(Chcete-li si přečíst o sequelovém, leč starším předchůdci této hry, můžete tak učinit v jemu věnovaném článku).
Dostáváme se do doby dlouho před událostmi prvního Drakengardu, kde do světa zdecimovaného válkou přibude ještě konflikt mezi několika sestrami a zároveň takzvanými „intonery“. Respektive jedna z nich, Zero, se rozhodla jít proti všem ostatním. A samozřejmě, takový krok si zaslouží nejen dávku sebezapření, ale i odvahy se ke svému cíli doslova prosekat. Nicméně vše, co vše se chystá dít, je přece jen o něco zamotanější.
Nebudu chodit okolo horké kaše a s radostí se vyjádřím k postavám, které zde táhnou prakticky vše. Hlavní hrdinka, Zero, jejíž osud se dostane do vašich rukou, je pořádně drsná ženská. Pohledná jako květ rostoucí z jejího levého oka, ale nejde k sprostému slovu daleko, tvrdošíjně míří za svým cílem a neváhá mezitím vyvraždit vše, co se jí postaví do cesty. Během této krvelačné řežby se k ní postupem času přidají budoucí bývalí stoupenci jednotlivých sester. Ti ji budou nejen doprovázet (a sem tam neužitečně pomáhat v boji), ale i ozvláštňovat celou výpravu. V jednu chvíli tak můžeme poslouchat Ditovo vyžívání se v utrpení ostatních, Decada, kterak je vzrušený ze všeho zavánějícího masochismem, vizuálně zestárlého Octu potutelně dodávajícího ke všemu uchylné průpovídky, nebo nakonec namyšleného Centa, kterého mají chuť všichni ostatní stoupenci za jeho řeči zabít.
Postavy zde jsou prostě jasně komediální archetypy, všestranně zvrácené a dodávající hře neskutečný šmrnc. Samozřejmě, i každá z pěti sester, pojmenovaných dle čísel (One, Two, Three, Four, Five), je jiná, má svůj vlastní charakter a styl, se kterým se hodlá se zradou Zero vypořádat. Vesměs jako taková jediná normálnější postava vychází drak Michail oplývající až nevinnou dětskostí a snahou porozumět důvodům všeho, co se kolem nej děje, leč by sám vše nejraději řešil vzájemnou domluvou. Nakonec, komedie je jedna stránka, ale jakmile vše zvážní, působí to o nic méně dobře. Yoko Taro opět odvedl dobrou práci a otisk jeho podrážky je znatelný. A příběhové konce? Ano, tradičně je jich tu víc, odemykají se postupně a každý z nich hraje na vlastní, alternativní větev. A pokud znáte původní Drakengard a myslíte si, že to až do samotného konce bude procházka růžovou zahradou, připravte se na samořečené „notto disu shitto agen“.
Hratelnost je na druhou stranu sama o sobě dost průměrná. Úrovně jsou lineární, není tu žádná větší volnost pohybu a všechny možné zajímavě vyhlížející skuliny obklopuje neviditelná zeď. Jediná otevřená oblast je jen poušť, která má ale i přes svou rozlohu své meze. Hezky jsou řešena načítání, kdy každá nově otevřená pasáž skrývá načítací obrazovku za dveřmi, které se postupně buď aktivují, či deaktivují.
Souboje zase zaujímají opravdu spíš takové čistější hack’n’slash schéma s nepříliš velkou nutností při boji přemýšlet. Ale co bylo v prvním Drakengardu šíleně útrpné, je zde zábavné. Ano, pořád je to o tom stavět se hordě nepřátel a posílat je několika seknutími vzduchem k zemi, ale tak nějak člověka přece jen uspokojuje všechno to krveprolití, které rozhodně nehraje na kdovíjakou složitost. Občas se sice objeví nějaký větší, či menší boss, ale postupem času, vylepšováním zbraní a levelováním se stává jen dalším netěžkým protivníkem v řadě. O to víc, když každý z nich má určitý styl boje a tedy stále se opakující rutinu.
Je tu samozřejmě i drak a tedy několik málo úrovní, ve kterých bude nutné nasednout na něj a vypořádat se s nepřáteli buď vysoko v oblacích, nebo naopak blízko u země s možností i přistát. Popravdě, jak dobře to zní, horší je to doopravdy. V prvním Drakengardu byly souboje s drakem hodně zajímavé a na poměry hry i zábavné. Zde? Kromě linearity, jdoucí ruku v ruce se zbytkem, není moc o čem mluvit. Průměrná zábava.
Když už mluvím o linearitě úrovní, ty svým charakterem přispívají hlavně úspěšnému nalezení truhel. Bývají zpravidla tři na úroveň a až na pár výjimek se stačí jen pořádně rozhlédnout, nebo důkladně projít okolí. Odměnou budiž patřičný obnos zlaťáků, či nějaká ta nová zbraň. Utrpení prvního Drakengardu je tak už z velké části vykoupeno a získat všechny zbraně není vůbec těžké. Je to jen otázka peněz, poctivého plnění úrovní na 100% a samozřejmě i dělání všech vedlejších misí.
Ty jsou hlavním zdrojem vašich největších příjmů, respektive prostředkem, jak občas pořádně vydělat. Některé jsou mírně složitější a žádají si i několik pokusů. Bohužel se hodně opakují, takže v jednom případě dostanete za úkol dostat z truhel rohy, v druhém z těch samých truhel zase diamanty. Přišlo mi, jako by tvůrci mnohdy vařili z vody. Celkově je hra co se týče sbírání předmětů velmi vlídná a podá hráči pomocnou ruku téměř bez zbytečných absurdit kolem.
Hra tedy zabaví, ale rychle zevšední. Nepřátelé se spíše opakují, úrovně jsou vizuálně odlišné, ale staví na jednom a tom samém schématu běhu z jednoho konce na druhý, někdy naopak z druhého na první, což má zakrýt jakousi lenost tvůrců vytvořit pasáže úplně nové. Vizuály jako takové vypovídají, že je hra z roku 2014, ale nejde o líbezný artistický styl staršího NieRu. Ano, postavy vypadají opravdu pěkně a detailně (uctivatelé pěkných obličejů budou mít vystaráno), ani design nepřátel neurazí, ale vše ostatní se točí spíše v takové mdlosti a nijakosti. Textury jsou rozmazané, úrovně celkově nepříliš atraktivní a vše je tak kostrbaté, že by si na tom i drak vylámal zuby.
Hudba je naopak větším tahákem hry, směle se zařazujícím po bok ostatních kvalit a i když bohužel většina úrovní sdílí ty samé skladby, dá se celá ta paráda docela dobře poslouchat. Jen v hlavě moc dlouho nezůstane a až na pár skladeb, které si poslechnete třeba 50x díky opakování některých úrovní, brzy vyšumí.
Vše ovšem nejvíce padá na technické stránce, která rozhodně nepodporuje hraní jako po másle. Není výjimkou se setkat s rapidním poklesem FPS hlavně v případě výbuchů, či většího množství nepřátel kolem, což velmi nepříjemně hraní stěžuje a utváří tak nejednou velký zmatek. Nicméně tam to nekončí - FPS je totiž po celou dobu velmi nestabilní a hra tedy v žádném případě neběží hladce. Optimalizace je tedy dost hrozná a kazí celý možný požitek. Nesmím zapomenout zmínit ani hromadu bugů a chybek, jako když postavy občas slepě běhají do zdí, či jsem se setkal s fenoménem pojmenovaným „strnulý levitující vlk“.
Ovládání také není na jedničku. Jo, tragédie původního Drakengardu je dávno v trapu, kamera má více nastavení a lze i úplně vypnout fixování na postavu, ale tak nějak to pořád není ono a vidět to, co je před hráčem, občas vyžaduje rychlý reflex a prst na pravé páčce, nebo včasné zaměření zvoleného nepřítele. Velký krok zpět oproti kamerově výtečně zvládnutém NieRu. Ale jinak by to i šlo. Hlavně, že uskakovat se dá na všechny strany, i když i to občas nějakým způsobem zazlobí, stejně jako když se někdy postava rozhodne po zaměření běžet úplně opačným směrem. Není poté divu, že nenadávají jen postavy v příběhu, ale i hráč před obrazovkou.
Co se mi ovšem nejvíc nelíbí, jakým způsobem hra ždímá z lidí peníze. Chcete si zahrát prology všech sester? Ale prosím, bude to po jednom za 150 Kč, nebo všechny naráz za 150% ceny původní hry. Nebo si chcete hrdinku převléknout do některého z pěti DLC kostýmů? Ovšem, jako na tržnici, 50 korun za kus. Je to až taková zlodějina a nic pro chudé studenty či pracanty, kteří to za to stejně dají, protože chtějí mít hru komplet. Ono zřejmě nešlo dát kosmetické prvky do jednoho balíčku a prology snížit alespoň na polovinu ceny samotné hry. Co už.
Hru jsem osobně ocenil až během druhého hraní od začátku, kdy jsem už neletěl ke konci jako blázen s koudelí u zadku, abych se rychle dostal k dalším titulům ze série, ale naplno si vychutnával tu komediální, až černohumoristickou stránku, všechny vynikající dialogy postav a na první pohled na hlavu postavený příběh. A bez frustrace při hledání truhel, s jen občasnými pár kapkami potu kvůli tužším nepřátelům.
Tvůrci se sice za rypák moc nechytili a co bylo dobré dříve, tak spíš pokazili a co bylo špatné dříve, jen vymazlili na hratelnou úroveň. Nejde tedy o vynikající dílo z propojené série Drakengard/NieR, ale rozhodně o osvěžující vánek přinášející hlavně co se týče postav a příběhu něco přece jen méně tradičního. Tedy, repetitivního, občas lámajícího nervy, ale jinak docela dobrého.
Hodnocení: 6/10
Doporučení: Ale jo, i když je to spíše pro fanoušky série.
A co, že mě to po kratší pauze čeká? Samozřejmě, menší návrat zpět a Drakengard 2. To je také odpověď na otázku, co jsem myslel tím „ale ne poslední“, když jinak novější díl ze série zatím nevyšel.
Komentáře