Natsucon 2015

Musím popravdě říct, že jse na letošní Natsucon ale vůbec netěšil. Ne, že bych se samozřejmě netěšil na lidi, které tam potkám, či se kterými budu vůbec trávit čas, to ne. Ale mé klasické obavy z dalších dnů strávených ve společnosti mnoha lidí, kdy jsem si za těch pár týdnů zase zvykl na svůj starý režim á la hikikomori, se křížily navíc i s tím, že jsem po minulém ročníku neměl zrovna nejlepší vzpomínky, což je čistě z osobních důvodů, kdy za to samotný con nemůže.

Pátek

Nejistý quest

I přes tu všechnu nechuť jsem se vydal pátečního odpoledne na hlavní nádraží, kde jsem měl čekat Takumiho a jeho harém. Čekání se nakonec prodloužilo z původní čtvrt hodiny, kterou jsem tam byl předem, z důvodu zpoždění vlaku skoro na hodinu. Ale to není to, co by mi vadilo. Pro mě je nejdůležitější se vůbec sejít, protože mě jinak děsí, zda vůbec čekám ve správný čas na správném místě, jak bylo domluveno. Naštěstí, Takumi i spolu s harémem tvořeným Aniou, její sestrou Maruš (jenž jsem poznal až tady) a Bětkou, nakonec dorazil. S tím, že ještě musíme chytit další skupinku, která nás dovede na místo. Tu jsme odchytili, kdy mě bohužel tamější vůdkyně zřejmě vůbec nepoznala, leč jsme se viděli nejednou tuhle na předminulém Akiconu, a já tak skončil jako ignorovaný duch. Ale což, to je víceméně i moje smůla, že jsem hned nevykuňk.

Bylo rozhodnuto pro pěší tůru a tento nejistý quest se tak začal a různě křivil poté, co jsme se stavili i u mapy. (Neřeklo se náhodou, že je jasné, kudy se má jít?) Vše ale dopadlo dobře a my doráželi po nějaké půlhodině do finální destinace, ačkoliv i tam jsme se chvíli motali, než jsme našli pravé místo konání. Upřímně, to prostředí bylo víceméně úplně stejné, jako to minulé – jinak řečeno hnusné. Kus od školy rozestavěný park, pak jakási škaredá zarostlá zeď, nad ní železniční trať a toť vše. Tedy nic, kde by se člověk chtěl ochomýtat. Bohužel, tudíž odminula změna z bláta do louže. Ale ještě jsem to nechal, až budu moct ohodnotit vnitřek budovy školy.

Vstupní prohlídka

Stání ve frontě bylo i přes úmornost nakonec taky zmatené, i když bychom bývali mohli jít až dopředu, protože tam měl Takumi známé, ale s Aniou jsme se shodli, že radši budeme stát tam, kde jsme si stoupli. No, jaké jsme to chtěli, takové jsme to i měli. Ale ohledně té zmatenosti, když už jsme se blížili ke dveřím, náhle, že mají jít neregistrovaní. Což nakonec stejně skončilo tak, že se fronta nijak moc nepřeskupila.

U odbavení mě mile překvapily letošní pásky, které byly nejen svěží červené barvy, ale materiálově téměř identické s těmi z Animefestu, které mám ze všech pásek osobně nejradši. O to hůř s věcí okolo vstupného, páč letos se to divně rozdělilo na tři cenové skupiny – bronze, gold a platinum, kdy k té nejlevnější nedávali ani program, který byl jen součástí gold a platinum a jinak se dal koupit za 20 korun. Když jsem viděl, co za plátek ten program je a navíc je ještě programová část vytisklá černobíle, tak jsem uznal, že to si radši vytisknu doma na své polofunkční, ale aspoň barevné tiskárně a bude to vypadat lépe a navíc, bude to zadarmo a ne nesmyslně za přemrštěnou cenu.

Nové prostředí znamená i zmatek a hledání určené místnosti na přespání se tak stalo velkým blouděním, což už bych neměl hejtovat v rámci Natsuconu, ale neodpustil jsem si pár poznámek o celkové organizaci. Při tomto bloudění jsem potkal i svou starou partu v čele s Roudym a rozhodl se s nimi strávit chvilku. Oni mi snad dělají naschvál to, že když už se rozhodnu trávit ten čas s jinými, že se najednou rozhodnou taky jet program a to pořádně. Ještě jsem s nimi prohlédl stánky, ale pak už mi psal Takumi a já se od nich tedy odpojil. No, doufal jsem každopádně, že se tam ještě uvidíme a já ten čas krásně rozložím mezi všechny a bude to tak ideální.

Měl jsem to štěstí potkat i Himeho a prohodit s ním doslova jen pár vět, kdy jsem se samozřejmě zeptal, jak si zatím zvyká v Česku, když se tuhle zrovna vrátil po roce z Japonska, ale na víc už nebyl čas, protože mi skupinka utíkala ke konci chodby. Jsem každopádně rád, že jsme se viděli a že je vidět, že se má fajn a nic moc mu v životě nechybí. Takumiho jsem pak musel upozornit na to, že má roztrhlé kalhoty na zadku, což docela dost odhalovalo jejich obsah. No, myslel jsem, že o tom věděl a že jen mávne rukou a dál bude vystavovat svůj zadek celé chodbě, ale takový „frajer“ to nakonec nebyl a musel se jít přehodit.

Pak už těch aktivit moc nezbývalo. Ještě před první částí našeho programu jsme se všichni šli projít po škole, zjistili, že je určitý prostor mezi budovou sloužící pro stánky a různé posedávání, což je docela pěkné a trochu to vylepšuje reputaci jinak nepěknému prostředí kolem. Kromě toho jsme se podívali i pořádně na stánky, kde musím říct, je opravdu výborný výběr a nemuset se držet, snad i tu dakimakuru bych si odnesl.

AMV soutěž

Na Adviku vynecháno, zde napraveno a naší první destinací v rámci programu se stala AMV soutěž. Místnost pro ni byla určena jedna v podzemí, kam se šlo až poněkud strašidelnou chodbou plnou trubek a blikajících světel (nebo dobře, nebudu přehánět, ale jedno blikalo). I do poněkud nacpaného sálu jsme se vměstnali tak tak, abychom si vůbec sedli. Byly nám rozdány hodnotící lístky a celá paráda se chystala začít.

I přes decentní celek, kdy se mi to nezdálo kdo ví jak silné, se mi pár AMV hodně zalíbilo. Výborně bylo sestřihané třeba to z Madoky, Another, mega depresivní z Guskou Budori no Denki (kdy se na to anime zřejmě i podívám, jak to tak vidím), Penguindrum (ke kterému se musím jakožto k anime taky dostat), či jedno ze Sakasama no Patema (překvapivě hezky dynamické) a mix openingů s názvem Elements. Jeden pokus o vtipné video s českým textem oslavujícím „božského Káju“ a parodujícím SnK mě osobně nenadchl a to samé se dá říct i o snímku ze Sakurasou, který měl efekty podezřele podobné jinak výbornému výhernímu AMV z Nisekoi (letošní AF) a jedná se tak buď o stejného autora, či nějakou jeho mutaci. Každopádně ta hudba tam prostě nesedla. Ale celkově říkám, docela dobré, uteklo to jako voda a nestihlo nudit.

AMV peklo

Po AMV soutěži se v AMV i pokračovalo a to něčím, co jsem dopředtím nevěděl, co vůbec je. A ani se mi na to popravdě nechtělo. Ale skupinka se tam jít chystala, tak jsem se rozhodl tuto nechuť přemoct a jít na to. A ani bych nevěřil, jak moc dobře jsem udělal.

Abych to popsal nějak polopatě, AMV peklo bylo složeno ze série krátkých snímků, které obsahovaly zvukovou stopu z buď českých písniček, či českých filmů a do toho byl vsazen obraz z různých anime tak, aby to nějak sedlo do kontextu. A musím říct, tohle bylo naprosto geniální. Jak jindy humoru moc neholduju, tohle bylo tak geniálně stupidní, že jsem se pak musel blbě smát ještě při cestě domů. Když to přiblížím, bylo tam toho mnoho, ale jmenovitě jedny z nejlepších scének byly třeba z Naruta spojeného s hláškou ve stylu „Tati a bila tě tvoje maminka? – Moje ne, ale ta tvoje jo.“, či taky naprosto výborná předělávka Rákosníčka, nebo Kos-ti-ček ve stylu SnK, při které se řezal celý sál.

Prostě vynikající. Pouštěli nám takhle jak minulý ročník, tak současný, takže hromada srandy a zřejmě do příštího ročníku taky něčím přispěju, protože mám už nějakou dobu hodně dobrý nápad a pokud z toho neudělám rovnou celé AMV, půjde to sem jen jako krátký klip. Ale samozřejmě nebudu prozrazovat, oč se jedná.

Uzavření prvního dne

Pak už toho času moc nezbylo. Ještě jsem se tedy rozhodl chvíli posedět ve spací místnosti s ostatními, kdy jsme se koukli na Takumiho sbírku různých vtipných obrázků, nicméně protože já na místě letos nespal, po desáté jsem to sbalil, rozloučil se s nimi a vyrážel domů. Tedy, padaly nejrůžnější obavy, že se neví, kdy zavírají. Paradoxně, co jsem vycházel, tak zrovna zavírali dveře. Nevím, jestli to bylo cíleně, či přijít o minutu později a už bych se ven nedostal, ale co.

Má zpáteční cesta se pak zkomplikovala a prodloužila o dva dopravní prostředky a jednu kratší tůru poté, co jsem se rozhodl, že nechci čekat deset minut na autobus. Poučení pro příště. Každopádně jsem i po tom úmorném dni odjížděl s blbým úsměvem na tváři a docela se již těšil na další den, ačkoliv jsem vůbec netušil, kam všude se půjde, protože mě letošní program nějak vůbec neoslovil.

Sobota

Po vášnivé noci strávené po boku komára, který mi neustále bzučel do ucha a já jej musel věčně odhánět, kdy mě navíc stihl pobodat všude možně, se mi i poněkud pokřivila realita, že jsem chvíli po probuzení nevěděl, zda to, že je Natsucon, je vážně pravdou, či jsem celou dobu jen snil. Ale po pohledu na svou pásku jsem měl jasno, že realita je přesně taková, jaká by měla být.

Strastiplný budíček

Byl jsem tedy připraven vyrazit opět směrem ku konání Natsuconu. Tentokrát jsem se rozhodl, že popojedu metrem o zastávku dál a zkusím jít odtamtud, protože to tam mělo být blíže. O to víc jsem pak litoval, když jsem vylezl a jediné, dle čeho jsem se zorientoval, byla železniční trať. Nebýt dalších vodítek, snad bych se tam motal ještě dalších čtvrt hodiny, ale naštěstí jsem bezpečně dorazil na místo.

S tím, že partu překvapím ve spací místnosti, jsem s potutelným úsměvem otevřel dveře spací místnosti, kde mě ovšem překvapily prázdné karimatky a po lidech ze skupinky ani vidu, ani slechu. Tasil jsem mobil a psal Takumimu, kde jsou. Jen jsem dopsal zprávu a odeslal ji, už jsem je viděl přicházet od hlavního vchodu, kdy se mi neskutečně ulevilo. Usadil jsem se spolu s nimi tedy do noclehárny a pomalu jsme začali plánovat náš den. S Takumim jsme se shodli na tom, že program opravdu stojí letos za starou bačkoru a že vůbec nevíme, na co půjdeme. Holky se začaly mezitím navlékat do cosplayů, kdy počítám hlavně ty, které do party nepatřily a které se před celou místností poněkud bezostyšně začaly svlékat do spodního prádla, ačkoliv jsem byl zrovna třeba já natočen jejich směrem. Jak jsem ale psal už v recenzi Adviku, jsem slušně vychovaný a tudíž jsem je neokukoval a jen gentlemansky odvracel zrak k nejbližší zdi. Ne, že by mě ten pohled jinak nezajímal, ale slušnost je má zásada.

Cosplay trendy v ČR

Protože se Ania s Maruš vytratily do koupelny, kde poté trávily neskutečné množství času (kvůli zrcadlu sdílenému s dalšími deseti lidmi), jsme se jen s Takumim rozhodli pro jednou odtrhnout od zbytku a sami si zajít na přednášku o cosplay trendech v ČR.

Tuto přednášku jsem neplánoval a ani se na ni nějak netěšil, nicméně mě velice mile překvapila. Jednalo se o shrnutí celé historie fenoménu cosplaye u nás, od útlých začátků, kdy jsem vážně netušil, že ještě v roce 2007 nebyly žádné paruky, ani líčení, ale víceméně hlavně spreje na vlasy a lidi si nechávali běžně šít oblečení na zakázku. A samozřejmě, postupně se přednášející dostala skrz další období, respektive roky, kdy pomalu začalo přibývat paruk, kdy došlo k revoluci díky zahraničním cosplay soutěžím, až do současnosti a toho, co za nové fandomy ohledně cosplayingu se mohou objevit. Paráda, obohacující přednáška, se kterou jsem velmi spokojen.

Bezďák Gun

S Takumim jsme se poté vrátili do místnosti, kde byla již Maruš v opravdu velmi dobře vypadajícím cosplayi (z něčeho, co bohužel neznám a pokud jsem se zapomněl zeptat, je tu logicky tato trapná závorka) a po ní dorazila i Ania se svým gender-bender Gilgameshem. Takumi se nakonec taky rozhodl pro navléknutí do cosplaye Death Guna, kdy to bylo opět jako naschvál, že teď měli téměř všichni, kromě tedy Bětky, ze skupinky cosplaye. No, naštěstí jsem si vzal svou asasínskou mikinu, tudíž jsem mohl být také alespoň v polo-cosplayi.

Aktivní Maruš hned Takumiho zahnala ke kontejnerům, kde se vyfotil ve stylu „Bezďák Guna“, z čehož jsme se chvíli solidně řezali smíchy. Taky, Death Gun vykukující zpoza kontejneru na odpadky? Já si tedy udělal taky pár fotek, respektive jsem byl vyfocen, ačkoliv jsem si měl říct i o fotku s katedrálou, která by se k mému asasínovi parádně hodila. No, co už.

Co ale musím říct, je fakt, že ať už měl kdokoliv z nás (tedy dobře, nebudu počítat dva z nás necosplayující) sebelepší cosplay, ukázalo se, že jakmile není sláva, není ani zájem. Death Gun tak opět schytal sotva tři lidi, z nichž dva jsme byli já a Maruš a pak jeden random fotograf, ale jinak nic. A o Gilgameshovi nemluvě, ten si škrtl akorát tak co se týče fotek z dálky od tamějších „stalkerů“. Bída, která mě přesvědčila o tom, že je tohle celé na hlavu. A cosplayujte pak s radostí, že? I když, aspoň jsme si jakožto skupinka užili nějakou tu srandu a to je nejdůležitější.

Východní vs. západní filmová tvorba

Nezbylo už mnoho dalšího času a pádili jsme zpátky, abychom stihli naší druhou přednášku letošního Natsuconu. Bohužel, zde nastalo menší nedorozumění, či spíš špatně podaný nadpis, kdy jasně, anotace by vše vysvětlila, ale když z latentního porovnávání normálních filmů ze západní a východní produkce vzejde porovnávání lesbických filmů, znamená to, že je něco špatně. A ano, tím byl ten nadpis, který neodpovídal očekávání. Nic proti tomu nemám, ale takovýchto přednášek jsem si v minulosti užil už habaděj a skupince to také moc nevonělo, proto jsme odešli hned na začátku a nechápali, jak něco můžou tak nepřesně nazvat.

Zde bych tedy ještě dodal, že celé nedorozumění měl na svědomí právě nebarevný program, který by jinak jasně označil část yuri sekce. Je vidět, že zákon padajícího exkrementu funguje i zde. Naštěstí z přednášky odešlo jen nás pár, takže přednášející „nesplakala nad výdělkem“.

Nejsem otaku, ale miluju anime a mangu

Po tomto zážitku jsme se rozhodli změnit kurz a zajít si někam na oběd. Jako návrh padla bageťárna, ve které jsem v životě nebyl, ale zkusit se má vše. Tudíž bylo rozhodnuto. Chvíli jsme tak strávili u překvapivě dobrého jídla, chvíli si oddychli, leč poutající pozornost některých ostatních bizarními kostýmy, a pak se ještě stavili v Albertu.

Zde nás při vycházení čístou náhodou oslovil nějaký anglicky mluvící cizinec s tím, že se jen tak ptal, zda jsme cosplayeři a jestli se někde koná akce. Ze strany Takumiho padla otázka, zda je tedy otaku, což ihned zamítl, ačkoliv hned poté dodal, že ovšem anime a mangu miluje. No, dobrá, chápu, že se ne každý dobrovolně hodlá nazývat otaku. Bylo to každopádně takové pěkné, že někdo náhodný věděl, o co vůbec jde.

Cosplay soutěž

Po dalším vysedávání ve spací místnosti s tím, že není co dělat, naši pozornost zaujal hluk zvenčí, kde se konala zrovna cosplay soutěž. Chvíli jsme se snažili vyhlížet z okna, kdy jsme ale nic neviděli a proto jsem se tedy jen já s Maruš vydal podívat se víc zblízka. Ostatní jsme nechali s demotivovanými výrazy v místnosti a stihli poslední čtyři soutěžící.

Kdybych to měl zhodnotit… musel bych být zlý. Tak jen řeknu, že ne, nelíbilo se mi to. Ačkoliv jsem neviděl výkon zbytku, nebyl jsem vůbec spokojen s tím, co jsem tam viděl a slyšel, respektive neslyšel, protože soutěžícím jednou mikrofon dali, podruhé zase vzali a my z toho tedy houby měli.

Ukázka a workshop aikida

Protože Maruš zajímalo aikido, setrval jsem tam tedy s ní i na něj, kdy mi nejprve přišlo až úsměvné, že se předvádějící navzájem vlastně jen házeli a váleli po zemi. Jenže když pak došlo i na souboj dva proti jednomu a ukázalo se, jak mají krásně vypočítané pohyby a že je toto bojové umění vlastně výbornou záležitostí, respektive možností, jak se efektivně ubránit a nepřítele přitom nějak vážně nezranit, jsem už jen musel údivem rolovat spodní pysk.

Po těchto ukázkách, kdy došlo i na souboj s gumovým nožem, nadešla ale chvíle, kdy se měli hlásit dobrovolníci z hlediště, aby si to sami vyzkoušeli, což vzhledem k tomu, že měla Maruš krátkou sukni, nepřicházelo v úvahu (ačkoliv si myslím, že by se fotografové vyřádili). Proto jsme se raději, než bychom se náhle objevili z ničeho nic na žíněnce ani bychom nevěděli jak, sebrali a šli najít zbytek party.

Hudební soutěž

Na chvíli jsem se partě ztratil z dohledu a čistou náhodou narazil na svou starou partu, kdy mě překvapilo i to, že na sebe Nikča vzala cosplay Asuny, ve které bych ji býval skoro ani nepoznal. No, divil jsem se, že sami byli z programu nadšeni, když opravdu nebyl letos dobrý, ale proč ne? Hlavně, že si to tam patřičně užívali. To už se mi vrátili ale mí původní lidé a tak jsem se zase ráčil vytratit k nim.

Čekalo nás hádání hudby z anime, což je vlastně „každoconovou“ záležitostí už jen proto, že je to velká výzva pro naše mozkové buňky. Ono si totiž občas vzpomenout i na název něčeho známého bývá bolestivé a končí facepalmy při prozrazování odpovědí. O to hůř, že zdejší výběr se skládal nejen z openingů a endingů, ale i soundtracků a to nejen z anime, ale našla se tam i jedna Disneyovka (Tarzan). Prvně měl problém s hádáním i Takumi, ačkoliv stejně mizera nakonec vyhrál třetí místo. Ale i přesto, tohle nebylo dobré a nedivím se, že zhruba těch 10 odpovědí z celkově 33 otázek bylo jedno z nejvyšších skóre, které účastníci získali.

Úsvit nekromantů

Vynechat Greka by byl hřích sám o sobě a proto jsme se vydali na jeho, leč divným tématem zavánějící přednášku, ze které se i přes zavádějící název vyklubalo povídání o velice známém studiu Sunrise, které má na svědomí hlavně slavnou sérii Gundam. Nicméně jsme se zde dozvěděli víc o samotném studiu a tím i mnoho zajímavých faktů, jako že je veškerá tvorba tohoto studia ovládána samotnými manažery, kteří udávají, jak co má být a autoři scénářů tak nemají téměř nejmenší šanci na to, aby něco bylo podle nich. Či že veškerou tvorbu zastává fiktivně vytvořená osoba jen proto, aby nedocházelo k nejrůznějším autorským sporům.

Výborná, obohacující přednáška, která nám přiblížila mnoho zajímavých faktů o na první pohled obyčejném animačním studiu. Jak říkám vždy a zopakuju to i zde, on Grek i kdyby udělal přednášku o exkrementech, jednalo by se o naprostou pecku.

Psychologické archetypy hrdinů

Přesvědčit Aniu, aby s námi šla na další přednášku, se zdálo býti nadlidským úkolem, ale nakonec se nám to podařilo a vyrazili jsme jako kompletní parta. Prošli jsme si posléze několik stánků, než jsme se vydali na naši poslední přednášku dne a tím byly psychologické archetypy hrdinů. Samozřejmě, na začátku bylo vyhlášení soutěže v hádání anime hudby, kde, jak už jsem řekl, Takumi opět získal cenu, ačkoliv „jen“ za třetí místo.

K samotné přednášce. Přednášející nám představil nejeden typický archetyp nejen hrdinů, ale i jiných, třeba i záporných postav, z nichž každý se všude víceméně opakuje a kterákoliv existující postava, která musí mít samozřejmě i patřičnou osobnost, se do těchto skupin zařazuje. A o každé z těchto skupin nám bylo řečeno zvlášť něco víc a uvedeny i příklady. Velice dobré a i přes počáteční nudu mě přednáška nakonec hodně bavila a ukázala, že psychologie postav je hlubší, než se zdá.

Znavené zakončení dne

Tím bych pomalu uzavíral sobotu. Ještě jsme si při setmění došli na naše oblíbené místo za dvorkem, já pak s ostatními ještě strávil nějakou hodinku času, ale ze strachu, abych tam náhodou nezůstal zavřený, jsem to po desáté raději zabalil a jel opět domů. Moc se mi nechtělo a rád bych s nimi zevlil ještě aspoň do jedenácti, ale už jsem se cítil i unavený a proto to tak bylo zřejmě nejlepší.

Ze soboty jsem měl nakonec dobrý pocit. Navštívil jsem konečně i nějaké ty přednášky, užil si kopec srandy s partou a konečně si i trochu oblíbil prostředí, ve kterém se Natsucon konal. Když už byla absence nějakého hezčího okolí, potěšila aspoň přítomnost dvorku, který měl i své malé zelené zákoutí a kde se mi to docela zalíbilo.

Poslední den, ačkoliv již krátký, ležel přede mnou a já si pomalu začal dělat o letošním Natsuconu závěrečný obrázek.

Neděle

Poslední den conu už není na nějaké dlouhé rozepisování. Ráno jsem opět trochu dezorientován vstal, abych si uvědomil, že stále je Natsucon, ačkoliv už samotný závěr. Dojížděl jsem opět na devátou na místo a tentokrát to vzal trochu jinou stranou, než jsem šel předešlého dne, aby mi následně zazvonil mobil a ještě následněji jsem uviděl proti sobě po ulici kráčet skupinku. Zajímavá intuice. Zašel jsem si s nimi tedy pro jídlo a pak jsme se ještě vydali na chvíli zpět do budovy.

Zde jsme jen prošli pár stánků a nadešel čas odjezdu, takže vlastně celá tato má poslední nedělní návštěva conu byla jen taková symbolická. Měl jsem tu čest se rozloučit i s Acem, který mě sice nezná, ale já jeho ano (toť internetová popularita). Pak jsme již opouštěli budovu, ještě jsem s nimi strávil chvíli na nádraží a na nástupišti nadešla ta nejnepříjemnější chvíle a to loučení s dlouhým a intenzivním máváním. Všechno holt jednou končí.

Závěr

Tím jsem i u úplného závěru. Ačkoliv jsem měl mnoho výhrad, co se týče samotného conu, ukázalo se, že con je vážně takový, jaký si ho člověk udělá sám, nehledě třeba na to, že program či organizace stojí za prd (což teď říkám obecně, nemyslím tím zrovna letošní Natsucon). Kdo chce program, tak si ho najde, to samé s trávením času s lidmi. Je to opravdu individuální záležitost a globalizovat tak nějakou špínu nemá vůbec smysl. Prio mě osobně byl po minulém ročníku tento takovým příjemným sladidlem jinak té hořkosti, která se se mnou táhla od minula a i když si stále stojím za tím, že Advik byl letos tím nejlépe prožitým conem, nemohu si stěžovat ani na tento.

Samozřejmě, možná překvapivé ode mě něco takového číst, když v reálu by i zeď řekla víc, než já, což bylo původně použito na Bětku, ale popravdě, oproti mně je zeď dokonce i otravně ukecanou existencí. Nicméně já si na lidi zvykám poněkud pomaleji a do té doby mě ovládá určitý ostych, který ale rád překonám, protože lidi, se kterými jsem trávil čas (tedy jmenovitě Takumi, Maruš, Bětka a Ania), byli naprosto pohodoví a oceňuji i fakt, že tak nezkažení a (relativně) normální lidé se v dnešní době opravdu těžko hledají (holkám by pomalu mohla narůst křídla a nad hlavou svítit lipo... tedy, svatozář). Patří jim tedy velké díky za možnost con prožít velice příjemně a o kopci srandy. Bohužel, se svou starou partou jsem se od soboty již neviděl, ale co se dá dělat, i tentokrát se naše cesty holt rozešly. Snad je tedy zase nalezneme někdy příště.

Ani programově si nakonec nemůžu stěžovat a z toho mála jsem si tam, leč ve většině náhodou, našel hromadu zajímavých témat a kromě té jedné „failovité“ přednášky mě žádná nezklamala. No, nemluvě o AMV pekle, které mě nadchlo snad nejvíc ze všeho, kdy se budu při vzpomínání na něj smát ještě týden (né-li déle).

Uzavírám to tak, že to bylo hodně fajn, samozřejmě díky změně prostorů i něco trochu nového a neomšelého, ale nemohu říct, že by con jako takový byl doslovnou peckou. Vše, k čemu jsem měl výhrady, jsem již uvedl. Ale jak říkám, i přes to všechno jsem si ten strávený čas dokázal udělat dobrým.

Nyní jsou před námi zhruba dva měsíce a po nich Akicon, na který se budu snažit netěšit, ačkoliv pravdou je, že se těším a hodně.