Sonic: Fandom, který mi málem utekl

Kdysi dávno jsem se na základní škole po dlouhých letech shledal s člověkem ze školky, tedy s Petrem, díky jehož přátelskosti a hlavně výřečnosti se z nás stali nemalí přátelé. Ale proč začínám zrovna Petrem? On byl ten, kým to celé začalo. (Mimochodem, tento člověk je taktéž ústřední postavou v článku o mém prvním a zároveň posledním letním táboře.) I když jsem kdysi jako malý sledoval u nás na Primě vysílanou animovanou sérii se Sonicem, uchovával jsem si jej do té osudné doby jen jako řadovou animovanou postavu a o víc se nezajímal. To změnilo až jedno odpoledne, které jsem jako obvykle trávil v Petrově přítomnosti a tento čas většinou skýtal hraní PC her. To mě dovedlo ke hře s názvem Sonic 3 & Knuckles. To bylo taktéž mé první setkání po letech s touto předtím jen seriálovou postavou a hra jako taková se mi skutečně zalíbila. Byla to sice demoverze, která obsahovala jen jednu úroveň, ale za to tři hratelné postavy, jimiž byl rychlý, ale jinak ničím extra nezajímavý Sonic, Tails schopný létat a Knuckles zase plachtit a rozrážet balvany. Knucklese jsem si velmi rychle oblíbil a jako tehdy, je doteď mou velmi oblíbenou postavou, dá se říct i vůbec nejoblíbenější z celé série.

Hru jsem si musel odnést i domů a protože jsem ještě dlouho neměl žádný internet, stala se jednou z těch, kterou jsem i přes její krátkou délku hrál pořád dokola. O sérii jsem ještě moc nevěděl a tak jsem své veškeré vědomosti čerpal pouze z této demoverze S3&K. Ale stačilo mi to. Kromě toho, že jsem do této „šílenosti“ zatáhl i svého tehdejšího nejlepšího kamaráda (jímž Petr nebyl), jsem postupně začal i s kreslením fanartů a psaním fanfikcí, aniž bych vůbec věděl, že něco takového existuje (opakuji, internet jsem neměl, ani jsem o něj nějak moc nestál). Můj fandom podpořil nárůst sbírky i dalších Sonicovských her, z nichž byly třeba jmenovitě demoverze Sonic 3D Boom, demoverze Sonic Heroes, či plná verze Sonic R. Co se týče Sonic R, na ten jsem dokonce uspořádal speciální den, kdy jsem sezval své tehdejší kamarády a kromě stylového jídelního menu, které tvořily všemožné speciality inspirované právě postavami z hry (třeba Eggmanův, alias „Dědkův mls“, zahrnoval do černa osmaženou topinku s vejcem a chilli), se konal i velký závod, kdy nezapomenu na až směšné vítězství Tailse nad Super Sonicem. Byl jsem prostě skalní fanda a do této své šílenosti jsem zatáhl víc než jednoho člověka, ačkoliv tedy nikomu to nevydrželo, jen já u toho stále zůstával.

Veselé období, kdy jsem začínal i s tvorbou her a samozřejmostí byly fanouškovské hry na téma Sonica, začalo střídat to méně veselé. A to paradoxně nástupem mého vlastnictví internetu. Ze začátku jsem jen navštěvoval různá místa, kde jsem následně měl omezený čas na internet, ale i přesto jsem se dostal (respektive dogooglil) k dalším Sonic hrám, jako byly samozřejmé úplně první verze ještě pro Mega Drive. Jak jsem pak měl ale internet i doma, vše šlo postupně do háje. Ne, že by mě fandom přecházel, spíš se mi jej někdo snažil zničit, včetně i mě samotného. Informace, že mě zajímá Sonic, se dostala bohužel díky internetu brzy ven a tedy i k člověku, který mě neměl hodně rád. Celkově, přiznávat se k tomu, že má člověk rád nějakou postavičku, kterou zná většina jen z animovaného seriálu pro děti, není nejlepší volbou, ale už vůbec není dobré, když se to donese i k tomu, kdo to může následně použít proti němu. Brzy jsem tak byl za infantila, co má rád postavičku, kterou dle slov onoho člověka „mají rádi leda tak děti do 12 let“. Což je teda lež jako věž a hlavně nesmysl. Sonica mají rádi po světě miliony lidí, všech věkových kategorií a vůbec, jeho popularita nehasne, ale naopak stále stoupá. Bohužel, tehdy jsem takovéto argumenty nenacházel, byl jsem na rozum a uváženost ještě příliš mladý. Padaly i otázky, jestli by mě třeba vzrušovalo, kdyby byl někdo převlečený za Sonica. To byla pro mě dost urážka, kdy ačkoliv jsem i tak čistě ze zvědavosti zaplul do vod různých hentai doujinů, nikdy jsem to nebral jako něco, co by na mě působilo tak, jak by správná čistá vášeň neměla.

Abych přešel k veselejší části. To, že se mě někdo snažil na základě záliby v Sonicovi shodit, mě nezastavilo. Naopak. Na ještě tehdy existující komunitě Lide.cz jsem se seznámil přímo s celou komunitou, která měla ráda Sonica stejně, jako já, ne-li ještě mnohem víc. To narážím na člověka, kterého jsem zde potkal a který byl a stále je největším skalním fanouškem Sonica u nás. Nejen vědomostmi, ale i sbírkami a vůbec, proti němu i já jsem úplné nic. Kromě něj jsem se seznámil i s dalšími stejně nadšenými lidmi a začali jsme tvořit partu. Bohužel, k setkání na živo nakonec nikdy nedošlo. Ani jsem tehdy o nějaké srazy nestál. A později jsem se i postupně od této party distancoval, což zůstává mým stálým prokletím, ať se jedná o jakoukoliv partu. S tímhle holt nic nezmůžu. Nechci ze sebe dělat nějaké lepidlo každé party, ale co jsem se po letech na komunitu vrátil, staré složení bylo pryč a kromě toho jednoho nadšence už každý zřejmě nalezl svůj vlastní život. To by byl neveselý konec mé bývalé Sonicovské party, ale tehdy, co ještě existovala, to byly dobré časy. Což ovšem oceňuji až teď, po dlouhých letech po zániku.

Mou další zastávkou fandomu byl seriál Sonic X. Poté, co jsem jej náhodou zahlédl jakožto součást programu v jednom magazínu, jsem ihned volal otci, který jako jediný z rodiny vlastnil kabelovku, a chtěl, aby mi jej nahrál. Díky tomu jsem měl tu čest poté zkouknout hned několik dílů tohoto seriálu a byl jím naprosto fascinován. Prostě animovaný seriál a navíc věnovaný Sonicovi, se všemi známými postavami? Pro mě doslovná božská relikvie. A to jsem vůbec netušil, že to je anime, o které jsem ještě dlouho poté nejevil žádný zájem. Sonic X jako takový jsem celý dokoukal až po více než 10 letech, což znamená i mojí zdejší recenzi. Lidi, co se v tématu nevyznají, jej samozřejmě těžce odsuzují, ale já díky odehraným několika hrám a tomu, co jsem si různě přečetl, měl jasno, že se jedná o exkluzivní adaptaci, která si bere na paškál děj hned z několika her a dává jej do jednoho celistvého příběhu. A to docela slušně, musím říct. Takže za mě se ani z dnešního pohledu nejedná o špatný seriál se Sonicem, to ani zdaleka. Když už jsem tuhle nakousl, že se jedná o anime, jak jinak, než že právě Sonic byl tím, kdo mě k němu přivedl. Tedy, přesněji to bylo video Full Metal Sonic, parodující opening Full Metal Alchemist. O tomto jsem každopádně psal už v článku o tom, jak jsem se dostal k anime. Ze seriálů jsem se dostal třeba i k anime filmu s názvem Sonic the Hedgehog The Movie, na který jsem později udělal i české titulky (stále jsem je nevydal). Ale to už bylo o dost později.

Díky internetu jsem se postupně dostával k dalším hrám a materiálům, jako je třeba Sonic Adventure, z něhož jen první díl mám komplet dohraný a druhý stále čeká. Jenže každé nadšení jednou končí a tím pádem i u mě ze dne na den nastal útlum. Sice jsem Sonicem žil ještě na začátku střední, kde se opět neosvědčily pomluvy linoucí se ještě ze základky, ale pak mě to najednou opustilo a já se o celé téma přestal téměř úplně zajímat. Bylo roky ticho. Sice jsem sem tam pracoval na svém Sonicovském herním enginu, který se dodnes těší značné popularitě, ale samotné nadšení opadlo a já tím už více nežil. Našel jsem si nové záliby, ať už ve všech možných hrách, tak v anime, které jsem jednu dobu upřednostňoval před vším ostatním. Návrat nastal až v době, kdy jsem se tedy podíval již jakožto dlouho dospělý na celé Sonic X. To ve mně probudilo starou vášeň a ta se začala drát na povrch. A to tak, že jsem začal i se čtením původních Archie komiksů, které celou mánii odstartovaly a dodnes ji drží (ano, Archie komiksy jsou stále aktuální a vychází). Sice jsem je nepřečetl celé, ale byl to odrazový můstek. Já se tak rázem dostal k novým hrám, jako je třeba Sonic Generations, což považuju za zdařilý restart, respektive zajímavý návrat ke kořenům her.

Z hlediska, že máme rok 2016 (právě teď, co to píšu), jsem se před rokem opět vyhoupl do fandomu díky hře Sonic the Hedgehog 2006. Hře, která je považována některými za vůbec jednu z nejhorších her, která byla kdy vytvořena. A já si dovolím nesouhlasit. Ano, hratelnost je možná u některých postav doslova příšerná a nazlobil jsem se s ní sám dost, kdy nezapomenu na své neustálé hlasité naříkání. Ale příběhově mi to sedlo víc než dobře, že mi pak hratelnost přišla druhořadá. Bohužel, rýpalové nevděční si nachází hnidy i k příběhu. No, každý máme svůj názor. Ať už jej má většina jakýkoliv, já holt nedám na Sonica 2K6 dopustit. To bylo taky prvně, kdy jsem přestal litovat, že jsem si pořizoval PS3, protože S2K6 vyšel jen pro něj a jinak nebyla šance si jej zahrát. Léta předtím jsem po této hře přímo toužil a teď jsem si svůj sen splnil a byl nad míru spokojený, i když už jsem byl dlouho dospělý a ne do toho tolik zažraný. K této hře jsem si přiobjednal ještě Sonic Unleashed, který nemám stále dohraný, ačkoliv můj názor na něj už tak vřelý není – spíše naopak. Ale to když tak potom v recenzi, kde se si to chystám vychutnat. Stále na mě také čeká dohrávání Shadow the Hedgehog pro PS2, který mám taky jako originálku, a dle názvu se samozřejmě jedná o příběh čistě Shadowův.

Her, které si chci ještě zahrát a které pracují se světem Sonica a jeho přátel (i nepřátel), je další hromada a tak mi rozhodně zbývá ještě spousta hodin, než se tím proberu, tudíž pro mě tento fandom rozhodně nekončí. Taky mě čeká ještě původní seriál s názvem Adventures of Sonic the Hedgehog, který jede z části podle Archie komiksu, na což se už jen proto rozhodně rád podívám. No, pořád je co dohánět a co nového poznávat.

Sice to už není tak silné, jako před lety, ale Sonic a vše kolem něj má a i nadále bude mít své speciální místo v mém srdci, ať už se od toho budu vzdalovat a zase se k tomu zpět dočasně navracet kolikrát chci. Těch věcí, co ovlivnil a jaký měl dopad na můj život, je mnoho. A dozajista ještě bude mít. Ať už se mi bude smát kdokoliv, jakkoliv. Nebo spíš je otázka, měl by se mi někdo smát? Za co? Že mám rád určitou postavu stejně, jako miliony dalších lidí všech možných věkových kategorií? Tak prosím. Ale já s tímto fandomem jen tak seknout nehodlám.