Life is Strange

Příběh nás zavádí do na první pohled úplně normálního života středoškolačky Max, která se vrátila do svého rodného města Arcadia Bay za účelem studia na zdejší prestižní umělecké škole. Poté, co se setká s podivným fenoménem modrého motýla a zjistí, že se může vracet v čase, zachrání od jisté smrti holku, ze které se shodou náhod vyklube její dávná kamarádka z dětsví, se kterou se již hromadu let neviděla. Společně se rozhodnou vydat po stopách pohřešované Rachel a tím i odkrýt mnohá tajemství, které Arcadia Bay skrývá. Od té chvíle se rozjíždí příběh, ve kterém manipulace s časem bude hrát významnou roli.

Zkráceně nastíněn hlavní námět příběhu. Hlavní hrdinkou je již zmíněná Max, která zde představuje hlavně takovou outsiderku. Je to sympatická, nad vším smýšlející postava, u které hlavně hráč rozhoduje o tom, zda se bude chovat v mnoha situacích správně, či naopak nepříliš vhodně. Jediné, co by jí v základu kazilo, je lehká prostořekost. Její hlavní parťačkou je Chloe, která je naopak drsnější, rebelující osobností, zároveň i zhrzenou a víceméně pohrdající životem. V městečku jinak figuruje hromada skvěle napsaných postav, včetně i Nathana Prescotta, člena velice vlivné rodiny, což je naopak taková ta záporná postava a veškeré věci dějící se kolem se budou točit právě okolo něj. Zasazení je jinak do typického amerického městečka v zálivu. Sice nejde o hru s otevřeným světem, ale postupně se hráč podívá nejen do zdejší střední školy a přilehlých kolejí, ale i do dalších míst.

Hlavním aspektem hry je každopádně již zmíněné cestování v čase, ačkoliv ze začátku jen v řádu několika málo chvil do minulosti. Je nutné mnohdy rozhodovat a tato rozhodnutí můžou mít nedozírné následky, které se dotknou budoucnosti. (Někdy se těžce přemýšlí nad tím, co ovlivní třeba takové zalití kytky.) Samozřejmě, lze se rozmyslet a celé rozhodnutí změnit vrácením se v čase. Zde si to očividně vypůjčilo mnoho prvků hlavně z Osudového doteku (film), což se odráží i na rozšíření možností, jakým způsobem, či jak moc bude možné do minulosti později cestovat. Klasické vracení času se ale drží jasného pravidla, kdy ačkoliv se okolí mění, hráč může setrvat na jednom místě a taktéž vše, s čím přišel do té doby do interakce (např. sebrání určitého předmětu, tudíž mu zůstane), což je trochu podivné, ale vcelku inovativní.

Prostor dostává i určitá míra interaktivity, která ale funguje jen v rámci různého prohledávání omezených lokací, kdy za nejotravnější stále považuju zřejmě hledání lahví po celé skládce. Člověk by řekl, že je tato část k ničemu a bez procházení lokací by se hra obešla, ale naopak, dodává to vžití se do hry nehorázně moc. Můžeme tak zde zažít „typické“ ráno na koleji, či se v rámci mezivoleb procházet chodbami školy, což v mnohých chvílích zapůsobí až realistickým dojmem vzhledem k tomu, že okolí opravdu žije a postavy se chovají velice uvěřitelně. S tím se pojí i nějaké ty logické hádanky, které jsou ovšem ve většině zřejmé a když ne, myšlení hrdinky interpretované jako „vnitřní hlas“ zhruba napoví. Kromě třeba již zmíněného otravného hledání lahví, kterých je fixovaný počet a tudíž není možné rozbít byť jednu, zde dojde i na hledání cesty do uzavřené místnosti, sbírání a skládání důkazů na základě jejich obsahu, či napínavé skrývání se před blížící se hrozbou. Ve všech případech je na hráči, jak si ke všemu dojde a jak naloží se svou schopností, aby došel uspokojivého výsledku.

Příběh je fascinující, mnohé volby tíživé, vše je doplněno o uvěřitelné charaktery a nese se to v celkově melancholickém stylu. Nemohu vytknout ani osobitou grafiku, která se naopak nesnaží úplně tak o realistické ztvárnění, ale má prostě svůj styl, svůj nádech a jak jsem také zmínil, v mnoha okamžicích člověka přímo vtáhne do dějství jen svým vzezřením. Hudba je výborná, dodávající všemu už tak výbornému šmrnc. Vše je zde rozděleno na epizody (celkem 5), což působí opravdu seriálovým dojmem, kdy je ovšem na hráči, jak moc a čím vlastně jeho děj ovlivní. A samozřejmě, každá epizoda se přizpůsobí dle toho, co vše se v minulých událo, tudíž si nejede po svém a nezahazuje minulá dějství tam, kde slunce nesvítí.

Ačkoliv jsem si došel sám svému konci na základě mnou uvážených voleb, už teď mohu říct, že hra na mě zapůsobila velice silně a prožíval jsem ji tak, jako málokterou hru doposud. Rozhodně se k ní někdy v budoucnu vrátím a zkusím v mnoha situacích jednat jinak, teď se ovšem jen oddám stále přetrvávajícím smíšeným pocitům po dohrání. Z převážně příběhových her je to asi zatím tím nejlepším, na co jsem zatím narazil a to nejen proto, že zde je cestování časem, které patří mezi můj nejoblíbenější žánr. Tvůrci ze studia, které do té doby nemělo moc úspěch, tak provedlo přímou trefu do černého, protože dali dohromady tento téměř mistrovský kousek.