Sonic the Hedgehog (2006)

Sonic fandom ve mně v posledních letech klesl téměř na bod mrazu. Nicméně poté, co jsem se dozvěděl, že hra, kterou jsem kdysi mohl akorát jen toužit si zahrát, je k dispozici i na PS3, neváhal jsem, abych si ji hned nezakoupil společně ještě s Unleashed, které ale v této chvíli nemám ani načaté a tudíž jej případné zhodnocení čeká později. Teď se tedy zaměřím na Sonic the Hedgehog aka Sonic 2k6, celkově ne moc dobře hodnocený titul tohoto jinak obrovského fandomu, který postihuje všechny možné věkové kategorie lidí po celém světě.

Jak jsem kdysi v dobách ranných, kdy jsem ještě býval těžký Sonicův fanoušek, slýchal titulní skladbu "His World", ihned jsem si ji oblíbil. Co jsem viděl i samotné trailery, tušil jsem, že tohle nebude jen další z řad her podobných např. taky velice důležitým, co se týče znalostí postav, Sonic Adventure sérií. Že tohle bude přeci jen něco víc už jen proto, že hra vyšla víceméně jako oslava Sonicových 15. narozenin. Příběh se zde odklání celkem čtyřmi směry, které nyní jednotlivě rozeberu.

 

Sonic

První příběhová linie se týká zejména Sonica a jeho dvou klasických parťáků, Tailse a Knucklese. Jde zde o to, že byla princezna Elise při oslavách náhle napadena zákeřným Dr. Eggmanem, který má v plánu zneužít její skryté moci - moci, která se nazvývá "plameny zkázy" a která dokáže zničit celý svět a přeměnit jej doslova v horoucí peklo. A to samozřejmě Sonic, ani nikdo další nechce a proto je mise jasná - zachránit princeznu a... nezískat půl království, ale zachránit svět. I přesto, že jsem to podal takto jednoduše, je to poměrně solidní příběh, ačkoliv zde opět inscenuje Eggman jako hlavní záporák (prozatím), který mi tu přišel snad nejvíce podlý ze všech prozatimních her, co jsem hrál. Navíc má úplně jiný design, kdy zatím víc jako člověk ještě nevypadal.

Děj se uvrhá hodně příběhově, ačkoliv úrovně jako takové nejsou vůbec špatně provedené. Jsou promyšlené, dynamické a každá má jiný cíl. Jednou se prostě jen musí člověk dostat z jednoho konce na druhý, podruhé zase musí běžet za vlakem a zabránit tak jeho zničení. O toto vše se postará Sonic, kterému občas pomůže Tails a zřídkakdy Knuckles. Všichni tři se liší svými schopnostmi. Sonic je klasika - rychle běhá, nepřátele může drtit víceméně jen náskoky. Tails zase létá a jeho útok na nepřátele spočívá v poněkud podivném házení svazků prstenů, které v normálním případě člověk sbírá. Knuckles má schopnost plachtit vzduchem, šplhat po zdech a drtit nepřátele pěstmi, kterými je může u dočasně omráčit. Úrovně se tak někdy rozdělí na pár částí, kdy s některou Sonicovi pomůže jeden z jeho parťáků, aby se dostal dál. Ale to není všechno, je tu totiž i princezna Elise, která tu není jen proto, aby byla stále unášena Eggmanem, ale aby dala taky ruku k dílu a dopomohla hlavně Sonicovi se dostat přes mnoho jinak bez ní nepřekonatelných překážek. Hratelnost se tu tak rozšiřuje ještě o až roztomile vyhlížející Elise v Sonicově náruči, se kterou se i přes tento na první pohled k boji nevhodný stav vydává skrz nejednu zákeřnou úroveň plnou robotů. Abych nezapomněl, je tu jeden hodně výrazný prvek, který mně osobně přišel naprosto úžasný. Ano, je to cestování časem. Nejen v tomto příběhu, ale i v příběhu ostatních se podíváme jak do nepříliš veselé vzdálené budoucnosti, tak i do minulosti. Jak je to možné? Odpovědí je síla chaosových smaragdů.

Vymyšlené je to dobře, příběh je taková dost rozšířená klasika, ale abych se posunul k lehce negativní části, tak jdu rovnou k ovládání. Ano, ovládání je jedním z mnoha kazů hry. Takže ovládat Sonica, u kterého stačí pohnout lehce páčkou, aby se následně dostal až nebezpečně blízko okraji, pod kterým čeká jedině tak o jeden život méně, není zrovna ideální. A to nemluvím o speciálních běhacích kolech, ve kterých bylo třeba občas uhnout jen o kousíček, ačkoliv to nebylo nikterak možné s tímto ovládáním a postava si po pokusu o pohyb vesele vyletěla z kola. To samé u Tailse, jehož létání je spíš nemotorné, ke škodě a popravdě, za celou hru jsem s ním nedokázal letět tak, jak jsem přesně chtěl. Knuckles už takové potíže neměl, ačkoliv akcelerace při plachtění byla ze začátku taky trochu nezvyklá. Kromě ovládání si ale tato část vedla velice dobře, pěkně, po lehkém začátku už levely nebyly tak jednoduché a četné restarty a mé těžké rageování tak nebyly výjimkou. Jsem také rád za Elise, protože ta se charakterově povedla, že nebyla nijak otravná, uřvaná a hlavně, byla k něčemu a ne k ničemu, jak to jinak se zachraňovanými postavami jinak bývá.

    

 

Shadow

Druhá příběhová linie je se Shadowem. S tím se Sonic již setkává ve své linii, ale až zde dostává i on prostor k tomu, aby se předvedl. Příběh zde začíná volně. Protože je Shadow, včetně jeho společnice Rouge, agentem G.U.N., je vyslán do Eggmanovy základny, aby zjistil, co podlého plánuje. Nicméně brzy naráží na Mephila, což je na první pohled jeho "stínové" dvojče, nicméně se doopravdy jedná o ztělesněnou temnotu, které jde jen o jedno - o vyvolání "plamenů zkázy" a zničení světa. Že by stejný cíl, jako má Eggman? Má to jednoduchý důvod, ke kterému se dostanu. Shadow s Rouge má tak za úkol jediné - zničit Mephila. Či lépe, využít pozdější kolaborace se Sonicem a zničit jeho původ v minulosti.

Tato kampaň se začíná vskutku akčně. Shadow má schopnosti velice podobné těm Sonicovým, jen neběhá tak šíleně rychle a dokáže nepřátele drtit na několikrát silnými kopanci. Tudíž se dá říct, že je takový vylepšený Sonic. Rouge má, podobně jako Knuckles, schopnost plachtit, lézt po stěnách, ale k útoku využívá bomb, které může házet (klidně i 10 v jednom okamžiku), tak i lepit na zdi a způsobit obzvlášť zákeřným pavoučím robotům vrhajícím taktéž bomby nepříjemné překvapení. Ale to není vše. Jako správní agenti a špioni zároveň, mají k dispozici nejedno vozidlo a dojde i na plavidlo, či motorizované rogalo. Shadow tak může využít řízení auta, které dokáže střílet rakety, bohužel těžce ovladatelné motorky, ale i vznášedla, které funguje jak na vodě, tak i na souši. Levely se přizpůsobují postavám, čili tu máme klasiku, zase doběhnout z místa na místo, ale i třeba hledání tří klíčů v určité oblasti, aby se odemkly dveře, což má na starost Rouge. Aby toho nebylo málo, Shadowova kampaň se spojuje s tou Silverovou, čili v jednu chvíli budou spolupracovat a zahrajeme si už zde za Silvera, jenž oplývá telekinetickými schopnostmi. O něm samotném budu mluvit ale až v další kapitole.

Celkově, pro mě asi ta nejakčnější a nejdoladěnější kampaň s až temným podtextem. Ovládání zde už není tak krkolomné a ačkoliv v části, kde se spolupracuje se Sonicem, se prochází víceméně už dobře známou úrovní, jede si to ke konci po svém a konec jako takový... musím říct, stojí za to.

    

 

Silver

Předposlední kampaň se zaměřuje na Silvera, který pochází ze vzdálené budoucnosti, kterou burcuje peklo způsobené plameny zkázy. Spolu se společnicí Blaze má za úkol porazit Iblise, což je ohromná lávová stvůra, která víceméně ztělesňuje samotné plameny zkázy. Nicméně samotné poražení nestačí. Musí se vydat do minulosti, kdy je Mephilem, se kterým jsme se již seznámili ve Shadowově kampani, přesvědčen o tom, že musí zničit toho, kdo to způsobil - Sonica. Ale jak víme, Sonic by přece nikdy nerozpoutal konec světa, to by nebyl on. A proto se musí o pravdě přesvědčit sám a zjistit, jak se věci mají.

Příběh se zde pomalu zaceluje. Tentokrát budeme ovládat Silvera, který, jak už jsem řekl předešle, ovládá telekinezi, čili jeho útoky tkví v uchopení všeho, co je zrovna po ruce a vymrštění těch věcí silou proti nepřátelům. Bohužel, tato schopnost se s navíc neohrabanou kamerou ukázala snad tou nejnespolehlivější a nejkrkolomnější schopností vůbec. Kromě tohoto útoku totiž Silver může nepřátele jen paralyzovat, na což jsem bohužel přišel až později a tudíž si hru akorát ztížil. Tato paralýza následně dopomůže k uchopení nepřátel a mrštění jimi. Kromě toho má schopnost levitovat, bohužel jen na krátkou chvíli a nedát si tak po přistání pozor na dobití schopnosti může následně stát život. K sobě má ještě kočku Blaze, která je konečně trochu akčněji založená. Může vysoko skákat a útočit jakýmsi rotačním útokem spojeným s plameny, protože i paradoxně ona je urozené krve jako Elise a má v sobě zapečetěné plameny zkázy. Jenže i přesto jsou její schopnosti nedoladěné a netrefit se znamená zaseknout se v útoku a slétnout třeba ze skály a mít po ptákách. Dokonce si tu zahrajeme i za Amy, která má schopnost se stát dočasně neviditelnou a jako útok používá klasicky kladivo (překvapivě užitečnější, než veškeré Silverovy schopnosti).

Celkově, tato kampaň byla jak nejvíc nedoladěná, tak i krkolomná, kdy nikdy nezapomenu na poslední oblast před koncem jednoho levelu, kde jsem musel pomocí Silverovy síly dostat do cíle velkou kouli připomínající tu kulečníkovou, kdy každý úder odebral kouli jeden ze životů, po kterém explodovala. No a jelikož na zemi byly díry, kterými samozřejmě koule při špatném nasměrování útoku propadla, dělal jsem tuhle část přes půl hodiny a už v půlce si řekl, že tohle nikdy víc. Příběhově to zapadlo do zbytku kampaní a víceméně to zacelilo veškeré nejasnosti, včetně toho, co se v minulosti vlastně stalo a že vše vzniklo díky manipulaci Mephila. Zakončení to má takové... nepříliš veselé, když se to tak vezme. Ale nechci tu nic předem prozrazovat.

    

 

Finální epizoda

Po dohrání všech třech postav se odemkne poslední, takzvaná "finální" epizoda, která ze začátku působí trochu uměle a vynuceně, ale nakonec se ukáže, že bez ní by příběh přeci jen zůstal neuzavřen a zasekl se v pomyslné smyčce a neštěstí, které se má stát, by se vlastně vůbec nezabránilo. Zde čeká akorát poněkud sakra "hardcore" mise a finální souboj, který tak trochu nedává smysl, hlavně co se týče způsobu, jakým je proveden. Ale dobrá. Zakončení to má výborné. Dá se odhadnout, co se bude muset provést, respektive jak se zabrání všemu, co by se mělo stát. Nicméně i tak, osobně mě to zakončení nechalo chvíli v lehké paralýze.

 

Shrnutí a technika

Jedná se o překvapivě dlouhou hru, která je výborně provázána a dostane se tak na všechno a na všechny. Ačkoliv děj jako takový není zase extrémně komplexní, je pochopitelný a vůbec, zřejmě asi ten nejlepší, jaký jsem v celé Sonic záze zatím zažil (a že mám něco už nahráno). Podíváme se do rozmanitých lokací, jakými je třeba slunečná pláž, starověké ruiny, zničené město ve vzdálené budoucnosti, laboratoře, roklina, bortící se hrad, jádro sopky... a několik dalších. Do toho se vměšuje hned několik menších a větších bossů, kteří se svou obtížností liší. Paradoxně asi souboje proti Silverovi byly těmi nejnáročnějšími, naopak se Silverem to, co se dalo sfouknout i do pár sekund. U některých se musí zjistit, jak na ně, ale to většinou netrvá dlouho a pak už člověk bojuje s jasnou rutinou, protože jako obecně bossáci, i zde se vlastně jejich pohyby a útoky pořád opakují. Stačí si to tak jen dobře načasovat a... prostě je porazit.

Samotné levely se jinak větví v Soleanně, což je hlavní město, které bude taky spojkou pro vše ostatní. Mezi levely je tak možnost se buď jen tak procházet po městě, skákat po střechách, nakupovat si různé nové schopnosti za nasbírané prsteny (které jsou pro postup dál zásadní) a nebo plnit mnoho vedlejších misí, které rozdávají někteří ze všudypřítomných lidí. Tyto mise se liší dle postav. Buď je to klasika ničení nepřátel, či sbírání prstenů a nebo naopak chránění nějaké osoby (např. je tu mise s jedoucím autem), chytání zloděje a co překvapí, tak některé hádanky, či logické úlohy. Ty má zejména Shadow a jsou to jak paměťové úkoly, kdy se musí popořadě rozbít krabice dle toho, jak si člověk zapamatuje řečená čísla, nebo odhadnout počet krabic postavených různě na sobě v pohledu z druhé dimenze. Opravdu, o stereotyp tu není nouze, po této stránce výborně vymyšlené a zábavné. Promlouvat lze i s lidmi normálně. Pak se to rozděluje na tři části - ti se žlutými vykřičníčky, kteří ničemu nepomůžou, ti s oranžovými, kteří většinou člověka nasměrujou a s modrými, kteří dají nějaký ten vedlejší úkol. Občas je sranda promluvit na někoho se žlutým vykřičníčkem, kdy mě až překvapil ten dobře podaný humor v některých případech (např., když jeden strážný plánoval, kam zajde s přítelkyní, až se vše špatné skončí, kdy z něj nakonec vypadlo, že by si ji nejdřív měl najít).

Zpracování není kdo ví jak úchvatné, ale je vidět, že už to není stará generace a tudíž i o pěkné detaily není nouze. Překvapilo mě použití "reálné" fyziky pro objekty, která bohužel fungovala i na prsteny, jenž případně vyletí z postavy a stačí tak výbuch a jsou všechny pryč. Čili v některých případech byla spíš ke škodě. Filmové sekvence byly často i čistě renderované a vypadalo to nádherně. Hudba je taktéž výborná, hlavně má oblíbená titulní "His World", ale i třeba předělávka konečné znělky ze S3&K a celý zbytek zpívaných skladeb.

    

Teď ale dáme dohromady veškerá negativa. Ačkoliv hra vítězí příběhově, nápadově a rozmanitostí, tak padá na technické stránce. Asi tou nejhorší chybou, či nedostatkem, je načítání. Někdo by si mohl říct, proč by vadilo načítání mezi levely. Není to jen mezi levely, ale i v případě, že si člověk vezme třeba vedlejší misi. Tam to probíhá tak, že se na někoho promluví, přijme se mise, pak se to načítá. Následně ten samý člověk na tom samém místě řekne třeba jen větu navíc, ve které vysvětlí, o co jde a pak zase načítání, po kterém teprve začne mise. No a takhle to bylo u všeho. Nedej bože, aby člověk misí neprošel. Jediná bolest, jaká ho čekala, je zase dvojité načítání, které bohužel netrvá jen pár vteřin, ale i klidně do čtvrt minuty. Úplně zbytečné a nesmyslné.

Druhým negativem, které bych takto umístil, je asi kamera, která je doslova příšerná. Ovládat se sice dá pravou analogovou páčkou, ale je to invertované a dost pomalé. Čili jednou prostě člověk nevidí před sebe, u jednoho bossáka se mi i stalo, že se na něj kamera lockla a já tak neviděl postavu pod sebou. A hlavně, když člověk pořebuje zamířit třeba pomocí Silverovy schopnosti, dokud prostě nemá nepřítele přesně před sebou, tak to střílí všude možně vedle, jen ne do něj. Těžce nedoladěné, kdy asi největší zdroj mého rageování vycházel právě z tohoto. Dalo se to sice ošéfit tím, že R1 nastavil pohled dle toho, jak byla postava natočena, ale tam se mi nejednou stalo, že mi kamera skočila za stěnu a já viděl ještě méně, než předtím. Čili už vůbec nic.

Třetím, bronzovým negativem, je bohužel ovládání, které je strašně neohrabané a jak jsem říkal už u Sonica, čím rychlejší postava, tím větší šance, že jen malý pohyb páčkou způsobí nemalou patálii. Nemluvě o zasekávání se hlavně při jízdě na prkně, či při dopadu na jistá místa (třeba na koleje). Jen těžko se na něj zvyká a je jasné, že tohle tvůrci vychytali až v Sonic Generations, protože v Sonic Adventure je víceméně úplně to samé a hru to tak akorát ztěžuje. Zde to bylo ale proti zmíněnému SA o několik stupňů horší.

Jen takovou lehkou bramborovou medaili za čtvrté místo bych udělil hlavně v pozdějších částech nestabilnímu FPS, které v mnoha okamžicích způsobovalo nechtěný slow-motion. A to i při běhu Soleannou, kde se nemělo moc co nového spawnovat.

 

Závěrem

Musím říct, že i přes negativa, co se technické stránky týče, jsem si hru maximálně užil. Příběhem mě naprosto vtáhla do děje, hraní ve mně vzbuzovalo jak pocity zoufalství, tak i různé vztekání se a prostě vše, co ke správnému hraní má patřit a co mi teď bude i dost chybět. Jsem rád, že jsem měl opět možnost si obnovit svůj Sonic fandom, který ve mně dlouhou dobu dřímal a tato hra jej umožnila opět probudit ke svému životu. Kdybych to měl zhodnotit, tak to stanovím tak, že kdyby to ovládání a celkově nedostatky nebyly tak četné, mohlo to být to nejlepší, co tvůrci ohledně Sonica zatím vyprodukovali. Svým způsobem by se to hodilo spíš jako film, nicméně to by nedalo dohromady hodiny intenzivní zábavy - akce, napětí, ale i vztekání se, když se nedařilo. Jsem prostě rád, že jsem si tuto hru mohl po dlouhých letech konečně zahrát a taky díky tomu už vůbec nelituju, že jsem si pořídil PS3.