Resident Evil: Revelations 2

Příběh má zde dvě samostatné linie, které se ovšem v jádru propojují. První se zaměřuje na příběh sester Claire a Moiry, které jsou náhle přepadeny v budově organizace Terra Save a probouzí se na tajemném ostrově, na kterém se dějí hrůzné věci. Druhá, jenž časově zapadá o šest měsíců později po první příběhové linii, zase pojednává o otci Claire a Moiry, Barrym, který se vydává na ostrov, aby zjistil, co ses nimi stalo. Setkává se přitom s dívkou jménem Natalia, která má zvláštní schopnosti. Zasazení je tedy dané, máme tu ostrov plný mutantů a čtyři hlavní postavy, kolem kterých se celý příběh rozdělený na 4 epizody bude točit.

Když se tedy zaměříme na první případ, příběh sester, tam inscenuje tedy drsná Claire, která se rozhodně nebojí do ruky vzít jakoukoliv zbraň a proti ní Moira, jenž se naopak střelných zbraní bojí (kdy je později vysvětleno proč) a proto raději využívá alternativu ve formě páčidla. Už od začátku se dá mezi těmito dvěmi postavami přepínat a tak všemožné překážky a hádanky závisí na obou postavách a jejich spolupráci, protože každá z nich se specializuje na něco trochu jiného. Jejich cílem je zjistit, co se tu děje a kdo je ten tajemný hlas vycházející z jejich náramků, které se zbarvují dle toho, jaký zrovna mají strach.

Druhý příběh, odehrávající se o 6 měsíců později, má zase za hlavní postavu Barryho – drsného taťka, který rozhodně nešetří ostrými slovy, sarkasmem a nenechá se ničím srá… žet. Aby to kontrastovalo, s ním se tedy po krátkém přemlouvání rozhodne putovat i malá Natalia, která, jak jsem už řekl, má zvláštní schopnosti a ty tkví ve vycítění nepřátel. Kromě toho se dokáže protáhnout kdejakou skulinou a její role v příběhu je tak nepostradatelná. Samozřejmě, misí je zjistit, co se zde dělo.

Oba příběhy se tedy dějí na tom samém místě, jen s výrazným časovým rozdílem. Pro oba tu tedy máme ze začátku i stejné lokace, akorát se trochu lišící, ale i tak očividně navazující samy na sebe, že třeba pasáže, které byly otevřeny v prvním příběhu, jsou od té chvíle dostupné hned v druhém. Každá úroveň zahrnuje nějaké ty menší hádanky, spíš tedy hlavně hledání klíčů, aby bylo možné pokročit dál, či zapínání a vypínání elektřiny, nebo zprovoznění jiných přístrojů. Postavy si přitom musí pomáhat a tak se i stane, že se na nějakou chvíli rozdělí. Většina děje se odehrává v ponurém prostředí základen, masen, ale dojde i na trochu vzdušnější místa, jako noční či denní les, nebo i doly, přímořskou opuštěnou vesnici, atd. Není mnohdy těžké se zde ztratit, či chvíli tápat, kam dál. Po chvíli lehký stereotyp, který je ale později zviklán akčnějšími a svižnějšími pasážemi i s časovým limitem.

Samozřejmě aby nechybělo hlavní téma, které je pro Resident Evil ságu typické, tak každou z lokací burcují rozmanité druhy nemrtvých a různých jejich mutací. Setkat se tu tak lze nejen se zažitou klasikou ve formě chodících mrtvých, které stačí střelit do hlavy, ale i druhy, jejichž slabé místo může být v jedné z jejích končetin, vybuchující slizouny, neskutečně zapeklité existence, které dokáží dočasně oslepit, něco mezi prasetem a psem, pancířované druhy, dokonce i bez speciální schopnosti či kouřové clony neviditelné a mnoho dalších. Nepřáteli jsou tedy čistě mutanti, kdy normální lidé zastávají maximálně vedlejší a dočasné role, což ale vůbec nevadí. Hra není vyloženě stealth, ačkoliv v určitých chvílích lze zaútočit z krytí a zničit nepřítele hned, ale to jen ve výjimečných případech a za předpokladu, že je otočen zády. Někteří z nich jsou vskutku o nervy a vyplatí se na ně mít dostatek nábojů, protože nejen jedna rána může jít vedle. A aby ten boj byl příjemnější, je tu i na výběr z několika zbraní, mezi které patří jak normální pistole, tak třeba i puška, samopal a další, včetně jejich silnějších variant. Kromě toho zde funguje systém jednoduchého craftění, takže si lze z kombinace prázdné lahve a přísad vytvořit třeba molotovův koktejl. Účinnost zbraní, útoků, ale i manévrů postav přitom závisí na skillech, které si lze odemykat za nasbírané body i během hraní. Kromě skillů se odemykají i třeba kostýmy pro postavy, které je ale vesměs zesměšňují, ačkoliv z nich jeden vypadá slušně a to černé šaty pro Natalii. Ostatní jsou spíš jen tak pro legraci.

Je to prostě jedna velká řežba a neskutečně zábavná. Hlavně podání kombinace příběhu a hratelnosti je fajn, protože obojího je dostatek. Hodně mi to hlavně v druhé, Barryho linii, připomínalo The Last of Us, avšak o něco méně ukecanější, akčnější a hlavně záživnější. Příběh dokáže být v některých okamžicích napínavý, silný a dokonce tu jsou i dva konce, které závisí na tom, jak se člověk v určitém okamžiku rozhodne. Kromě hlavní příběhové linie jsou tu ještě další dvě, které už ale pojednávají spíš o vedlejších událostech, ačkoliv svou délkou doplňují už tak slušný herní čas, který se zde dá strávit.

Přitom se nejedná o hru nějak příliš náročnou na grafiku, která se mně osobně hodně líbila a ačkoliv jde s trendem minulé generace konzolí, má krásné detaily a celkový design prostředí. Dostane se zde i na před-renderované scénky, což mi přišlo na jednu stranu trochu zbytečné, ale zřejmě přece jen malé grafické omezení neumožnilo mnohé situace vyobrazit tak, jak to dokázaly filmové sekvence. Bohužel ohledně ovládání se nešlo ubránit lehkému dojmu, že zde něco málo z konzolové verze zůstalo a to třeba myš, která působí v mnoha okamžicích lehce „analogově,“ ačkoliv to jinak požitek ze hry, či přesnost nijak neovlivňuje. V ovládání jako takovém by se taky původně nenašla chyba, pokud by při běhu nefungovaly kurzory pro úkrok do strany jako zatáčení, což v mnoha případech znesnadňuje hraní. Hlavně, když člověk potřebuje před něčím utíkat a přitom být stále zaměřen na cíl a střílet. A nastavit se to bohužel nedá. Dalším dost zjednodušeným řešením je třeba fakt, že zde nelze normálně skákat a odněkud spadnout je tak ve většině případů prakticky nemožné. Přeskoky přes propasti, či výlezy na vyvýšená místa se řeší akčním tlačítkem, které se občas plete do cesty pokynu pro sebrání předmětu nacházejícího se hned vedle, ale zde záleží na tom, na co se člověk zrovna zaměří, či kde stojí. Jinak nemám výtky, za celou dobu hraní jsem nenarazil ani na jeden bug.

Resident Evil: Revelations 2 pro mě byl první hrou z této ságy, kterou jsem kdy vůbec hrál a jenž mě neskutečně překvapila. Obzvlášť proto, že jsem ji začal hrát s tím, že jsem od ní nic nečekal. Takhle jsem u toho strávil příjemné dva herní dny se sympatickými postavami, zajímavým příběhem a neustálou zábavou, ať už se jednalo o střílení mutantů, či řešení hádanek.