděle

• Nástupci Final Fantasy
• Kulatý stůl
• Zakončení
• „Hurá“ domů
• Teď už opravdu konec

Prolog

Na chvíli jsem opustil svět magie a draků, svou farmu a taktéž virtuální rodinu, abych se vydal na svůj další conový trip. A jak jinak, než že na květen padl tradičně Animefest. Letos poněkud posunutý na konec května, což mi ale nevadilo, páč jsem nemusel v práci žebrat o volno na svátek, s čímž byl vždy docela problém.

Nyní jsem byl připraven už několik dní dopředu a tudíž jsem den před akcí měl volna habaděj. O to větší blbost jsem udělal, když jsem si na dobrou noc pustil duchařskou reality show a dle toho vypadala i má paranoidní, téměř bezesná noc. Ale chtěl jsem si rozházet spánek, abych pak byl schopen usnout i na cizím místě, čili to budu brát jako neplánovaný, strategický krok.

Nyní už ale k cestě. Nepodcenil jsem možnou narvanost vlaku a dopředu si rezervoval místenku. Jaké jsem to pak měl pohodlí, kdy jsem si nejen pohodlně sedl, ale i si užil exkluzivních možností německého vlaku (free Wi-Fi).

Trip na Animefest

Strejčka jsem si udělal i co se týče zajištění odvozu z nádraží. Měl mě tam naložit Syzran a společně jsme ještě měli nabrat Mefista a svézt se až na výstaviště. Deset minut před doražením do Brna jsem mu zavolal, abych posléze po úspěšném spojení hovoru zrovna projížděl řadou tunelů a tak se nemohl pořádně domluvit. Když už jsem byl na místě, marně jsem jej chvíli hledal u domluveného fleku, musel si mě najít sám. Do toho všeho měl Mefistův autobus zpoždění, takže jsme si chvilku posečkali. Opravdu jsem byl v tu chvíli docela rád, že mi zhruba týden před festem nevyšla rezervace místa, jelikož byl autobus už kompletně plný. Nad vlak není, i když mi to trochu leze do šetřící strategie.

Úspěšně pozdraveni a naloženi v polofunkčním autě nás už nic nezdržovalo od cesty na samotné AF. Tam nás Mefist opustil a my se šli zařadit do opět dlouhé fronty až pod schody. Zde jsme potkali Tomáše, kterého jsem do té doby znal jen z několika online herních seancí a po nějaké době se připojil i Blook, jehož svačinu ve formě oříšků jsem nejprve bizarně považoval za kávová zrnka. No, neříkám, že to není bizarní člověk, ale rozhodně nedělá až tak bizarní věci.

Stání ve frontě je každopádně taková součást každého správného conu. Počasí bylo navíc pěkné, leč horké, ale ovíval nás svěží, prakticky letní větřík. Uvnitř šlo vše jako po másle, jen mi nešel z tabletu sejmout laserem kód ze vstupenky. Navíc jsem dostal modrou pásku. Nejen, že se mi nehodila k oblečení následujících dnů, ale celá frakce byla pro mě osobně menší přešlap. Ale co už, to k tomu všemu občas patří.

Moc se nečekalo a první cesta vedla hned to rotundy, abych si vyzvedl plyšového draka. Na toho jsem se těšil celé ty roky, co se o jeho navržení a nakonec i realizaci začalo uvažovat a zde jsem se tedy konečně dočkal. A je větší, než jsem čekal, na obrázcích vypadal spíš jako miniatura a ne, jako regulérní, solidní plyšák.

No, prostory A1 už podruhé netřeba chválit. Takže zkráceně - je to pořád stejně super rozšíření festu, na kterém by bez toho bylo zejména v rotundě narváno k prasknutí.

Zahájení

Poučení z minula a předminula - nepodcenit fronty do sálů a být tam raději už o půl hodiny předem. Bez toho by šance se dostat do sálu exponenciálně snižovala. Na zahájení jsme tedy chytili dobrá místa blízko prostředku, odkud je nejlépe vidět na plátno.

Formálně nás uvítal jak ředitel AF, Christof, tak i Hintzu a společnými silami nám představili letošní hlavní téma. Okolo toho se vznesla vlna kritiky a nevole, jelikož úvodní video, které jsme mohli vidět už chvíli před festem, opravdu není nic závratného a je znát, že do něj nebylo vloženo dostatečné množství už tak nezbývajícího času. Naštěstí, vše zachránilo další video, rozšiřující celý příběh a obsahující skladbu, kterou jsem slyšel jen dvakrát, ale to stačilo k tomu, aby mi pak dokázala neustále znít v hlavě. Není to jako ta pecka z předminulého roku, ale nelze jí jinak prakticky nic vytknout. Má tempo, je chytlavá.

Téma samo o sobě nebyl vyloženě špatný nápad, jen tedy „Kjúto Avenjú“ je až příliš šílený název na to, aby se většina mnohem raději nepřikláněla stylové „Chaotice“. Ale pro příště budu osobně rád za něco nápaditějšího, hlavně propracovanějšího a tím i atraktivnějšího.

Kromě křestu nového sborníku české mangy - Vějíře - se jinak nic dalšího zajímavějšího nedělo a my ze sálu odcházeli plni očekávání, co nás o víkendu potká.

Plány se bortí

Převzal jsem opět žezlo hlavního vedoucího a všechny nasměroval k sálu A, kde jsem si zafixoval, že je přednáška o sledování anime legálně. Nejen, že jsem se pomýlil, ale ani mi pak po vstupu do sálu nedošlo, proč jsou na sedačkách hlasovací lístky a jen si v hlavě šrotoval, že by tam přece měla být vypsána AMVčka. Měl jsem v hlavě šílený bordel. O to větší studená sprcha byla, když nás přivítali na cosplay videích. Skoro hned jsem se zvedl a očekával, že tak provedou i ostatní ze skupinky, ale ti se rozhodli mou akci vesele ignorovat a dál sedět jak přibytí. No, nejsou očividně vycvičeni a aklimatizováni na mou impulzivitu.

Nechal jsem je tedy být a chtěl rychle přeběhnout do správného sálu. Jenže bylo pozdě, byl už plný a org nás, opozdilce, akorát rozháněl. Necítil jsem se na to trávit tam hodinu přešlapováním a tedy zkontaktoval Blooka, kde je on a zbytek. Než jsem je našel, prošel jsem si A1 nejméně třikrát. Chvilku jsem s nimi pobyl, jenže pak se už chystali jít domů, naštěstí zrovna v době, kdy měla pomalu končit přednáška a já mohl nabrat svou startovní skupinku.

Mezitím se mi podařilo potkat Sýra, poprvé a defakto naposledy, který mě naladil na AMV soutěž, že tam možná budou při nejmenším zajímavé kousky. Ale ta mě čekala až v sobotu odpoledne, času tedy dost.

Přednáška skončila, lidi se začali hrnout ven a já měl opět skupinku pohromadě. Nakonec se vyplatilo schovat si kleptomansky lístek od hlasování v cosplay videu, jelikož jsem jím mohl obdarovat Syzranovu milou, Verču. Ve čtveřici jsme si to zamířili v mezičase do A1 a k deskovým hrám. Pro tentokrát jsem se rozhodl nevzpouzet a zkusil si jistou, experimentální, ale českou deskovou hru spousty možností. Já bohužel nejsem člověk nejrychlejšího přemýšlení a zatímco Tomáš, či Syzran pochytili pravidla během prvních pár minut, já jen valil oči a chtělo se mi zoufalostí brečet. Nakonec to nebylo tak komplikované, jak se zdálo… ale ne, na deskovky mě neužije, i když to byla alespoň zajímavě deptající zkušenost.

Naše copánkaté božstvo (Pigtails)

Se Syzranem jsme se shodli v jednom jediném promítání a tedy po pár kolech deskovky se i s ostatními sebrali a vydali se na již zmíněný film. Tedy, film, on měl nakonec délku regulérní anime OVA epizody (30 minut), ale i za tak krátký čas se dá vykouzlit zajímavá podívaná. A jí Pigtails rozhodně bylo.

Asi není nejvhodnější spoilerovat, proto to řeknu jen tak okrajově - to, co se jevilo jako až praštěný a smysl nedávající nápad, nakonec přerostlo v docela nemalé psycho a dost zvláštní pointu. Rozhodně doporučuji jakožto krátké, ale přitom velké, artisticky-kinematografické překvapení.

Ležet jako embrya

S blížící se půlnocí jsme sebrali svých pár švestek a vydali se směr auto. Ještě sehnali rozlítaného Mefista a nakopli až vražednou jízdu. A to doslova poté, když Syzran vyložil Tomáše a jejich následující kočkování spočívalo ve snaze jeden druhého zabít. Aneb „najeďte na někoho autem“. Moravský smysl pro humor je někdy opravdu podivný…

Řeknu to takhle. Mám Syzrana rád, kluka jednoho neušatého, ale když dojde na to se o někoho postarat, občas to postrádá hlavu a patu. Zde doslova. Mně a Mefistovi se rozhodl ustlat, ale připravil jen tři díly malých matrací, tvořící jinak jednu velkou. A to i kdyby byl člověk sebelepší hráč Tetrisu, dva lidi by na to nenaskládal, aniž by nemuseli spočinout ve vzájemném, hřejivém objetí. A na to jsme se rozhodně necítili. Nezbývalo tak, než si lehnout jako embrya na jeden dílek, či to vymyslet nějak jinak. Ale nakonec jsme to dali inteligentně dohromady a po lehké očistě ulehali.

Klasika. Ať už spím kdekoliv, všichni okolo mě vytuhnou téměř okamžitě, jen já i celé hodiny čučím do stropu a stihnu mezitím projet myšlenkami stovky filozofických úvah. Jenže zde bych se dobral pomalu smyslu existence, protože se mi nezadařilo zabrat téměř do svítání. A když už ano, měl jsem sen, jak mě najednou všichni zavrhli a byl jsem ignorován, až jsem se vzbudil se vteřinovou depresí. Takže noc opravdu výživná a o spánku se mluvit ani nedá.

Navzdory všemu se nevstávalo alespoň špatně. Poté, co si Syzran omylem vyčistil zuby indulonou a z úst mu pak smrdělo jako z masti na nohy, jsme měli tu možnost se i kvalitně zasmát. Ani Mefist tentokrát netrávil v koupelně mládí a krásně okolo půl osmé jsme už doráželi k výstavišti.

Faily videoherního průmyslu

Původně jsem očekával, že se bude mluvit čistě o herních titulech a dočkám se tak dalšího pohledu na hry, jako No Man's Sky, či jiné faily poslední doby. Ale ne. I když se začalo neslavnou herní adaptací E.T. mimozemšťana, přednáška byla orientovaná cestou herních konzolí a nemohu nic vytknout.

Doteď jsem třeba nevěděl nic okolo historie vývoje Sega CD, 32x, apod., takže to byla přednáška plna osvěžujících informací, ale i srandy ve formě třeba vlastních doprovodných ilustrací. Není co víc dodat, klidně bych bral i podrobnější info, kdyby na to tedy vycházel čas přednášky, což by pak muselo být ale na dvě hodiny.

Geneze anime openingu a endingu

Syzran se trhl poté, co šel opět za nějakou kamarádkou a nechal nás s Tomášem na holičkách. Po bezcílném přecházení po A1 jsme se odebrali k frontě na Grekovu přednášku. Tam jsem čistou náhodou potkal Aniu s Takumim a kromě přibrání dalších lidí do nyní osiřelé party pomohl dvěma duším v rozhodování, zda se opravdu zařadit do fronty, či se ochudit o ten pocit být u něčeho živě a raději jít odpozorovávat z FHD rtů přednášejícího na živém streamu v koutě A1.

Přednáška jako taková dobrá. Dozvěděli jsme se něco o tom, proč opening či ending u anime vůbec vznikl, proč je jeho délka většinou předepsaná na minutu a půl, a nakonec jaké druhy vlastně existují, jak na nich animátoři občas šetří, či jakým způsobem je využívají jako marketingový tah. Spousta kvalitního infa, taktéž ostřílený přednášející, nemám výtky. Zvlášť poté, co se přímo rebelsky rozhodl vzepřít orgům a přetáhnout o skoro celých 20 minut. Respekt!

Zevl a cosplaye

Protože byl Syzranův pantofel skřípnut a on tak „musel“ na cosplay debut, jsme dál trávili čas s Takumim a Aniou. Obešli jsme si nejen krámy v A1, ale stihli i několikrát prokroužit celý plac mezi kongresákem a rotundou. V Takumiho jsem ztratil víru poté, co jisté cosplayerce zazoomoval na poprsí pod původní záminkou si ji vyfotit celou. Vepř jeden. Ale tak, máme ho i tak pořád rádi. U něj nijak jinak nelze.

Abych se ale vyjádřil k letošnímu mixu cosplayů. V davu převládala šeď civilu, ale i mezi ní se našlo pár výtvorů, které musím vypíchnout. Samozřejmě, po anime hitu minulého roku jménem Re:Zero se i u nás začaly objevovat řady cosplayů Rem a Ram a nutno říct, nebyla jediná, která by nevypadala byť trochu dobře. Ten samý boom zažívá poslední dobou i Love Live! a s tím i výběr cosplayů pohledných hrdinek. Zde už nebudu tolik konkretizovat, ale ta Yazawa Nico v neděli (verze fialových šatů) mi sebrala dech. Podtrhnutá roztomilost, detailní kostým, super! A na závěr se pomotám v tématu NieR:Automata a tím samozřejmě cosplayích 2B.

Původně jsem plánoval, že pokud se na festu nějaká objeví a bude se mi líbit, vyfotím se s ní a vzhledem ke své zažranosti do celé série NieR/Drakengard si to pak dám hrdě i jako profilovku na Facebooku. No, nakonec bych se dočkal, jen jsem se nepřiměl k překonání sebe sám. Jedna 2B by docela šla, akorát měla vskutku dost krátkou sukni a protože foukalo, dle toho se mi naskytl z dálky starý, známý pohled. Takže zde jsem uznal i detaily, jejichž nerespektování jinak u 2B nepromíjím. No, jejího vysokého 9S zmiňovat nebudu, protože… 9S spadá správně do shota kategorie, není co víc bych dodal. Nicméně jsem se v neděli dozvěděl, že tu byla ještě jedna 2B, vystupující dokonce v soutěži, kterou jsem ovšem nikde v cosplayi neviděl. Takže plán nevyšel, ale pořád tu jsou letní cony a možnost, že si už tu příležitost k epické fotce s cosplayem postavy z oblíbené hry nenechám ujít. Uf, tak to by snad k cosplayům, respektive cosplayerkám, stačilo. Alespoň mé oči si užily dosyta. Mnohokráte děkuji a klaním se!

AMV soutěž

Poslední možnost vidět letošní výběr AMV, které jsem samozřejmě využil. Popravdě, byl jsem docela mile překvapen. K Hyouce jako takové se sice tématika videa moc nehodila a Sonic X mě upřímně nějak zvlášť nenadchl, ale zvláště mě zaujalo AMV z anime Orange a jeden z Evangelionů. K opětovnému opakovanému počtu příspěvků pracujících s anime Kimi wa Shigatsu wa Uso a tedy již nebolestivým spoilerům se už ani vyjadřovat nebudu.

Celkově spokojenost a i když nejsem kdo ví jakým příznivcem AMV, zde jsem se zvlášť nenudil. Jen, kdyby mi nezačaly padat oční klapky a já občas pár vteřin nevěděl o světě.

Opět do fronty

Jak Blinky řekl, jediné, co jsem na AF pořádně dělal, tak stál ve frontě. Defakto se s tím dá i souhlasit, protože jak jsem říkal prve, být ve frontě s předstihem hrálo roli v tom, kam jsem se pak mohl posadit, respektive že jsem se vůbec mohl usadit a jen nezůstat před zavřeným vchodem s protáhlými ústy. Letos si organizátoři obzvlášť dali záležet, co se týče starosti o to, abychom se nemačkali u vchodů jak cvoci a mohli tak dostat do sálů co největší počet lidí.

Ve frontě mě náhle přepadla Satoshiho parta a už do mě hustili, abych si šel koupit k jednomu krámu tašku za pár eur, ve které se skrývá nějaký předmět. Tedy hrnek, figurka, nebo třeba i v některých případech 3DS hra. Já byl rád, že mám akorát svého draka, klíčenku, program, sotva pár míst v batohu a tedy relativní pohodlí na cestu zpět. Ne, zlomit jsem se nenechal, i když stačilo klíčové sousloví „Love Live!“, abych o tom alespoň chvíli uvažoval.

Japonské animátorské peklo

Zabrali jsme si dobrá místa v sále a mohli se těšit na dvě, hned po sobě jdoucí přednášky pocházející z jednoho týmového pytle, řeknu-li to takto. První byla od Meona a zaměřovala se na to, jak je v Japonsku práce animátora oceněna a zda tento fakt nemá vliv na současný a budoucí stav anime produkce.

Takovéto pohledy se zajímavými statistikami mě vždy upoutají a zde se mi dostalo uspokojující dávky informací. Hodně mě třeba zajímalo, jak takový animátor vlastně vyžije, když např. musí bydlet v Tokyu, protože zde k jeho smůle sídlí právě největší počet animátorských studií v zemi. Dost mě překvapilo, že si může přijít na z našeho hlediska docela pěkné peníze, jenže s ohledem na to, že žít v Japonsku a být schopen se tam vůbec i stravovat je zatraceně drahá záležitost. Dobré, jsem spokojen.

Co nahradí současné hitovky?

Dovolím si hned navázat, leč tedy subkapitolou o menších organizačních přešlapech. Člověk by si řekl, v programu žádná pauza vyznačena není, může pohodlně zůstat sedět. Jenže to by ho nesměli ze sálu i tak vyhnat pod záminkou větrání a samozřejmě, před rotundou už hromada lidí a tedy stres z toho, že se zpět asi jen tak nedostane. No, možnost je jediná - zanadávat si, zakroutit hlavou a sebevědomě se zařadit hned na začátek fronty ke dveřím. Já chápu, že se to snažili mít zorganizované, ale tohle tak trochu nedávalo smysl. Navíc, pár minut pro výměnu vzduchu v sále opravdu nestačí.

Teď už ale k přednášce. Duo Raijin a Toren rozebrali téma hlavně pomocí statistik prodávanosti současných mang, z nichž nejen že představili ty největší hitovky, ale vybrali pár potenciálních titulů, které by se čistě náhodou mohly časem dočkat nejen adaptace, ale i většího fandomu.

Převládal sice subjektivnější názor a proto nepovažuji přednášku za vynikající, ale sám za sebe musím říct, že mě i jen těch pár uvedených titulů docela zaujalo a pokud prokrastinace nedá, i si z toho zkusím něco přečíst. Hlavní chválou je ale sehranost. Kluci to měli očividně připravené (nebo to tak aspoň vypadalo) a tak se nijak nezadrhávali, ani nezamotávali a odpřednášeli to na velmi dobré úrovni.

Post-Torenokalipsa

Chvíli jsme jak trotlové postávali u východu ze sálu, než se nám z neznámých důvodů povedlo přeběhnout Torena a setkat se s ním ještě po cestě do kongresáku. Aktivista Satoshi se do něj hned pustil s tím, že Toren nemá rád loli, či idol tématiku obecně, zatímco pro něj s Blookem je to naopak modla. Liberál Toren se ale nenechal a brzy se přiklonil raději nestrannému Blinkymu s doporučením některých manhw.

S tím, že se zase uvidíme, nás Toren opouštěl (a bylo to pro tento Animefest navždy) a mě pak pro změnu opustili všichni ostatní, takže jsem se šel shánět po těch, co zbyli. Ovšem, vše se začalo přiklánět tomu méně příjemnému. Má únava ve spojení ještě s několika faktory dohromady utvořila tikající bombu, která se ale raději, než aby bouchla a někoho zasáhla, odkutálí pryč. Proto i já se na chvíli vzdal dalších socializací, sebral se a vzal do zaječích směrem kongresák s tím, že se podívám, co na programu ještě jest.

Čínské webnovely

Jediná přednáška, kterou jsem opravdu neplánoval a přivedlo mě sem čiré zoufalství z mé náhle pokleslé nálady, nevhodné mezi ostatní lidi, které znám.

Budu upřímný. Přednáška pojednávala o pro mě sice neatraktivním tématu, ale zaujala mě hlavně kapitola o tom, jak se mohou takové webnovely publikovat, co je k tomu zapotřebí a že z toho mají autoři klidně i obrovské výdělky, i když jen ve velice málo případech.

Horší stránka byla právě ta obsahová. Ano, přednášející sice uvedl výše mezd, či různých poplatků za překročení počtu stran, atd. Jenže to vše nechal v čínských juanech a i když po dobrém dotazu z publika řekl, jak se přepočítávají, stejně to bývalo chtělo uvést hodnotu v Kč alespoň v závorkách. Ani jednu dost okatou gramatickou chybku neodpustím, na tohle holt přihlížím pokaždé a prezentace by dle mě měla být co nejperfektnější po všech směrech.

Co se týče přednesu, ani ten se nevyhl mouchám. Sice nezněl nijak nervózně, ale ukončovat větu v případě, že takzvaně „něco jen nakousnete“, není úplně ten pravý šálek kávy, který by informaci dostatečně obohatil. Dobrá, nebyla to úplná tragédie, ale výtky, které jsem uvedl, jsou takové zásadnější a pro příště bude dobré to brát i z pohledu, že my, v sále, o tom z 99% nemusíme vědět nic a dle toho přizpůsobit i drobnosti.

Jak vykrást japonský film

Jak jinak, že nás opět ze sálu vyhnali a tentokrát se nová fronta táhla až za roh ke schodům. Já ale neměl náladu být kdo ví jak asertivní, či drzý a poslušně se zařadil na její samotný konec. A hle, i tak jsem se do sálu dostal, ačkoliv byl dost narvaný, téměř k prasknutí.

Začátek přednášky mi moc nevoněl, jelikož se rýpalo např. do nové adaptace Krotitelů duchů, kteří dle mého názoru rozhodně nejsou tak strašní, jak ostatní líčí a že jde bez nadsázky o docela pěkně zpracovaný film pracující s absurdnějším typem komedie. Nebo přílišná obecná vážnost vůči jasně recesní americkou adaptaci Dragonballu, která je tak hloupá, až je geniální. Ale nechuť stranou.

Poté se mi dostalo toho, co jsem vůbec neočekával. Tedy, výpisu řady titulů a jejich klidně i dvou adaptací, které z japonské éry Edo udělaly klasický western a nakonec i gangsterku. U mnoha jsem ani netušil, že se navzájem remakovaly až tak extrémně. Co mě potěšilo, bylo v jednom případě zmínění i Ikarie XB-1, což mám doteď v hlavě jako obrovské překvapení dosavadní české kinematografie, a nechyběly ani mnohé videoukázky, hlavně porovnávající podobnost jednotlivých scén remakovaných filmů. No, že se ani 4. epizoda Star Wars nevyhla inspiraci, to byla pro mě sakra novinka.

Takže spokojenost, dle mě jedna z nejlepších a nejzábavnějších přednášek tohoto Animefestu. I když tedy, ty subjektivní rýpy do některých opravdu ne tak špatných filmů rozhodně neodpustím. Ne, ne.

Tichá noc

Přes dobře strávené dvě hodiny jsem pořád neměl tu správnou náladu. Musel jsem se ale vydat zpět do rotundy, abych našel skupinku, nejlépe v jednom kuse a počkat, až se jim bude chtít jet domů, protože jsem toho měl za ten den nějak dost. Ještě jsem po cestě potkal Takumiho a Aniu, kteří ale pádili zpátky do tělocvičny, takže jsem s nimi taky dlouho nepobyl. Ještě jsem odchytil Panďáka a nakonec jsme prohodili víc než pár slov hlavně o nově sledovaných anime a o tom, jaký máme názor na jistou přednášku. Tak přece jen, nějaké to černo-bílé světlo se ve tmě přece jen objevilo.

Všude kolem nastával už útlum, někteří dokonce bezostyšně pokládali hlavy na stůl a oddávali se festovnímu spánku. Já si začal mezitím psát další část reportu, ačkoliv na mě padala už velká únava a ničemu dobrému to tím pádem nepřispívalo. Nebyl jsem ovšem jediný znavený a sotva jsme se vrátili opět na „dědinu“, po o něco větší očistě jsme všichni zalehli a ani mně už tentokrát nedělalo větší problém za nějakou chvíli usnout a i přes občasné probouzení nevědět pořádně o světě.

Jako by sobota pomalu ani nebyla. Najednou neděle, čas se opět kompletně sbalit, nasednout do auta a jet na poslední letošní společnou cestu na výstaviště. Hned na začátku jsem se od ostatních odpojil a odchytil na poslední chvilku Aniu s Takumim. Alespoň jsem tak mohl díky němu kontaktovat Šíbu a vrátit mu to, co jsem pro něj udělal na minulém Akiconu a co mě stálo nemalé nervy.

Nástupci Final Fantasy

Tedy, po další chvilce postávání a rozloučení se jsem už sám mířil do sálu Morava na mou vůbec poslední letošní přednášku. Po chvíli se ke mně přidal Blinky a za další chvíli i zbytek tvořící vražedné duo Blooka a Satoshiho.

Přednáška obsahovala to, co by od ní člověk mohl očekávat. Na starost ji měl přednášející známý pod přezdívkou Raptor, který pracuje jako redaktor a recenzent her, takže žádný amatér, ale někdo, kdo se ve svém oboru a vůbec i v tématu Final Fantasy vyzná. Kromě pár začátečních otázek, kde mě překvapilo, že jsem byl jeden ze dvou lidí, kteří do FF spadli až na základě posledního, patnáctého dílu, padlo několik titulů, které se mohou svou kvalitou příběhu, postav a zpracování blížit jinak bezkonkurenční sáze FF.

Co mi trochu vadilo, že jich dost bylo jen na Xbox a tudíž pro mě žádná možnost, jak si to zahrát. Tedy, jedině, že by to díky možnosti Xbox One šlo hrát i na PC, jak jsem se nějakou chvíli předtím dozvěděl od Mefista. Ale kdo ví. Jinak mě nic moc z uvedených titulů nezaujalo tak, abych si tím nahradil tu spoustu možností, jak ztrácet další hromadu času. A jinak, ten trailer na konci ohledně Dark Souls jsem sice bral chvíli jako mučení, ale tak nějak mi následující vysvětlení, jak se to s pojetím příběhu má, přece jen vnuklo šílenou myšlenku, že bych té sérii her dal přece jen ještě asi už desátou šanci. Ale mám takový pocit, že to zůstane jen u takové naivní, malé, rozplývající se myšlenky.

Kulatý stůl

Myslím, že mezičas není potřeba už sálodlouze rozmazávat. Blinky nás opustil, tak jsme si zbyli už jen tři. Chvíli jsme popocházeli, chvíli seděli u kulatého stolu v A1, sem tam koukli na nějaké mihající se cosplayer(k)y a prostě jen tak ztráceli poslední čas na letošním festu. Já si tedy poslechl podruhé i onu skladbu z úvodního videa a od té chvíle mi neustále hraje v hlavě a nemohu se jí zbavit. Tedy, psychicky jsem si Animefest přivezl domů ještě na několik dalších dnů.

Podařilo se mi potkat i Nia, kterého jsem neviděl opravdu řadu let a jenž se ptal na naši již rozpadlou, starou skupinu. Tak jsem mu vysvětlil, jak se to zhruba mělo a společně jsme si trochu i zavzpomínali, jak dobře před těmi lety bývávalo a že dnes je to samozřejmě jiné, leč ne špatné. Nostalgie, jak má být.

Zakončení

Pak už nezbývalo, než si jen vystát taktéž poslední frontu do rotundy. Satoshimu s Blookem by stačilo být v A1 a dívat se odtamtud, ale já už nehodlal opakovat chybu minulého ročníku a vydupal si, že se na zakončení musím dostat za každou cenu. A tedy, opravdu jsem se tam s přehledem dostal a tím záplatoval to, co mě od minula štvalo.

Nejprve proběhlo vyhlášení některých soutěží a tím i přidělování posledních bodů buď Chaotice, nebo Kjúto Avenjú. Ze začátku jasně vedla Chaotika, dokonce skoro o dvě stovky, ale to se postupem času tak zvrátilo, že byl rozdíl pouhých 15 bodů. Tedy, peckovní obrat, ale pro mě osobně a všechny ostatní ze stejné frakce opět prohra. Tak snad příště už budu členem vítězného týmu. Nebo snad ne?

Teď bych se chtěl ještě vyjádřit k tomu, jak pěkně se celý štáb zmínil o ztrátě Auriho, který bohužel tento svět minulý rok krátce po AF opustil. Osobně jsem se s ním nestihl poznat, ale dlouho jsme se měli v přátelích na FB, jednou jsme se dokonce chytili u názoru na operační systémy, ale rozhodně nezapomenu na jeho každoroční údiv, jak to že já dokážu sepsat report téměř hned, co přijedu domů, zatímco jeho vycházely až prakticky na podzim. Takže jo, věděl jsem alespoň, o koho se jedná a o to víc jsem nemohl uvěřit tomu, že se stalo něco tak… no, neuvěřitelného. Ale pocta vyjádřena naprosto úžasně, atmosféra v sálu byla příkladná, leč posléze potřebovala hodně odlehčit.

A i já to teď odlehčím a přejdu k posledním dotazům a pochvalám, které v sále padly. Letos nebyly tak bohaté a zajímavé, takže jsem se defakto nedozvěděl moc nových věcí. Hlavně, že se příště celý štáb zasnaží na kvalitněji zpracovaném novém tématu festu, což mi tedy odpovídá na mé výtky k němu. Nebo taktéž k vylepšení animefestí aplikace, kterou jsem měl tu čest si vyzkoušet a klobouk dolů, je přehledná a nechybí tam takřka nic podstatného. Taktéž mě potěšilo, že se chystá zmenšení velikosti programu jako takového, co se papírové formy týče. Zatím je to šílený kus papíru, kterým bych si pomalu mohl vyzdobit byt á la obrazy, ale jakmile by se vešel alespoň do FestZinu, neměl bych jedinou výtku.

Ještě mě překvapil počet letošních účastníků festu, který překročil 5 tisíc. A to jsem myslel, že ty dva tisíce jsou už moc a přesto, zde jich bylo skoro třikrát víc a nebylo to prakticky vůbec znát. Con roste rapidním tempem a já mu to přeju. Jen by mě zajímalo, jak je to s finálním výnosem a zda není stále v červených číslech, nezávisle na vzrůstajícím počtu návštěvníků, ale to už jsem zase u čistě osobního zájmu o statistiky.

„Hurá“ domů

Syzran mě už uháněl, abych si vzal své věci, aby stihl odvézt ostatní na hlavas. Vyzvedl jsem si tedy svou napěchovanou igelitku, se všemi přítomnými se rozloučil a pak běžel zpět k Satoshimu a Blookovi.

Opravdu jsem nečekal, že pojedeme autem a co víc, že bude řídit zrovna Satoshi. Ten předvedl opak vražedné jízdy. Jel tak pomalu, že i kdyby do něčeho najel, my bychom pomalu ani nemrkli. Tradičně jsme se šli najíst do KFC, což bylo pro mě po celém víkendu první pořádné jídlo. Debata zaplula do obskurních vod, kde se zrodil sice šílený, ale na druhou stranu geniální nápad a pokud by se opravdu realizoval, navíc v rámci AF, přineslo by to něco opravdu netradičního, leč čerpajícího z toho, co dnes skoro každý dobře zná. Nebudu nic prozrazovat, protože kdo ví, kam se může myšlenka ubrat, ale… sám jsem žasl a začal šrotovat o možnostech. A to se mi moc často nestává.

Nicméně čas mého odjezdu se přiblížil. Rozloučil jsem se a již sám jsem zamířil na nádraží, abych si počkal o 15 minut déle kvůli zpoždění. Faily ale nekončily. Sotva jsem nastoupil do vlaku, už jsem vyháněl jednoho týpka z místa, které jsem měl zarezervované. Problém byl ten, že jsem si namísto čísla 93 zapamatoval 73 a tudíž se onen chudák stal obětí mé vlastní blbosti. Když už jsem našel své místo a říkal si, že pojedu v klidu a pohodlí, přistoupila ke mně několikačlenná skupinka a zda bych si s nimi neprohodil místa. S tím nemám problém, kdyby na jejich zarezervovaném místě neseděl zase někdo jiný a já chvíli nevyháněl další nevinné duše z pohodlí sedadel.

Neuklidnilo se to ani poté, kdy jsem konečně seděl správně. Kolem mě se to hemžilo pubertálními základoškolačkami, které mi div neseděly každá na jednom koleni a kdybych se jim začal rýpat v nose, ani by si toho snad nevšimly. Ať to zní jakkoliv, jedna drze zavazela nohou, druhá do mě bez omluvy žďuchla ke konci jízdy batohem a všechny byly tak hlasité, otravné a nerespektující to, že jsou mezi nimi i další lidé, že jsem si udělal jasno o mém názoru na skutečné lolitky - ne, tohle opravdu není to pravé ořechové.

Jedinou příjemnou věcí tak byla pěkná slečna, která se na mě líbezně usmívala u záchodů, ke kterým jsem neustále lítal, protože mi polední KFC jaksi moc nesedlo. Tedy, asi je mi jasné, proč se na mě celou tu chvíli upřeně usmívala a dokonce mě i pozdravila. Jelikož seděla kousek za mnou s již uvedenou partou a jaksi jsem zaslechl cinkání lahví a časem byl i hluk intenzivnější, moc jiných důvodů nezbývalo. Ale tak, pro jednou jsem si mohl dovolit být pro nějakou „princem Noctisem“, že ano. Na zlepšení nálady to stačilo dokonale.

Teď už opravdu konec

Tím jsem se dobral na skutečný konec letošního reportu z Animefestu. Celkově mohu říct, že jsem si jej užil decentně. Ani kdo ví jak skvěle, ale ani se nestihl nějak zásadně pokazit, když neberu v potaz moje výkyvy nálad, to se občas stane. Nejlepším dnem byl pro mě každopádně pátek, beru jej jako takový nejživější, nejakčnější. Sobotu jsem spíše prodriftoval křížem krážem a neděle je asi tím druhým lepším dnem. Jinak říkám, celý zážitek se pro mě osobně pohybuje v lepším průměru a výrazně si nemohu stěžovat. Další dodatečné výtky nemám a rozhodně rád navštívím i příští ročník.

Teď ovšem zpět ke stereotypu běžného života a k přípravě na další podobné radosti tohoto roku, z nichž jedna díky posunu AF přijde už za dva měsíce.