Tajemství loňského podzimu

P.S.: Pokud by vás zajímalo, proč jsem na titulní obrázek zvolil zrovna tuto anime postavu (Shirley z Fate/Zero 2), tak z jednoduchého důvodu: Dle zdrojů jde o Filipínku.

(Plné rozlišení použitého obrázku zde: https://www.zerochan.net/2381514#full)

Jak jsem sliboval ve svém deníčkovém zápisku z léta - povím vám jeden příběh. Ten příběh se týká toho, co jsem dost přiblížil ve svém prvním zápisku z února, ale zde bych to chtěl odvyprávět od samotného začátku až do posledního dechu. Mé tajemství loňského podzimu budiž pomalu odkryto!

Možná jsem to psal už xkrát, ale napíšu to znovu. Nejsem člověk, co by měl ve vztazích štěstí. Smůla se se mnou táhla už od mládí a vlastně jsem pořádně nezažil, jaké to je mít po boku někoho, komu na vás záleží a vám zase na něm. Když jsem se o něco pokusil, dotyčná neměla zájem, nebo ho měla, ale nedokázala se odpoutat od bývalého partnera. A nebo se našla taková, která nemyslela hlavou, ale tím, co měla mezi nohama a tedy šance na normální, symbiotický vztah, padla v prach. Po letech snění a neopětovanosti jsem se dopálil. I když jsem si víceméně na tento stav zvykl a částečně se smířil s tím, že možná nikdy nikoho mít nebudu, rozhodl jsem se všem těmto negativním myšlenkám postavit a vykročit čelem pravému opaku.

Po letech sledování anime a zajímání se o Japonsko obecně, jsem si v hlavě utvořil takový trochu hloupý sen - najít si za přítelkyni asiatku. Nemusela to být nutně Japonka - to nebylo reálné vzhledem k tomu, jak Japonsko funguje, jak je ne tak úplně otevřené světu a jak se v něm člověk bez znalosti jazyka jen těžko prosadí. Stačila by mi kterákoliv jiná, blízká národnost. Vysnil jsem si tyto ženy jako úplně jiné, zdaleka lepší pro život, než běžné bělošky (nemluvě o Češkách). Samozřejmě mimo jejich neoblomný půvab. Je to, dá se říct, jistý druh fetišismu. To rozhodně nebudu zapírat. Na to jsem ovšem nehleděl - můj život, moje volby. Nicméně jsem si říkal, že to zůstane ještě naivnějším snem, než vůbec nějakou přítelkyni mít. Dokud jsem se nepřipojil na jistou asijskou seznamku…

Roky jsem surfoval na internetu a hledal seznamku, kde bych se s nějakou tou asiatkou seznámil. Věděl jsem, že i kdyby se podařilo, možná to nikam nepovede. Ale jak jsem psal v letním zápisku blogotvůrce - celý život se upínám na naději a než se drtit realitou, raději si sním a představuju s tím, že nic není nemožné. A to jsem se takhle dosurfoval k vůbec nejlepší možné asijské seznamce. Byla zdarma, byla aktivní a měla moc pěkné uživatelské prostředí. Hned, jak jsem se zaregistroval a poslal tam své (škaredé) fotky, spustila se lavina vzkazů. Psala mi hromada Filipínek, ale i Vietnamky, Thajky (ano, jistý trend se potvrdil) a nebo Indonésky. Ve většině to byly vzkazy nulové hodnoty, plus samozřejmě ne každá z nabízených žen vypadala úplně k světu. Ale byl o mou maličkost jasný zájem. A tak jsem s napumpovaným egem začal brát toto seznamování trochu víc vážně. Byl jsem ale frustrovaný. S většinou, co mi psala, jsem přerušil kontakt už po pár zprávách. Nikam to nevedlo, nedalo se s nimi komunikovat. Hodně těžko se hledala taková, se kterou by byla řeč. Valná většina se navíc popisovala jako „simple“. „Já ale nechci jednoduchou,“ lamentoval jsem. Když tu se konečně začaly ozývat zajímavější osoby. A jednou z nich byla i ta, o které bude zbytek celého článku…

Jistou Filipínku zaujal můj profil, což mi i napsala. Podíval jsem se tradičně, kdo mi to píše a i když mě vzhledově extra nezaujala, přešel jsem to a odpověděl jí. Od té chvíle jsme si psali každý den. Nebyla jako ta nemluvná většina - dalo se s ní komunikovat, konverzace s ní měly hlavu a patu a já cítil, že asi nebude úplně blbá. Sice mě trochu vyděsilo, že si prošla celkem čtyřmi vztahy (o této problematice budu ještě hovořit), ale ten pocit, že se na takovém portálu najde někdo jako ona, byl silnější. Tak jsem ji poznával, byť zatím jen přes text. Neustále mi dávala různé otázky, což bylo pro mě ideální, protože se sám nerad ptám a radši odpovídám. Každodenní psaní mi bylo také po chuti - dlouho jsem si s někým opačného pohlaví takhle intenzivně nepsal. V mé hlavě se začaly tvořit všemožné fantazie, ale pořád jsem se obával, že jí jde pouze o to mít někoho na psaní a o nic víc nestojí. Přestože dávala najevo jasný zájem. Ale to mohl být jen můj vlastní pocit - nedůvěřuj, ale prověřuj.

Kromě ní jsem měl další kontakty, ale s nimi jsem se zdaleka necítil tak, jako při psaní s ní. Jednoho večera jsem se rozhodl, že všechny ostatní kontakty ukončím a dál se budu věnovat jen jí. Přišlo mi to tak správné. A tak se stalo. Nicméně pořád mě trápila myšlenka, že nevím, jak na tom s ní jsem. Navzájem si přát, ať jednou narazíme na ty pravé, taky nebylo nejideálnější a vždy jsem se z toho cítil dost špatně. Až jsem to jednoho dne nevydržel a pod tlakem se vyznal. Bylo to moje třetí vyznání v životě. Tedy, můj styl vyznání je takové chození okolo horké kaše, spíš naznačování a poté odhalení, proč jsem se v některých situacích choval tak a tak. Vím, pořád to bylo v rámci textu, ale bylo mi jasné, že už teď byla součástí mého života a že bych to rád zkusil vyhnat dál, ať už nás dělila jakákoliv vzdálenost. Aneb jak říkám - nic není nemožné. Setkal jsem se s jasně vřelou reakcí. Nicméně abych dokázal, že to skutečně myslím vážně, dostal jsem za úkol s ní být nadále v kontaktu každičký den. Tato myšlenka mě z dlouhodobého hlediska trochu znepokojila, ale fungovalo to teď, proč by nemohlo i dál? A tak jsem slíbil, že to dokážu.

Od textu jsme se dostali až k webkameře. Tento typ komunikace nemusím. Stejně, jako nerad telefonuju a radši se s člověkem vidím naživo. Navíc nejsem žádný krasavec - fotky jsou prolhané, ať jsou focené sebe líp a ze všech úhlů. Ale nebyla jiná možnost. I mě zajímalo, jaký bude mít hlas a jak bude vypadat „v pohybu“. Kromě toho, že se tím potvrdí, že si celou dobu nepíšu jen s nějakým plešatým pánem. Pán to nakonec opravdu nebyl a ani plešatý. První takové telefonování bylo fiasko - vůbec jsem nevěděl, o čem mluvit. Navíc, jak jsem samozřejmě nezmínil, komunikace probíhala vždy v angličtině a tou mluvit zvyklý rozhodně nejsem. Skončilo to tedy spíš snahou o to něco ze sebe vydolovat, ale neměl jsem otázky a vypadalo to, jako bych neměl zájem. Já ho měl, ale tak moc jsem to nechtěl pokazit, že jsem to naopak pokazil úplně. Navzdory tomu jí to ale neodradilo a chtěla se mnou jít cestou životem dále. Další telefonáty byly už lepší a já si říkal, že teď se snad nemá co zkazit. To ale nastal první zlom…

Nebudu to nějak rozmazávat. Nejsem kdo ví jak věřící, ale jsem křesťan a mám pár zásad. Od jisté chvíle jsem si vysnil partnerku jako takovou čistou, neposkvrněnou bytost, a nechtěl od této myšlenky ustoupit. Je jasné, že mě mnoho z vás teď absolutně nepochopí. Někteří budou mít tendence mě seřvat, nazvat idiotem, nebo mě označit mnoha dalšími výrazy. Protože jde přece o charakter člověka, ne o jeho fyzické vlastnosti a počet bývalých partnerů. Jiní mi budou tvrdit, že po dvacítce je tato otázka nereálná. Po letech nezdarů jsem si myslel, že jsem se přes to dostal a začal to brát tak, jak bych měl - kašlal na to. U dávnější známosti jsem to zázračně neřešil, i když tam se mnou cloumala hloupá zoufalost, která mě to donutila slepě tolerovat. U této nové známosti jsem tušil, resp. nepochyboval, že už nebude dle mých původních představ. Čtyři vztahy, to už musí znamenat, že člověk zhřešil minimálně dvakrát. Aspoň tedy normální člověk. Ale nechtěl jsem vědět pravdu.

Nevědomost je někdy lepší, než pravda, která může jedině ublížit. Však sám vím, co se mnou udělalo letní zjištění, že nejsem skutečně tak normální, jak jsem si myslel. Nicméně jsem se v konverzaci nechtě k tématu fyzické čistoty dostal. Jedna špatně zvolená věta a tím jsem spustil nezastavitelný řetězec událostí. Nakonec se mi na základě toho přiznala, jak to vlastně bylo. Paradoxně mě zamrzelo víc, než že to údajně bylo jen s jedním, že to zahodila s tím úplně posledním. Tedy, jen pár let dozadu. Pro ni navíc chyba, kterou si vyčítala, ale udělala ji, protože si myslela, že ten vztah vydrží už navždy. Než ji ten zmetek podvedl. I když jsem dal najevo, že nejsem překvapen, cítil jsem, že s tím mám od této chvíle vážný problém. Nedokázal jsem tu pravdu přijmout. Jen představa, že ji ocucávali jiní chlapi, se mi dost protivila. Nejvhodnější by bylo vše ihned ukončit a zamezit dalšímu vývoji. Ale já naivně doufal, že mě to přejde a že přece nemůžu poslat k vodě někoho, kdo mě do té chvíle dělal kompletním a s kým je to na tak dobré cestě. Snažil jsem se to tedy podusit, i když na mých růžových brýlích vznikla malá prasklinka. A ta se chystala zvětšovat…

Od poznání pravdy jsem už neměl tak lehké spaní. Ale říkal jsem si, že to možná moc řeším takhle z velké dálky, nicméně kdybych s ní byl fyzicky, vůbec by mě to netrápilo. A tady mě napadla vážná myšlenka se na daleké Filipíny vydat a nalézt na tuto otázku jasnou odpověď. Ten rok jsem bohužel minul možnost podívat se k moři a tak nebylo od věci si tuto ztrátu vykompenzovat. Plány se staly skutečností a já kupoval letenku. Vybral jsem si v práci poslední dovolenou a domluvil se s ní, teď již napevno, že se setkáme naživo. Já, týpeček trpící úzkostmi, který sám sotva opustí barák, jsem se chystal udělat jednu z nejšílenějších a nejdobrodružnějších věcí ve svém dosavadním životě. Jen v tom jsem viděl naději na nápravu špatných myšlenek a šanci konečně pohnout s životem někam dál. Mezitím pokračovaly pravidelné konverzace, které pomalu začínaly být spíš rutinou, než potěšením. Nebylo ještě ale tolik zle a já jen vyčkával na ten osudný datum odletu.

Ani si nedokážete představit mou nervozitu před cestou. Což o to, letadlem jsem letěl už několikrát, ale nikdy sám, resp. bez doprovodu. Vše bylo tentokrát jen na mně. Ještě týden předtím jsem seděl doma u televize a pomalu nevěřil, že za týden touto dobou už budu na Filipínách. Padaly i další obavy, jestli se jí nezhnusím hned od prvního pohledu, zatímco já si byl docela jist, že z ní budu od začátku na větvi. Dva dny po mých narozeninách, v pondělí brzy ráno, jsem s kufrem mířil na Letiště Václava Havla. Teď už to byla realita - za pár hodin jsem měl odlétat. A nebylo cesty zpět...

Nakonec jsem neměl s orientací takový problém. Dost jsem se obával, kde se mám nechat odbavit a kam mám pak jít. Ve skutečnosti to bylo všechno jasné jak facka. Akorát u brány a rentgenu jsem trochu zazmatkoval a nechal na sobě něco kovového. A ostraha mi to dala náležitě vyžrat. Oni prostě nemůžou být milí a usměvaví - už od vstupu se tváří jako kakabus a chovají se jako arogantní hovádka. Nicméně jsem byl aspoň za branou a čekal na svůj let. Prvním letadlem jsem doletěl za ani ne 2 hodiny do Londýna. Tady jsem bohužel nestíhal zajet do centra a projít se po Tower Bridge, jak mě původně napadlo, ale rovnou mířil k další bráně. Tedy, po tom, co jsem se na chvíli ztratil. Na Heathrow, aby se prase vyznalo…

Další let, z Londýna do Hong Kongu, byl o hodně jiný kalibr. Větší letadlo, sedačky s obrazovkami a přes 10 hodin letu přede mnou. Naštěstí jsem vychytal ty nejlepší spolusedící, jaké jsem mohl. Takový starý, tichý pár - dědulu s bábrlí. Tihle staří lidé jsou mi prostě nejpříjemnější. Nedělají bordel, neotravují a jsou zkrátka fajn. Až se sám těším na to, jak budu za několik desítek let taky takovým starým páprdou. Tedy, v dobu, kdy jsem seděl v letadle, se stále nejistou bábrlí po boku. Dědula navíc snědl vše, co mu donesli (i ten pidi-sáček oříšků) a nenechal po sobě ani drobek. Jídla byla o třech chodech a vybírali jsme si z malého menu. Špičkový servis a jídlo zkrátka fenomenální na poměry stravy v letadle. Čas jsem zabíjel nejen jezením, ale i čučením na filmy. Nebyl internet, co jiného jsem mohl dělat? Naštěstí, výběr filmů v letadle byl slušný a plno z nich bylo s anglickými titulky, takže pro mě ideální zkrácení času. Ke konci cesty jsem byl ale přefilmovaný a pár posledních hodin jen koukal do prázdna a chtěl už být na místě.

V Hong Kongu jsem po příletu zažil něco pro mě absolutně nevídaného. Na jednotlivá nástupiště se totiž jezdilo něčím připomínajícím metro. Paradoxně jsem se trefil do správného vlaku i výstupní stanice na první pokus, prošel další přelidněnou branou a šel čekat na další spoj. Tentokrát už poslední. Za další 3 hodiny jsem měl být v samotné Manile, hlavním městě Filipín. Popravdě, největší nervozita opadla, ale ve skrytu duše jsem si stále nedokázal představit, že nadešla ta velká chvíle. Připadal jsem si jako úplně někdo jiný a někde jinde. No, ta druhá část i platila. Poslední let zabral zhruba 2 hodiny a měl jsem po celou dobu úchvatný výhled na moře. Nezmínil jsem, že to bylo prvně, co jsem za celou cestu seděl u okénka. Zaujaly mě i podivné, vysoké stavby, položené hned u břehu. Za takto krátký let jsme dostali i balíčky se svačinou. A zbytek letu jsem proklimbal. Přece jen - ty dva dny na cestách jsem téměř nespal, protože v sedě téměř nikdy neusnu.

Již mě vítala Manila svými mrakodrapy a letadlo přistávalo. Myslel jsem, že už stačí jen vyjít ven a čekat na svou „vyvolenou“, ale zmýlil jsem se. U východu po mně chtěli vyplnit malý papírek s tím, co hodlám na Filipínách pohledávat a proč tu jsem. Ještě s jedním člověkem jsme u stolků připomínajících ty na poště kroutili hlavou nad celým tímhle nesmyslem. Navíc se mi do kolonky nevešlo povolání - přeložené to má vždy více slov a na to těch pár čtverečků nestačilo. Nechal jsem to být a mířil zase k očividně z práce nadšené zřízenkyně. Ta se mě ještě ptala, kde všude se budu pohybovat. V tu chvíli si vzpomenout na názvy bylo skoro nad mé síly. Ale dostal jsem ze sebe aspoň název čtvrti, kde jsem měl zařízené ubytování, a s tímhle konečně vycházel ven. Ještě chvíli jsem si nervózně počkal na kufr, který jsem odbavil už v Praze a bál se, že se s ním neshledám. Ale shledal, tak se mi ulevilo. A pak jsem mířil do haly plné lidí, kde jsem se měl s dotyčnou setkat.

Tady nastal problém - ať jsem chodil kudy jsem chodil, nikde jsem neviděl tvář, která by připomínala tu, co jsem znal z internetu. Navíc jsem ještě neměl použitelný smartphone a musel tasit bachratý tablet. Hodně jsem se obával, že jsem uvízl kdesi v Manile a že se nakonec s nikým nesetkám. Připojil jsem se k internetu, kde jsem dal vědět, že už jsem na místě a že ji vyhlížím. Teprve tam jsem se dozvěděl, že ji dovnitř nepustili a že čeká venku. Což bylo divné, protože tam jinak čekaly zástupy a úplně normálně, bez problému. Už jen tímhle zmatkem utekla další hodina. Venku na mě bouchl nával vlhka a horka. Ale to byl momentálně ten nejmenší problém. Spíš jsem opět vyhlížel, když tu jsem zahlédl skupinku lidí, která odpovídala. Neměla na mě totiž čekat sama, ale i její švagrová s neteří. Moc se mi to nelíbilo, protože se nerad hned seznamuju s něčí rodinou. Ale rozhodl jsem se to zkousnout. Paradoxně jsem viděl jen neteř a švagrovou. Ona na mě „vybafla“ až poté, co jsem ji přešel. Jak jsem ji uviděl, měl jsem jasno, že vypadá dost jinak, než na internetu. Člověk by nevěřil, jak fotka skryje výrazné nedostatky a i zeštíhlí. A to na mě moc dobrý dojem neudělalo. Ale musel jsem zkusit jít čistě po jejím charakteru. Taky, v té chvíli mi nic nezbylo…

Než přejdu k záležitostem nově budovaného vztahu, vyjádřím se k Filipínám jako takovým. Manila - jeden velký chaos. Silnice non-stop ucpané, žádné semafory a cesta na pár kilometrů zabrala i dobrou hodinu. Dopravu řídili akorát panáci s plackami. Jinak neustálý hluk, troubení a strach, že každou chvíli vlítnete pod kola. Protože ani na chodníky se nedostalo a když, byly úzké a končily po pár metrech. Kromě aut se tedy po silnicích pohybovali i lidé. Na autobusy se čekalo různě - žádné zastávky, kromě autobusových nádraží, ale i tam člověk musel hledat a reagovat na archaické svolávání. Plus samotné autobusy byly tím nejluxusnějším vozidlem hromadné dopravy - klasický dálkáč s pohodlnými, koženými sedačkami, kde non-stop pouštěli filmy, aby se pasažéři zabavili v nekonečných kolonách. Luxus narušovali vlezlí prodejci, většinou s kukuřicí, chipsy, ale i třeba ručníky, jimiž vám byli schopni mávat před rypákem.

Město architektonicky také neméně šílené. Moderní mrakodrapy střídaly slumy a malé domky skříplé přesně mezi novými budovami. Věčně bylo někde nějaké staveniště. Obchoďáky byly přísně střežené a lidem byly u vchodu jeden po jednom prohrabávány tašky. Jen mě paradoxně nikdo nekontroloval. Možná ze strachu? Normální bílý, vysoký člověk, je totiž něco, z čeho má většina atrakci. Měl jsem tak neustále pocit, že mě někdo sleduje a to byla pro mě přímo noční můra. Pro východ je hlavně bílá kůže znakem bohatství a prosperity (jaký to paradox, že západ je na tom obráceně). Byl jsem tím pádem lákadlem pro všudypřítomné žebráky - většinou malé děti blokující cestu a ukazující si na ústa. Nevěděl jsem, kde jsem se to ocitl. Jestli v moderní metropoli, nebo zemi třetího světa. Mimo město to byla exotika. Samé deštné pralesy, slaměné stavby a nekonečné cesty touto otevřenou divočinou.

(Níže na obrázku je silnice prázdná, protože jsem si „uměl“ načasovat fotku zrovna ve chvíli, kdy byla „červená“. A jinak se mi fotit z brzy uvedených důvodů vůbec nechtělo, takže z prostředí mám jen pár vzorků.)

Mě navíc provázela v divočině smůla. Hned první den, co jsem se rozjařeně vydal do teplých, mořských vod, mě stihla popálit medůza, kdy se mi ta popálenina hojila a natékala ještě měsíc poté. Poslední den mě zase smetla rozbouřená vlna a já díkybohu vyvázl jen s několika hlubšími odřeninami a lehčím traumatem trvajícím několik dalších desítek minut. Další méně příjemný poznatek - strašně mi chyběla čeština. Což o to, sice nejsem přeborník v angličtině, ale zlámaně se domluvím. Tady pro mě byla jedinou možností komunikace (díkybohu). Filipíny mají paradoxně angličtinu jako druhý hlavní jazyk. Jasně, nejsem buran, co jede do zahraničí s češtinou jako hlavním komunikačním jazykem. Ale několikrát jsem se nachytal, že jsem něco řekl česky a že mi ta angličtina zkrátka nešla přes pysky. Jen v češtině dokážu vykouzlit vhodná slovní spojení a vyjádření pocitů. Takhle jsem se musel dost omezit a v hluku jsem třeba už vůbec nerozuměl. A ještě poslední věc - nemohl jsem spát. Trpěl jsem děsivou pásmovou nemocí a za celých 6 dní jsem se defakto vůbec nevyspal. Všechno byl takový polospánek a jedna velká zoufalost, kdy jsem pak ve dne odpadával třeba v buse. Holt ten časový posun +6 hodin byl znát a cítit. Jinak to bylo neskutečné dobrodružství, které by si měl člověk užít. Já si ale neužil nic…

Nejel jsem na místo kvůli poznávání země, ale abych si zadělal na vztahu. Tohle na mě každopádně bylo až příliš rychlé. Normálně bych dal takové záležitosti bohatý čas. Nejdřív schůzky u kakaa (protože kafe nepiju), postupné poznávání se, když si sedneme, tak i navštěvování a pak teprve reálné úvahy o něčem vážnějším. Tady? Nebyl čas na nějaké oťukávání. Ona měla očekávání a byla si mnou ihned jistá. Já byl akorát zmatený a neustále třeštil oči, ale nechtěl jsem ji zklamat. Bohužel, co jsem poznal už od začátku, byla děsně neexpresivní a zakřiklá. Dobře, také jsem nemluvný, ale když jsem s někým blízkým, dám ze sebe to nejlepší. Sourozenec by mohl vyprávět, co jsem za tvora třeba na dovolených - někdy si pokládám otázku, jestli nejsem tak trochu debil. Zkrátka, baví mě dávat najevo emoce, radovat se z maličkostí, smát se občas úplným hovadinám a prostě si ten život užívat po douškách a sdílet tyto pocity s ostatními. Jenže to ona neuměla. Neustále jsem měl pocit, že ji něčím irituju, nebo nudím. Jeden a ten samý výraz - sem tam úsměv, ale jinak železná (ne)panna.

Už u bankomatu, kde jsem si musel dělat srandu z toho, jak neumím vybrat peníze, jsem z ní horko těžko dostal jasnější emoci. A dát jí dárek znamenalo dostat nenadšenou odpověď typu „Hm, líbí se mi to.“. To mě táhlo k zemi a znechucovalo snad nejvíc ze všeho. Prý věci prožívala jen vnitřně - ale co mi to bylo platné? Když nevidím odezvu, i mě přechází všechna radost. Poté, co mi na internetu tvrdila, jak je s kamarády „bláznivá“, jsem čekal něco úplně jiného. A stydlivost neberu - trpím jí také, ale když na to přijde, pro druhého jsem tím nejlepším, kým můžu být. Často k tomu všemu nevnímala a když jsem jí něco řekl na cestách, zrovna ji bolela hlava a tak mě neposlouchala. Nejvíc mě pak štvalo její časté čučení do mobilu, především hlášení každé blbosti své rodině, se kterou byla až nezdravě moc ve spojení. Přišlo mi, jako by se o mě někdy vůbec nezajímala a nevěnovala mi pozornost. K tomu všemu absolutně nechápala sarkasmus, což bylo pro mě, jako člověka vysoce sarkasticky založeného, naprosto fatální. Připadal jsem si, jako bych měl po celou dobu vedle sebe prázdnou schránku, která by pro mě možná udělala vše na světě a bez řečí mi splnila všechna sebevíc ujetá přání… Ale tyto vlastnosti má i silikonová panna. (A navíc stojí o dost míň.)

Navíc neměla žádné záliby, ani skutečné koníčky. Dobře, taky dvakrát týdně nechodím hrát squash a jednou za dva týdny neskáču padákem. Ale mám své filmy, hry, zajímám se o záhady, střihám videa, programuju, píšu příběhy... Kdyby aspoň malovala, četla, nebo se věnovala něčemu jinému, co by se mnou mohla sdílet - ale ne, byla zkrátka rozená hospodyně. Člověku uvařit, nechat se od něj ozaječit, a takhle pořád dokola. Zajímala se jen o svou práci, o rodinu a nakonec o mě. A teprve tady jsem poznal, že tahle holka není pro mě. Jak jsem již řekl - prázdná, nezajímavá schránka, vedle níž jsem si připadal strašně sám. A možná by mi vyloženě samotnému bylo líp. Celou dobu jsem si pokládal otázku, do čeho jsem se to uvrtal, co to sakra dělám, a jestli mě tohle čeká po zbytek života. Ale chtěl jsem tomu dát i tak šanci a pořád koukal skrz již nakřáplé růžové brýle. Zvyknu si, říkal jsem si. Překonám to, říkal jsem si. Ale prasklina na imaginárních brýlích se akorát zvětšila přes celé sklíčko...

Na konci mé skoro týdenní dovolené na Filipínách se mi najednou udělalo zle. Nevím, zda to bylo všudypřítomnou klimatizací, která byla vzhledem k venkovnímu non-stop parnu a vedru až nechutně ledová, ale klepal jsem se zimnicí a do večera dostal příšernou horečku. K tomu se přidaly zažívací potíže a recept na ideální zakončení mého pobytu byl na světě. Vůbec jsem nevěděl, jak tohle přečkám na cestě zpět, ale nedalo se nic dělat. Na letišti jsme se rozloučili. Nicméně ani tu nedala nic najevo, přestože se jí prý chtělo brečet. A opouštěla mě s odvrácenou tváří, bez zamávání. Cestu zpět z Hong Kongu jsem téměř celou prospal. I když mi bylo na zvracení, stejně jsem neodolal a snědl vše, co se nabízelo. Sedadlo vedle mě bylo paradoxně volné a tak jsem se mohl v klidu opřít o hranu opěradla a klimbat zabalen v propůjčené dece. Domů jsem z Londýna přiletěl k odpoledni a jak jsem přišel, tak jsem lehl. Doteď netuším, co mi bylo, ale skončil jsem na neschopence a špatně mi bylo ještě měsíc po relativním uzdravení.

Co se týče mé „budoucí nastávající“, po příletu jsem upadl do těžkých depresí. Předtím jsem myslel, že až ji uvidím, vše se mi urovná v hlavě a budu v pohodě. Odehrál se pravý opak - ještě se to zhoršilo. Mísila se ve mně silná nejistota a protože jsem k ní chtěl být upřímný, dal jsem jí to najevo. Nevzala to vůbec dobře. Nedivím se - být si někým jistý a pak vědět, že on si jistý vůbec není, by mi asi taky nevykouzlilo úsměv na rtech. Navrhl jsem, abychom si dali na chvíli pauzu na rozmyšlenou. Tato pauza vydržela ani ne 24 hodin. Neustále mi říkala, že mou nejistotu neřeší, že ona si jistá je a že jsem pro ni ten pravý. I když jsme to zase urovnali, mně tímto začalo jedno velké, temné období. Problém byl, že mi vnitřní hlas jasně dával najevo, že mi to těžce nevyhovuje. A že bych měl jít od toho. Bylo ovšem divné to zabalit poté, co jsem se dostal už tak daleko. Navíc jsem pro ni nechtěl být jen dalším zklamáním. Až později mi došlo, že jsem se zuby nehty držel vlastně jen z lítosti. A ke konci roku se stalo, že jsem k ní přestal cítit jedinou opravdu silnou emoci. Prostě to úplně vyprchalo a nemohl jsem s tím nic dělat...

Každodenní dopisování bylo pro mě už pouhou rutinou a takovou přítěží. Připadal jsem si jako robot. Diskuze neměly hloubku, ani smysl a postupem času jsem ani nechtěl odpovídat. Ale byl jsem do toho tlačen. Ona chtěla být každý den v kontaktu a i kdyby šlo jen o tři dny, kdy bychom si nepsali, nebo aspoň nezanechali zprávu, vadilo by jí to. Což o to, tenhle styl psaní byl z úplného začátku vzrušující. Ale teď už ne. Mohl jsem se samozřejmě vzepřít, ale jsem zvyklý vyhovět druhému a kompromis v tomto případě nehrozil. Ti, kdo mě znají, ví, že dopsat se mi je občas těžké. Nemám třeba náladu se bavit, či se něčemu bez rozptylování věnuju. A i když jde o někoho, kdo je v mém životě důležitý, ty 3 dny bez mé zprávy přežije a ví, že jsem v pohodě a nemusí se o mě obávat.

Ještě v době, kdy jsem byť něco málo cítil, jsme se bavili o společné budoucnosti. Nejdřív chtěla přijet někam do Evropy - zřejmě do Arabských Emirátů a tam si najít práci. Dalo by to možnost vídat se častěji. Tento plán se ale vyvinul v to, že nakonec přijede sem, do Čech, na manželské vízum a společně tu založíme rodinu. Tak jsem měl život defakto naplánovaný. Budu tu mít ženu, s ní zplodím potomky a budeme žít šťastně až do smrti. Co je na tom špatného? V tomto případě vše. Jen těžko jsem si uměl představit ji mít doma a to již natrvalo. Navíc absolutně na krku, protože nejen, že by si chvíli hledala práci, ale byl bych zároveň její jedinou zálibou. Na soukromí jsem tak mohl zapomenout.

Do potomků by mě nakonec taky tlačila s tím, že ji snad nenechám dlouho čekat. Chápu, že jí táhlo na 30 a pro ženy je po takovém věku těhotenství rizikovější. Ale ten tlak byl nesnesitelný a já věděl, že prostě do dvou let na to bude muset dojít. A i tady mi došlo, že na to se vůbec necítím a kdo ví, jestli někdy vůbec budu. Nakonec ta věc se svatbou... To je pro mě naprosto nepodstatná záležitost. Není třeba se brát, aby dva mohli spolu být klidně až do smrti. Mám ohledně tohoto svou filozofii. Ale když jsem navrhl možnost, že by přijela na jiné vízum, už byl problém. Pro ni byla svatba něco nad život důležitého. Pro mě naopak zbytečnost, kterou jsem podstupovat nechtěl. I když jsem nakonec svolil na kompromisu - tedy jít jen podepsat papíry a nedělat kolem toho žádné ceremonie, stejně mi to bylo proti. Ale co bych pro ni neudělal, že? Třeba nešel i psychicky do háje...

Poté jsem měl úzkosti imrvére. Co jsem ráno vstal, cítil jsem tíhu na hrudi až do večera. Chodil jsem jako zombie, skoro vůbec nejedl a můj jediný únik z této mizérie byl spánek - doba, kdy mi bylo nejlépe. Nevěděl jsem totiž o světě. Spal jsem skoro pořád - co to šlo. V tomto režimu jsem prožil celé vánoční svátky, i Silvestr. Jindy má oblíbená období, teď součást nekončící mizérie. Ať jsem koukal na filmy, hrál hry, setkával se s kamarády, nebo zkoušel být tvořivý, nic nepomáhalo. Když jsem vídal na ulici páry, kterak se k sobě mají, dělalo se mi zle. Zvedal se mi žaludek i z pomyšlení na blížící se Valentýn. Paradoxně k tomu všemu se to kolem mě najednou hemžilo vyrovnanými jedinci bez vztahů, až jsem jim pomalu záviděl. Na vše špatné jsem hledal odpovědi na internetu. Trávil jsem takto i hodiny denně. Přemůžu to? Zvyknu si? Přejdu věci, které stále přejít nemůžu? I když jsem často nacházel motivační texty, ve výsledku jsem vnitřně souhlasil spíš s opozicí tvrdící „jdi od toho a hned, jinak budeš nešťastný celý život“. Navíc, když tu opozici tvořili lidé s vlastními zkušenostmi. Tedy nešťastní jedinci, kteří své osudy už zvrátit nemohou.

Kolikrát jsem se dostal na hranu a pocítil, že „tohle opravdu nezvládnu a musím to ukončit“. Pomalu bych se dával k víře, či začal meditovat, což mi doporučil kamarád, že mi to dodá nadhled. Pokus o meditaci nedopadl. Zatímco mi dávno měly ztežknout končetiny a já měl upadat do jakýchsi stavů uvolnění, leda mě tlačilo pod zadkem a motala se mi hlava. Tudy cesta nevedla a sebetrýznění tedy pokračovalo. Dostával jsem se ve svých vzpomínkách do minulosti. Vzpomínal jsem na jiné osoby v mém životě, se kterými to bohužel nevyšlo a z nichž některých jsem se vzdal úplně bez boje. V jednu chvíli jsem v zápalu deprese málem jedné takové napsal, ale jako by mě osud chránil, nedohledal jsem se jí... No, není tohle dostatek důvodů pro to, abych konečně vzal rozum do hrsti a toto trápení pro obě strany ukončil? Ale kde, že. Měl jsem totiž dávno (skoro od mého příjezdu) zaplacenou další letenku. Opět do Filipín a tentokrát na dva týdny...

Já vůl, já blázen. Kdybych dal nohy na zem a přes všechno se nesnažil pořád koukat růžovými brýlemi. Jenže brýle se již téměř zcela rozpadly. A já cítil, že se na druhé setkání necítím. Poslední měsíc jsem zažíval jen krizi za krizí. Byly to hádky a nedorozumění, které končily pokusy o „pauzy“. Už mi spíš lezla na nervy, štvala mě vlastně vším, co udělala, či řekla a měl jsem tendence vyvolávat naprosto zbytečné konflikty. Neměl jsem nejmenší sílu se jakkoliv snažit, ani přetvařovat. A tím jsem ji vědomě zraňoval. To, že mě brala přesto, jak vypadám, jaký jsem v jádru a jak se zrovna chovám, nebyla dostatečná motivace. Jediné, co mě motivovalo, byla nezvratná letenka a fakt, že bylo všechno dlouho dohodnuté a naplánované. Stály mi ovšem ty peníze za mou nechuť tohle celé dál protahovat a akorát to tím komplikovat? Nestály.

Jednoho únorového rána jsem se konečně sebral a řekl jí, že to nezvládám a že bychom se nakonec vidět neměli. Nevím, z čeho byla tak překvapená, zvlášť po posledních měsících, kdy komunikace vázla a já byl vůči ní chladný jako led. Ale naštěstí nešlo o psychopatku, které bych se tak snadno nezbavil. To dopoledne jsme se definitivně rozešli. V takřka dobrém a bez zbytečných dramat okolo. Na jednu stranu mě zalila úleva. Na druhou - po devíti měsících si člověk navykne na leccos. A ať to bylo sebetrýznivější, zvyk je skutečně železná kazajka. V prvních chvílích jsem měl chuť vše odvolat, ale musel jsem se zastavit. Rychle jsem popadl zbytek imaginárních růžových brýlí a třískl s nimi o zem. Blištivý prášek, co po nich zbyl, se v mžiku rozplynul. Nebudu říkat, že mi bylo ihned lépe. Bolelo to a neskutečně. Ale věděl jsem, že to byla správná věc a že teď budu potřebovat chvíli času, abych se z toho dostal...

O pár týdnů později jsem byl jako vyměněný. Deprese byly dávno pryč, život se mi znova otevřel a já do něj mohl vkročit s čistou hlavou. A užít si ho plnými doušky. Teď, již měsíce poté, ani trochu nepochybuju o tom, jak skvělé rozhodnutí jsem udělal tím, že jsem to ještě zavčasu utnul. Bylo to jedno z mých nejsprávnějších rozhodnutí v životě. I když jsem ho mohl učinit dřív a neztratit tak hromadu peněz a času. Ale taky mohl nastat pravý opak - nedej ty nahoře třeba s omylem zplozeným potomkem. Ještě, že mě pro jednou zase ten neviditelný s křídly, jenž nade mnou bdí, ochránil a nedopustil, aby mě ovládl spodní mozek. Nejdůležitější ponaučení - věřit svým pocitům a dát na ně. Rozhodně je nepodceňovat a myslet si, že člověk něco vnitřně neoblomného násilím překoná. Nepřekoná, vždy to bude problém a nikdy se přes něj nepřenese. Tentokrát mě nehnala zoufalost, ale jakási chuť si něco dokázat, vzepřít se svému možnému osudu a zároveň si vyzkoušet něco, o čem jsem si snil. Sen jsem si splnil za vysokou cenu - peněžní, i psychickou.

A nesmím zapomenout dodat důležitou věc - o Filipínkách se obecně tvrdí, že to jsou takové zlatokopky, kterým jde o to se dostat na západ a že člověka berou takového, jaký je, je jen v rámci jejich motivace žít lépe v Evropě, či v Americe. Já nicméně pevně věřím a dodnes budu tvrdit, že ta z mého příběhu taková rozhodně nebyla a myslela to se mnou upřímně. Taky, aby ne, když jsem jí jasně a bez okolků řekl, že jsem chudý a že by ji se mnou rozhodně nečekal život v bohatství a luxusu.

Rád bych ještě promluvil k těm, kteří by se mě pokusili jakkoliv osočit, pošpinit a podivit se nad tím, co jsem to za strašného člověka, že jsem si takto „zahrával“ s holkou, která se jim dle mého sebevíc kritického popisu zdála dokonalá a se kterou by mě přece čekal skvělý život. To jsem měl mermomocí být s někým, kdo mě nepřitahoval ani fyzicky, ani duševně? S někým, s kým jsem se necítil absolutně nijak propojený? S někým, kdo byl jiný, než já - měl v životě jiné priority, jiný přístup k němu a jiná očekávání? Zeptejte se sami sebe, zda byste chtěli být, či dokonce jste s někým takovým a jestli byste cítili, či cítíte absolutní štěstí bez výčitek. A i ti, kdo by mi vyčítali, že jsem se nedokázal rozhodnout, či neposlechl své vnitřní já hned a jako blbec to natahoval - nemůžu vědět odjakživa vše a hned činit správná rozhodnutí. Některé priority a skutečný pohled na to, co chci, nechci, či co bych měl a co bych neměl, získám až vlastními zkušenostmi, nikoliv teoriemi, či pozorováním druhých. Ano, udělal jsem v tomto případě spousty chyb a draze za ně zaplatil. Ano, způsobil jsem svou vlastní rozpolceností hromadu bolesti i druhé straně (nepovažuju se za nějakého chudáčka, co sám strašně trpěl, protože on nic špatného přece neudělal). Ale poučil jsem se z toho všeho dostatečně.

Celá tato 9-měsíční cesta mi dala do života neskutečně moc. Poznal jsem, že sen se hodně liší od skutečnosti a že to, co myslím, že opravdu chci, může být ve výsledku naopak tím, co v životě vůbec nehledám. Trochu jsem si urovnal priority. Momentálně jsem plně zotaven a zase si občas jen tak pohrávám s myšlenkou něčeho vážnějšího. Ale posléze se zarazím, protože vím, že mi vyhovuje být sám a taktéž si vystačím sám. Uklidím si, ustelu si, i to jídlo si připravím. A proboha, pokud by mi mělo jít za každou cenu o fyzické potěšení, můžu si kdykoliv zaplatit eskort (což je v rozporu s mým přesvědčením, takže ne). Zároveň se obávám, jestli jsem nakonec vůbec schopen nějakých hlubších citů a není to všechno jen taková iluze. Každopádně, kdybych tedy měl někoho mít, byla by to asi následující modelová situace:

Dlouhé poznávání se, kontakt jen tehdy, kdy bychom se oba cítili. Později možné i společné bydlení, ale každý by měl své zájmy a svůj prostor. Jo, občas něco společně podniknout, případně se angažovat ve stejném koníčku. Ale jinak? Žádné visení si vzájemně na krku. Žádná svatba, ani tlak do rodiny, vlastně by se to obešlo bez všech těch ptákovin, co páry běžně dělají. (Pokud by tedy primitivní pudy samy nerozhodly o náhlém a nečekaném králičení.) Ale zároveň pocit, že jsme tu jeden pro druhého a nemusíme se zabývat otázkou „proč jsme stále sami“.

Přijde vám to absurdní? Ano, ono to absurdní totiž je. Ženy dneska hledají oporu, chtějí zabezpečit, zakládat rodiny a prostě žít úplně normálně. Já ale normální nejsem. Pro mou situaci by se hodila leda stejně narušená osoba, případně rovnou moje duševní dvojče. (A hlavně Češka! Nebo aspoň Němka, Polka... Valčík... Mazurka.) A to, nebudeme si nalhávat, je samo dost nereálné. I když, člověk nikdy neví…

Pokud jste to dočetli až sem, gratuluju! Dozvěděli jste se o mně víc, než bych byl ještě před rokem ochoten odhalit. Zároveň doufám, že jsem si definitivně nepochroumal reputaci. I když... Ona se ještě dá víc pochroumat? Pokud se ukáže, že je o článek tohoto kalibru zájem, odkryju podobnou, o dost dřívější kapitolu z mého života, o níž jsem se letmo zmínil v jedné větě. Sepsána je dlouho, jen ji zpracovat a vydat! A co mohu prozradit - oproti ní je tato jen takový slabý odvar. Aneb, bylo hůř!