Natsucon 2016

Opět předem upozorňuju, že i po několikerém přečtení se může v textu vyskytnout nejedna chybka, překlep, či jiná blbost týkající se větné stavby, nebo i sledu událostí samotných. Vše bude průběžně opravováno. Taktéž budu průměžně doplňovat info typu dodatečné fotky, atd.

Co se blížila doba konání Natsuconu, jsem to opět celé bral tak trochu laxně a dokonce se mi podařilo den před konání vythunout na dobrých 15 hodin s tím, že jsem se vůbec nemohl probudit. I tento lehký nedostatek v přípravě na con však nebyl ničemu neprospěšný. Takumi se mi s tím, kdy se skupinkou dorazí, nakonec ozval o trochu později a já tak neměl důvod k nejmenšímu stresování se. I tak, čas mého odjezdu nadešel a já se vydal k místu konání, tentokrát jen nějakých dvacet minut od mého bydliště, což je naprosto skvělé.

Odbavení s překvapením

Po dojezdu na místo jsem chvíli počkal na skupinku, která kupodivu dorazila jen chvíli poté a pak jsem se chopil žezla a že je dovedu na místo (ne, vůbec se kvůli mně nešlo na opačnou stranu a nedělala se menší okružní „jízda“ po okolí). Na místě před školou (a tedy i stále stejným místem konání, jako bylo i minule) stála už poměrně dlouhá fronta, která se očividně rok od roku zvětšuje a zde vidno, že o dobrou polovinu. Uvidíme tedy, jak to bude příště. Čekání bylo dlouhé, přetáhlo i čtvrtou hodinu, kdy se mělo otevírat. Naštěstí pak všechno šlo ráz na ráz, tedy, nejprve jsem se lekl, že mě nedohledali podle občanky, naštěstí asi jen chvilkový nedostatek techniky a už jsem mohl jít dál.

Radost mi udělaly opět ony plátěné, příjemné pásky, které má kromě jasného AF právě i Natsucon a není pochyb, že takové jsou prostě nejlepší (a zřejmě i nejnákladnější). Do toho překvapení, které jsem ovšem o minulém negativním ohlasu očekával, že jsme dostali ke vstupence program zcela zadarmo. Chválím, protože mi předešlé argumentování typu „výroba programu taky něco stojí“ přišlo poněkud zcestné a nevhodné, ať už bylo sebepravdivější. V něm kromě programu vejdoucího se na jednu stránku, nechyběly ani anotace a celý obsah tudíž vyplnil veškerá očekávání a případné touhy po tom, co by správný základní program měl mít.

Mít za kamaráda někoho, kdo zná kde koho a tudíž i jednoho z „božstev“ conů, je výhoda. Zařídí vám totiž spaní ve speciálním sále, i když jste původně spaní na conu jen zvažovali. A vzhledem ke zvažování se se mnou vůbec počítat nemuselo, ale i tak, počítalo a to mě utvrdilo v myšlence, že zde tu jednu noc přece jen strávím. Bez toho by to nebyl ten pravý con. Ale to jsem měl na plánu až dalšího dne.

Stánky a psí žrádlo

Mezitím jsme si šli obšlehnout stánky, kterých byla otevřená jen část, ale i tak nabízela hromadu sortimentu. Od placek, přes hrníčky a dakimakury, až po figurky. Prostě vše, po čem by mohla duše fanouška kteréhokoliv známějšího anime prahnout. Objevil jsem zde i novou figurku Saber, kterou ke koupi zvažuji, tudíž je vidět, že jdou i s dobou (a trendy vůbec). Infostánek tentokrát zaujímal místo vchodbě, tudíž byl dostupný, jen tedy ne výrazně označený. K označení sloužily všudypřítomné vylepené mapky na zdech, u kterých jsem nejprve přemýšlel, proč jsou jak z fantasy hry, než mi došlo, že je vlastně téma conu „retro“. No, moc retro nevypadaly, ale budiž, pěkný design měly i tak.

Obhlédnutí se neminulo ani blízké okolí akce a to malá samoobsluha, kde došlo na poněkud prekérní situaci, když se Takumi smál, že tam mají psí žrádlo, mířil to přitom ze srandy na Šíbu a tu přicupitala všemu nápomocná vietnamka a hned začala, jakou značku toho žrádla Takumi vlastně chce. No, samozřejmě bylo třeba vysvětlit, že to byla sranda (i když by si prý dal Whiskas rád, což je tedy kočičí žrádlo, ale co na tom sejde).

Retro AMV soutěž a AMV Peklo

Ale dost o srandách mimo program a hurá na jeho první navštívený prvek. Tím byla nejprve regulérní AMV. Popravdě, z 12 základních přihlášených snímků se mně osobně snad nejvíc líbil paradoxně ten z Munta, ačkoliv samotné anime je nudné a o ničem (kdysi jsem o něm psal, můžete si přečíst zde). Ale AMV bylo dynamické, mělo zkrátka vše podstatné pro dostatečně dobré AMV. Zbytek byl nemastný, neslaný a v případě Midori no Hibi i kompletně spoilerující celý příběh. Býval bych byl rád, že už tu „hitparádu“ mám za sebou (to samé i skupinka), nicméně pak přišly na řadu ještě takové kuriozity ve stylu vítězů z AF. Z nepochopitelných důvodů tam na konci byla i šílenost z anime 5 centimeters per second. Tedy ano, to AMV, kde je asi 50x opakovaný jeden záběr, ačkoliv to překvapivě mělo i takové, které ukazovaly nějaký vývoj (video níže). No, nadšení žádné, spíše zklamání. Navíc jsem nikde neviděl moc retro tématiku, která se spíš odrážela ve stáří zpracovaných anime titulů. Ale i tak, nic výrazného.

Po AMV soutěži přišlo očekávané AMV Peklo, na které jsem se osobně po minulém ročníku pekelně těšil. Tentokrát přišel i host ve formě pekelníka, který házel překvapivě dobré průpovídky. Poté nám pustili již třetí ročník této šílenosti, založené na AMV s českou stopou z písniček, filmů, reklam, prostě čehokoliv, co člověka napadne. Samozřejmě to muselo sedět i obrazu a dějství na něm. Bohužel, i přes dost opravdu dobrých scének to letos nebylo úplně ono. Ani jsem si to neužil tolik vzhledem k tomu, že jak sál řval smíchy, neslyšel jsem přes něj to, co zaznívalo třeba v druhé části scénky. Ale tak, to není kritika, jen podotknutí, když jsem navíc seděl v poslední řadě. Naštěstí nezklamali a pustili i minulé dva ročníky a my se tak opět mohli pobavit starými genialitami, zvlášť těmi ve druhém díle. Na příští ročník je možnost dodat až 12 nápadů a to tedy jak ve zpracované formě, tak i té námětové. Pokud tedy nebudu líný jako prase (a to samé platí o Takumim), do příště už něco z toho, co jsem si vymyslel a sepsal, zpracuju, nebo při nejhorším předložím k zpracování jako nápad a nepřijde to tak celé vniveč.

Pátku zdar

Pak už se nic nedělo a nic nás z následujícího programu neupoutalo. Chvíli jsem s ostatními poseděl, pasivně si poslechl Aniinu a Takumiho diskuzi zejména o Nasuverze a pak už pádil domů s tím, že se uvidíme zase dopoledne. Dojmy z prvního dne takové nijaké, jak to tak bývá, ale doufal jsem, že sobota už bude lepší, i když jsem osobně v programu nic moc nenacházel už předtím. Toto pročítání a přemýšlení způsobilo také mé přejetí, tedy nikoliv mé vlastní, ale zastávky, kde jsem měl vystupovat a já si dohromady zajel o 10 minut. Co už, žádná tragédie.

Nový den

Sobotní ráno pro mě osobně i po spánku ve svém nebylo nejpříjemnější už jen proto, že jsem nemohl delší chvíli usnout. Vybaven tentokrát plným batohem zejména lůžkovin a menších zásob k přežití, jsem se opět vydal vstříc Natsuconu, raději bez jakýchkoliv očekávání.

Musím říct, že mě jistá přejetost z předešlého dne překvapivě přešla a hned, co jsem se zase viděl s ostatními. Bylo mi jasné, že tohle bude dobrý den. Navíc se sál na spaní přes noc poněkud vyprázdnil a tudíž rozhodně nebyla nouze o najití si místa pro složení hlavy.

Hudební soutěž

Rozcvička po ránu je potřeba, i když zde to byla ta čistě mozková, ve formě hudební soutěže, alias hádání anime dle hudby. Pro nás s Takumim je tradicí, že se na každém conu takovéto soutěže zůčastníme i navzdory tomu, že nemusíme vědět všechno. Zde to podpořil i fakt, že kvůli „retro“ tématu conu se uvádějící Drakarn rozhodl tuto tématiku zanést i do soutěže a tedy dát do ní hromadu anime z minulého desetiletí a klidně i starší. Od minule v obtížnosti žádná změna, prostě tohle jsem horko těžko prošel se sotva pětinou a to bylo ukázek přes 30. Jsem sice rád, že se mi neminul Golden Time, či třeba .hack//SIGN, ale jinak bída s nouzí. Ani Takumi si nevedl kdo ví jak skvěle. Ale což, k výzvě to patří.

Tetování hennou

Než jsme se plně ponořili do dalšího programu, shoda náhod nás přivedla na workshop zabývající se tetováním hennou. Maruš se iniciativně chopila díla, tudíž netrvalo dlouho, aby nás ostatní vize něčeho sice nepříliš trvalého, ale i tak zajímavého, přece jen nevtáhla. Nejprve si nechal Takumi vytetovat na ruku znak, to jsem se ještě trochu cukal, ale jakmile si Šíba nechal na ruku udělat kompletního Migiho, již jsem neváhal a nechal si také vytetovat znak z Journey. Nyní jsme byli všichni spojeni sílou heny a máme památku z Natsuconu alespoň na pár týdnů.

Překvapilo mě, že se nejprve nanese vrstva, která musí následně zaschnout, sloupnout se a to, co po ní zbyde, se časem ještě dobarví a nepůsobí to tak bledě, jako v první okamžik. Holt bylo načase si vyzkoušet zase něco nového.

Foto ©Maruš

Cosplay soutěž

Samozřejmě nás jen tak ze zájmu napadlo podívat se na cosplay soutěž, opět se konající na dvorku a slibující možnou hitparádu zajímavých kostýmů. Popravdě jsme tu ale dlouho nevydrželi, protože nás soutěž jako taková moc nezaujala. Ale hlavně, sám nechápu, proč se zůčastnila i trolovina ve formě Pacmana, za nímž byl skrytý Deadpool, který by byl upřímně mnohem zajímavější a nápaditější. Takhle jsme odešli s tím, že Pacman zřejmě vyhraje celou soutěž. Tím nechci házet na tuto recesi špínu, on je to sám o sobě originální nápad, ale pod seriózní conovskou cosplay soutěží si představuju spíš ten zbytek, co se zúčastnil. Výsledků jsme se bohužel nedočkali a raději dali prostor jiným aktivitám.

Foto ©Takumi

Čas k jídlu

Po zatížení buněk mozkových již nadešel čas oběda, kdy se opět naplánovala bagetárna, což se nebojím říct, zřejmě brzy stane tradicí. Do našeho obědového týmu se rozhodli přidat další dva členové, tedy samotný Ace a jeho polovička Aya. Vyznat se v systému oné bagetárny byl výkon na nejednu otázku až u kasy. Naštěstí, další problémy se nedostavily. Usazeni tak „okolo obdélníkového stolu“ jsme poobědvali a stihla se vést i kdejaká dikuze.

Tu se najednou objevil Roudy se zbytkem brambor a že už nemůže, zda-li bych to nedojedl. Raději jsem zkontroloval obsah, jestli mi to něčím neochutil, ale naštěstí, necítil jsem tam ani jeho, ani nikoho ze zbytku staré party, kterou jsem tu tedy také potkal. Samozřejmě, vše bylo nyní řečeno v čisté srandě, protože skupinově mi do toho plivnout, k tomu není důvod (pokud by mi tedy v dobrém nepřáli nějaký ten vitamín navíc). Když se pak místo opouštělo, ještě jsem s nimi prohodil pár slov, ale pak jsem už doháněl skoro už za rohem mizející současnou skupinku.

Přesun přednášek

Myslel jsem, že se to letos dělo jen na jediném conu, ale ukázalo se, že se to šíří jako nemoc. Jak jinak, že došlo k dalšímu přesunu přednášky a namísto toho, na co jsme chtěli jít, bylo samozřejmě úplně něco jiného a navíc vyznačeného jen na jedné, zapadlé tabuli u sálu. No, dobře. Je vidět, že stát se to může všude.

Hurá do cosplaye!

Na minulém conu jsem se nakonec nedonutil navléknout do svého cosplaye z Journey, ale řekl jsem si, že to na Natsuconu napravím. Ono se přece jen do toho cosplaye leze lépe a s větší radostí, když cosplayuje i zbytek skupinky, tedy kromě Šíby, nepočítejme-li Migiho na ruce. I přes nepříliš příjemné nahazování několika vrstev oblečení jsem se přece jen dokopal k tomu, abych byl ve chvíli v cosplayi. A po další chvíli jsme už jako parta šílenců kráčeli chodbami, v mém případě doufaje, že se nepřerazím na schodech, na které jsem kvůli masce prakticky neviděl.

Foto ©Maruš

Dokud jsme byli takto, byl i čas vše patřičně zdokumentovat a tedy nafotit. S jistotou jsme se vydali na „naše“ místo u parkoviště u zadní brány, kde je taková pěkná zídka porostlá břečťanem (nebo břečťan porostlý zídkou?). Zde jsme se fotili už minulý rok a nebyli jsme jediní, kdo si toto místo vybíral, protože bylo zkrátka nejlepší na jakýkoliv druh fotek i cosplayů. Byli jsme v tom nejlepším blbnutí, když tu se chystala odehrát scénka typu „hodný a zlý policajt“. Přistoupili k nám totiž dva orgové a co, že tu děláme. Jeden z nich, chlápek, nepůsobil moc příjemným dojmem a spíš nadával stylem „Neumíte číst, že je tu napsán zákaz vstupu?“ Ženská byla naopak umírněnější, snažila se nám vysvětlit, že mají v autech své věci a že se sem prostě nesmí. A když už zase chlápek prskal, uklidňovala jej stylem „No jo, tak si té cedule nevšimli.“ Tak, či tak, byli jsme vykázáni ven, že u kostela máme taky stromy a trávu. Jo, to možná, ale baráky na pozadí nejsou tou nejvábnější kulisou.

Celá tato „potyčka“ nás všechny nesmírně otrávila, ačkoliv jsme si to snažili zlehčovat vtipkováním a sarkasmy, že teď za námi budou chodit pořád a říkat, kam smíme a kam ne. Ne, bohužel, nikdo z nás nechápe, proč se do oněch prostorů nesmí, když minulý rok nebyl jediný problém. A očividně, mezi šílené vykradače aut v kostýmech taky nepatříme. Ať už to dopadlo jakkoliv, naštěstí jsme stihli nafotit spoustu skvělých fotek, takže o nic nejde. Tedy, ano, jen o nervy, ale z těch moc fotek nebude.

Foto ©Takumi

Zlatý věk a úpadek anime

Přednáška, na kterou ani nebylo potřeba číst anotaci, aby si člověk domyslel, o čem asi tak bude. Navíc, přednášejícím byl starý známý Grek, což byla jistota, že se i snad něco dozvíme. Téma tedy točící se okolo toho, jak to s anime bylo v minulosti, jak je to dnes a s tím i spojené mýty. Třeba takový, že kdysi přece nebyl žádný fanservis, což už jen ukázanými tituly jasně ukázalo, že to vůbec není pravda. Či, že dneska je to jen o penězích a tvůrci do toho nedávají sami sebe, atd. Abych to zkrátil, vůbec celé tvrzení, že kdysi byl anime průmysl lepší, kvalitnější, či cokoliv, je prostě mylné, ať už má člověk jakýkoliv sebelepší argument. Vše je stále stejné a jediné, v čem se to může odlišovat a co brát i za „zlatou dobu“, je počet titulů, který byl schopen za sezónu vyjít (a že tohle paradoxně nastalo až v nedávných letech). Takže takové boření mýtů, hodně obsáhlé, obohacené i o zmínění některých autorů, či vůbec titulů, které nevyšly po stránce snahy o obnovení jejich popularity (např . Sailor Moon Crystal a jeho animační hrůzy). Dobré, jen se mi přednáška tentokrát až příliš táhla, což ale zapříčinil úplně jiný faktor, než že by byla nudná (to ani zdaleka ne).

Hurá z cosplaye!

Ač se to nezdá, v kostýmech jsme strávili několik hodin a přece jen, mít jen tu masku pár minut znamenalo vykoupat se ve vlastním potu. Proto jsme se rozhodli opět zaplout zpátky do civilu. Tedy, abych to upřesnil, jen já a Takumi. Ohledně holek musím vyjádřit jednoznačný obdiv, protože ty chodily v cosplayi od samotného rána, až dá se říct pomalu do chvíle, kdy se šlo spát. Tomu se říká opravdová věrnost kostýmu a je z toho cítit prostě i ta chuť cosplayovat (a zároveň kvůli tomu i trpět, už jen v neprodyšné paruce). A jak jsem už říkal předtím, jen to samo mi dalo taky chuť cosplayovat, ačkoliv to vypadalo, že s tím třísknu úplně. (Tedy, ani nevím, pokolikáté tuto větu již zmiňuji, ale minulý rok to bylo už opravdu na nejostřejší hraně.)

Improshow

Nikdy by mě nenapadlo zrovna na conu zajít na něco takového a nebýt Maruš, kterou to z nás zajímalo nejvíc, asi by tam nikdo z nás jen tak nezašel. Při příchodu do sálu nás docela překvapilo, že je v podzemní chodbě tma jak v ranci a tudíž i pódium v sále bylo nějak potemnělé, leč scénou žijící. I tak jsme se usadili a čekali, co přijde. Popravdě, tohle bylo geniální. Skupinka čtyř aktérů nám předvedla kouzlo improvizace v několika různých stylech. Publikum si u každého odhlasovalo zasazení, typ situace, či dokonce povahy jednotlivých postav. A na hercích pak bylo s tím vším nějak naložit.

Jednou ze scének bylo, co by se nemělo říkat při té a té příležitosti, což je klasika, ale pobavilo. Došlo i na to, že ovládání jednotlivých herců ve stylu loutek mohl obsluhovat vybraný divák z hlediště a přizpůsobit si tak scénu dle sebe. V případě zastávání sedmi rolí pouze dvěma lidmi došlo ke konci až k takovému zmatku, kdo je kdo, ačkoliv to herci zvládali bravurně. Ale zdaleka nejgeniálnějším byla scénka typu „rande v obchodě s elektronikou“, kde se jednotliví herci střídali ve dvojici, každý měl svou typickou povahu (cholerik, romantik, náboženský fanatik a nymfomanka) a vznikly tak úžasné hlášky a vůbec situace. Skvělé pobavení, geniální představení, prostě překvapení, na které stálo za to zajít. Vůbec přitom nevadilo, že pořád vypadávaly pojistky, které pak paradoxně nahazoval čert.

(Nejen) evropská mytologie v anime

Mytologie je něco, co mě osobně zase tolik nezajímá, i když nikdy nepohrdnu hledáním prvků ze skutečné literatury (lze-li to takto říci) v anime titulech. Zde tedy přednášející rozebral několik mytologií (např. tu točící se okolo Artuše, atd.), něco málo k ní řekl a poté se dostalo na ony zmíněné anime tituly. Pro mě z části španělská vesnice, na druhou stranu i docela zajímavé a vytipující anime tituly, které by snad i v určitých aspektech stály za zhlédnutí. Co byl bohužel největší problém, tak kombinace Drakarnova stylu přednášení a celkové akustiky v sále. Ještě po přednášce jsme tápali, zda se opravdu jednalo o horší a nečistčí vyslovování přednášejícího, či to, že se zvuk hodně odrážel, nebo kombinace obojího. Jde v každém případě o to, že i když jsme seděli zhruba uprostřed, slyšeli jsme občas každé páté slovo.

Smažená brokovnice

Hladovění na conu nená přípustné a tudíž nás čekala večeře na dvoře se stánky, venkovním programem a celkově takovým příjemným posezením. Kdo by řekl, že od myšlenky papriky plněné střelným prachem se dostaneme dál do sféry zbraní poté, co se od stánku s jídlem ozvalo zvolání. Každý z nás slyšel něco jiného. Buď to byla „brokolice“, „brokovnice“, „do police“, či nejpravděpodobnější „krkovice“. A samozřejmě, myšlenka smažené brokovnice byla zdaleka nejbizarnější. Já se s ostatními podělil o rohlíky a tím i splatil fakt, že mi ostatní pořád něco nabízí, ale já si i pro rohlík nechám vrtat koleno (nebo spíš u sebe nikdy nic pořádného nemám). Prostě parádní, příjemný večer, který neměl chybu.

Foto ©Takumi

Editace ©Já

Průvodci životem

Mezitím se nic moc nedělo a tak se rovnou posouvám k další vybrané přednášce, paradoxně ve stejném sálu a od stejného přednášejícího, jako byla i minulá navštívená přednáška. Do této chvíle jsem netušil, že se ta přednáška takto vůbec jmenovala, ale abych přiblížil, o čem byla. Jednoduše, bylo to bráno spíš formou vzpomínání na dětství a na animované seriály, na které mnoho z nás koukalo, když jsme byli malí (6-10 let). Tedy takový mix anime a západní tvorby, ale anime převažovalo. Kromě Kačeřích příběhů, které jsme si i jakožto sál sice potichu, ale stejně zazpívali, padla zmínka o Willym Fogovi (kterého jsem jako jediného nikdy nesledoval), klasice Včelce Máje, či o klasičtějších věcech typu Pokémon. Ale došlo i na bizarnosti jako jsou Power Rangers. Ale jo, sice údajně přenáška o neplánovaném tématu, ale dobré, nostalgické a do subtématu „retro“ docela sedící. Jen jsme odešli poněkud rychleji a stihli jsme přednášejícímu zatleskat až na chodbě.

Noční hádanky

Kdo by řekl, že se následující nápad na hru protáhne až hluboko do noci? To se iniciativní Takumi rozhodl, že si vždy někdo z nás vymyslí postavu z anime a druzí budou pokládat otázky a tím se dobírat tomu, o jakou postavu jde. Již brzy se to překlenulo k spíše hádání anime samotného a postava šla až na druhou metu. Pro mě osobně kažopádně tato hra působila spíš analyticky, jelikož se nerad ptám, ani to vlastně neumím, nenapadají mě dobré otázky, pokud se tedy nedostávám blíž jádru pudla. Když se k nám pak, ačkoliv nepříliš rád, připojil Ace se svým tipem na Durarara!, který jsem samozřejmě jako jediný uhádl, už jsem měl pocit, že taky hraju a jen nepřihlížím všemu dění, což mě samo o sobě dostatečně zabavilo. No, netřeba tvrdit, jak dopadlo hádání, že se jedná o Pokémony.

Byl to zajímavý večer, respektive i půlka noci, kdy postupně začali lidi odpadávat, až jsme zbyli jen dva a diskuze se proměnila ve vztahové záležitosti. To bylo načase si jít také lehnout. Samozřejmě, zakládám si na hygieně a tak mě čekala sólo výprava na záchody. Bohužel zde nebyly sprchy, nebo jsme se aspoň o nich od nikoho nic kloudného nedozvěděli, tudíž jsem si zbyl jen s umyvadlem, ale to je ještě dobré, už jsem se myl i ve dřezu. Očištěn vším nachytaným z předešlého dne jsem už ulehal. Popravdě, noc to byla typická pro con – prostě špatná. Nejprve jsem nemohl usnout, do toho mi Kazeryuu ležící vedle mě chvilku chrápal do ucha, pak se k němu přidávali postupně i lidi všude možně okolo, posléze se zavřelo i okno, ze kterého na mě šel příjemný, chladný vánek s příměsí deštivé vůně. Sice jsem zabral, ale často jsem se probouzel a nebylo to ono. Ale to k conu patří.

Sebevražedná neděle

O neděli toho bohužel v rámci conu moc neřeknu, jelikož jsme si naplánovali návštěvu kina a tedy filmu Sebevražený oddíl, neboli Suicide Squad. K samotnému filmu jsem se vyjádřil na svém ČSFD profilu, takže koho můj názor na něj a i na mnoho jiných filmů zajímá, prosím, tudy na můj profil. Jen dodám, že na mě po nepříliš dobré noci začala doléhat těžká únava a já velice nerad u pár akčních scének trochu klimbnul. Naštěstí, překonal jsem to a z filmu mi nic zásadního neuteklo.

Pak už to šlo rychle. Ještě jsme se na Natsuconu stavili pro odložené věci, vyfotili se hromadně na lavici a již akci opouštěli.

Závěr

Dopracoval jsem se tím pádem i závěru letošního Natsuconu. Celé to byl opět úplně jiný zážitek, než na předešlých conech tohoto roku, což je sakra dobře, protože mám pocit, že pokaždé prožívám úplně jinou akci. Sice zde to letos bylo o méně programu, ale více improvizace, nemohu si nějak moc stěžovat. Myslím, že jsme si všichni užili jak těch pár přednášek, tak cosplay a vůbec přítomnosti jeden druhého, protože cony holt lidi sdružují. Nakonec ani na akci nemohu nějak víc nadávat, protože v nedostatcích se vylepšila a i když bych tu jednu věc s těmi zadními prostory za bránou hodně vytkl, jinak není co dalšího.

Jsem zvědav na další rok, ačkoliv bych prozatím myslel, že nás větší změny nečekají. Tedy, kdo ví, jak v interní skupince, ale ohledně akce zcela jistě ne. Nebo, že bych se mýlil?