12 lahví: Zpátky k Maně

Neaktuální článek o mém minulém experimentu si můžete přečíst zde.

Kdysi jsem taktéž odkaz nasdílel na oficiální Facebookové stránce Many a nedostal moc pozitivní ohlasy. Pár zlých jazyků mi vyčítalo, že článek není aktuální a že se mnohé za tu dobu u Many změnilo. A taktéž jsem se neshodl v tom, že to na mě žádný účinek nemá, zatímco oni si to tam vychvalovali jako nějakou božskou relikvii.

Léta uplynula, já mezitím vyzkoušel novější verzi (Mark 2), ale stále s ní nebyl úplně spokojen a raději zůstával u normálního jídla, kde jsem měl zajetou jistotu, že prostě dělám jen to, co je pro tělo třeba. Nicméně jak jsem se postupem času konečně osamostatnil, najednou jsem narazil na problém, že mě vyloženě deprimuje každý den přemýšlet o tom, co si dát k snídani, obědu a večeři, kdy stravenky rychle mizely a já už jen z lenosti byl schopen dobrovolně hladovět. Pořád jsem nebyl úplně srovnaný s tím, jak můj předešlý experiment dopadl a že jsem tak přišel o to, co mi přišlo už v začátcích jako naprosto fascinující nápad.

Mezitím se Mana vesele vyvíjela a já jen skepticky, leč se stálým zájmem, tomuto vývoji aktivně přihlížel. Dokonce se z nějakého důvodu i na Animefestu 2017 objevil stánek věnovaný právě Maně jako takové (kde jsem jaksi marně očekával kelímek zdarma, protože stačilo být drzý a vzít si jej) a jeden z mých známých si doslova vychvaloval, jak skvěle ho to nasytilo na většinu dne. A bylo to pár dní, co byla oznámena Mana „Mark 3“, slibující lepší konzistenci a pocit zasycení, kdy mě to nakoplo k tomu, abych přece jen dal tomuto fenoménu dnešní (ne)gastronomie ještě jednu šanci a třeba se tím v budoucnu zachránil od přímo znechucení z každodenní povinnosti myslet na jídlo, které samo o sobě není ničím, co bych si v životě nějak moc užíval. Kromě toho, že mé bolestivé „kralování na bílém trůnu“ na základě nějaké špatné složky v jídle je hudbou skoro každého mého měsíce, někdy i týdne.

„Unboxing“

Objednal jsem v úterý přes oficiální stránky a ve středu mi už volal kurýr, že mi veze zásilku. Opravdu ohromná změna, zvlášť od doby, kdy jsem na svou první, ještě docela dost experimentální Manu, čekal skoro měsíc. Koupil jsem pro začátek jen základní balení 12 drinků, což už není nějak velká novinka, ale výhodou je, že na rozdíl od prášku se člověk už nemusí štvát vůbec s ničím - prostě jen otevře lahvičku a může vesele pít. Opět krabice s pěkným designem, leč se hůře otevírala a bez trochy násilí s nožem a natrženého kartonu to nešlo.

Uvnitř mě čekala už slastná várka drinků, na jejichž pití jsem se docela těšil. Přece jen, ta podivná, ovesná chuť, mi k chuti nakonec přišla už po minulé zkoušce mimo záznamy. Rozhodně víc, než když bývala až odporně sladká. Nesrovnatelný rozdíl. Teď už ale k mému testu. Tentokrát žádná absurdní dieta, ale prostě jen volné proložení stravy, na čemž se dá nejlépe a bez násilí vyzkoušet, zda to nakonec zafunguje.

Jde se pít! Nebo jíst?

Den, kdy jsem zkusil první lahvičku ve formě oběda, mi nezačal zrovna příjemně, spíše silnými žaludečními křečemi a tedy rozhozeným zažíváním s nechutí cokoliv konzumovat. Tedy, pokud člověk neměl po ruce něco opravdu jednoduchého a i šetrného, kdy tu byla Mana jako na zavolanou. Lahve prošly odminula nepatrnou změnou hlavně v případě uzávěru, který má určitý systém a víčko se tak před otevřením zevnitř neušpiní od drinku. A aby jako minule z některých špatně složených lahví začala slepenými okraji Mana lehce vytékat, snad již také nehrozí.

Je znát, že konzistence je opravdu zase o něco jemnější, krémovější a chuť stále dobrá, taková ovesně neutrální, s lehoučce nahořklým ocasem a hlavně, s žádnými nechutnými částicemi, ze kterých se zejména mně dělá vždy zle i třeba v jogurtech v případě ovoce. Zasycení bylo takové decentní, nic, z čeho bych se cítil extrémně plný, což stále zůstává normálnímu jídlu, ale v pohodě a bez pocitu vlčího hladu jsem vydržel až do večera, kdy jsem si dal už normální jídlo.

Druhý den jsem šel brzo ráno do práce, příležitost tedy zkusit Manu hned po ránu a na prázdný žaludek. V minulosti mi z Many na prázdný žaludek bylo spíš nevolno, až jsem cítil nepříjemné bodání, což mě dost odrazovalo. Ale tentokrát se tak nestalo. Žaludek se sice pořád netvářil, ale to ani poté, co jsem si na to dal dvě „Homerovské“ koblihy, takže v Maně chyba nebyla.

Docela jsem litoval, že jsem si pro jistotu nevzal další dvě lahvičky Many s sebou na víkend, kde jsem poněkud dost hladověl a toto mohla být má záchrana. Třetí lahvičku jsem zdělal až po něm, v čas oběda, kdy jsem potřeboval jít nakoupit a neměl jsem chuť se s něčím předtím pachtit. Po pozření jsem stále cítil, že žaludek není úplně plný, ale během ani ne půlhodiny jsem už neměl ani hlad, ani výraznou chuť k jídlu. Tento pocit opadl až večer, kdy jsem opět zvolil normální stravu.

Nevím, zda se vyplatilo zažít přímo “polobožský” den s Manou jak k snídani, tak s proloženými párky k obědu taktéž k večeři. Hlad zažehnán, ani jsem se necítil kdo ví jak hladový dalšího dne, ale cítil jsem, že mi v žaludku přece jen něco chybí. Možná to bylo jen extrémní únavou, možná ne, ale bylo třeba to zajíst něčím normálním. To mě ale nezastavilo hned dalšího dne dostat přímo chuť na další lahev a zaplnit se tak až do brzkého odpoledne. Polovina objednaných drinků byla tím pádem v tahu. Druhá polovina dávek se rozjela lahví doplňující mezeru mezi obědem a večeří. Dvě lahve po brzkém ránu, jedna pár hodin po večeři a tu poslední jsem pro někoho schoval.

Vyhodnocení

Byl jsem dost znechucen po první verzi Many a druhá mě taktéž nějak nezaujala. Možná jsem si teď leccos vsugeroval, protože jsem přímo chtěl, aby to zafungovalo, ale až třetí experiment dopadl alespoň trochu dle mého očekávání. Drinky mě zachraňovaly ve chvílích, kdy bych musel dlouze vymýšlet, co si dát, ačkoliv jsem zrovna na nic neměl chuť, vždy jsem se na každou lahev těšil a pocit zasycení byl cítit a vydržel dlouhé hodiny. Myslím, že snaha tvůrců se začíná odrážet a drink si popularitu získává zaslouženě.

O čem stále pochybuji, zda Mana opravdu dokáže nahradit veškerou stravu. Již ze zkušenosti vím, že se na to musí pomalu a ne si jak blázen už od prvního dne dát absurdní dietu. Ale stále mi nejde do hlavy, že žaludek přece musí s něčím pracovat, něčím se udržovat v kondici a že by opravdu stačil jen kašovitý drink? Padají poněkud nechutnější otázky ohledně následné stolice, atd., ale to by stálo o plnohodnotnější experiment, do kterého se možná i opravdu pustím. Ale to zase příště.

I s cenou jsem již více spokojen. Dříve jedno jídlo vyšlo na zhruba 60 Kč, kdy jsem měl nejen já, ale i kamarád jasno, že se dokážeme najíst mnohem levněji (třeba takové rohlíky se šunkou, či čímkoliv jiným, vyjdou maximálně na 30 Kč a to ještě počítám nakoupení celého sáčku po deseti rohlících). Momentálně Mana ve formě drinku stále vychází na onu ne moc příznivou cenu, naopak prášková verze na zhruba 40 Kč za jedno jídlo, což se už dá. A čím více dávek si člověk objedná, tím větší je sleva a i víc ušetří. Jen mě mrzí, že k nákupu nemohu využít stravenky a brzdí mě tak fakt, že jdou tyto experimenty z mé těžce vydělané kapsy. Ale i to by se dalo nějak zařídit.

Závěrem: Trochu měním názor. Mana má opravdu velký potenciál, ale pochyby stále zůstávají. Kdo každopádně ví, třeba mi už za rok bude Mana lemovat kuchyň a já nebudu muset víc řešit otázku „co si dát“.

P.S.: Než jsem tento experiment dokončil, stihla vyjít Mana Mark 3 V2. Prý nová chuť? To bude stát za vyzkoušení! I když se zrovna tohoto faktu docela bojím.

P.P.S. aneb ne moc příjemný dodatek: Až teď jsem se dočetl na oficiálních stránkách, že při přejití na Mana stravu je doporučeno požít nejméně 5 dávek denně, to je tedy 5 drinků o 400 kcal, což jasně hovoří o tom, že to není pro chudé. Když si to spočítáme, 108 drinků za zhruba 6 tisíc korun vydrží maximálně 21 dní. Naopak 140 dávek v práškové formě, za taktéž necelých 6 tisíc korun, na 28 dní. Takže pokud člověk nepobírá měsíčně alespoň 25 tisíc (a nedává zároveň polovinu platu na nájem a podobně), není to nic, co by si mohl dovolit. Tedy jediná věc, co mě po tom všem nadšení zklamala.