Podzim mám rád | Z deníčku blogotvůrce #06

Dívku na titulním obrázku jsem si opět vypůjčil od fantastického kreslíře Ilyi Kuvshinova. Určitě sledujte jeho tvorbu, případně jej i podpořte!

Už se začátkem září jsem měl důvod k dobrým pocitům doprovázeným skoro i něčím, jako je úsměv. To ráno jsem přišel domů z práce a pohlédl do zahrady. Okolí lemovala lehká mlha, listy byly již lehce zbarveny do žluta a tím vším se linul příjemný chládek. Dobře, počínaje odpolednem začaly zase lehčí pařáky, ale jen tato chvíle mi dala za pravdu, že oficiální podzim je už za dveřmi a jen čeká, až mu je příroda otevře, aby mohl vejít a vyhnat to nekončící léto. Jen tato chvíle mi stačila k výraznému zlepšení nálady, které se posléze táhlo po zbytek dalších dní. Protože, jak jsem říkal, podzim mám rád…

Podělaný na Sestru

Z filmové série zahrnující V zajetí démonů, jsem do té chvíle viděl jen první Annabelle. A i když jsem si užil tu strašidelnost, která tam jako jediná opravdu fungovala, jsem neměl větší možnost si doplnit přehled v tom, co následovalo, ale i předcházelo. S minulou návštěvou kina jsem se nechal navnadit trailerem na Sestru – film, který měl chronologicky sérii předcházet. A měl jsem jasno – chci to vidět. Na horory jsem do kina začal chodit až nedávno a tak si své portfolium, kromě běžného domácího sledování, postupně rozšiřuju. Kromě toho, že velké plátno je velké plátno. A tentokrát jsem si udělal plán i na (před)premiéru. Rád se bojím a tady jsem pevně doufal, že budu řádně podělaný. Jen, kdyby se mi to nesplnilo skoro doslova…

Toho dne jsem se moc dobře nevyspal. Můj zlobivý pan žaludek si zase usmyslel, že mu párky v rohlíku nebyly po chuti, a já tak šel spát až okolo třetí hodiny ranní. A o páté jsem měl vstávat do práce. Co naplat, ty dvě hodiny jsem celé věnoval spánku a doufal, že mi budou stačit. V práci jsem měl naštěstí relativní klid a při hlídání provozu jsem si udělal čas na sepisování svého nejnovějšího speciálního článku. Směnu jsem tak zabil tvořivě a čas mi rychle utekl. Když jsem došel domů, začala na mě ovšem padat únava a spánkový deficit. Samozřejmě jsem měl možnost návštěvu kina odložit na jindy a do poslední chvíle uvažoval i o tom, že nechám svou rezervaci propadnout, ale nakonec jsem si řekl, že prostě půjdu a basta. Udělal jsem si ještě rychle jídlo – a zde jsem pochybil.

Rád si dělám v troubě mražená jídla. Je to rychlé, levné, možná ne moc zdravé, ale pro mě, jako pro lenoru nejvyššího stupně demotivace, jeden z mála způsobů, jak dobrovolně nehladovět. V poslední době jsem si oblíbil pečená kuřecí křidélka. Jinak jím hlavně smažené, ale tohle je o ždibíček zdravější a o nic méně dobré. Na obalu se jasně píše, že se v troubě mají nechat až 35 minut na 180°. „Ale, kašlu na to!“ řekl jsem si a hodil je tam na 200° na pouhých 20 minut spolu s obalovanýma nugetkama. Protože větší výkon a méně času je stejný výsledek, ne? No, to není úplně tak pravda…

Když jsem vše po 20 minutách vytáhl, tlačil mě čas a já musel začít co nejdřív jíst. Bylo to ještě relativně horké, ale ne tolik, abych si pálil jazyk a vše ostatní sousedící tomuto všestrannému orgánu. Nugetky byly v pohodě, ale pečená kuřata mi už od prvního kousnutí přišla značně nedopečená. Neměl jsem ale už času nazbyt a přesto všechno ohlodal do poslední kosti. A žaludek začal pomalu protestovat a po pár minutách se dostavila pro mě stará, známá bolest. Hodil jsem si do „kabelky“ prášek na případnou horší potíž a přes obavy o to, jak to dál bude, vyrazil ke kinosálu.

Netřeba říkat, že se mi po cestě udělalo sakra zle. Div mi ta nedodělaná kuřata v žaludku neožila a nezačala instinktivně klovat do stěn. V obchoďáku jsem si vyzvedl lístky a dál prožíval návaly muk a chvilkových úlev. Ale nechtěl jsem nechat žaludek zase ovládnout můj volný čas a pokračoval dle původního plánu. Měl jsem dost času, tak jsem si šel nakoupit něco k pití. Ano, jsem ten typ člověka, co neutrácí za extrémně předražené jídlo a pití v kině, a raději si donese něco svého za malý zlomek té ceny. Měl jsem kamaráda, co si za každou cenu chtěl kupovat jídlo a pití až v kině a přišlo mu tohle jako nepěkné očůrávání. Já ale umím hospodařit s penězi a nenechám se vydírat nelidskými cenami jen pro nějaký hloupý „dobrý pocit“. Ať si lidi utrácí, když na to mají. Já těch 150 Kč, co bych dal za kelímek coly a trochu popcornu, utratím jinak.

Velice mě potěšilo, že jsem mohl prvně ochutnat originální Royal Crown Colu. I když, její chuť není kdo ví jak výrazná – spíš bych řekl taková hodně jemná, ale dobrá. A co vám budu povídat – nikdy nebyla cola prezentována stylověji a tak prďácky. Kromě toho, že je to zatraceně dobrý produkt na uklidnění žaludku. Tedy, něco do sebe má kromě toho, že se dá použít i na čištění motorů. Spokojen s nákupem jsem přečkal další krizi a pak byl konečně připraven nastoupit do kinosálu…

Už, když jsem rezervoval místo (jedno z posledních horizontálně uprostřed), jsem si nebyl jist, jestli to není moc u plátna. Sál se jevil velký, ale když jsem tuhle navštívil Ready Player One a sledoval to z nějaké 5. řady, vůbec jsem nemohl zaostřit a bolely mě oči. No, možná to mělo co dočinění s mým zhoršováním zraku, ale jinak jsem od té doby takové fiasko nezažil. Asi jen měli špatně nastavený projektor. Jak jsem vešel do sálu, kde bylo plátno skoro srovnatelně velké to s tím z IMAXu, hned se mi ulevilo. Navíc, nějak mám poslední dobou štěstí, ale seděl jsem prakticky úplně uprostřed. Sice jsem koukal na plátno zdola, ale nebylo to tak hrozné, jako třeba v ještě přednějších řadách. Obklopen lidmi jsem jen čekal, s čím film přijde. A jestli se opravdu budu bát…

Začátek filmu mi přišel nijaký. Představení kláštera taková fádní a snaha o lekačky. Ale jak se vše rozjelo, na scénu přišla hlavní protagonistka v doprovodu neoblomného kněze a za zády se samotnou a vysoce propagovanou Sestrou, už jsem se jen bavil. Lekačky totiž fungovaly a nejednou jsem musel kroutit ústa nad tím, jak se leknutím cukaly celé řady. A když jsem se pak cukl sám, spíš jsem si připadal jako idiot. Navíc, doteď si nejsem jistý, jestli měly některé scény ve filmu opravdu působit tak vtipně. Ale samotná postava hláškujícího Frantíka a některé situace sál neskutečně rozesmívaly, až jsem kroutil znova ústa. Ve výsledku – film bavil. Občas uměl skvěle vyděsit, příběh postupem času jen překvapoval a i odlehčení dostalo prostor. Jen mohl být delší – strašně mi utekl a přišlo mi, jako by netrval hodinu a půl, ale jen polovinu času. Plus zmíněná Sestra nedostala zase tolik prostoru, kdy si aspoň divák vážil toho, jakmile se objevila a vycenila své nabroušené tesáky.

Z kina jsem odcházel v ještě lepší náladě, než v jaké jsem přišel (mínus zažívací potíže). A neváhám snímek zatím zařadit po bok Ghost Stories jako druhý nejlepší horor tohoto roku. Takže jsem nakonec skutečně myslel, že se podělám. Bohužel z trochu jiného důvodu…

GameDex jede!

Nadešel ten velký a očekávaný okamžik! Tedy, pro mě očekávaný. Ostatní o něm mohli mít jen malé ponětí, navíc z mého blogu, který „stejně nikdo nečte“. O tom, jak vznikl nápad na pořad o japonských herních sériích a co vše jej po skoro rok provázelo, vám povím někdy příště.

Každopádně to pro mě znamenalo krušný víc než týden. Co zařadíme do první epizody, se totiž rozhodlo na poslední chvíli, kdy nebylo ještě hotovo takřka nic. Skoro jsem nespal, nejedl a ke konci už ztrácel nervy, aby se stihl zadaný termín. Ale přesto jsem se denně neprobouzel s nechutí, ale s radostí, až zase usednu za obrazovku a bude pod mýma rukama vznikat něco výjimečného.

Tedy, podobně jako u Příběhu Japonska, jsem zaujal místo amatérského střihače, jen s větší volností ohledně toho, jak video zpracuju. Akorát s větším důrazem na profesionalitu, aby to nějak vypadalo a mohlo kolektivní snahu patřičně reprezentovat. GameDex a celý tým AsiaGeek netvořím totiž jen já, ale v případě prvních dílů třeba i scenárista Maty93 a duo taktéž scenáristů a dabérů, R-e-n a Roudyho, kteří se kromě toho starají i o vedení týmu a marketing. A samozřejmě se momentálně rozšiřujeme i o další členy! Jestli naše prvotní snaha nepřišla vniveč, se můžete přesvědčit sami! Nové epizody pořadu GameDex můžete vídat ob-týden na našem kanále! A chystáme toho do budoucna k tématu Asie mnohem víc…

Duch narozenin

Opravdu jsem doufal a očekával, že podzim bude takovým pomyslným rájem po tom všem očistci, který jsem zažil přes léto. S nově rozjetým GameDexem jsem navíc získal nový životní náboj a zbavil se jakýchkoliv depresí, či horších nálad, které by mi znemožňovaly normálně fungovat. Dobře, do normálního, sociálního života, jsem se stále nezařadil – nic takového mě ani nečeká, s tím jsem se už smířil. Ale alespoň se pro ten můj život za obrazovkou počítače a v mlčenlivé samotě našlo nějaké zajímavé využití. Jen, kdybych tušil, co se stane zrovna v jedno z nejradostnějších období v mém roce – na mé narozeniny…

Jak už je v naší rodině tradicí, každý rok navštěvujeme jisté posvícení, které letos oslavilo své 25-leté výročí. Na tomto posvícení jsem byl už jako ještě malé nemluvně, plné možných nadějí na skvělý život, a za ta léta se to tam změnilo k nepoznání. Dnes to je u nás ve městě druhý největší zábavní park tohoto druhu. Den probíhal naprosto ideálně. I když jsem po noční směně moc nespal, byl jsem plný pozitivismu a energie. Potěšila mě už jen účast mnoha rodinných příslušníků, ale také náhoda, kdy mi na jedné atrakci zahráli písničku, které jsem se do té chvíle jaksi nemohl dohledat. To je tak, když jste dřevo, které si stále nevypilovalo angličtinu a slyší „I’m riding on a rainbow“ namísto „I’m turning up the radio“. (Mimochodem, ta skladba je „The Radio“ od Get Far.)

Skvělá atmosféra, nálada, i hlášky… Den aspiroval na ten vůbec nejlepší v tomto jinak chabém roce. Ale ta pravá noční můra paradoxně nastala u mé nejoblíbenější atrakce vůbec – u autodromu. S jízdou problém nebyl – nestálo mě to ani nervy, ani zbytečně vyražené zuby. Dojel jsem, vystupoval jsem a „kormidlo“ už přebírala nějaká 11-12letá holčina. U autíček normálka, že se na ně stojí fronta a noví „řidiči“ si je zabírají hned poté, co se dojede. Tu se ovšem přiřítil jeden člen mé rodiny a udělal něco nečekaného. Normálně tu holčinu chytil a div ji z toho autíčka nevyhodil. Přitom se posadil a zkrátka autíčko bylo jeho. Holčina z toho byla samozřejmě vedle, až se rozbrečela. Tu se přiřítila její matka a je logické, že se za ni postavila a protestovala proti tomu, co se stalo. Jenže člen rodiny jen seděl a bylo mu to jedno. Na ty dva chudáky ještě ukázal neslušné gesto a bylo vymalováno. Jak jsem jindy pasivní, tady jsem se cítil hrozně a nedalo mi, abych se té ženě s holčinou za jednání člena rodiny neomluvil a neuznal, že jasně byly v právu a že se mi to, co se stalo, taky vůbec nelíbilo. Jak jsem se ale otočil směrem k autíčku, už na mě byl vržen takový zlý, až vražedný pohled. A já věděl, že až skončí jízda, bude zle…

A taky, že bylo. Problém byl ten, že byl onen člen rodiny podnapilý a když je v takovém stavu, není s ním vůbec kloudná domluva. Absolutně ztrácí zábrany, neví, co dělá a často je i hrozně zlý. A to se stalo i tady. Už jsem akorát poslouchal, jak jsem se za něj vůbec nepostavil a v dalších minutách mi bylo pomalu vyčteno i to, že jsem se narodil. Ať jsem se snažil to uklidnit, jak jsem chtěl, nic nepomáhalo. Jenže jsem měl naprosto čisté svědomí, protože jsem udělal správnou věc. Podle onoho člena rodiny jsem tam měl naběhnout a tu ženu poslat neslušně do háje. Ale jakým právem bych to měl dělat? To bych musel skutečně být autistický sociopat, abych takhle jednal. A to já nejsem. Takže jsem si „vychutnával“ víc než čtvrthodinovou pekelnou scénu. Naštěstí mezi námi figuroval další člen rodiny a ten se to sám snažil urovnat. Neskutečně tím u mě získal na hodnotě a jsem vděčen, že jsem v tom nebyl úplně sám. No, nebýt kolem hluk a spousta jiných řvoucích lidí, byla by to dramatická scéna jako z telenovely. A jak já jsem normálně urovnávající a diplomatický, už po chvíli jsem toho taky začal mít dost a trochu zvýšil hlas. Ale nebyl jsem sprostý a ani jsem nevypustil nic, čeho bych mohl litovat. Na to mám příliš velkou sebereflexi.

Vše má ale nějaký svůj konec a vysvětlení. Alkohol je sice démon, ale po čase vyprchá a člověk jím ovládaný si začne uvědomovat, jak se zachoval. Tady je i to štěstí, že nejsem ten typ člověka, co se naštve a odejde s tím, že se pak s někým je schopen zarytě nebavit i roky. Já si chci vše vyříkat nejlépe hned a dojít nějakému mírovému stavu (pokud to samozřejmě je s oním člověkem možné). K večeru se tedy situace uklidnila a já se dočkal omluvy a uznání, že jsem opravdu jednal správně. I tak to ale ve mně zůstalo na dalších několik dní. Až z toho na mě padly menší deprese a udělalo se mi špatně od žaludku. Ale takovéhle věci chtějí čas a s časem se i mé nitro vyrovnalo s tím, že holt narozeniny nedopadly úplně tak, jak jsem původně očekával. A doteď mě to dost štve, protože den to mohl být jinak skutečně dokonalý…

Samotná oslava se ale konala až o pár dní později. Moc jsem se na ni necítil, ale když jsem na ni přijel, nějak to ze mě opadlo. Kromě toho, číslo mého věku, které se už pomalu blíží třicítce, se mi přestává rok od roku líbit, ale s tím nic nenadělám. Lidé v mém věku většinou už zakládají rodiny, či si zmáčeli fujaru už v několika vztazích, zatímco já mohu na takovéto „srandy“ s klidem zapomenout. No, lepší to nebude. Jak jsem říkal, s tím, že nikdy nebudu žít jako „normální“ člověk, či mít nějaký vztah, jsem víceméně už smířen. A ne, neznamená to, že bych tu teď brečel nad svým „osudem“. Je mi dobře tak, jak to teď je - a chtít něco, co by u mě nefungovalo, je zkrátka hloupost. Jen si člověk občas představí, jaké by to bylo žít po vzoru běžné většiny.

Co jsem se ovšem při příležitosti tohoto velkého dne dozvěděl, že v bytě, kde sourozenec žije, řádí duch. Skeptik by se mi teď možná vysmál, ale my v rodině nejsme cvoci. Teda ne až takoví, abychom byli na diagnózu. Nicméně když každý večer po osmé cosi neviditelného naráží do nábytku, nebo se začne z ničehonic zapínat a rozepínat zip a to vše eskaluje až v ohlušující zvuk neexistující sanitky, asi to mluví o tom, že kolem něco je a že to asi nebude úplně nejčistší energie. Plus ani nezmiňuju, že tyto fenomény ovlivňují lidi i po stránce psychiky a sourozenec začal mít deprese až poté, co se přistěhoval právě tam. Tak se rozhodlo – z bytu musí všichni co nejdřív odejít a tedy sourozenec se stěhuje ke mně. Tedy tam, kde nic nechodí – kromě mě, když jdu třeba v noci na záchod. Ne, skutečně, u mě doma je velmi čistá energie a klid.

Celá kapitola tedy vyeskalovala až v nového podnájemníka, což je pro mě, jako pro těžce asociálního člověka, velká změna. Ale co bych neudělal pro rodinu, že?

Na závěr bych rád nahodil anketu, týkající se popsané situace s autíčky. Jak byste se zachovali vy? Postavili byste se za každou na stranu rodiny, i když by jasně nebyla v právu? Nebo byste se naopak zastali cizích lidí, kteří ale v právu byli? Hlasujte! (Hlasuje se tak, že zaškrtnete možnost a kliknete níže na tlačítko „hlasovat“.)

Žalozpěvy zoufalce

Že chybí nějaký ten pomyslný hřebíček do rakve všech událostí? Tak vězte, že nechybí. Ale začnu popořadě. K narozeninám mi popřálo dost lidí na to, abych byl spokojen. Holt si na přání k narozeninám zakládám, jsem na to zvyklý už od dětství a dělá mi dobře, když si na mě někdo vzpomene, či ho aspoň upozornění na Facebooku přiměje vzpomenout si a sdílet se mnou pár pěkných slov. Sice se dost lidí neozvalo, ale beru – sám jsem přes rok opomněl většinu lidí. Buď jsem zapomněl, nebo nepopřál hned a pak si vzpomněl až po měsíci. Dobře mi tak – teď sám vím, jaké to je. Ale chystám se tento neduh napravit a poctivě začít všem přát včas, i kdyby mi to mělo vřískat jako oznámení každý den. A bez vyhlídek na to, že mi i ostatní potom popřejí – jen pro čisté svědomí.

Co ale zamrzí nejvíc? Když vám nepopřeje osoba, kterou jste celé roky brali za speciální. A to se dostávám k jádru pudla. Je čas, abych odhalil jedno z mých největších tajemství posledních čtyř let. Proč jsem měl tendence na sebe upozorňovat a proč jsem občas napsal něco, co očividně odkazovalo na něco nevyřčeného? Odpověď je prostá. Je to pár let, co se v mém životě objevila jistá osoba ženského pohlaví, u které bych do té doby neřekl, jak moc velký bude mít vliv na můj dosavadní život. Až podezřele moc jsme si rozuměli a shodovali se v i dost titěrných detailech. Poznal jsem, že tohle možná bude ta, kterou jsem celý život hledal a zažíval to nejlepší období v mém životě za posledních nejméně deset let. O to víc mě zarazilo, jak rychle se věci hnuly k horšímu. Téměř ze dne na den začala naše komunikace váznout, ačkoliv jsme se jinak bavili každý den a dost se sbližovali. Do té doby jevila o mou existenci překvapivě zájem a hlásila se ke mně. To se ale od jisté chvíle naprosto převrátilo. Přišlo mi, jako bych se jí najednou spíš vnucoval. Postupem času to došlo do stavu, kdy jsme si dlouhé měsíce ani nenapsali a já pociťoval, že se mi snad i vyhýbá. Dřív na mě na reagovala normálně – teď jsem se objevil v nějaké hromadné konverzaci a najednou utichla. Vůbec nevím, co jsem udělal špatně. Doteď si stále vyčítám, že jsem se nesnažil víc už na začátku a stále se v čase vracím do oněch dob, kdy jsem dennodenně zažíval skvělé pocity z toho, že se našel někdo takový, kvůli komu mohu mít zase radost ze života. Ať jsem se poté snažil sebevíc, už nikdy jsem to poté nedokázal vrátit tam, kde to bylo…

A to se vracím i do současnosti, kdy mě těžce zklamalo, že jsem jí vlastně už ani nestál za popřání k narozeninám. Ať jsem na sebe upozorňoval jak jsem mohl, což přehlédnout nemohla. Já si na ni vzpomněl vždy, nikdy u mě neklesla na hodnotě, ačkoliv na mě kašlala sebevíc. A co jsem za tohle dostal? Pravý opak. Pociťuju, že jsem jí možná už úplně ukradený. Člověk by si každopádně řekl, proč jsem se už dávno nehnul dál? Dost lidí mě v tomhle nepochopilo. Ale když potkáte někoho, kdo se zdá být z velké části vaší kopií, také většinou uznáte, že někdo takový se možná už nikdy ve vašem životě neobjeví. To je ten důvod, proč jsem si ty dlouhé roky dělal naděje a každodenně doufal, že se situace zázračně změní. Nicméně těchto pocitů, že na ni nemohu zapomenout a nechat to být, se zbavuje těžko. A to mě ovlivnilo i v životě. Taky to částečně mohlo za můj filipínský nezdar – v těch největších krizích to byla ona, na koho jsem si vzpomněl. Přemýšlím i o tom, jestli náhodou opravdu nemá mít v mém životě zrovna tuhle roli a nechránit mě tím od možných dalších nezdarů. Protože jak jsem už kolikrát říkal – vztah defakto k životu nepotřebuju. Je to jen takový zajímavý bonus, bez kterého se v normálním případě obejdu.

Toť k mému obrovskému přiznání. Už jsem rezignoval na strach z toho, že pokud něco řeknu upřímně, třeba to úplně pokazím. Není už co pokazit. Vzhledem k tomu, že jsem jí oficiálně ukradený, si nic z toho, co jsem napsal, stejně nepřečte a kdyby náhodou, bude se mi pak chtít vyhýbat ještě víc. Pro své čtenáře se tímto také musím zákonitě stát zoufalcem. A i když se zde rád prezentuju jako vyrovnaná osoba, která možná nežije normálně, ale jinak se má dobře a je v pohodě, asi jsem se tímto shodil na ještě větší dno. Ale nejde to jinak. Můžu dál psát náznaky a dusit to, nebo to sepsat tak, jak jsem to sepsal teď…

Akorát doufám, že to bylo pro mě dostatečné poučení a tuto „známost“ hodím konečně za hlavu. Mám aspoň částečnou motivaci na tom zapracovat a přiznat si, že tahle holka mi asi vážně nebyla souzena a propast, která mezi námi vznikla, nespojí ani sebepevnější most. Ale vím – lehko se řekne, těžko provede. A smyčka se může opakovat i nadále…

Překvapení letošního kina

Jakákoliv hořkost netrvá věčně a tak se i já po pár dnech vzpamatoval a zase se zařadil do běžného života. Tedy svého běžného života. Nakonec jsem neodolal a po článcích s kladnými hodnoceními jsem si skočil do kina na Venoma. A udělal jsem sakra dobře! Film mě zaujal vším - jak tématem, tak i postavami, které jsem si navzdory jejich občasné „drsnosti“ oblíbil tak, že jsem ke konci byl ochoten pocítit i nějaké ty emoce. Normálně nejsem nějaký super fanoušek Marvelovek, ačkoliv jsem začal chodit do kina jak na sólovky, tak i na týmovky a defakto se ze mě stal někdo, kdo se v tomto filmovém univerzu docela vyzná. V případě Venoma šlo o trochu vedlejší a (zatím) nekanonický příběh, který si dovolím označit za film roku. Tedy, konečný výpis toho „nej“ za letošek sepíšu až na konci roku, ale už teď mám jasného kandidáta. Vzhledem k tomu, že se do kina do konce roku chystám už jen párkrát, je jen malá šance, že by jej něco překonalo. A nebo ne? Nechám se překvapit...

Zakončení Akiconem

Pro to, abych v roce vynechal con, který mě zatím nikdy výrazně nezklamal, bych musel mít hodně absurdní důvod. Vstupenku jsem si zajistil už v prvním předprodeji (opět jsem stihl tu nejlevnější) a fyzicky i psychicky jsem se cítil fajn, tak jsem nepochyboval o tom, že si letošní ročník náležitě užiju.

O Akiconu jsem psal vlastní článek, kde své zážitky popisuju podrobně-nepodrobně, takže se nebudu kdo ví jak rozepisovat. Víkend se neobešel bez problémů. Nemohl jsem v noci spát, protože zkrátka s dalším člověkem v místnosti, kdo navíc není rodinný člen, skoro nikdy neusnu. A v sobotu jsem se zase jak trotl vracel domů pro visačku, ačkoliv jsem byl jen pár set metrů od cíle. Ale jinak jsem si to užil dosyta! Jak přednášek a jiného programu, tak i lidí, kdy letos chyběl Takumi, který se exkluzivně rozhodl nezúčastnit. Ještě, že já jezdím primárně za akcí a to, že tam mám potom lidi, se kterými můžu strávit příjemné chvíle, beru jen jako velký bonus. Ale byl jsem za ně rád – myšlenka, že někde zůstanu trčet sám a budu koukat do ničeho, vystresován ze všech těch neznámých (podivných) lidí, mě strašila týdny předtím. Nakonec k tomu nedošlo – pořád jsem měl co dělat, kde být, popř. s kým být. A když ne, v tu ránu se někdo za mnou objevil.

Nicméně z pobytu ve všech těch zapařených sálech plných bezohledných chrchlalů jsem si odnesl něco, co jsem vážně nechtěl – svou první větší nemoc tento rok. Už v úterý po Akiconu mě najednou začalo bolet v krku a to se vystupňovalo až v malátnost a zkrátka takový ten hnusný pocit, kdy člověka všechno bolí, vidí ztmaveně a nejradši by to celé proležel. No, nakonec se z toho vyklubala angína a deset dní na antibiotikách. Ale to bych nebyl já, abych i přesto neplnil své povinnosti vůči týmu AsiaGeek. Na čem, že jsem to i přes špatný zdravotní stav dělal? Na GameDexu výjimečně ne. Nechte se překvapit! Cílíme v tomto okamžiku i na něžnější část publika.

Tak to by bylo pro poslední dva měsíce. Chystal jsem se na počest Halloweenu navštívit kino a dát si celkově trojmaraton, ale osud mi přichystal něco jiného. Co se dá dělat, letos to proležím u snad neméně dobrých, tematických filmů.

Všem přeju pěkné prožití Halloweenu! Tedy těm, kteří tento nečeský svátek uznávají. Sám jsem k němu měl kdysi averzi, ale nějak mi všechny ty dýně, kostýmy a morbidita ve spojení s podzimním počasím přirostla k srdci. Podzim je zkrátka super období a vždy byl! Ačkoliv jsem jej letos prožil jen napůl dle svých představ.