Moje poslední pitka-blitka

Jelikož dnes "slavím" již 4. rok od jisté události, která se naštěstí už nemusela opakovat, vrátím se tak o tyto 4 roky dozadu a budu o ní vyprávět. Jedná se o klasickou věc, která se už stala mnoha lidem a z úplně stejného důvodu. Nicméně zde bude akorát vidět, kam vedlo moje dávné nepřemýšlení a touha být takzvaně "cool" tím, že budu dělat něco, co přeci dělají i ostatní. Ale teď už tedy k samotnému příběhu...

Bylo mi tehdy sotva pár měsíců 18. Byl jsem tedy plnoletý a již nevázaný žádným zákonem, který by mě omezoval v tom, že nesmím pít či kouřit. Než tedy budu pokračovat, musím se vrátit ještě o nějaký ten rok, dva zpět. Nikdy mě předtím alkohol nějak nelákal. Dobře, na rodinných oslavách jsem občas v rámci přípitku dostal skleničku vína a neměl problém ji vypít celou, případně i dvě. Ale nebyl jsem ten typ, co by o pití alkoholu stál. Pivo mi třeba nikdy nechutnalo a tvrdý alkohol byl pro mě takový podivný. Bohužel, vše se změnilo s nástupem na střední školu...

Měli jsme zrovna seznamovák. Já se už od začátku bavil s pár lidmi, kteří mi přišli v pohodě, jako slušní, možná i trochu střelení lidé, ale v klidu, že se s nimi dalo bavit a prostě z toho začátku na střední jsem byl nadšený. To nastal menší šok, když jsem se k nim přidal na onom seznamováku na pokoj a sotva se zavřely dveře, jeden z nich vytáhl z batohu lahev alkoholu. V tu chvíli mi hlavou kolovalo, že to není možné, že mi přišli slušní a tak vůbec. No, dost jsem o tom pak přemýšlel a dokonce jsem se chystal říct, že o pití s nimi nemám zájem. Kéž bych se tehdy rozhoupal a byl upřímný. Místo toho, protože jsem toužil zapadnout, jsem si s nimi večer tedy připil taky. No, tehdy se ještě o nic nejednalo. Neměl jsem toho tolik, aby mi to vlezlo do hlavy. Někteří ostatní se pak zblili, či dělali hovadiny, ale mě se to netýkalo. Bohužel ale, tímto jsem se s nimi snažil vycházet i dál. Takto hned o několik měsíců později, kdy byl lyžák, jsem okusil svoji první ožralost, kdy jsem na to docela dost doplatil, protože jsem to přehnal a nejen, že mě pak museli brát na čerstvý vzduch, ale vylétlo to ze mě všechno naráz. Druhý den ovšem už v pohodě. Nebylo mi zle, nic. A pak už se to táhlo dál. Občas jsem s těmi novými lidmi, kteří si mě stejně začínali spíš dobírat a utahovat si ze mě, chodil pít. Na tehdejších AGoA srazech jsem taktéž pil, a prostě začínalo mi to být jedno. Kromě toho nevím, čím to začalo, ale dostal jsem se i k samotnému kouření. Sice šlo jen o šlukování, ale i tak, dělal jsem to jen proto, že jsem se pak cítil strašně drsně a "cool".

To byl jen takový úvod, jak jsem začal s pitím a kouřením. Dodnes mě štve, že jsem s tím vůbec začínal, aspoň tedy před mým 18. rokem, což mě na tom žere asi nejvíc. Stačilo jen jedno rozhodnutí jinak, kdybych se tehdy na seznamováku nepřidal k jistým lidem, a mohl jsem s vysokou pravděpodobností být dodnes abstinentem. Bohužel, vše bylo jinak a hluboce toho lituju, zvlášť když pomyslím, že někteří mí známí se dodnes neožrali a to jim je téměř stejně, jako mně. Nebyli holt hloupí, jako já byl. Teď už ale zase zpět k 28.2.2010.

Měl jsem sraz s bývalým dobrým kamarádem, kterého budu odteď nazývat jako Blaze. Blaze byl jedním z adminů AGoA a taktéž tedy můj dobrý kamarád, se kterým jsme si hodně rozuměli. Ještě spolu s dalším známým, Maxem, jsme takhle byli už na několika soukromých setkáních a dnes mělo být další, kdy jsme měli tak nějak spíše zapít výročí založení nové AGoA komunity, popovídat si o všem možném, a tak vůbec. Toho osudného večera jsem se tedy vydal směrem k místu setkání. Ještě předtím jsem si dělal srandu, že snad potom neskončím někde v příkopu a tak vůbec.

S Blazem jsme se poměrně rychle našli a to mi hned oznámil, že se k nám přidá ještě někdo. Nechtěl mi prozradit, kdo to bude, ale nechal jsem si to teda jako překvapení. Mezitím jsme se šli projít a já samozřejmě přijal nabídku cigarety. Pochodovali jsme ulicemi, pokuřovali a už se těšili, až se někde brzy usadíme. To už jsme ale hned zase spěchali k metru, kde se k nám přidal Max, což byl tedy ten člověk, který měl být tím překvapením. Společně jsme se pak vydali hledat nějakou hospodu, kde bychom si mohli sednout. Aktivní Max brzy našel jednu, kde měli vcelku výhodné pivo a tak jsme měli jasno. Byla to hospoda, kam se muselo jít dvorem a posléze po schodech do podzemí. Poměrně ale hezké prostředí, když se to tak vezme. Zalezli jsme, usadili se, objednali si a bavili se. Bylo to fajn. Takové příjemné posezení, kdy já si i tehdy stejně vážil těch, se kterými jsem mohl někam zajít. Max si objednal nakládaný hermelín, tak jsme i ochutnávali a bylo to po celou dobu v klidu a v pohodě. Mně už ta vypitá piva řádně lezla do hlavy, jelikož mi vždy stačilo jen hodně málo a tak byla i nějaká sranda. Já měl i dobrou náladu, protože mě čekaly zrovna jarní prázdniny a těšil jsem se tak na celý volný týden. Jenže pak vše to špatné pomalu začínalo.

Max brzy prohlásil, že jde domů a že bychom měli jít taky. My s Blazem se ho snažili zdržovat, jak jsme mohli. Chtěli jsme mu ještě objednat. Ale on měl jasno v tom, že už s námi dál nebude a že půjde. A že bychom tam aspoň neměli být moc dlouho. My se ale jen smáli, mávli po tom rukou a tak jsme tam zůstali jen dva. A pilo se dál. Já už byl v takové náladě, že jsem se i nabídl, že to zacálnu, jen abychom tam mohli být dál. Fajn, tak jsme pokračovali. Blaze pak pokukoval přeze mě na protější stůl, kde byly nějaké holky. Já seděl opačně, takže nevím, jak reagovaly, ale jedna z nich si pak přišla pro cigarety od Blaze. Pak hodil návrh, že bychom si mohli přisednout k nim, protože tam byly evidentně samy.

Já tedy souhlasil. Dopomohla mi k tomu poměrně velká ožralost a tak jsme si k nim tedy přisedli. No, co pak následovalo, to budu popisovat dosti stroze, protože mi přeci jen už začala vynechávat paměť. Byly to Ukrajinky, takže samozřejmě, snažil jsem se s nimi nějak domluvit. Tak jsem plácal slovenštinu, ruštinu a kdo ví co ještě přes sebe, mlel jsem pořád nějaké blbosti a snažil se s nimi dorozumět. Blaze mi pak jen řekl, že jestli ještě budu mluvit chvíli slovensky, tak mi jednu napálí. Ale mně to bylo jedno a tak jsem do nich mlel všemožné kecy pořád dál a dál. Pěkně jsme si je navíc s Blazem rozdělili, kdy on šel jasně po té nalevo, zatímco já si jasně vybral tu napravo. Ony se navíc pořád fotily, kdy se rozhodly vyfotit i s námi. Nebudu ani říkat, jaké vylomeniny jsem při tom focení prováděl, bohužel si to živě pamatuju a dodnes se kvůli tomu mlátím do hlavy. Ale což. Zdálo by se všechno v pohodě. Sice pak, když Blaze s tou jednou odešel na záchod a já tam s tou druhou zůstal sám, i přes svůj veselý stav jsem najednou nevěděl, co říct. Naštěstí se brzy vrátili a mohlo se pokračovat. I když, ne moc dlouho.

Najednou jsem začal pociťovat, že mi začíná být blbě. Vrazil jsem Blazovi peněženku s tím, aby to zacáloval a vyběhl jsem směrem na záchod. Jenže bylo pozdě. Začalo to ze mě jít hned, takže než jsem vůbec stačil dojít ke schodům, už byla část z toho na zemi. Tak jsem se začal škrábat do schodů, kdy jsem sebou kolikrát sekl a bohužel, moje cesta neskončila tam, kde měla. Čili tedy zbylý obsah nešel do záchodu jako takového. Opravdu, chuťovka. Brzy za mnou přišel Blaze s tím, že je majitel hospody řádně naštvanej. Ještě si pamatuju, jak tam potom sám přišel nahoru a řekl "Tady to teda vypadá...". Blaze potom vytíral schody a hned poté mě táhl ze záchodů pryč. Já se ještě dole usadil, abych si vzal ze stolu mobil. Rval jsem ho do pouzdra, ale vůbec mi to nešlo. "Sakra, vstávej!", popoháněl mě Blaze a já si tedy mobil strčil do jiné kapsy. Pak následovala poměrně strastiplná cesta, aspoň tedy pro Blaze. Vyváděl mě s tím, že mi děkuje, že by to jinak nezatáhl, kdybych mu nedal peníze. Tam ale chvála skončila. Nemohl jsem chodit a tak měl co dělat, aby mě udržel na nohou. Pořád mi sprostě nadával a já kolikrát ještě hodil po cestě šavli. Došli jsme takto na zastávku, kde mě posadil a šel se podívat, kdy jede tramvaj. Z jeho vyprávění a svých útržků paměti si vzpomínám, že tam byl nějaký cápek a ptal se ho, kdy jede tramvaj. A pak beze stopy zmizel. Čekali jsme takto tedy na tramvaj a já byl totálně mimo, kdy jsem o sobě vlastně vůbec nevěděl.

Nyní vyprávím opět z pohledu Blaze. Tu k nám přišly dvě cikánky. Jedna starší, druhá mladší, ale obě dvě poměrně hnusné a odpudivé existence. Blaze jim řekl, jak se co má a že mě musí dovézt domů. Mezitím, jak se s tou starší bavil a stál otočený, ta mladší si ke mně prej přisedla a sahala mi na nohu (ano, odporné). "Kluci, nechtěli byste náhodou vy... (cenzurováno, jelikož já taková slova neříkám)?", dostali jsme náhle takovouto velice lákavou nabídku. Blaze odmítl, ale cikánka už začala určovat ceny. Nejdřív, že prej za 2 stovky a potom, že za stovku. Naštěstí, lákavost nabídky byla taková, že to samozřejmě odmítl (bych mu urval hlavu, kdyby ne, naštěstí byl ale racionální). Pak už ale jela tramvaj a my do ní nastoupili. Tedy, Blaze mě do ní dotáhl. A ty cikánky s námi údajně jely jednu stanici.

Já se pak ovšem probral. Jelikož od dávné události, kdy mě málem okradl jeden týpek, si dávám na věci pozor, hned jsem prohmatal kapsy. Jenže tam, kde měl být mobil, nic nebylo. Sáhl jsem tedy do kapsy s peněženkou, tam taky nic nebylo. Sáhl jsem do další kapsy, byly tam jen klíče. Zděšeně jsem byl najednou čilý a vystřelil s tím, že nemám PDA. "To si snad děláš pr...", reagoval na to Blaze. "To tě asi okradly ty cigorky.", řekl a já už měl jasno. Hned jsem vylítl z tramvaje s tím, že jaké cigorky. Začal jsem panikařit. Blaze na mě, tuším, řval, co vyvádím, ale bylo to už jedno. Tramvaj odjela a já se propadal v panické hrůze, co se to stalo. Prostě jak moje PDA, které jsem měl sotva pár měsíců a které stálo majlant, tak peněženka s veškerými doklady, všechno bylo pryč. Moc si nepamatuju, co následovalo. Každopádně pocity zoufalosti určitě. Jeli jsme pak ještě jinou tramvají, kde mi Blaze zase nadával, ale já se tam málem zhroutil, čili se to trochu obrátilo a spíš mě začal utěšovat. Byl to divný pocit, kdy jsem si uvědomoval vážnost situace, ale bylo to pro mě jako ve snu. On pak zavolal svojí matce, protože jsem byl přeci jen daleko od domova, která nás přijela vyzvednout. Já si pak jen pamatuju, že už jsem jel v autě a že jsme vystoupili u nějakého baráku, který mi připomínal chatu. Tam jsem se akorát dopotácel k posteli a plácnul sebou. Ještě jsem pak Blazovi řekl číslo na svoji matku, které jsem překvapivě dokázal i v tomto bídném stavu nadiktovat a už víc nezvládl. Blaze pak matce celou situaci vysvětloval, ale to jsem byl už totálně mimo.

V noci mě ovšem chytla velká potřeba. Byl jsem ještě pořád mimo, ale ta potřeba byla už tak velká, že jsem to nemohl vydržet. Vstal jsem a motal se po tmě všude možně, než jsem konečně nalezl záchod. Bylo to divné, ale naštěstí zvládnuté. Pak mě zase vzbudila rozsvícená lampička. Slyšel jsem jen, jak matka Blaze mu říká, aby mě odvezl domů, aby mohl jít do školy. Jenže on, že na to kašle. Spalo se takhle nevím do kolika. Já se pak probral a bylo mi naprosto mizerně. Ještě hůř, že vše, co se stalo, nebyl nakonec jen sen, ale tvrdá realita. Oba dva jsme pak vstali a jakoby se nic nestalo se šlo pro snídani a pak jsme to zakempili v místnosti v prvním patře. Tam jsme si teprve shrnuli vše, co se minulou noc stalo. Blaze mi vyprávěl o tom, jak s tou Ukrajinkou tehdy, co byli na tom záchodě, po sobě málem vyjeli. A dostal se pak i k tomu, že ze mě byly dost rozhozené poté, co jsem hodil šavli u schodů. Já se jen držel za hlavu. Přeci jen, muselo to být řádné divadlo. Já si pak dal svoji poslední cigaretu v životě, ale jak mi bylo špatně, nedával jsem to, ačkoliv jsem pouze šlukoval. Ani kafe mi nejelo.

Po tomto rozýmání jsme se rozhodli, že zajedeme zpátky do té hospody a že se tam optám, jestli se někde nenašel můj mobil a peněženka. Cesta byla hrozná, měl jsem prvně v životě kocovinu a pořádnou. Myslel jsem, že vrhnu, když jsme jeli autobusem. Já se pak tedy vrátil zpátky do té hospody a tam jsem se optal, jestli se tam náhodou ty věci nenašly. Bohužel, i když současná obsluha volala tomu člověku, co tam byl předešlý den, nic prý nenašli. Já byl tedy v háji. Rozhodl jsem se zajít rovnou na policii, protože mi bylo jasné, že se bude jednat o krádež. Protože kdo jiný, než ty cikánky, mě mohl okrást? U dveří policie se se mnou Blaze rozloučil a mně začal hodně rušný týden.

Na policii to bylo děsné. Tedy, nejdřív si mě zapsali, pak jsem si jel domů pro doklady k ukradenému mobilu. Doma jsem samozřejmě řekl, co se stalo a jim to bylo hned jasné. Jel jsem tedy zpátky na policejní stanici a tam si mě po chvíli už volali do kanceláře. No, tohle byl děs. Připadal jsem si jako u výslechu. Poměrně nepříjemný zaprdlý policajt se mě ptal na otázky a když jsme se třeba dostali k tomu, jak jsme s Blazem čekali na tramvaj, tak i zpochybňoval, že není možné, aby žádná ve 3 hodiny ráno nejela. To bylo taky, že jsem těžko mohl vědět přesný čas, kdy se co stalo, přeci jen, nevěděl jsem tehdy o sobě. Musel jsem navíc říct i Blazovu adresu, kterou jsem tuplem nevěděl. Ještě, že jeho jméno a příjmení jsem věděl. Kdyby mi to několik měsíců předtím neřekl, tak nevím, jak bych vysvětlil, že si reálná jména mezi sebou obvykle neříkáme. Strávil jsem tam takto asi dvě hodiny. Sepsalo se to a já byl puštěn s tím, že se to bude řešit.

Horší bylo ale to, že jsem si musel oběhat všechny doklady. Takže jak novou občanku, tak i zdravotní průkaz. Čili ten jinak volný týden jsem pořád někde běhal. Navíc jsem se rozhodl si koupit mobil nový, opět jako cvok za velkou pálku a to už jsem sáhl do svých úspor. A aby toho nebylo málo, odešel mi navíc monitor, takže další pálka za něj a já se tak prvně v životě dostal na úplné dno.

Ten jeden večer, kdy jsem opět neuvažoval a nepřemýšlel, mě stál mnoho peněz, ale i trápení. Po tomto zážitku jsem se rozhodl definitivně skončit s kouřením, tedy spíš, s pokusem o to kouřit a i s pitím. Hodně se mi tím změnil život. Sice jsem se pak před podzimem na kamarádově oslavě narozenin ještě trochu napil, ale zjistil jsem, že se mi z alkoholu totálně zvedá žaludek a proto, že se na to vykašlu úplně. A tak jsem se stal naprostým abstinentem. Sice jsem to po 3 letech porušil, jen kvůli jedné holce, ale na konci minulého roku jsem si řekl, že na ty 3 předešlé roky navážu a budu v abstinenci zase pokračovat. Taky, proč pít? Nechutná mi to, zvedá se mi z toho žaludek, ale ano, možná mi budou chybět ty úžasné pocity, kdy i jinak depresivní a extrémně přemýšlivý člověk odhodí na chvíli tu svoji skořápku a konečně pro jednou přestane nad vším smýšlet spíše negativně a zažije příval neskutečného pozitivismu a radosti. Ale stojí to snad za následnou blitku, případně za to, že tento pocit je stejně jen dočasný? Nemyslím si. A ohledně kouření je jasné, že to je už úplná hloupost. Ať se na mě hrdí kuřáci nezlobí, ale jak s tím všichni začínali? Protože je to uklidňovalo? Počítám, že jen z malé části a i tak je to blbost. Frajeřina je ten důvod. Ano, čistá frajeřina, protože mít cigaretu v hubě je přeci děsně "cool". Ano, říkám to proto, že jsem to bral úplně stejně.

Na tuto celou událost tedy budu vzpomínat jako na zlom, který v mém životě nastal. V tuto hodinu před těmi 4 lety, kdy tento článek dopisuju, bylo stále ještě všechno v pořádku a stačilo jen začít myslet. Bohužel, nebylo tomu tak, ale jen díky tomu si můžu dovolit napsat tento článek a ukázat, kam vede lidská blbost. A té celkové blbosti dodnes lituju. I když se to snažím napravit tím, že se vždy snažím v první řadě myslet.