Speciál k 50 tisícům

Jasně - jiní tohoto docílí klidně i za pouhý den a slaví až s miliony. Jenže nutno vzít v potaz, že jsem jen malý, nevýrazný a nepopulární bloger, zapadlý mezi tisíci dalších. A i když se nezaobírám šminkami, ani nerecenzuju knihy, či nepíšu o cestování a tudíž se můj smíšený a prostě psaný obsah dost liší, stejně si cestičku ke všemu, co píšu, najde jen úzké spektrum lidí. V každém případě je 50 tisíc pro takového blogerského outsidera pěkné číslo a zaslouží si ohlédnutí nejen za již proběhlými 6 lety existence blogu, ale i za tím, co mě vlastně k blogování přivedlo. (Níže foto z mobilu, kde se mi vzácný okamžik podařilo v časných ranních hodinách zachytit.)

Už odmala mě bavilo psát. Sám jsem se jakožto devadesátkové dítě z chudší rodiny naučil psát na stroji a moje čeština byla od dětství na velmi vysoké úrovni. Ano, i dnes se snažím pilovat nedostatky a stále svůj styl zdokonalovat. Srovnáme-li to, jak většina dnešních dětí a mládeže hlavně na internetu vyjadřuje svou neschopnost psát na úrovni, vyjdu z toho jako jedna z velkých výjimek. Ale dost bylo chvalozpěvů na můj účet.

V době, kdy jsem ještě neměl internet, jsem jednoho dne při prohledávání starých CDček s demoverzemi nejrůznějších her narazil na příspěvek jedné offline blogerky. Byly to celkem prosté HTML stránky, kde autorka psala velmi osobně a to i o některých svých zážitcích ze života. Přišlo mi to trochu divné, proč by někdo chtěl o něčem takovém psát, ale inspirovalo mě to natolik, že jsem se sám pokusil vytvořit něco podobného. Bohužel jsem ještě neovládal HTML a tak celý pokus skončil u jedné hrubé stránky a několika málo vět. Už to byla nicméně předzvěst, že se k blogování brzy vrátím.

Dlouhé roky jsem se angažoval akorát ve své všemi směry orientované tvorbě (hry, atd.), ale psaní zůstávalo akorát u fiktivních příběhů, než u konkrétních deníčkových zápisů. Vše se změnilo s mým vlastnictvím internetu (konečně), když jsem začal hrát svou vůbec první MMO hru v životě - Maplestory. Po nějaké době hraní mě napadlo sepisovat si „Maplestory deník“, kde jsem popisoval každou chvíli strávenou ve hře spojenou se zážitky. (Stránky stále existují - můžete si počíst.) Sice mi to vydrželo jen chvíli, ale už tehdy jsem si založil svůj první blog na volné platformě. Mezitím jsem byl členem dnes již rozpadlé AGoA komunity, kam jsem sepisoval velice nekvalitní „recenze“ na viděné anime série.

S rozpadem AGoA fóra jsem se i já plně přemístil, respektive si založil první oficiální blog a nazval jej „Ryuuburogu“. Název mě napadl na dovolené v době, kdy jsem byl v anime fandomu nový a tedy i patřičně do všeho zažraný. Tam jsem dal dohromady nejen tento název, ale i první logo, kterého jsem se držel celou dobu, co onen název platil. První příspěvky tak tvořily (dnes nepublikované) kopie mých psychologických rozborů, ale právě i recenze anime sérií a několika her.

První pokus sepsat nějaké zážitky padl s mým prvním Animefestem v roce 2011. Inspirovalo mě k tomu pár reportů, které na něj vyšly, nicméně jsem ještě nedokázal sednout, přemoct pocity typu „stalo se toho příliš na to, abych to všechno do detailu sepsal“ a zkrátka to napsat, jak nejlépe dovedu. Po dvou větách jsem toho nechal a tedy první ročník, vč. i toho druhého, zůstává nezaznamenán. O rok později jsem ve své slabé chvíli dal dohromady první článek dotýkající se blíže mě samotného, respektive mého problému s příliš velkou odlišností. Překvapivě jsem se dočkal zajímavých reakcí a překonal jsem i menší strach o sobě něco víc prozrazovat. Přece jen, měl jsem v životě dost nepřátel, kteří zůstávají takovou hrozbou i dnes, ale zkrátka co v sobě člověk drží moc dlouho, musí nějak ven a blog byl vždy mou soukromou zpovědnicí.

Od té chvíle jsem začal zejména o sobě a svém životě psát víc. Dost mě inspiroval blog jisté známé, která takhle píše už od nepaměti a i když se ve svých příspěvcích otevírá někdy až příliš, je to prostě sympatické čtení a leč ji znám z reálu, mnohem lépe jsem ji poznal právě skrze její blog. Jenže je rozdíl, když takhle píše holka, resp. mladá žena, než nějaký týpek. Nejen, že je to nezvyklé, ale musí se počítat s tím, že tohle zaujme opravdu úzký okruh lidí. Navzdory tomu jsem dost přitvrdil a jeden čas se o mně mohl kdokoliv dočíst i to, co bych neřekl ani nejlepšímu kamarádovi. (Teoreticky některé takové články znovu vydám v přepsané formě, která už nebude až tolik konkrétní a detailní. Uvidím.)

Byl to můj prostor, jak se vypsat, jak říct věci na rovinu. Někteří mi vyčítají, že se ve skutečném světě držím spíš při zemi, ale nechápou, že mně jde o to být se všemi za dobře, udržovat mezi ostatními harmonii a že nestojím o velké konflikty (pokud mě někdo jó dlouho neštve). A holt, že se to pak ve mně nashromáždí musí to nějakým způsobem ven. A tam jsem také narazil. Ačkoliv jsem vždy stál na takové té hraně, kdy šel každý konflikt mimo mě a já jen hleděl z výše spokojen s harmonií, kterou mezi lidmi většinou jako jediný mám, podařilo se mi poštvat proti sobě ty, kteří byli v dané době defakto jediní, se kterými jsem se ve skutečném světě vídal. A to jen proto, že jsem byl upřímný a napsal některé věci tak, že se daly dost špatně vyložit (i když jsem je rozhodně zle nemyslel). Tento incident mě na dlouhou dobu naprosto znechutil od dalšího psaní. A došlo i na to, že jsem blog vyhlásil za ukončený. Nebyla chuť psát, nebyla tedy ani motivace přiživovat nerozvíjející se stránku.

Mohl bych to nazvat, jako takové období temna blogu. Dlouhá pauza, která hlásala, že vše, co jsem do psaní „o ničem“ dal, přišlo vniveč. Sem tam jsem neodolal a něco napsal, ale nebylo to už s takovou tou chutí, citem, ani radostí. Bylo to jako vtělil se do stroje ve velkovýrobě. Mezitím jsem si prošel mnoha fenomény - zklamáním, psychickým peklem, ale i velkým sebepoznáním. A došlo mi - že když už blogovat, tak hlavně kvůli sobě. Jo, stále mi jde o jistou zář reflektorů, ačkoliv mi na druhou stranu vyhovuje anonymita a to, že jsem takový fantom, kterého zná jen hrstka vyvolených a ostatní si mohou jen domýšlet, co za člověka skutečně jsem. A s tímhle jsem chytil i druhou slinu a letos se naplno rozjel hlavně, co se vyjádření vlastních myšlenek a životních postojů týče.

Ano, možná nesmýšlím jako většina, možná jsem naprostý magor, možná byste se mi v reálu radši vyhli obloukem (leč bych ten oblouk pravděpodobně dělal spíš já). Ale to mě nezastaví v tom, abych nadále své věrné, ale i nové čtenáře, nezásoboval něčím, co se jinde jen tak nedočtou. Každý může psát o svých úspěších, každý může rozdávat rozumy a myslet si, že co řekne on, je to nejsprávnější. Nicméně já si stojím za tím, že v jednoduchosti a osobní spokojenosti s tím, jak věci jsou a jak není potřeba za každou cenu dělat to, co ostatní, je ta největší síla. A o tom právě v mém blogování jde.

Uf… Jak vidím, zabruslil jsem do jakýchsi podivných, hlubokých, psychologických rozborů, tak je načase se pomalu dostat k závěru. Zkrátka, těch 6 let je na jednu stranu nic, na druhou blog přežil všechny možné krize a zažil si několik zániků a znovuzrození.

V oněch 50 tisících samozřejmě nejsou jen návštěvníci z Čech, či Slovenska, ale velkou část tvoří náhodní kolemjdoucí z jiných zemí, jako třeba zbloudilí Číňani. Svými téměř každodenními přístupy jsem taktéž nasekal nejméně 2 tisíce přístupů jen sám za svou IP adresu. Ale započítáno jest, návštěva jako návštěva. Přes dalších 50 tisíc se možná dostanu horko těžko, pokud nevysvitne naděje a přezdívka „Ryuuhei“ nestane na výsluní. Nicméně i kdybych měl psát jen pro pár lidí, už jen to mi stačí. A když přibudou noví se zájmem o mé myšlenkové pochody? Jsem jedině pro. Společně můžeme změnit svět! Což je samozřejmě sarkasmus, protože na chuť měnit svět postrádám tu správnou naivitu.

Tak tedy, připíjím sklenicí coly na prvních 50 tisíc! A na to, že mě snad už popáté to psaní neomrzí.