Shadow of the Colossus

Jak jsem již říkal v hodnocení hry Ico, u SotC mě nechytl ani tak trailer, jako spíš ta vysoká hodnocení, která byla jeho součástí. Chtěl jsem tedy zjistit, jestli je to opravdu tak výborná a legendární hra, za jakou ji mnoho lidí má.

Hra vás uvede do příběhu asi takto. Bezejmenný hlavní hrdina přijíždí na svém koni po dlouhém mostě do chrámu, který je jediným místem, kde lze navrátit mrtvému tělu duši. Přiváží sem proto taktéž bezejmennou dívku, aby ji nechal oživit. Uvítá ho již zástup stínů, který hrdina potlačí svým magickým mečem. Poté k němu promlouvá tajemný hlas, se kterým se hrdina následně dohodne, že ano, dívku mu tedy oživí, ale jen za podmínky, že vyhladí celkem 16 tajemných samozvaných Colossů a že i tak to bude velice „drahá“ služba. S tím, že je to hrdinovi jedno, se následně vydává na cestu za Colossy, aby oživil dívku, kterou sem přivezl. Čili klasika. Máme tu nějakého hrdinu, nějakou dívku, nějakého koně a taktéž nějaký lehký příběh s jasným cílem. Kromě cíle je to všechno víceméně velice podobné svému předchůdci. Co je zde jiné a co uvedu jako první, je koncept otevřeného světa. Vašim úkolem, pro zopakování, je hledání Colossů, které vám po jednom zadává již zmíněný tajemný hlas vycházející z osvětlené díry ve stropě a které najdete pomocí svého meče, který při vytasení vyzařuje paprsek a dle toho, kam se zaměří, tam máte jet (díky neznalosti tohoto faktu jsem při prvním hraní cestoval přes hodinu světem a nechápal, jak tohle může fungovat, když si je musím hledat sám). Svět je tu opravdu ohromný, proto váš věrný kůň se stane okamžitě nejlepším společníkem na cestách, bez něhož byste cestovali i neherní dny a noci. Svět je tedy sice plně otevřený, bez jakéhokoliv načítání a ohromný, ale osobně mi přišel poněkud prázdný, až mrtvý. Najdete zde sice rozmanité lokace, jako třeba louky, pouště, pustiny, lesy a dokonce i podzemní jezera a ruiny, ale kromě jakýchsi podivných ještěrek a ptáků zde prakticky vůbec nic není. Stromy jsou taktéž jen v lese a ještě dost řídké. Což je ale takové spíš rýpání, protože jinak celá lokace, po které se budete pohybovat, působí majestátně, asi stejně, jako působil majestátně hrad v Ico.

Nás teď ale bude zajímat to, kvůli čemu se tato hra hraje. Ne tedy kvůli tomu, abychom zahránili dívku, ale kvůli již zmíněným Colossům. Znáte z některých her takové ty epické souboje s bossáky? Tak zde je zažijete celkem 16x a nebudou epické, ale mega epické. Colossové jsou totiž doslova kolosální bytosti, které se liší, takže někteří se podobají obřím trolům, či je tu něco na způsob želvy, písečného hada, lva a takhle bych mohl pokračovat postupně po všech druzích. Jakmile tedy k nějakému dorazíte, ihned započne souboj na život a na smrt. Dostat takového Colossa není totiž jen tak. Většinou má útok na něj tři fáze. Při první se musíte trefit do jeho slabého místa, abyste ho na nějakou chvíli ochromili a dostali do pozice, která vám umožní na něj vylézt. To ale není jen tak. Na vše si člověk musí přijít sám, protože každý Coloss má slabé místo jinde, někteří jej mají i chráněné a tak je třeba využít některých vychytávek, většinou souvisejících s prostředím, ve kterém se bojová aréna nachází. Když už opravdu nevíte, zhruba po pěti minutách se ozve tajemný hlas a ačkoliv neurčitě, napoví vám, kdy pak stačí už zapojit vážně selštější rozum a dojde vám to. Díky tomu, že máte nejen meč, ale i luk, v nejednom boji a hlavně oslabení využijete hlavně jej. Druhá fáze, teď se musíte hlavně na Colossovi udržet. Proto je zde taky naprosto vynikající systém, kdy máte volnou ruku k tomu, jak a kudy na Colossovi polezete, ale musíte mít na paměti, že držet se jej můžete jen na místech pokrytých srstí, či o okraje brnění. Samozřejmě, Coloss si nenechá líbit, že se ho snažíte porazit a za každou cenu se vás snaží setřást. Držení není nekonečnou záležitostí, takže po nějaké době vám dojde síla a vy slítnete jako hruška ze stromu, pokud tomu nedáte čas a nevyužijete chvíle, kdy je Colossus poměrně klidný a neodpočinete si třeba na jeho hřbetu. Tato druhá fáze taky zahrnuje lokalizování slabého místa, k čemuž dopomůže opět schopnost meče. Jakmile je slabé místo odkryto, u některých Colossů je to taky jediná možnost, jak jej zabít, čili si to chce správně načasovat a následně zabodnout dýku s co nejvyšší dobou nápřahu. U jiných toto provedete jen několikrát, kdy se mu život sníží třeba jen na polovinu a slabé místo se přesune jinam, takže se vracíte k prvnímu bodu a jedete zase od začátku. Zní to možná zmateně, ale je to naprosto výborná a epická jízda. Hlavně u obrovských typů. A radost, když se po úmorném tápání, jak na ně, dostanete konečně k vyslouženému místu a zabodnete dýku, je k nezaplacení. Po poražení čeká Colossa zkamenění a vás probodnou podivné černé pruhy a objevíte se zpět v chrámu, takže žádné cestování dlouhou dobu zpět vás nečeká. Celý proces, tedy od začátku souboje až po zakončení, je doprovázen výborným hudebním doprovodem, který se mění dle toho, co se zrovna děje. Takže pokud je vše poklidné a Colossus případně poletuje kolem a neútočí, hraje taková klidná hudba, poté co zaútočí se vše rapidně zdramatizuje a jakmile už jedete ródeo, hraje vám to k tomu vítězně. Prostě epické, co k tomu dodat. Až mě z toho zakončení soubojů mrazilo.

Po stránce soubojů, které jsou v této hře také tím jediným, čím si budete muset projít, naprosto výborné, nápadité a ačkoliv je docela škoda, že před vstupem do každé bojové arény není nějaký lehký puzzle (ačkoliv u některých pozdějších trochu i jo), nakonec si člověk mozek přeci jen trochu zavaří při přicházení na to, jak na Colossy. A že někteří z nich jsou vážně zákeřní a pocity zoufalosti vás dozajista neminou. Ovládání je přitom ze začátku nezvyklé, protože zejména pro držení se využívá samostatného tlačítka, kdy pustit jej při držení znamená okamžitý pád, čili žádný automat. Na to se dalo v pohodě zvyknout, kdy naopak nevím, zda to bude chyba mého DualShocku, ale naskočit na zídku a vyšvihnout se nahoru, znamenalo mít páčku přesně nahoře, ani o milimetr vedle, jinak hrdina prostě nechtěl vylézt, což byl zdroj mých mnohých vztekání. Čímž jsem i teď narazil na to, že nebudete lézt jen na Colossy, ale i na zdi, sloupy, atd. Podobně, jako v Ico, jen zjednodušeně a přizpůsobeně hlavně pro ty souboje. Grafika je parádní, hlavně co se týče Colossů a pořád nemohu uvěřit, že takhle téměř dokonale vymodelovaná hra původně působila na PS2, která byla přeci jen trochu slabší a omezenější konzolí, než co je tomu u stále obstojné PS3.

Myslím, že nemá smysl dále něco rozebírat, protože to podstatné jsem již uvedl. U této hry jsem měl navíc díky již zmíněnému článku na Kotaku lehoučce vyspoilerováno, o jaký typ konce hry jako takové se jedná. Nakonec musím říct, že jsem si představoval něco jiného, kdy to naopak i překvapilo. Teď tedy k tomu, která z těch dvou her se mi zdála lepší. Ico, nebo SotC? Popravdě, každá z těch her má své. Ico je logickou skákačkou o víceméně takové „eskort misi“, SotC naopak plně akční bojovkou s „titány“. Nicméně protože obě hry spadají pod jedno univerzum, musím toto srovnání udělat. U mě osobně tedy stále vítězí Ico. Tam mě nadchlo téma hry, tajemné pozadí příběhu, hlavní postavy, a vůbec vše, co to mělo. SotC jsem si sice taky užil na výbornou, kdy jsem zažil úžas, i mrazení, ale celkově už z toho nemám tak silné dojmy, jako v případě Ico. To ale nemění nic na tom, že obě hry jsou naprosto originální, i po letech od svého vydání víceméně těžko překonatelné a vůbec. Nějaká napodobenina se jim jen tak nevyrovná.

Abych to uzavřel trochu otevřeně, tak musím rozebrat fakt, že se chystá další hra z tohoto univerza jménem The Last Guardian. Co jsem si o tom něco málo přečetl, trochu mě zděsil fakt, že příběh má být o chlapci, který se přátelí s obřím zvířetem a společně se snaží uniknout z jisté pevnosti. Na druhou stranu, zaslouží si to šanci, tvůrci hru přisuzují více stylu Ico a prostě nemusí to být tak zlé, jak to vypadá. Navíc jsem měl sám poněkud strach, že jelikož je hra stále ve vývoji, dostane se akorát jako PS4 exkluzivka, ale vypadá to, že se jí dočkáme na staré dobré PS3. Takže tedy uvidíme. Jakmile hra vyjde, rozhodně si ji chystám pořídit, čili příští hodnocení z tohoto univerza se bude týkat právě The Last Guardian.

A to je tedy úplně vše. Doufám, že jsem ač zmateně, tak dostatečně popsal vše, co jsem o obou hrách, jak o Ico, tak o SotC, chtěl říct a že máte případný obrázek, ačkoliv se jedná hlavně o můj osobní pohled.