Prince of Persia: The Forgotten Sands

Dobrodružství bezejmenného prince pokračuje. Tentokrát se ocitáme uprostřed války, ve které figuruje náš již dobře známý hlavní hrdina, perský princ, a s ním jeho bratr Malik, který se rozhodne neuposlechnout princovo naléhání, aby utekli a zachránili své životy, a namísto toho vypustí legendární armádu krále Šalamouna s tím, že mu pomůže pevnost zpět dobýt. Ovšem toto rozhodnutí se ukáže jako velice špatné, protože se poté začnou všude zjevovat písečné stvůry proměňující všechny živé bytosti v sochy.

Námět velice připomínající chronologického předchůdce, ovšem s trochu jemnějším podtextem, kdy se tedy nemění lidé ve stvůry, ale zůstávají zkamenělí a princovým úkolem je tentokrát se opět shledat s bratrem, se kterým se na začátku neštěstí odloučili, a spojit obě půlky medailonu, kdy každý z nich má jednu, což zachrání nejen celé království, ale i celý svět. Poměrně temný námět The Sands of Time se tu tak neopakuje a působí to i jakoby víc pohádkově. Aby v tom ale hrdina nebyl sám, jako rádkyně mu tu slouží ženská verze gina, jedna z posledních, která ještě existuje a to Razie, kdy tedy zase všemu velí žena, což si také hrdina neodpustí podotknout. Aspoň se v tomto případě dá mluvit i o nějakých sympatiích a atraktivitě, oproti hranaté princezně Farah. Hrdina si jinak blbé poznámky nenechá a ze začátku je vtipný jak trenky z rána. Naštěstí, časem se trochu uklidní a řeči si schová až na argumentování s Raziou. Aspoň je ale ve hře i trochu veselo.

Teď už se ale podíváme na hratelnost. Ta se už od začátku snaží jít ve šlépějích předchůdce, takže nechybí typické běhání po zdech, které tedy ze začátku působí poněkud pomale, přeskakování ze stěny na stěnu, lezení všude možně a prostě hromada manévrů, díky kterým se princ dostane i do jinak těžko přístupných míst. Bohužel, už nejde o lámání hlavy, jako tomu bylo v The Sands of Time. Sice třeba taková ozubená kola či skládání soch jsou věci, které mně osobně dostatečně zavařily mozek a došlo i na nervy, ale jinak je vše dostatečně jasné a lehké, takže není třeba nad ničím dlouze přemýšlet. Trochu škoda, že se nezapojilo víc té komplexity, ale sám jsem byl radši, že to aspoň tím pádem odsýpalo. Prostředí je jinak takové jednotvárné, palác působí uzavřenějším dojmem a o zajímavější pasáže člověk nezavadí.

Aby toho nebylo málo, vrací se i koncept ovládání času, což může na první pohled přijít již docela zbytečné a ohrané, ale osobně jsem byl docela rád. Jen tentokrát ve formě jedné z více schopností. Ovládání času je nicméně jinak řešené a taková ta volnost, kdy si bylo možné určit do setiny vteřiny, jak daleko do minulosti zajít, je ta tam. Zde to funguje na bázi záchytných míst a ačkoliv nakonec lze dle držení náležité klávesy určit, jak daleko se má zajít, v základu se to vrátí tam, kde byla postava zhruba ve stabilní poloze. Cestování časem doplňuje později i jeho zmrazení, které není sice efektivní v boji, ale slouží jen a pouze k zmrazení vody, která se dá následně využít jako sloupy, tyče, či provizorní zdi. Nabídka schopností se tak rozšiřuje o další tlačítko a aby toho nebylo málo, jsou tu i další dvě schopnosti, které přijdou později a každá má taktéž svou klávesu. A protože dojde na pasáže, kde bude třeba využívat všechny z nich, máme tu těžký zmatek, který si žádá opravdu bystrou mysl a umění se v tom střídavém mačkání kláves neztratit. V tomto ohledu sice chaotické, ale docela dobré a promakané.

Tím se dostávám i k soubojům. A opět začnu slovem bohužel, protože zde to ztratilo snad nejvíc. Už se nejedná o souboje, kde je nutné přemýšlet a taktizovat. Zde se to ubralo konceptem hack'n'slash, takže vlastně stačí jen sekat mečem a smrt si už nepřátele najde sama. Sice ano, protože nepřátelé nejsou jen jednoho druhu, některé je třeba nejdřív srazit na zem a až pak lze na ně zaútočit bez toho, aniž by se bránili štítem. Jenže ani to později není třeba. Nepřátelé přichází po desítkách a vůbec, samo se mi nestalo, abych nějaký souboj opakoval víc, než 3x, pokud se zrovna nedařilo. A to už nemluvím o soubojích s bossy, kdy bossové jako takoví tu jsou vlastně asi tří druhů a stále se opakují. Kromě toho, že se stačí správně postavit, jen uhýbat a jejich porážka přijde taky natotata. Taktéž chybí „friendly fire“ mezi nepřáteli, které se sice v případě zmíněných bossů objeví, ale jinak nepřátelé na sebe navzájem nemají vůbec žádný vliv. V soubojích si lze pomáhat čtyřmi schopnostmi, které se odemykají nasbíranými zkušenostmi. Ale popravdě, protože jsou ty souboje tak jednoduché, hodí se vlastně jen jedna z nich a to kamenný štít, aby nedošlo ke zbytečnému úbytku zdraví. K ničemu jinému.

Hra se snažila, obohatila téma o nové prvky, skutečně po celou dobu bavila, byla dynamická a postup příběhu vytahovala až do epických rozměrů. Ale bohužel, starý Princ z Persie je pryč. Dalo by se říct, že se jedná o takový zajímavě ochucený výtažek z dobře známého a úspěšného ovoce, který sice chutná, ale člověk z něj na zadek nepadne. Neupřu tedy složitou herní mechaniku, slušivý kabátek, který i po 5 letech vypadá krásně, a taktéž konečně sympatickou ženskou postavu. Jinak si ale myslím, že se zázraky nekonaly.

Co ovšem chválím je český dabing, který sice v určité scéně bohužel nevyzněl, ale to vzhledem k faktu, že dabéři pracují jen s psaným textem, se dá pochopit. Naštěstí už ale došlo k pořádné korekci a tudíž se nejednalo o další zprasenou češtinu.

Závěrem bych chtěl uvést na pravou míru, že se rozhodně nejedná o doplněk k filmu, jako píší některé články. S filmem nemá tato hra absolutně nic společného.