Animefest 2018

Opět jsem pro možné přednášející hledající zpětnou vazbu a návštěvníky nelibé čtení dlouhých textů dal dohromady rychlou navigaci, díky které se přesunete k jednotlivým částem reportu.

Článek bude jinak nadále aktualizován - od oprav gramatických chybek, přes doplňování odkazů na streamy, až po další detaily, které v průběhu dalších dnů, či týdnů, přijdou vhod.

Než začnu, odkážu vás na report kamaráda Honzy (jehož budu ještě mnohokrát zmiňovat), který nejen, že ten můj v mnohém doplňuje, ale kvalitativně předčí, co se názoru na program jako takový týče. Tedy, čtěte na uvedeném odkazu (jelikož je to internetový hipster, píše jen v rámci ČSFD):
https://www.csfd.cz/uzivatel/524501-honza135/denicek/#highlight-item-162600

Úvod

• Doba předfestová (mezičas)

Pátek

• Flixbusem do Šalingradu (mezičas)
• Fronta je základ!
• Zahájení
• Příliš velký provoz (mezičas)
• Proč milujeme záporné postavy aneb dualismus se nenosí
• Soutěžní AMV
• Do vesnice (a ještě dál) (mezičas)

Sobota

• Žádný „Amefest“ se nekoná (mezičas)
• Herní urban legends
• Isekai novely tisíckrát jinak a bizarněji
• Jak ze sebe neudělat idiota v internetových diskuzích (nejen) o anime
• Stařecká nostalgie (mezičas)
• Historie otaku
• Jak jsem zničil českou anime komunitu
• Chvilka pro AMzone (mezičas)
• Rozmíšky, půtky, hejty a „oprávněná“ kritika v běhu dvou dekád
• Na čekané (mezičas)

Neděle

• Viníkem je Mana! (mezičas)
• Svět textových RPG - anime a jiné podivnosti
• Animekvíz
• Animefestí „mýtus“ o stánku s doujiny (mezičas)
• Vyhlášení výsledků a zakončení conu
• MUNI v Comic Sans (mezičas)
• Konec festu nastal... (mezičas)
• Nové osobní poznatky

Doba předfestová

Letošní, pro mě sedmý ročník Animefestu, mi defakto začal už na začátku týdne. V úterý jsem si zabalil věci, ve středu se psychicky připravoval a lamentoval, že to letos nebude Animefest, ale Amefest, a v neposlední řadě mě ve čtvrtek večer navštívil Honza. Ale ne, abychom následujícího dne vyrazili na fest společně, ale protože měl cestu kolem a chtěl si hlavně vyzvednout mangu, pro kterou jsem se mu svolil před nějakým měsícem zaskočit.

Mezitím jsme zabruslili do všemožných, možných i nemožných témat, ze kterých vzešel mimochodem i název další kapitoly. S tím, že se uvidíme za pár hodin, jsme se rozloučili a na chvíli si šel každý zase svou cestou. Já se zavřel v bytě a Honza vyrazil zpět do Ústí (není Ústí jako Ústí). Dal jsem si ještě poslední večeři (poslední, protože mě čekalo přejití na alternativní stravu), nadšeně zhlédl Trabanty a s neklidným pocitem zalehal.

Flixbusem do Šalingradu

To pravé festové nastalo pátečního dopoledne, kdy jsem se jen těžko vyhrabával z postele a neuměl si představit, že následující skoro celé tři dny nepocítím tu slast být jen sám se sebou ve vší izolaci. Co mě ale překvapilo, že nakonec skutečně vysvitla naděje a zahrada za mým oknem byla prosvícena zlatavým, dopoledním sluncem, namísto deštivého šera. Někdy jsem rád, že věci zakřiknu a stane se pravý opak mých hrůzných přezdvěstí.

Po přemýšlení, zda si vzít s sebou masku nebo ne (nakonec ne - nechtěl jsem si ji zničit a navíc by pak mohla být jen na obtíž), zápasení s žehličkou na vlasy, abych ze sebe udělal hodně špatnou verzi K-Pop idola a přemýšlení, jakou zbytečnost si s sebou ještě vzít, jsem konečně nasedal na dopravní prostředek směr autobusové nádraží. Až mě překvapilo, jak byl nakonec autobus poloprázdný. Ono moc lidí Flixbus evidentně nezná. Přitom kdo má štěstí, toho může cesta do Brna vyjít třeba jen na 30 Kč. Ne, nedělám si srandu, takovéhle akce opravdu jsou a sám jsem se jí se vším štěstím chytil. Oproti Student Agency, kde je cesta (ještě se slevou) za 165, jsou ty služby „na palubě“ defakto stejné. A že jsem nedostal v rámci cesty pytlíkovou horkou čokoládu? To mě fakt netrápí.

I jsem věděl, proč si sednout víc dopředu, protože dozadu se nacpala nějaká hejkající parta. Nevím, jestli zrovna otaků, ale pokud to byla kombinace těch a navíc teenagerů, tak to potěš koště. A i když jsem si, debil, nakonec nevzal sluchátka a nemohl tak využít WiFi zdarma pro něco edukativního (tedy, „jen“ 300 MB, ale funkční po celou cestu!), jsem jel v klidu a v pokoji, jen s všemožnými očekáváními, do již zmíněného Brna. Dokud jsem to nezakřikl a neuvízli jsme před Jihlavou v zácpě kvůli náklaďáku, co si hověl na dálnici a zablokoval tím celou cestu zpět (nechtěl bych v tu chvíli jet do Prahy). Což byla mimochodem chyba řidiče, který zajel do nesprávného pruhu, za co se ale veřejně omluvil a zlobit se na něj tudíž nebylo na místě.

Do Brna jsem dojížděl s víc než hodinovým zpožděním. To mi už psal Honza, evidentně znuděný vysedáváním na betonu, že mi půjde naproti. Což znamenalo, že jsem cestu na fest nemusel absolvovat sám. Jen, kdybych se náhle nevzdálil od internetového připojení a tím pádem nečekal další půlhodinu, než mi došlo, proč vlastně nepíše. Že se pomalu nenajdeme v něčem tak nevelkém, jako je Brno, bych do té chvíle jen těžko řekl. Naštěstí vše dobře dopadlo, našli jsme se u stanice tramvaje a na mou žádost vyrazili pěšky na místo konání. Tedy, nevím, ale žádnou šalinu jsem nikde neviděl - jen samé tramvaje, typické hákbusy a něco jako metro (jen bez metra).

Fronta je základ!

Fronta se tentokrát netáhla tak daleko a okolo čtvrté se konečně hnula. Stání na žhavém slunečním svitu nebylo kdo ví jak příjemné, ale už jsem se chtěl dostat dovnitř, protože podivně strašili s tím, že program dostane jen ten, kdo si jej vyžádá - údajně kvůli jejich zpožděné dodávce. Děsil jsem se i toho, že má předem vybraná frakce (hráč) nebude taky brzy k mání, ale nakonec s ničím nebyl problém. Akorát ta taška s pár letáky byla docela humorná. Odbavení proběhlo každopádně hladce a už jsem byl Honzou žádán, abych mu udělal prohlídku celého areálu. Protože jsem se cítil být jaksi až nezdravě hyperaktivní, jsem předvedl skoro téměř profesionální výklad spojený s jednotlivými místy. Jen u nově otevřeného sálu A2 jsem tápal, abych si uvědomil, že opravdu nedošlo k divnému fenoménu a že ten skoro stejně vypadající sál, jako A1, je logicky A2.

Jakmile jsem dokončil svůj úkol průvodce, mířil jsem zpět na úplný začátek - tedy do fronty, kde na mě čekal Syzran s příslibem pěkného pohledu na podkolenky slečny před ním. Kupodivu jsme se zasekli ve smyčce všemožných diskuzí a tak pro obdiv křivek nezbyl prostor. Je takový paradox, jaký je strašně velký rozdíl, když stojí člověk frontu sám a když ji stojí jen kvůli někomu. To první nebaví, to druhé jo. A to, i když se pomalu blížil čas zahájení v rotundě.

Zahájení

Letos jsem byl mimořádně zvědavý, co si inovací ve formě čtyř frakcí pro nás organizátoři připravili. Respektive, co tím chtějí sledovat. A konečný průběh jsem nečekal, navzdory tomu, že jsem si prvotní informace samozřejmě přečetl. Ale popořadě. Úvodní video, pseudo-dokument přibližující (bohužel) skutečnou únavu hlavních organizátorů spojenou s konáním dalších a dalších Animefestů s humornou vložkou ve formě cestování časem a nástupem jejich mladších já, bylo OK. Vtipné, ujeté.

O to víc mě zmátla následující pointa toho všeho. Frakce, tedy tvůrce, vyznavač, hráč a parťák, nebyly určeny jen pro zábavu - sbírané body skenováním QR kódů a jejich následná převaha měla určit, jakým směrem se příští Animefesty uberou. Přitom konkrétnější scénář dopadu padl jen v případě hráčů (tedy více programu zaměřeného na hry), vyznavačů (zřejmě zachování staré klasiky) a tvůrců (prý víc cosplay témat, ale to mám neověřené, z asi desáté ruky). Zbytek doplňovaly akorát tři možné konce - jeden naprosto bizarní, těžko popsatelný a zavánějící jakýmsi sociálním nesmyslem (že by vítězství parťáků?). Druhý zase vyobrazující fest jako Megacon - korporaci jdoucí hlavně po zisku. A třetí, bez videa, pouze doplněn tím, že v případě této možnosti se nic měnit nebude a naši dva milí geronti se nadále budou držet svých pozic.

Úvodní video:https://youtu.be/fiQZePq4MO4

Upřímně… nevím, jak ostatním, ale já z toho měl v hlavě šílený bordel. V první řadě jsem myslel, že to bude klasický, jen rozšířenější souboj akorát většího počtu frakcí. Ano, to byl, ale podkreslený tím, že vítězství frakce znamená i obsahové změny. A já opravdu nechtěl, aby bylo na conu víc herních témat. Hráče jsem si zvolil, protože jasně - mám hry rád a jsem hráč. Ale to si nechávám na doma - na Animefest jezdím výhradně kvůli první části onoho názvu. Ano, mnoho her s tím přímo souvisí, netvrdím, že ne. Ale dělat z Animefestu to, co si užiju do sytosti na Advíku, který je právě víc herně zaměřen? Ne, děkuji. Od té chvíle jsem se rozhodl neúčastnit se souboje, nesbírat body a veškeré nadšení do té chvíle zahodit. A litovat, že jsem si radši nevzal vyznavače, kterému jsem od té chvíle držel palce. A vím, mohl jsem se na stránkách zaregistrovat pod jinou frakci, ale to mi přišlo jako podvod.

V druhé řadě jsem nevěděl, jaká frakce bude náležet kterému ze dvou (tří) konců. Nejednoznačné, pomatené… ne, dosud jsem nebyl tématem natolik zklamán a rozhozen, jako letos. Zlatý souboj dvou frakcí - sice si člověk většinou nevybral, ale byla to zábava. Tohle pro mě osobně byla spíš neustálá hrůza z toho, co bude. A tím bych tuto hořkou část ukončil.

Dovolte mi, abych to trochu přisladil podivem nad návštěvou japonského velvyslance a jeho snahy mluvit česky. Bylo mu překvapivě dobře rozumět a zakončení pointou označením anime a mangy za formu určité životní inspirace znělo úctyhodně. A dalším oslazením bylo i překvapivé vystoupení hosta - Shiroku. Sice to nebylo to, co jsme očekávali (taky, co můžete chtít od fantazií tří čuníků), ale její odzpívané skladby - jedna z Fullmetal Alchemist a druhá jakožto opening ze SAO - mi zejména v druhém případě způsobila až mrazení. Samozřejmě, originál je originál, ale zpívat uměla beze sporu.

Odkaz na záznam: https://youtu.be/dXP_QRLHoUw

Příliš velký provoz

Že si poté zaskočím do sálu Morava na přednášku o Japonsku a jak se do něj dostat levně? Ale kdepak… Na to, že byl pátek, se fronta táhla daleko chodbami až do kruhové haly v rotundě. A po planých nadějích z ní nakonec většina na žádost organizátorů odešla, protože v sále už nebylo místo. Takže smůla. Celkově jsem zaznamenal extrémní počet návštěvníků už v pátek. Roky předtím byla v pátek taková pohoda, ale letos to tam vypadalo jako v sobotu. Takže hromada lidí a samé fronty. Šílené!

Záznam přednášky je nicméně zde: https://www.youtube.com/watch?v=KzSvOBSc2Gg

Honza se už předtím sám odpojil a tak jsem myslel, že budu tím frmolem chvíli bezcílně bloudit. Jen jsem s tím začal, už jsem venku potkal Takumiho tradičně i s Aniou, výjimečně navlečenou do ženského cosplaye - to se u ní tak často nevidí. Vlastně takřka nikdy. Proto si také zadělala na popularitě a lidi si ji skoro neustále chtěli fotit. Kdo umí, holt umí. Už ve frontě na zahájení jsem zahlédl i trojici Blinkyho, Blooka a Satoshiho, se kterými jsem se ale pořádně viděl až teď. Dali jsme dohromady některé nesrovnalosti a já měl další partu, se kterou jsem mohl trávit čas.

S těmi jsem vyrazil do kongresového centra, abychom vystáli frontu na přednášku o záporácích. A zde začal nekonečný řetěz Blinkyho lamentování pomalu jen nad tím, že musí dýchat. Oproti němu jsem ve stížnostech a nespokojenosti zlatá, naprosto přizpůsobivá bytost.

Proč milujeme záporné postavy aneb dualismus se nenosí

Po neúspěchu v Moravě moje první oficiální přednáška conu. Přednášející, Jacinda, pojala svou přednášku jako spíš takový lehký rozbor nejpopulárnějších záporáků z anime sféry. Co nesvědčilo v prospěch vzhledem k relevantnosti žebříčků, bylo zvolení stránky postavy.cz jako hlavní zdroj. Technická nedokonalost stránek a vůbec fakt, že jde o hlasování české menšiny, mluví samo za sebe. Přednáška na mě působila vlažně, než abych nabyl nějakých nových vědomostí.

Soutěžní AMV

Satoshi s Blookem se rozhodli jít domů, zatímco Blinky se připojil a společně jsme zašli na letošní promítání soutěžních AMV.

Upřímně jsem se tradičně obával panoptika nudy, ale s každým rokem očividně tvůrčí kvalita českých AMV stoupá. Velice překvapivě se mi líbil příspěvek čerpající z anime Balroom no Youkoso, které je mimochodem kritizováno pro neobvyklý, dlouhokrký design postav. Ale zde jsem se nechal navnadit a možná se i na tento snímek nakonec kouknu. Metalový příspěvek pracující se Shingeki no Kyojin mě naopak probral z jakéhokoliv bloumání. Video se Sonicem bylo na můj vkus až moc zaměřené na postavu Sonica, než pracující víc s kontextem. A český příspěvek měl hodně do sebe, krásně seděl obsah videa na skladbu, která mi uvízla v paměti (vzhledem k tomu, že letos nenabídlo hlavní téma AF nic hudebně chytlavého). Ale jinak to bylo vlažnější a spíš jsem byl rád, že mám letošní videa za sebou a mohu jít dál.

Odkaz na záznam (sobotní z rotundy): https://youtu.be/sz_Mm-VkxJ8?t=10s

Do vesnice (a ještě dál)

Po AMV mě i Blinky opustil a já se vydal najít Honzu. Toho jsem našel v naprosto zdrchaném stavu. Jakmile mě uviděl, prohlásil „Konečně někdo!“ a osvětlil mi situaci, kdy se na něj člověk, co ho měl ubytovat, defakto vykašlal. Zkrátka zapomněl, že ho má ubytovat a odbyl to s tím, že má už plno. Na druhou stranu, byl zachráněn jiným člověkem, tentokrát opačného pohlaví, s přislíbeným spaním v čtyřnásobné dívčí společnosti. Samozřejmě jsem to považoval za sakra super a záviděníhodnou alternativu. S přihlédnutím na to, že se takové přespání nepromění spíš ve výlov velryb s akorát ne moc funkčním hákem. Což není úplná realita, jen moje přemítání poté, co jsme probírali přeměnu bílého prostěradla na červené.

Ona se situace neuklidnila ani později, kdy jsem Honzu opustil a přidal se do opět čistě společnosti klobás - tedy k Syzranovi, Mefistovi a ještě dalšímu člověku, jehož jméno se smí vyslovit, ale jelikož jsem na jména pařez, udělám tu ze sebe vola, protože ho konkrétně neuvedu. Jízda smrti dopadla na výbornou i s přihlédnutím na to, že jsme nemuseli jet chvíli v protisměru. Tentokrát chválím Syzrana, že nebral náš příjezd laxně, ale přichystal nám luxusní lože. Že by na něj opravdu zafungovala síla zodpovědnosti pramenící z jeho dlouholetého, šťastného vztahu? Po řešení toho, zda Mefist zažije probuzení plesknutím přirozením po obličeji (poznamenávám, že ne vlastním), jsme ulehali.

Komfort, nekomfort, moje obavy se naplnily. Myslel jsem, že si chvíli počučím do stropu a pak mě dožene spánkový deficit, ale ne. Do samotného svítání jsem nemohl usnout, ať jsem dělal, co jsem dělal. Resp. nedělal, jen ležel a měnil polohy. To je zkrátka pokaždé, když spím někde jinde a navíc s více lidmi v jedné místnosti. Snad někdy kolem 6. ráno se mi podařilo uvést se do takového polospánku, ale jinak bída s nouzí a domluvená 7. hodina pro vstávání odbyla jako nic.

Žádný „Amefest“ se nekoná

A byla tu sobota. Aby se mi nezkrátily žíly, měl jsem před odjezdem na fest rozcvičku ve formě stěhování staré lednice z baráku. Což o to, jsem na podobné akce zvyklý, ale když z toho kape voda a prsty vám prokluzují, zatímco se snažíte mermomocí nepustit toto zatraceně těžké monstrum na psíka pletoucího se pod vašimi nohami, stojí to spíš víc nervů, než fyzické námahy. Ale povedlo se, vyvázli jsme z toho všichni živí (až na maličkou modřinku na ruce kvůli rámu dveří) a já si konečně trochu odpracoval toto příjemné ubytování v rodinném, pohostinném a usměvavém prostředí.

Počasí skutečně udělalo obrat o celých 360° a čekalo nás krásné, prosluněné dopoledne. Tedy, aby to všechno nebylo jen pozitivní, tuto radost mi kazil pan žaludek, který si usmyslel, že mu něco z toho ničeho, co jsem za ten ani ne den měl, nesedlo. A tak už od brzkého rána protestoval velmi bolestivou formou. Zrovna na Animefestu, říkal jsem si… To mě však nezastavilo ve snaze se i přes únavu a bolest snažit být tím šíleným já, jakým jsem byl minulého dne. Akorát to bylo opravdu velmi těžké…

Herní urban legends

Setkal jsem se opět se svatou trojicí (Blook, Satoshi, Blinky) a připojil se k nim ohledně návštěvy přednášky v rotundě. Dalo se očekávat, že bude zpoždění… Ale když se tohle děje v rámci i čtvrt hodiny, obírá to nás, návštěvníky, o plný požitek z daného programu.

V případě herních urban legends od Yuffie šlo totiž o něco tak vynikajícího a propracovaného, že už teď to označuju za nejlepší přednášku letošního Animefestu. Začátek, představující ve videu Yuffie jako dobrodruha jedoucího po stopách mýtů a legend, s výtečně hláškujícím kameramanem a pečlivě načasovaným „doběhnutím“ na přednášku, byl zkrátka bezkonkurenčním nápadem, jak oživit jinak tradiční přednášení.

A zbytek? Měl jsem pochyby o tom, co se uvede. Že půjde asi o Polybius, nebo o samozvaný Lavender Town syndrom a prostě nic nového pod sluncem. Ale nakonec jsem byl velmi mile překvapen. Pokémoni samozřejmě dostali prostor i co se zmíněné legendy týče, ale kromě toho padly i jiné mýty a polopravdy, jako Mew chytitelný v základní hře za pomocí speciálního triku, podivné postavy v jedné z her s Mariem, nebo naprosto výborné pátrání po původu hry Killswitch a fiktivním českém herním studiu Karvina. Vše bylo navíc pojato ve stylu „Věřte, nevěřte“, jen s tím rozdílem, že jsme se pravdu (či lež) dozvěděli hned po zadané otázce.

Naprostá pecka, které přednášející věnovala péči a vůli se o tématu dozvědět maximum. A i když nezbývalo času nazbyt, stihlo se vše, což je jedině dobře. A jak jsem řekl na začátku - letos nemohu žádnou jinou část programu hodnotit lépe.

Odkaz na záznam: https://youtu.be/5niFBUM9TDE

Isekai novely tisíckrát jinak a bizarněji

Následně jsem si zašel do haly A2 na další přednášku. Sice light novely nečtu a nikdy nebudu, nicméně osvěžit si znalosti z této sféry, navíc z dnes velmi populárního žánru isekai, nebylo na škodu.

Na jednu stranu převažoval výčet titulů s velmi úchylnou podstatou, až by se dala přednáška překřtít na „Soulože tisíckrát jinak a bizarněji“. Ale titul, kde je hlavním hrdinou onsen (defakto voda), v níž se poté hrdinky koupou, nebo takový titul, kde po agrikultuře s nulovým příběhovým potenciálem vévodí hrdina šířící své geny po celé vesnici (úchylná variace Harvest Moonu?), rozhodně aspoň zaujme svou bizarní podstatou a o několika z nich si jen tak z legrace zjistím víc. Takže ano, přednáška mě obohatila některými bizarnostmi, což beru jako velké pozitivum. Ale že bych napjatě hltal každou informaci, to se říct nedá. V případě jakýchkoliv titulů se zvířecími prvky jsem ztrácel chvílemi zájem o vůbec prostý popis děje.

Odkaz na záznam: https://www.youtube.com/watch?v=St9fAyRVkZ4

Jak ze sebe neudělat idiota v internetových diskuzích (nejen) o anime

Na tuto přednášku jsem se těšil ze dvou důvodů. Prvním byla samozřejmě zvědavost, co je onen Adam za člověka. Na Sčítání českých a slovenských otaku se pohybuju už x let (mínus asi rok, co jsem toto diskusní fórum odmítal z osobních důvodů navštívit) a samozřejmě vím o těch největších „rybách“ této komunity. Vždy mě zajímalo, co jsou takovéto internetové figurky ve skutečnosti zač. A druhý důvod bylo téma zapáchající jasným sarkasmem a cílem rýpat do všech, co se zkrátka neřídí několika vyjmenovanými pravidly.

Tedy, začnu tím, že přednášející, který působil až neobyčejně obyčejně, měl velice plynulý přednes bez zbytečných záseků, leč si pomáhal vytisknutým textem. Prvotní rýpy do lidí neschopných si věci dohledat, obohacené o osobní průzkum, či pozastavení se nad šířením neověřených informací a uvedením legitimních zdrojů (vč. ukázek až absurdně nelegitimních), byly super a kdybych měl kývat souhlasně hlavou, asi by mi brzo upadla. Jakmile se ale opřel do fiktivních jmen, začalo přituhovat. Dokud narážel jen na bizarní zkomoleniny, které si někteří lidé opravdu dávají jako jména, ještě se to dalo pochopit. Ale poté jsem si to už spíš vzal osobně. Sice jsem dost unavený z neustálého vysvětlování lidem, jak se věci někdy mají, ale zde to pro dobro reportu podstoupím. Zkrátka, někteří máme důvody, proč nechceme na internet umisťovat své reálné jméno a raději fungujeme pod přezdívkou. Naše „skutečné“ jméno se nám nemusí líbit. Nebo jsme se v minulosti dostali do křížku s někým, kdo by se dal popsat jako stalker a rozhodně nechceme, aby si nás dohledal podle jména a opět nám škodil (a že jsou takoví jedinci opravdu nenechaví, zvlášť když je jich víc najednou - jejich blokace by tedy nepomohla). A mohl bych pokračovat dál...

Ať je ta přezdívka, nebo ono fiktivní jméno jakékoliv - jaký je vlastně rozdíl, když lidi vidí onu neznámou přezdívku oproti např. Karlu Novákovi? (Případnému Karlovi se omlouvám - jméno použito zcela náhodně, bez reference na jakoukoliv osobu žijící, či nežijící.) Odpověď: Žádný. Nějaký Karel Novák vám z prvního dojmu řekne asi to samé, co třeba zrovna Ryuuhei. Že se někdo fixuje na zajetý systém klasických jmen a nic jiného neuznává, je bohužel jeho vlastní problém. Navíc, pokud chce přednášející odkazovat na pravidla Facebooku, nechť si je nejprve pročte a pozastaví se třeba nad citovaným „Jméno na vašem profilu by mělo být to, kterým vás přátelé oslovují běžném životě.“. Zbytek odstavce sice doplňuje „Toto jméno by také mělo být uvedené na vašem dokladu totožnosti nebo jiném dokumentu z našeho seznamu dokladů totožnosti.“, ale proč je tam ten nesmysl před tím? Respektive, má tam člověk mít to, pod čím ho lidi znají a oslovují, či to, co má na nějakém kusu plastu a s čím nechce mít nic společného, dokud opravdu nemusí? A proč nakonec není užito ono slovo „musí“ namísto alibistického „mělo“, když si na tom ten slavný Facebook tak zakládá? Mimochodem – falšování osobních dokumentů není nic nového a protože je podpora Facebooku složena z automatizovaných retardů, obejde jakékoliv ověření i člověk průměrné inteligence.

Bohužel jsem v tomto případě zabruslil hlouběji a trochu drsněji, než jsem plánoval. A i když jsem na jednu stranu ochoten uznat, že to je z části porušování pravidel, na druhou by bylo dobré, aby si ona pravidla aspoň neprotiřečila. A ne, neznamená to, že bych si tam potom to „skutečné“ jméno dal. Rád bych každopádně, aby vše, co jsem nyní napsal, bylo bráno jako snaha o aspoň trochu smysluplné vysvětlení a z části obhájení mého postoje, než nějaké brečení. I když jo, je to pro mě spouštěč a jdu pak i přes mrtvoly.

Zbytek přednášky jsem bohužel proklimbal a to ne z nějakého protestu - prostě jsem se cítil po noci a návštěvách toalet opravdu na draka. Pak jsem se akorát probral, když došlo k souboji argumentů „vs. Grek“. Jen řeknu, že fenomén „nakadění si do úst“ byl zde dost na hraně. Jestli si navzájem, každý sám sobě, nebo jen jedna strana, to už nechám na fantazii čtenářů. Tento „incident“ se každopádně proměnil na již zmíněném Sčítání v poměrně nemalé meme.

Tedy, až na tu jednu čistě osobní výtku vycházející zejména z trefy do mého býčího oka, to byla trefně podaná a hlavně troufalá přednáška, která mohla způsobit akorát dvě věci - otevřít lidem oči, nebo je naštvat, protože potrefená husa. A ano, k jedné z těch dočasných hus se dobrovolně hlásím. Jinak panu Furikovi upřímně a bez nadsázky přeju hodně štěstí u případných dalších přenášek, které velmi rád v budoucnu také navštívím. Tohle komunita potřebuje od dob Astraka jako sůl!

Odkaz na záznam: https://www.youtube.com/watch?v=VGk-K4V6oDI

Stařecká nostalgie

I když jsem měl jinak program naplánovaný tak, abych neměl mezitím moc časových mezer, stejně se mi hlavně v sobotu běžně stávalo, že jsem hodinu a půl neměl co dělat. Naštěstí, pokaždé jsem byl s někým a tak to čekání na další část nebylo tak hrozné. To jsem takhle před výstavištěm čistou náhodou potkal Pandu a Liz, o kterých jsem věděl, že mají na conu být, ale nějak konkrétně jsme domluveni nebyli. A opět - jen jsem někde chvíli stál a další, tentokrát opravdu staří známí, se vyrojili z ničeho nic a odnikud.

Tu chvilku jsem s nimi pobyl, kdy jsme tak nějak zabruslili do otázky života. Ono se stále ve 20 letech bavit o tom, jak bychom chtěli, aby nám bylo zase 15, je poněkud paradoxní. A pokud si tohle přečtu za nějakých 10 let, budu si nadávat, že jsem si nevážil svého současného věku. Ale to tak bývá – člověk je neustále nespokojen s tím, co je a buď by se chtěl vracet v čase, nebo naopak ten čas nějakým způsobem nakopnout kupředu. Tito dva se poté trhli s jinou partou a já se šel již preventivně zařadit do fronty do rotundy.

Historie otaku

Je známo, že Zíza se zaměřuje více na přednášky pojednávající o historii a i když nejsem zrovna zastáncem tohoto tématu, v případě výrazu „otaku“ rád udělám výjimku a něco se o tom dozvím.

A přednáška očekávaně nezklamala. Nevěděl jsem, že původně výraz znamenal něco jako „hej, ty člověče“, že se tito lidé formovali až na začátku 70.-80. let a jednalo se převážně o podivínské studenty středních škol později zakládajících speciální kluby. Či, že kontroverzi okolo otaku způsobil zejména zvrácený vrah jménem Tsutomu Miyazaki. Poukázání na to, že právě otaku kultura raketově zvedla japonskou ekonomiku po jejím pádu, jen dokazuje, že tento fenomén má větší vliv, než by si kdokoliv mohl myslet. Není co víc dodat – už jen, že z patra tahám tyto informace znamená, že jsem si odnesl skvělou dávku informací a že se cítím celkově o něco znalejší.

Odkaz na záznam: https://youtu.be/sz_Mm-VkxJ8?t=9h53m29s

Jak jsem zničil českou anime komunitu

Že nikdo Meona nezná a sál zůstane poloprázdný, se vyvrátilo poté, jakmile se do sálu začali hrnout noví lidé zvenčí. A i když se našly výjimky, že divák před námi třeba vůbec nevěděl, co to je za člověka a co provedl, asi valná většina sálu moc dobře věděla a stejně, jako já, se šla podívat na to, jak si „své činy“ onen obviněný obhájí před celým sálem. Nakonec se většina onoho vysvětlování zaměřovala na kontroverzi okolo Nii, kde bylo vyzdvihováno hlavně nelogické jednání tamějšího admina Peina. Ve zbytku se Meon snažil popsat celou situaci od samotného začátku tak, aby zkrátka vyvrátil jakoukoliv možnost, či snahu z jeho strany uškodit.

Ať už řekl cokoliv, jakkoliv, sebehůře, či sebelépe... Otázkou je, čemu vlastně můžeme obecně věřit? A to mluvím teď opravdu obecně. Někdo může říct, že něco neprovedl, podat mnohé důkazy, či předložit ty, které následně zamaskují případné další nezodpovězené otázky. Ale každý si stále může myslet to své, zastávat svou pravdu, pracovat sám s tím, co zjistil od méně, či více relevantních zdrojů a zkrátka přednáška tohoto typu je pak takové zbytečné mluvení do větru. Ano, název atraktivní a samo bylo přiznáno, že to bylo původně myšleno jen jako vtip. Ale vtip se stal skutečností a bylo třeba jej zpracovat. Osobně nemohu říct, že bych odcházel s naplněným, či jakýmkoliv jiným pocitem, který by mi říkal – ano, tohle jsem chtěl slyšet, to mění vše. Vlastně by se dalo říct, že by se fest bez něčeho takového obešel. Na tu druhou stranu... Kostky byly vrženy a porýpat se v některých statistických detailech také není k zahození. To je vše, co k tomuhle řeknu. Poberte tento maglajz, jak uznáte za vhodné. Já se v tom dále vrtat nechci...

A opět - je to již druhý případ, kdy nějaká část programu spustila vlnu kreativity a stvořila další komunitní meme.

Odkaz na záznam: https://youtu.be/sc2cI3AmTGE

Chvilka pro AMzone

Blook s Blinkym už chtěli vyrazit směr domov, tak jsem je šel doprovodit, protože mě zase čekala hodina a půl času. Čistou náhodou se u schodů zjevil Toren, který se k nám samozřejmě hlásil a jestli jdu na jejich posezení. O této akci jsem věděl, ale pochyboval jsem, že se tam všichni vejdeme – přece jen, 20 lidí proti kdo ví kolika fanouškům, co AMzone ve skutečnosti má. Honza projevil zájem jít taky a tak jsem stanul na hraně – počkat na něj/zajít pro něj, nebo následovat Torena? Nakonec jsem se rozhodl nečekat a následovat, kdy jsem Honzovi zanechal pouze zprávu. Jenže tu zprávu jsem odeslal až v onom podniku, kam jsme si šli sednout a tam nebyl signál, což jsem zjistil po dobré půlhodině.

A bylo to fajn. Sice jsem kromě trojice Torena, Meona a Raijina nikoho neznal, ale poznal jsem tu třeba hlavního překladatele skupiny HnS. Jen mě štve, že když už jsem se musel zvedat kvůli plánu jít na Grekovu přednášku, zrovna se začal rozebírat můj YouTube kanál a co způsobilo mou nepopularitu – tedy, že let's playe lidi nesledují, což je pravda, které jsem bohužel čelil až moc bojovně. Ale nedalo se nic dělat. Zaplatil jsem hnusný džus, který jsem si tam dal jen ze slušnosti (opět podnik, co nebere karty – holt Brno) a rychlým krokem zaplul zpět do areálu.

Rozmíšky, půtky, hejty a „oprávněná“ kritika v běhu dvou dekád

Než jsem doběhl, fronta se už dávno hýbala. Jindy se tam stojí i deset dalších minut, ale ne - když zrovna stíhám téměř na minutu, otevírá se už pět minut před. Zařadil jsem se na konec a doufal, že mám šanci se tam ještě dostat – v což doufali i další lidé za mnou. Naštěstí, i přes tuto nepříjemnost nebyl jediný problém a zaujmul jsem dobré místo v prostřední řadě. On jinak člověk občas skončil na krajích a to je taková trestná lavice, kde se jeden cítí až izolovaně.

Abych přešel ke Grekovi – klasika, nezklamal. Líbilo se mi třeba porovnání rozdílů mezi tím, když člověk něco na rovinu zkritizuje, než aby se snažil jakýmkoliv opatrným stylem obhajovat vše, co chce říct. Skvělé bylo i boření mýtů o vztazích mezi jednotlivými festy, či určitých konspiračních teorií typu, že orgové spolupracují s ilumináty. Taktéž mě zaujal výtečný graf jasně ukazující na to, jak si cony navzájem personál propůjčují. Ale abych se vrátil k oněm festům a lidem na nich - sice padlo, že nikomu nezakazují přednášet, či se účastnit conů. Že to je defakto taková spíš fáma. Ale proč existují jedinci z organizátorských sfér jiných festů, kteří určité problémy mají (např. nechvalně známý Zeny, budu-li naprosto konkrétní) a jsou celkově mezi sebou na ostří nože? V tomto konkrétním případě jsou buď věci jinak, nebo celé tvrzení bylo takovou polopravdou.

Kromě tohoto pozastavení samozřejmě musím zkritizovat mezeru ve znalostech, jako že malíř Bob Ross zemřel již v roce 1995 - nikoliv, že stále žije. A pak ten seznam conů, kde nebylo jednoznačné, co znamená číslo v závorce a co to po ní (rok vzniku x rok „oficiálního“ vzniku?). Ale to jsou jen takové rýpy s nadsázkou. Jinak dobré. Až na tu jednu věc, která mi bude stále vrtat hlavou, nejsem zklamán.

Odkaz na záznam: https://youtu.be/sz_Mm-VkxJ8?t=21m

Na čekané

Chvíli jsem se naháněl s Honzou a pro tento den jsme to zakempili v horní části sálu A2, kde jsme se rozhodli naráz dopisovat svoje reporty. Bohužel mi to moc nešlo (ne, že bych i teď sypal veškeré odstavce bez zádrhele) a tak jsem to po chvíli zabalil a čekal, až se mi ozve Syzran, abychom dnešní den ukončili a šli načerpat síly. Naštěstí, letos jsem se pojistil a měl neustále veškeré věci u sebe. Tím pádem jsem se případně nemusel vázat na jakékoliv změny a přinejhorším mohl přečkat noc někde v areálu.

Paradoxem bylo, že se Syzran s partou ocital celou dobu jen pár stolů odemě a já bych kvůli němu málem šel zase zpět ke kongresáku. Okolo jedné ráno jsem se tedy rozloučil s Honzou a nechal se unášet daleko, daleko za Brno. Nebo dobře, jen zhruba čtvrt hodiny autem, ale i tak, člověk by to jen tak rychle nedošel. V tu noc jsem cítil, že snad s usnutím nebudu mít problém. Po zalehnutí a smíchu, když Mefist přerušil Syzranovo chrápání hlasitým mlaskáním, jsem opravdu v jistou chvíli zabral a do rána nevěděl o světě okolo sebe.

Viníkem je Mana!

Vstávání nebylo příjemné, protože už tak jsem měl dvojitý deficit. Ale nedalo se nic dělat – opět rychle do kalhot a po chvíli čekání na Mefistův styling naposledy hurá na výstaviště! Zde jsem mimo jiné zjistil, co stálo za mým rozhořčeným žaludkem – byla to kupodivu Mana, kterou jsem si s sebou vzal a na které jsem se rozhodl po celý víkend být, abych nemusel řešit normální jídlo. No, byla to chyba. I v tu sobotu jsem měl podezření, ale jakmile jsem v neděli ráno požil jednu dávku a o půl hodiny na mě už volala záchodová mísa, jsem měl jasno, kdo je žaludečním zahradníkem. Tento tekutý humus zkrátka pro příště rozhodně vynechám, protože mít i zas...edací neděli, to byl trochu extrém. Musí se ale vzít v potaz, že mně se tohle dokáže stát i defakto po ničem, takže co udělala Mana zrovna mně, neplatí pro každého.

Svět textových RPG – anime a jiné podivnosti

Abych ten program zase tolik nezanedbával, zašel jsem si na přednášku o textových RPG. Měl jsem trochu jiná očekávání – spíš něco na způsob vizuálních novel. Ale zde se jednalo čistě o takové ty hry typu dračák, jen vedené čistě skrze diskusní servery. A vůbec mi to nevadilo. Naopak jsem se rád něco málo o tomto fenoménu dozvěděl, leč mi hraní takových her přišlo vždy trochu divné (raději vidím, než abych si představoval, a raději jedu sám za sebe, než abych hrál předurčenou roli).

Nakonec to byl spíš výpis takových pravidel, co dělat, či nedělat, jak se správně chovat a nějaké ty příklady, co může takovou hru zničit, či učinit nezáživnou. Pro ranní start fajn – dozvěděl jsem se, že lidi rádi hrají takovéto hry pracující čistě s fantazií jednotlivců a není jich málo. Až mě to překvapilo.

Animekvíz

Než jsem vyrazil na první opravdu neplánovanou část programu, neměl jsem kolem nikoho, tak jsem zasedl do A2, že si aspoň sepíšu další část reportu. Jen, co jsem usedl a začal opravovat chyby v napsaných odstavcích, najednou se objevil Syzran a můj plán byl tím pádem zbořen. Chvíli jsme poseděli, když tu mi v kapse zavrněl mobil a tam neznámé číslo. „A kdo ty jsi?“ zeptal jsem se poté, co jsem si nebyl jistý, jestli na mě mluví Honza, či někdo jiný, ale pak mi došlo, že to je Satoshi. Ten mi řekl, že jdou do kongresáku na Animekvíz. Nejdřív jsem řekl, že tam nejdu, ale pak jsem přehodnotil situaci a než bezcílně někde bloudit, vyrazil jsem rychle za ním.

Nakonec jsem opravdu rád, že jsem z důvodu špatných zkušeností let minulých letošní kvíz nevynechal. Netradičně pojatý kvíz nám třeba ukázal na malou chvíli obrázek, ze kterého jsme měli posléze vypsat všechny postavy se jménem začínajícím na „K“, či počet těch, které měly modré vlasy. Pak padla i perlička ve formě záznamu z přednášky na Animefestu z roku 2004 a opět šlo o schopnost zachytit v krátkém čase co nejvíc informací – takže kolikáté video ve videu bylo uvedené, či kolik zvířat bylo zmíněno v jedné z odpovědí. Videa ve videu, otázky v otázkách – bylo to super. A aby se polovina sálu zvedla kvůli tajnému heslu napsanému kdesi u dveří rotundy, jen potvrdilo, že lidi zkrátka měli chuť si zasoutěžit, i kdyby je to mělo stát pád ze schodů. A kupodivu i Blook vyrazil směr rotunda, jen se z ní do sálu nikdy nevrátil.

Odkaz na záznam: https://www.youtube.com/watch?v=dDHm_XIzmpo

Animefestí „mýtus“ o stánku s doujiny

Ještě jsme chvíli obcházeli stánky a užívali si poslední doušky atmosféry Animefestu, než nás Blook se Satoshim vyslali s Blinkym do fronty na zakončení, zatímco šli sami po stopách jakéhosi legendárního doujinového stánku ukrytého kdesi v temných koutech festu. Iniciátorem tohoto „mýtu“ byl Meon, se kterým se viděli minulého dne. My si tedy šli stoupnout do fronty a já zvažoval, jestli existence onoho stánku není opravdu jen další z takových festovních městských legend. O to víc mě překvapilo, když se ti dva vrátili s plnými taškami právě oněch doujinů. A že stánek opravdu existuje, jen je umístěn tak, aby nebyl příliš na očích – což se dalo pochopit. Mýtus byl tedy zbořen.

Později jsem se dozvěděl, že stánek je tam už dobré 4 roky a rozhodně není tak skrytý, jak tu popisuju. Hmm... Tak si myslím, že příští rok tuto situaci zhodnotím na vlastní oči. Ale pravdou je, že jsem dosud skutečně žádný takto hříšný stánek nikde nezahlédl. Příště se asi budu více soustředit na pozorování neživotného okolí, než na uspokojení očí dolňákových.

Vyhlášení výsledků a zakončení conu

Vyhlášení výsledků je upřímně pokaždé jen takovým prostředkem, jak si zajistit dobré místo na zakončení – jinak se sám povětšinou soutěží neúčastním a tak to pro mě postrádá význam. I když, tentokrát jsem se účastnil alespoň toho Animekvízu, ačkoliv jsem doufal, že nevyhraju, protože bych se sesypal už jen na schodech. A nevyhrál, ani Satoshiho parta (on a Blook), takže vše proběhlo v klidu a v pokoji.

Ale teď už k zakončení samotnému. Přes počáteční zahořklost jsem takhle napjatý z toho, jak souboj frakcí a vůbec celé „téma“ dopadne, zatím na Animefestu nebyl. O to víc mě zmátlo, ač bylo vítězství jednoznačné a vyznavači si odnesli celkově 666 bodů (krásné číslo) se neustále ukazovalo na vítězství tvůrců. A jak mi došlo, bral se v potaz onen podivný průměr vypočítaný (zřejmě) z počtu účastníků dané frakce tak, aby měli i přes svůj nižší počet šanci na vítězství. Bizarní, zmatené, možná trochu logické, ale osobně se mi to vůbec nelíbilo.

A pak tu byl slavný výběr „endingu“, pro který se údajně hlasovalo kdesi v sále A2 a tedy vůbec nesouvisel s frakcemi. Jenže jsem do té doby absolutně netušil, že se ještě někde o něčem hlasuje a vše nezávisí jen na frakcích. Dobrá, možná jsem to ze začátku blbě pochopil, možná jsem se toho mohl dočíst, ale nemohu upřít, že to bylo celé podáno tak zmatečně, že kohokoliv z lidí okolo mě jsem se na to ptal, nikdo z nich mi nedokázal jasně vysvětlit, jak to doopravdy funguje. A Honza sám našel uvedené hlasování až někdy v sobotu večer, navíc zcela náhodou. Tedy, nakonec vyhrála neutrální možnost – pokračovat s Animefesty dál, jako doposud. Kdo by taky vybíral jinou možnost, když to byl očividný troll?

Video - výhra Animefestu: https://youtu.be/wn_Pg7JTKx4

Osobně budu rád, když se další témata vrátí k souboji dvou frakcí, nějakému jednoduchému, ale chytlavému příběhu a takovéto blbosti s x frakcemi a šachování s nepravděpodobnými osudy festu raději zůstanou kdesi v hloubi špatných konceptů. Jasně, dá se to tentokrát z části tolerovat, protože šlo o oslavu 15. výročí Animefestu, ale u toho bych také zůstal.

Jinak už budu jen chválit. Třeba systém otázek, kdy se lidi nemuseli donekonečna hlásit, ale mohli je házet na slido.com, ze kterého následně organizátoři vybírali ty nejpopulárnější. Škoda, že nápad udělat dokument o přípravě Animefestu nakonec padl – prý by to nebylo zajímavé, ale podle mě by se to dalo zajímavě natočit a rozhodně by nebyla třeba mít kameramana neustále za zadkem. A jak řekl Honza – když natočili i dokument o D1, tohle by rozhodně nebylo k zahození. Na druhou stranu, kdysi jsem navštívil jednu přednášku, kde se právě jednalo o popis toho, jak příprava na takový fest probíhá a ta mi dala dostatečnou představu, že by onen případný dokument byl jen takovým doplňujícím prvkem. (O oné přednášce jsem mluvil v reportu na Akicon 6102 - kapitola „Rok s Animefestem“.)

Ještě zmíním, že něco málo přes 6 tisíc návštěvníků, kteří se přes víkend na festu prostřídali, je šílené číslo a přijde mi, že jde nahoru exponenciálně. Vůbec nemám představu, jak tohle bude vypadat za třeba takových 5 let.

MUNI v Comic Sans

Po zakončení jsme se už v areálu nezdržovali. Vyzvedli jsme Satoshiho auto a udělali si menší okružní jízdu okolo Brna, protože navigace se musí poslouchat. Tam jsem si ověřil, že skutečně jsou z jedné strany pole a z druhé lesy, přičemž tyto dva body dělí jen pár budov mezitím. Plus samozřejmě koleje – spousty kolejí. A nejen těch studentských.

Ve Vaňkovce mě čekalo vůbec první pořádné jídlo v KFC – kupodivu se po něm žádné záchodové rodeo nekonalo, spíš mě to vyléčilo. Zde jsme probírali nejen bizarní systém Animefestího tématu, ale zabruslili i do otázky nového loga MUNI. Opravdu, v dnešní době se klade důraz na jednoduchost natolik, že to neodneslo jen logo Liberce, ale i již zmíněné MUNI. A za tohle, že někdo dostane těžké prachy a ještě si to zapíše do diplomové práce? Nasadit jetpack a opustit planetu. Nebo placku, jak chcete (pokud se dostanete přes nebeskou klenbu). To už jsme říkali, že by pomalu bylo lepší, kdyby se ono logo převedlo do Comic Sans. A psaly se třeba takhle i diplomky a bakalářky – tohle by opravdu nikdo nezfalšoval.

Konec festu nastal...

S tím, že se opět setkáme na Discordu, nás Satoshi opouštěl a i Blook se brzy vydal svou vlastní životní cestou. Naštěstí jsem měl ještě domluveno setkání s Honzou, který se stejně, jako já, rozhodl v Brně zdržet až do půl deváté večer. Bylo tedy fajn, že náhle nenastalo takové to děsivé ticho podkreslené městským ruchem, ale že jsem ještě mohl někoho potkat a poslední chvíle tak strávit o něco příjemněji.

Tam jsem se dozvěděl, proč se mi do této chvíle neozval – protože zkrátka zaspal. Jeho povedené dočasné spolubydlící ho sice vzbudily, ale on se rozhodl si ještě hodinu poležet a hodina se proměnila ve spánek až do jedné odpoledne. Naštěstí stihl zakončení, ale jinak prošvihl svůj poslední program. Pořád lepší, než aby se to samé stalo třeba v sobotu, nebo nedej ty nejvyšší už v pátek před odjezdem do Brna.

Ještě jsme si zavtipkovali na účet Brna, zašli se podívat na „kolotoč“ a poté se naše cesty rozešly – Honza šel na vlak jedoucí směrem do Ústí a já pádil na autobusové nádraží, odkud jsem chytil Flixbus zpět do Prahy. Což bylo tak akorát – autobus tam už stál a lidi nastupovali. A nebyl zase tak prázdný. Tak jsem zaujmul takové jisté místo vedle záchodů (psychologicky jsem pak i při potřebě tu potřebu neměl) a nechal se vézt noční krajinou zpět k domovu. Cestou jsem si sepisoval report, až mě v jednu chvíli bolely prsty z neustálého ťukání do smartphonu, které nebralo konce. Chtěl jsem si pro větší komfort při psaní nahodit stolek, ale týpek přede mnou spal a mně se to nedařilo vyklopit bez toho, aniž by to hlasitě neskřípalo na celý bus a necvakalo týpkovi přímo do sedačky, což ho samozřejmě budilo. Za mnou k tomu všemu věčně žvanila nějaká Němka do telefonu, která ale hlasově zapadala do kategorie ASMR, tudíž mi to ve výsledku vůbec nevadilo. Tak jsem měl i při cestě zpět o „veselo“ postaráno.

Přes všechno nedobré a ještě horší se mi stejně z Brna nechtělo. Ačkoliv jsem si užil dění Animefestu jen tak napůl, navykl jsem si na atmosféru, neustálou potřebu být aspoň minimálně sociálně aktivní a prostě se přizpůsobil něčemu jinému, než na co jsem normálně zvyklý. Ale všechno jednou končí. A něco nového začíná!

Nové osobní poznatky

Co mi každopádně letošní výlet do Brna na Animefest dal? Rozhodně nové poznatky ohledně toho, jak se mám příště vybavit. Takže už žádná Mana – nehodlám namísto programu navštěvovat záchody, kdy se i na těch pánských stojí fronta. Příště budu klidně žít jen z energie vesmíru – v podstatě jsem ji požíval i tentokrát. Také nebudu přeceňovat pitný režim – člověk se táhne s 2,25 colou, aby pak vypil sotva čtvrtinu a se zbytkem se potom tahal zase domů. Spíš se vybavím energiťáky. Hodně energiťáky. A seženu si nějaké prášky, co mě snad rychle pošlou do říše snů, že už nebudu celou noc skoro až brečet, že nemůžu usnout.

A pak je tu otázka váhání a nejistoty. Na festu jsem vídal mnoho opravdu skvělých cosplayů (resp. cosplayerek), ale jako každý rok, vždy mě osobně zaujme tak jeden, či dva. Bylo tu tak několik variant na 2B, vč. i párů s 9S. Pak jsem kupodivu zahlédl i dvojici z Love Live! – Nozomi a Kotori, které neměly žádné generické idol kostýmy, ale základní, pro sérii typické školní uniformy a takových variant se najde opravdu jen málo. U nás téměř žádné. A tak jsem jimi byl naprosto unešen. Jenže jsem se jaksi zdráhal vzít iniciativu do svých rukou a nechat se s nimi vyfotit. Jednou jsem si našel výmluvu, že nemám po ruce nikoho, kdo by fotil. Pak jsem je celé hodiny nikde nezahlédl a když, začalo pršet, což se vůbec pro focení nehodilo. Potom jsem si i říkal, jestli to není divné, když jsem sám takový podivný týpek bez cosplaye – ale zahlédl jsem mnohem divnější týpky, jak se bez ostychu fotí i s dvojicí vysoce atraktivních idolek, což mi vnuklo otázku, proč bych nemohl i já? Jenže jsem se na sebe podíval do zrcadla a řekl si, že tenhle zombák, leč čist a voňav, by se rozhodně fotit neměl. Zkrátka, hromada výmluv, ale nakonec žádná akce. Mohl jsem mít parádní úvodku na profil a nakonec nemám nic.

A aby toho nebylo málo, stejně jsem váhal i v případě plyšové Gardevoir na Pokémoním stánku. V pátek jsem u sebe neměl peníze a v rámci hyperaktivity bych ji býval i koupil. Ale od soboty jsem váhal a váhal, až jsem najednou byl po festu ve Vaňkovce a v batohu samozřejmě nic, co by připomínalo kteréhokoliv Pokémona. Děs běs letos. Ne, že bych se s podobnými dilematy nepotýkal i minule, ale tentokrát to šlo až do extrémní roviny.

Na druhou stranu, asi to bylo pro vyrovnání karmy. Protože jinak jsem po celou dobu dění nepocítil tu izolaci, kdy bych nepotkával nikoho známého a jen tak bezcílně bloudil halami. Vždy, když taková chvíle nastala, se za rohem někdo objevil, či mě někdo kontaktoval. Neměl jsem tak jedinou pořádnou chvíli být sám – což je zase obrovské pozitivum. Nesepsal jsem kvůli tomu na festu skoro ani řádek reportu, ale stálo to za to. A navíc - jak jsem si vlasy upravil na začátku, zůstaly mi až do konce. A to se divím, protože se většinou po žehlení potýkám s „ovčím efektem“. To by bylo takové osobní zarmoucení se sladší pointou na závěr.

Psaní reportu mi tentokrát nešlo moc od ruky, ale pevně doufám, že jsem dal dohromady vše, co jsem chtěl říct, v aspoň trochu čitelné formě. Příští Animefest se chystám bezesporu opět navštívit a doufám, že už nebudu muset psát s až tak velkou hořkostí na jazyku. Ale věřím, že ne.