Shrnutí roku 2016

Nejprve bych chtěl upozornit na to, že se ve všem bude jednat o můj vlastní pohled. Pro připomenutí, nacházíte se totiž na mém blogu, který je o mně a kde píšu čistě své názory. Kdybych psal pro nějaký portál, samozřejmě bych smýšlel za celý kolektiv a vlastní dojmy omezoval na minimum. V tomto případě si ale mohu dovolit pravý opak.

Kdo sem přišel jen za účelem přečtení díků na základě mnou zaslaného odkazu do soukromé zprávy, nechť se tímto odkazem přemístí rovnou k dané kapitole, pokud ho tedy opravdu nikterak nezajímá zbytek.

Všichni ostatní, kteří se rozhodli pustit do tohoto článku, se mohou těšit na několik kategorií, které jsem letos vybral a ve kterých udělám chtě nechtě takové vyhodnocení, co se povedlo a co naopak ne, případně co vyšlo z celku jako nejslabší.

Rok na conech

Musím říct, že letos nebyl jediný mnou navštívený con, který by se byť jen trochu nevydařil. Jakožto „vymetač conů“ jsem opět navštívil valnou většinu velkých, či menších conů zaměřených hlavně na téma anime, mangy a japonska všeobecně. Celkově tedy 5 takových základních, na které jezdím posledních několik let.

Opravdu těžko se z nich vybírá, protože jak jsem řekl, ani jeden nebyl špatný, respektive ani jeden jsem neprožil tak, abych si na něj mohl byť jen trochu stěžovat. Vezmu-li to odspoda, opět jsem jen na dvě pěsti s kamarádem Steelem navštívil Crwecon, jenž se ani moc za plnohodnotný con považovat nedá, ale jako taková výplň po tom velkém a před dalším větším je víc než ideální. Bohužel, letos jsem o něm článek nepsal a tak jediné, co jsem z něj měl, je zápis ve formě komentáře na Facebookové stránce Crweconu (který je k mé smůle už dávno pryč i s profilem).

Natsucon, leč se mi nelíbí prostředím, byl taky pohodovka, opět prožitá s novou partou, na kterou si stále zvykám. To samé platí pro Akicon, kde jeho téma „WTF“ nakonec znamenalo i nejeden pro mě osobně nemalý WTF zážitek. Tedy, oba cony zařazuji sice pod následující dva, ale to vůbec neznamená, že by jejich hodnota tím pádem klesala. Užil jsem si je skvěle a v duševní pohodě.

Advik byl letos opět něčím novým a to nejen proto, že jsem se potkal s novým kamarádem Honzou. Sice mám mnohé výhrady k programu, který se stále rušil, různě přehazoval a způsobilo to neskutečný chaos a zmatek, ale to, jaký mám z celého conu dojem, nic nenahradí.

Jak už může být zřejmé, mám svého letošního conového/festového vítěze a tím je Animefest. Po předminulém ročníku, který byl pro mě osobně tím nejhorším ročníkem vůbec, nastal úplný obrat. Povedlo se mi nejen potkat s dalším novým kamarádem, Syzranem, který byl tak hodný a ubytoval mě u nich na vesnici a ještě mi poskytl veškerý komfort s eskortem do Brna a zpět (tedy, nemyslím v úseku Brno-Praha, takový blázen to není), ale sestavil jsem partu, se kterou jsme po zbytek conu povětšinou drželi a tedy, byla to paráda a zejména na letošní ročník budu hodně rád vzpomínat.

Takže Animefeste 2016, gratuluju k osobní hodnosti nejlepšího conu tohoto roku!

Rok ve hrách

Letošek jsem taktéž hodně trávil hraním her, hlavně indie titulů. Nicméně nejen těch a dopracoval jsem se i řady méně či více očekávaných AAA titulů. Zde mám na rozdíl od conů docela jasno, protože zdaleka ne každá z her mě úplně uchvátila a najde se i taková, u které lituju peněz, které jsem za ni dal s naivní myšlenkou, že bude dobrá.

Do ruky se mi dostalo mnoho zajímavých námětů. Hyper Light Drifter neurazil, ale jak jsem na něj byl natěšený, po dohrání jsem na něj už nesáhl i přesto, jak zábavný byl. ABZU je opravdu krásná hra z podmořského prostředí, ale je to holt nepřímá kopie Journey, což každý velký fanoušek onoho titulu se silnou atmosférou pozná. Quantum Break byl zábavný, ale příliš filmový, lineární a za to jedno zahrání bych si rozhodně neúčtoval tolik, co hra pořád ještě stojí.

Jedna ze dvou hraných „dating sim“, HuniePop, byla ozvláštněním do toho stereotypu, který klasické japonské vizuální novely skýtají. Nelze zapomenout ani na Shiny Days, které mě ale oslovilo jen napůl a můj názor je, že School Days to mělo, co se VN týče, promyšlené o hodně lépe.

Pomalu se dostáváme k tomu výraznějšímu. No Man’s Sky, nechvalně známá hra postrádající téměř vše, co trailery slibovaly, byla druhou hrou, kterou jsem v tomto roce nejdéle hrál a která mě sice po většinu času bavila, nicméně si myslím, že zdaleka není dokonalá a chybějící obsah je prostě těžko omluvitelný, tudíž na jednu stranu chápu to bučení ze strany hráčů.

The Last Guardian, kvůli kterému jsem kupoval PS4, byl pro mě osobně spíše zklamáním a hrou, u které jsem se jen za těch pár dní, co jsem ji hrál, navztekal víc než dost. To je tak, když se na hru čeká příliš dlouho a navíc se jedná o něco, co má zapadat do rodiny legendárních titulů (tedy, Ico a SotC).

Titanfall 2, který dopisuju až dobrou chvíli po novém roce (jelikož jsem na něj úplně zapomněl), taky nedopadl dle mého názoru úplně na jedničku. Jakože ano, stále jde o užasnou multiplayerovou střílečku, nad kterou dle mého názoru není a nebude, ale otrávilo mě publikum, které ji oslavuje a přehodnocuje i navzdory tomu, že se hra jen trochu liší od svého předchůdce. Co víc, spíš má několik nových nedostatků (a nově vymyšlených nesmyslů), jejichž absence dělala předešlou hru o trochu zábavnější. Nicméně musím hře připsat k velkému dobru, že stála za sestavením mého nového PC.

Opět k indie hrám, The Aquatic Adventure of the Last Human je jedna z těch indie her, kterou si z letoška budu pamatovat nejvíce. Nepříliš oceněná, ale mě samotného upoutala atmosféra, hudba a kolísavá, leč opravdu silná obtížnost, co se soubojů týče.

Už bych uvedený titul posadil na příčku nejlepší indie hry roku, ale to by nesmělo přijít Stardew Valley, které se věnuji poslední dny a i když jsem ji hrál už v půlce roku, až teď se do ní pořádně zažral a netřeba ani zmiňovat, že tohle je bez nadsázky desítková hra, ve které člověk nemusí nutně přímo farmařit, ale může dělat to, co ho v rámci možnosti hry zaujme. A že je těch možností tuna a lehce neomrzí. Že tenhle celý zázrak má na svědomí pouze jeden člověk (grafika, úžasná hudba, prostě všechno) vdechuje hře ještě víc, než je schopna sama o sobě pojmout. Původně jen snaha nalézt inspiraci pro vlastní projekt, ale nakonec něco, co mě prostě upoutalo (a upoutává) k židli na dlouhé hodiny.

Nyní je ale na čase zvolit tu vůbec nejlepší, respektive nejepičtější hru tohoto roku, jakou jsem hrál. A tou je, absolutně nepřekvapivě, Final Fantasy XV. Co je víc paradoxní, že jsem si hru koupil jen za myšlenkou natáčet let’s play a stát se díky ní oblíbenějším, nicméně jsem netušil, co mě čeká.

Prostě hra, kde je ústředním prvkem „bromance“ a která dokáže význam slovního spojení „road trip“ vytáhnout do neskutečně zábavné, epické a velkolepé roviny. 11 dní, které jsem hraním strávil (dohrání jsem dosáhl až kolem 50 hodin), jsou v tomto roce nenahraditelným zážitkem a požitkem. Ze sentimentu po dohrání jsem se dostával dobré dva týdny. Final Fantasy si tím i jako frančíza získalo nového fanouška, který se už teď těší na to, s čím Square Enix přijde příště. Takže FFXV a jeho celá nezapomenutelná hlavní parta letos u mě osobně vítězí.

Abych ještě dodal tu věc s natáčením, tak jsem si díky této hře uvědomil, že vracet se do světa let's playe nemá vůbec význam a že si hru raději užiju bez natáčení, než abych ztrácel čas něčím, co by mi maximálně přivedlo dětské publikum, o které vážně nestojím.

Pro ochlazení bych tu měl ale i místo té nejhorší hry, jakou jsem letos hrál, nebo se spíš pokoušel hrát. Dovolte mi představit Osiris: New Dawn, což je podle mě tím nejhorším, do čeho jsem mohl letos v rámci nepirátění her investovat. Vidina online survival hry ve stylu ARKu, akorát zasazená do vesmíru s možností létat na ostatní planety, mě zaslepila natolik, že jsem pak výsledek prostě nerozdýchal. Hra je velmi dobře hodnocená, i když je v alfa fázi, ale vážně… aby systém budování tkvěl ve sbírání generických a špatně nalezitelných kamenů, hratelná plocha byla omezená (nekonečná pustina všude kolem) a taktéž počet budov na jednom serveru… tohle nepovažuju za dobrou hru a ať mi kdo chce, jak chce pořád připomíná, že je to předběžný přístup, já prostě nedokázal ve hře vydržet. Ať už má sebelepší grafiku, či hudbu. Obsah stojí za starou belu a třeba již zmíněnému ARKu se nemůže rovnat ani zdaleka.

Takže Osiris to letos projel na plné čáře a nevěřím, že se kdy zlepší natolik, aby jeho hlavní mechanika nebyla tak nudná a nezáživná. Doteď lituju, že jsem si včas nenechal vrátit peníze.

Rok s anime

Stalo se, že jsem letos přestal sledovat anime skoro úplně a dle toho to také vypadá. Viděl jsem pouze tři tituly z letošních sezón, plus tedy dva anime filmy, jeden viděný na conu (Impérium mrtvých) a druhý v televizi (Paprika). Když nebudu navíc počítat nějaké ty epizody toho, co jsem nakonec ani nedokoukal (Potemayo a spousta rozjetých ongoingů).

Zde nebudu chodit okolo horké kaše a vyberu tedy jen z oněch tří sezón, kde to bez servítek vyhrává Boku Dake ga Inai Machi. Anime sice naštvalo mnoho lidí svým zakončením a upřímně, to zakončení se mi sice líbilo, ale opravdu jsem od druhé poloviny pocítil mírný pokles kvality. Ale i tak, ať si říká kdo chce, co chce, tohle anime letos stálo opravdu za to a sám jsem si jej nesmírně užil od začátku až do konce.

Nejhorší anime je taktéž jednoznačné – Mayoiga. Začátek nejasný, tajemný a zajímavý, ale to, v co se to nakonec vyvinulo, byla taková neskutečná slátanina, která mě osobně dost zklamala. Aneb, když během pár epizod jde vše totálně do kopru.

Dál už není co rozebírat, protože jak jsem řekl, letos jsem s anime skoro úplně přestal a v současné chvíli jsou to už dva měsíce, co jsem neviděl byť jedinou epizodu čehokoliv. Nebudu nic zavrhovat, ani slibovat. Mám jisté plány do příštího roku, nicméně nechci zakřiknout jakékoliv unáhlené rozhodnutí. Prostě se uvidí. Jen mohu říct, že už mám na zimní sezónu vybráno a budu se snažit vše, co mě opravdu zaujme, poctivě dokoukat. Tedy, snad.

Rok s filmy

V čem jsem se letoškem ale opravdu rozjel, bylo sledování filmů, kterých jsem ve výsledku viděl opravdu až nechutnou hromadu, ze které pomalu nejde vybírat.

Začnu-li kino projekcí, tam toho tolik nebylo, ale stále mám na kontě zajímavé číslo navštívených filmů. Bohužel, i tak jsem neviděl jediný film, který bych považoval za zvlášť výjimečný. Dobře, na Deadpoola jsem šel s nechutí a docela překvapil, ale jinak, od Angry Birds, přes Fantastická Zvířata, až po Rogue One, všechno se vešlo sotva do průměru. Jen u Rogue One jsem měl radost už jen proto, jak už jen z trailerů byli všichni natěšení, zatímco mně neoslovovaly a tušil jsem, že to nebude nic extra. A skutečně nebylo. Takže já defakto zklamán ani nebyl.

Ze starších, ale i novějších filmů viděných v televizi, bych si už nějaké ty desítkové tituly vybral. Ať už je to Sin City, Nespoutaný Django, Legendy zločinu, Bídníci, Interstellar, atd. Kromě nich samozřejmě nesrovnatelný počet skoro dokonalých filmů a vůbec, tady prostě vybírat nelze, bylo toho letos strašně moc.

A ohledně výběru špatných, či nejhorších viděných filmů, je to velice podobné. A to už jen proto, že jsem se stal velkým fanouškem tvorby od The Asylum, což je studio pro rozdávání odpadového hodnocení jako stvořené. Celkově i z tvoreb jiných studií nevím, co je horší. Jestli Vánoční Kameňák, Omega Doom, Sopka, či mnoho dalších kinematografických hrůz. Nejlepší bude, když si otevřete můj ČSFD profil a uděláte si obrázek sami.

Musím se nicméně za letošek pokárat, protože kromě anime, které i přes nechuť pořád stahuji z nelegálních zdrojů (ale zvažuji předplacení Crunchyrollu), jsem letos zpirátil tři filmy. V prvním případě se jednalo o Izzie’s Way Home, první animovaný film od The Asylum, který bych jinak neměl možnost vidět a v druhém o Let 42, taktéž od stejného studia, kdy jsem prostě neodolal poté, co jsem tento film prošvihl v televizi. Nemohu se každopádně bránit ani tím, že jsem si zaplatil 15 korun za to, abych si onen soubor filmu stáhl. No a třetí film byl výjimečný japonský film Zájezd, který bych asi taktéž neměl jinak možnost vidět. Pirátění je stále pirátění a ohledně filmů je to něco, co sám netoleruji a tudíž bych rád, aby tyto tři prohřešky byly vůbec jedny z mých posledních. Snad jsem je dostatečně vykompenzoval zakoupením vůbec prvního filmu na Blu-Ray, tedy Kingsglaive, neboli doprovodného filmu k FFXV (a že se tato koupě vyplatila).

Příští rok uvidím, nicméně zůstanu u primárního sledování v televizi, kdy pokud náhodou bude třeba, nebude mi proti srsti si zaplatit za Blu-Ray, či zaskočit za pár šušňů do kina. I třeba sám, jelikož jsem letos poznal, že zajít si do kina na vlastní pěst není vůbec nic špatného a naopak, když pak v narvaném sále sedíme třeba tři vedle sebe, kteří tam jsou sami za sebe, už to samo mluví za to, že parta do kina je jen dobrý, ale nepotřebný bonus. Přece jen, do kina se chodí na film, pro setkání a klábosení (leč je mi tento výraz cizí) slouží jiná a vhodnější místa.

Rok se seriály

Na seriály jsem si kromě anime nikdy moc nepotrpěl. Vždy mi byly milejší filmy, protože ty je možné zkouknout jen za jeden večer a ničím se nevázat. Nicméně letos jsem se se sledováním seriálů taktéž docela rozjel. Hned ze začátku roku mi dennodenně dělal společnost seriál Bylo, nebylo, který mi sice přišel ze začátku trochu hloupý, ale pak jsem si jej neskutečně oblíbil. Jen škoda, že i přes poutavou a provázanou dějovou linii se hlavně v pozdějších sériích kvalita houpala díl od dílu.

Pokoušel jsem se poté sledovat Letopisy rodu Shannara, nicméně tento seriál mě nezaujal. Námět mi sice přišel dobrý tím, že šlo o vzdálenou budoucnost a nikoliv přímo fiktivní fantasy svět, ale dějově mě to nebavilo a postavy mě štvaly úplně všechny, do jedné jediné. Ani Minority Report mě neoslovil a to přesto, že obsahuje vize do budoucnosti. Poslední dobou sleduju Vikingy, kteří mě jakožto seriál překvapivě baví a objevil jsem tím svůj skrytý zájem nejen v Norské mytologii, ale bohužel, do konce roku je již nestihnu dokoukat.

Dovolím si tedy prohlásit, že Westworld byl letos tím nejlepším seriálem, jaký jsem viděl. Málem bych jej po prvním díle zahodil, ale vydržel jsem a od druhého jsem se těšil na každý další (čekal jsem i do 3 do rána na HBO premiéru). Upoutala mě nejen neutuchající filozofie, ale i hromada zvratů a překvapení. O to hůř, že jsem nic z toho neuhodl, zatímco internetem se šířily nejrůznější teorie, které se ukázaly nakonec pravdivými. Ale tím možná lépe, že jsem si tento seriál náležitě užil a i když jsem se nad myšlenkou „westernu“ ofrňoval, nakonec mi toto téma sedlo a hodinové díly mi utíkaly jako voda.

Webmasterův rok

Média máme za sebou a je čas zaměřit se na blog a webovou tvorbu jako takovou. Začnu tím pozitivnějším, že se mi letos podařilo něco, o co jsem usiloval víc než 7 let. Můj web o fenoménu Pokémon, tedy Pokémaniak.cz, si konečně našel svou fanouškovskou základnu a během léta zázračně rapidně stoupl zájem o jeho obsah. To mi dalo chuť se byť jen z malé části k tématu Pokémonů vrátit a začít se o web zase naplno zajímat. Do té doby jsem jej bral jen jako nepovedený projekt, nicméně konečně přišlo to, o čem jsem si předtím jen snil. Pořád to nejsou tisíce lidí za den, čehož ani nemůžu s tímto tématem dosáhnout, ale to, co je teď, mi k dobrému pocitu stačí. I když se z části podílím na nepříliš legálním obsahu, ale za tím holt konzumenti jdou, nedá se nic dělat.

Co se týče tohoto blogu, zde to tak slavně nedopadlo. Od začátku jsem se snažil, abych se s blogem prosadil a taky získal svou fanouškovskou základnu. Bohužel, ať jsem dělal cokoliv, prostě se nepodařilo a když dosáhnu sotva 10 lidí za den (kdy 3 jsou z toho zbloudilí Číňani a jeden zmatený Čech), není to pro mě důvod být dál naplno aktivní. Tedy, již jsem na větší snahu rezignoval dávno, letos došlo i k tomu, že jsem si dal menší pauzu a vypadalo to, že s blogem končím úplně.

Nechci malovat čerta na zeď a s jistotou říkat, jak vše bude, ale už teď plánuju, že bych se s blogem začal soustředit víceméně jen na to, co má jako jediné trochu úspěch – tedy zápisky z conů a festů. Tam je jasné, že nebýt reklamy, kterou mi oficiální stránky conů ochotně dělají, nikdy by nedosáhly tyto články pro mě uspokojivých počtů přečtení. Samozřejmě, nechci tím říct, že ty články píšu jen kvůli reklamě. Baví mě psát o zážitcích z conů a tím případně dát podněty k tomu, co by bylo dobré zlepšit.

Tedy, co se týče recenzí anime a her, tam to vidím následovně. Buď se přidám k nějakému většímu portálu a začnu psát pro něj (což mi dá větší prostor a důvod se zlepšovat), nebo si zkrátka ohledně anime vystačím jen s komentáři na ČSFD profilu a ohledně her zase na Steamu. Přece jen, v obou případech si toho všimne a taktéž to ocení víc lidí, než zde, na blogu.

Ještě je tu jedna kategorie, která se těší sice velmi anonymnímu (pochopitelně), ale početnému publiku. Nicméně protože jde o sekci XXX, která je určena výhradně pro dospělé, o tomto tématu a vůbec změnách se zmiňuji v sesterském článku právě v oné sekci. Takže pokud vám bylo 18, rozhodně tam zavítejte a očekávejte zajímavé novinky.

Vzdání díků

Jelikož jsem na konci letošního uzavírkového článku, rád bych jej věnoval poděkováním těm, kteří měli letos byť sebemenší zásluhu na kvalitě mnou prožitého roku. Opravdu nerad to nějak řadím, protože to působí až diskriminačně, ale bohužel, takhle je text sám o sobě řešený a nejde to jinak. Budu se každopádně snažit být co nejvíce spravedlivý.

Nováčci mají přednost, takže prvnímu, komu poděkuji, tak Syzranovi, jako novému kamarádovi, kterého jsem letos konečně potkal naživo v rámci AF a poznal, že je to fajn týpek, se kterým je sranda, i pohoda zároveň. A hlavně se mu nebojím říct cokoliv. Tak se pozná pravé přátelství. Tak snad jej utužíme.

Samozřejmě neopomenu Honzu(135), letos druhého poznaného člověka a dobrého týpka, který hlavně, prokázal velkou snahu mi pomoct s blogem, tedy s větší popularitou a nasdílel na ČSFD všechny mnou dosud vydané anime recenze. Klobouk dolů. Teď jen, aby jako začínající fanoušek anime převzal to správné žezlo a moc se nezkazil.

Mimo nováčky, díky i polo-bratrovi Steelovi za nejedno fajn setkání, kdy se nám konečně podařilo dát dohromady dlouho plánovaný projekt a nebýt mé ležérnosti, už by dávno koloval internetem (ano, nebudu zapírat, nebyl jsem zatím schopen udělat poslední kroky k dokončení, ačkoliv k němu není vůbec daleko).

Se svým jediným kamarádem, který mi vydržel už od začátku střední (leč jsme ji spolu nenavštěvovali), Patrikem, jsme se sice letos zase nejednou chytili, ale to nezabránilo tomu, abychom opět probořili ledy setkáním a v posledních dnech si společně zatroubili nad tím, jak ty životy vedeme.

Zapomenout na Matthewa by bylo jako zapomenout sám na sebe. Nebýt jeho, tak mám pocit, že jsem jediný, kdo žije tak, jak žije. No, není to asi nejpozitivnější chvála, ale je fajn znát někoho, kdo se krutě ze dne na den nemění, jako většina ostatních a vím, že když se ozve i za měsíc, bude to stále on.

Jdeme pomalu skupinovat. A samozřejmě, velké díky i Jakubovi (Takumimu), bez něhož a jeho hlavní party (Šíba, Jiri, Ania, Maruš…) by to nebyly ty pravé cony. Vlastně nebýt jich, tak už na většinu conů nemám pomalu žádný důvod jezdit. Jsou to (ve valné většině, nepočítaje „lehce“ zkažené chlapy) slušní lidé, na které si tedy stále zvykám a ještě mi to bude nějakou dobu trvat.

Upřímné, ale zároveň i sarkastické díky Satoshimu a Blookovi, kteří se mě letos snažili opět vytočit, nicméně se jim to jaksi nepodařilo, protože jsem zjistil, jak se na rýpaly tohoto typu musí. Ale tak, oni ví, jak to myslím. Ti byli zároveň střídavou součástí v mé AF skupince spolu i s Blinkym a Stainem, kterým patří také velký dík za nepostradatelný doplněk party.

S Roudym (a některými dalšími souvisejícími, třeba jmenovitě Denčou a Liz) jsem se viděl až spíš ke konci roku, což opět napravilo potrhané vztahy od té doby, co se stará skupina bohužel teď už definitivně rozpadla. Ale i tak, je fajn mít na konec roku jasno, že holt věci byly poslední dobou trochu zmatené a že to neznamená i konec mezi jednotlivci.

To bych uvedl všechny, kteří přispěli dobrému prožití letošního roku. Koho jsem neuvedl, nebrat osobně! Nikdy není pozdě a třeba příští rok budu psát i o vás! Pokud ještě vůbec budu články tohoto typu chtít psát.

No a mně nezbývá, než již všem bez rozdílu popřát šťastný nový rok! Tedy, nejlepší rok musím mít v první řadě já sám, ale pokud se i vám podaří vykročit tou správnou nohou, myslím, že to na následujících 12 měsíců bohatě postačí.