Z deníčku blogotvůrce #01 - Znovuzrození

Znovuzrození

Abych nějak začal tuto svojí novou deníčkově orientovanou sérii, musím zmínit, že má pokleslá aktivita za poslední rok nebyla jen z důvodů, že by nebylo o čem psát. Ono bylo, ale zkrátka se mi udála jistá věc, která mi dočasně vzala sílu a chuť něco tvořit. Pokud nechcete číst mé menší vylévání srdce, můžete se pomocí tohoto odkazu přehoupnout k zajímavějšímu tématu. Pro ty ostatní – pojďme se společně ohlédnout zejména za posledními 9 měsíci a tím, co mě málem stálo můj dosavadní život.

Jak jsem mnohokrát předtím psal, či naznačoval – nejsem člověk, co by žil úplně běžným životem. Myslím takovým tím daným společností – tedy socializovat se, zakládat rodinu a tak vůbec. Již od mladších let jsem se hnal za myšlenkou mít vztah s osobou opačného pohlaví, ale nějak se mi štěstí vyhýbalo a když byla příležitost, dokázal jsem ji šeredně minout. Jak jsem se pomalu přehoupl přes dvacítku, začal jsem ztrácet naděje. Někteří lidé, i třeba z řad těch, které jsem považoval za přátele, mě byli schopni nazvat zoufalcem. Ono se mi navzdory tomu vždy žilo dobře, nikdy mi nic nechybělo a defakto jsem žádný vztah k normálnímu fungování nepotřeboval. Ale tlak společnosti a i jakási naivní myšlenka, že to přece musí být hezké, mě nakonec dovedla k „úspěchu“.

Tedy, nebudu chodit okolo horké kaše – minulý rok jsem se dočkal. Říkal jsem si, že tohle pro mě bude změna, jakou jsem potřeboval a že se celkově můj život ubere úplně jinou cestou. První měsíce nadšení mě vykoply z depresí a zalily tím slastným pocitem, že odteď bude vše skvělé. Těch metafor a hloupostí, co jsem byl schopen vyprodukovat, bylo rázem mnoho. Jenže od jistého okamžiku se vše zlomilo a já si začal uvědomovat, že jsem až příliš podlehl prvotnímu vzplanutí a začal se dostávat do pořádné kaše.

Jsem velice nezávislý a samostatný člověk, který si rád dělá věci kdy chce, jak chce a nerad se kýmkoliv, nebo čímkoliv omezuje. Tedy, kromě práce, která je pro všechny následné radovánky nutným zdrojem příjmů. Tady jsem byl skoro až nucen být denně v kontaktu a vést nekonečné rozhovory. Což o to, ze začátku to bylo vzrušující a naplňující. Ale jakmile se to samé táhlo už víc než půl roku, každý den, v defakto každou mou volnou chvíli, stala se z toho až nepříjemná rutina a mnohdy jsem si připadal jako robot. Mohl jsem samozřejmě přepnout na „alfa“ status a dělat si své, nehledě na potřeby druhého, ale pořád mě v mysli tlačila ta povinnost hlásit takřka každý svůj krok. Když jsem se snažil navrhnout omezení kontaktu, nastal problém typu „měls mě vůbec rád?“ (samozřejmě bez Ewy).

Navíc se projevily i kulturní rozdíly. Pro mě je svatba něčím nepodstatným, prostě zbytečným, bez čehož může vztah normálně fungovat. Jenže tady můj názor nebyl přijat moc vřele a i když bych nakonec mohl prosadit svou filozofii, myšlenka znepřátelit si tímto pohledem něčí rodinu a být pod neustálým tlakem, mi vlastně nedávala jinou možnost. To samé děti – někde holt v 18 letech bývá nejvyšší čas zakládat rodinu a jakmile je překročena dvacítka, už začíná zvonit hrana. Takže nátlak číslo dvě a představa, že bych měl výhradně kvůli někomu zakládat rodinu nejpozději za dva roky, mě neskutečně tížila.

Celkově jsem po vyprchání takového toho prvotního nadšení silně cítil, že tohle opravdu nebude pro mě. Ale na tento pocit jsem nedal, což byla velká chyba. Každý měsíc to tak se mnou šlo víc a víc z kopce. V posledních měsících jsem se už každodenně probouzel s depresí, chodil jako nemrtvý, nebyl schopný nic vyprodukovat, přestal skoro úplně jíst, zhubl tím pádem celých 14 Kg a čím dál déle spal a unikal do říše snů, kde jsem jedině mohl okusit chvíli vnitřního klidu. Milostné příběhy, páry chodící ulicemi, z toho všeho se mi začalo dělat špatně, ačkoliv jsem předtím záviděl. Ať jsem hrál hry, koukal na filmy, cítil jsem neustálou úzkost. Snažil jsem si přes to všechno namlouvat, že bude dobře, že si zvyknu, či se dokonce změním. Že přece nemůžu dát sbohem někomu, kdo mě byl schopný přijmout s každou chybou a brát mě takového, jaký jsem a bez debat. Někomu, s kým by to mohlo být na celý život. Vždyť jsme si byli i v mnoha věcech podobní...

Jenže jsem nebyl šťastný. Ve všem hrálo roli víc rozporů, než těch pár rozebraných. Přes některé u mě prostě nejel vlak, ať jsem se snažil sebevíc. Do toho se přimotala ještě navíc obrovská vzdálenost (a nemluvím teď o úseku Praha-Brno), znemožňující běžný styl vídání se a postupné poznávání se na osobní úrovni. A vše dovršily další maličkosti, kterých bylo ale hodně a tím pádem se to začalo kupit. Mou myslí kolovalo, že holt věci nějak jsou a že to takhle bude zřejmě už navždy. Ale že se na to vůbec necítím a nemám sebemenší motivaci se na takový život těšit.

Moc dobře jsem si uvědomoval, že celé to byl jeden velký přešlap z rozjařenosti. Byl jsem schopen trávit hodiny na internetu prohledáváním diskuzí a hledáním odpovědí na své otázky typu „přemůžu to?“ nebo „můžu se změnit?“. Ve většině jsem narážel na jasně vyřčené „dej na svůj jasný pocit a jdi od toho“. Takže přesný opak toho, co jsem hledal. Pomalu bych se i dával na víru, nebo začal meditovat jen proto, abych si změnil myšlení a začal vše brát jen pozitivně. Všechno ale šlo proti mému vlastnímu přesvědčení hlásajícímu jasnou červenou.

Až jsem toho měl jednoho dne dost. Po 9 měsících vnitřního utrpení jsem se konečně odhodlal a vše ukončil. Bylo mi jasné, že jít takhle dál, mířím k silné sebedestrukci a ačkoliv jsem sebevíc myslel na druhou stranu a její štěstí, věděl jsem, že když sám nejsem šťastný, ani ji bych neudělal šťastnou.

I když jsou rozchody rozhodně nepříjemné a kdo si tím neprošel, nepozná (sám jsem neměl ponětí, jak moc bolestivé to bude), neskutečně se mi ulevilo. Od té chvíle jsem začal nabírat novou energii, svět se mi opět otevřel a já věděl, že se zase můžu naplno věnovat svým zálibám, projektům a těšit se z toho, co bude, aniž bych se do čehokoliv musel nutit. Celá tato zkušenost mi dala mnoho. Hlavně uvědomění, že vztahy se snadno idealizují, ale o to horší je pak realita samotná. A já momentálně žádný vztah nechci. Nejsem připraven se vázat a už vůbec ne zakládat rodinu, ať už jsem si předtím myslel cokoliv. Možná ani nedokážu milovat tak, jak by bylo třeba.

Jestli mě teď budou někteří považovat za zvláštní případ – budiž. Ono je totiž těžké jít proti tomu, co společnost považuje za normu. Nicméně pro příklad, mám třeba jednu známou, která nikdy žádný vztah neměla a vlastně ho ani vůbec nechce. Sama jednou řekla: „Žít s někým? V jednom domě? Vždyť já bych toho chlapa zabila!“. A to není ani ošklivá, ani hloupá, ani jinak orientovaná. Naopak. Zkrátka si žije vlastním životem, věnuje se svým koníčkům, má kolem sebe všechny potřebné nejbližší a sebevědomí jí rozhodně nechybí. Je pro mě velkým vzorem, protože sama a bez vlivu společnosti chápe, že vztah není náplní života pro každého člověka.

Samozřejmě tím nic neříkám definitivně. V současné chvíli jsem doslova znechucený a potřebuju nějakou dobu na regeneraci. Ale kdo ví, co mi ještě život přichystá. Není mi už 15, ale naděje na „tu pravou“ umírá poslední. A když přece umře... tak co? Dokážu být jen sám se sebou, vídat se s přáteli, s rodinou a věnovat se svým vlastním záležitostem bez pocitů úzkosti, či prázdnoty, jako tomu bylo vždy předtím. Můžu mít dobrý život i tak. A ne, že ne. O tom si rozhoduju přece jen sám. Nebo bych měl žít životy ostatních a jít sám proti sobě?

Pro mě celé toto dlouhé období znamenalo hodně, ať už to bylo sebevíc nepříjemné. Udělal jsem si v hlavě pro jednou zase jasno, zjistil sám o sobě spousty nových věcí a nyní je čas se hnout dál. A nějaké randění a zakládání rodiny si prozatím nechám maximálně tak do her typu Stardew Valley. Na chvíli se ztratit do fiktivního světa a pak zase hurá zpět do reality!

Je Země placatá?

Že by mě někdy napadlo něco na první pohled tak absurdního, bych sám neřekl do zhruba konce února (2018). Tehdy jsem se z již neznámého důvodu dopracoval k teorii placaté Země. Do té chvíle jsem žil s jasnou a světem šířenou představou, že žijeme na velké (leč deformované) kouli a jsme součástí jednoho obrovského celku skýtajícího ostatní planety, hvězdy, galaxie, atp. Pak jsem si ale začal číst mnohé články, dostal se i k zajímavým videím a má důvěra zejména v NASA a další nadnárodní společnosti znatelně pohasla.

Dočetl jsem se třeba o Slunci a Měsíci, z nichž oba dle teorie placaté země krouží jen pár tisíc kilometrů nad povrchem. Dalo by se nad tím mávnout rukou, kdyby se zrovna Slunce opravdu dle této teorie nechovalo – neměnilo během dne svou velikost (vzhledem k vzdálenosti by k tomu docházet nemělo) a defakto se tím pádem nepohybovalo někde spíš nad povrchem, než aby Země samotná okolo něj obíhala.

Další, co by samo mohlo mluvit o tom, že jde o jedno velké spiknutí, je třeba odraz něčeho, co vypadá jako potapěč, v přilbě astronauta v exteriéru vesmírné stanice. K tomu se vážou i další drobnosti, jako „bubliny“, které se ale dají omluvit prostým poletujícím smítkem. Nebo fakt, že Muskovo auto vyslané do vesmíru nepodléhá vakuu – tedy vysokým teplotám, tlaku, ničemu. A i když jsou jeho pneumatiky (zřejmě) vypuštěné, pořád nejde na rozum, proč to s ním i tak nic nedělá.

A mohl bych takto pokračovat – od možnosti, že Měsíc samotný je jen hologram, nebo že okraje „zeměplacky“ tvoří ledová zeď, přísně střežená, aby nikdo nezjistil pravdu. Kromě toho, že i jeden vědec žijící za polárním kruhem přiznal, že nic, jako polární den a noc neexistuje.

Samozřejmě každý, kdo si není ochoten připustit, že věci mohou být trochu jinak, se tomu všemu možná tak zasměje, dodá svých pár teorií založených na fyzice a dál bude žít s jasnou myšlenkou, že Země je kulatá. Já se ovšem otevřel všem možnostem. Ano, je možné, že Země je opravdu kulatá a hvězdy, ba i celé galaxie, existují, namísto pouhých světélek na nebeské klenbě. Ale taky bych úplně nevylučoval, že je pravda zcela jinde a i když věda mluví jasně, Země bez zakřivení a ve tvaru placky by překopala vše, co se dosud považovalo za jasné a nevyvratitelné.

Bohužel, ačkoliv neodmítám ani jednu z teorií a zůstávám někde uprostřed (kdy stále zjišťuju víc), se setkávám hlavně s negativními ohlasy. Už jen v řadách svých kamarádů, kteří se řadí přesně k těm, kteří zkrátka věří jen tomu, čemu chtějí a jakmile s nimi započnu debatu na toto téma, bez zamyšlení a pozastavení až horlivě vyvrací všechny myšlenky a div mě nestaví na hranici. A nebo se o tom vůbec nechtějí bavit, i když někdy jde o jedince, kteří jinak rádi rozebírají i těžce absurdní vesmírné teorie. Až mi to dává další otázky – že by šlo opravdu o tak velkou konspiraci, které já, jakožto člověk cítící se v každém případě hodně odlišně a z jiného světa, musím čelit?

Na druhou stranu, přívrženci teorie placaté Země taktéž nejsou jako já. Povětšinou jde o lidi věřící a čerpající z Bible. Dobrá, v Bibli se píše o nebeské klenbě, jejím vzniku, fungování a bez zaváhání celou teorii placaté Země podporuje. Ale lidé, jenž Bibli takto citují, působí až fanaticky a i když jsou mi o něco příjemnější, než ti, co si žijí ve své bublině pravdy, stále jsem nenarazil na člověka, co by bez zásahu víry byl ochoten teoretizovat a přitom zůstávat nohama pevně na zemi.

Závěrem – ať je člověk nestranný sebevíc ohledně této teorie, setká se ve světě spíš s nepřijetím. Nejde mi na rozum, proč je tomu tak, ale asi se musím smířit, že lidé jsou holt už takoví. A dokud mi na dveře nezaklepou mužíčci v černém, aby mě na základě mé „hříšné mysli“ odvedli, budu o placaté Zemi zjišťovat víc.

Pokud jsem vás jakkoliv navnadil, koukněte třeba na toto video, které mnoho teorií sumíruje ve 12 minutách. Případně se podívejte na oficiální české stránky věnované problematice placaté země.

Dělám pro AMzone!

Spíš takové chlubení, potažmo teasing, že se mi splnilo takové menší přání – dostal jsem se do týmu AMzone! Tedy, díky kamarádovi Roudymu, který se rozhodl začít svůj internetový pořad o historii Japonska. A jelikož já už odmala střihám videa, zvolil si mě jako vrchního střihače. Sice se tedy neangažuju v ničem, co by mě obsahově uchvacovalo (nejsem fanouškem jakékoliv historie, zejména té Japonské – lehčí paradox), ale dělám, co mě baví a navíc pod záštitou stále se víc rozrůstajícího týmu.

V minulosti jsem zvažoval, že se přihlásím na psaní recenzí, či tak, ale s mou produkcí recenzí zejména anime to v poslední době kleslo téměř k nule a tak jsem věděl, že bych svému slibu nedostál. A nyní jsem měl šanci, které jsem se ihned chytil a i když jde tedy v současné chvíli jen o jedinou epizodu, cítím, že to bude ještě hodně velké.

Koho tedy zajímá historie Japonska, nechť si klikne na banner níže!

V každém případě toto není jediný projekt, ve kterém se ohledně AMzone chystám angažovat. Zatím to chci zachovat jako takové překvapení, ale už teď se pracuje na něčem ještě větším a (nerad to říkám) pro širší publikum zajímavějším. A „vydupal“ jsem si i vlastní hlas! Takže se rozhodně máte v tomto roce na co těšit.

Neveselý návrat k Yume Nikki

Už když ohlásili „remake“ této kultovní indie RPG hry od tajemné(ho) Kikiyamy, byl jsem naprosto nadšený a natěšený. Přece jen, Yume Nikki patří mezi moje vůbec nejoblíbenější bizarní projekty, i jsem na to natáčel vlastní let's play minisérii. Hra jako taková je bizarní v pravém slova smyslu a ne každému sedne. Jde víceméně jen o prozkoumávání občas až morbidních snových světů za účelem nalezení celkem 24 efektů (resp. jevů), z nichž každý funguje trochu jinak a někdy je třeba získat efekty pro získání dalších efektů. Někdo by řekl nuda, já říkám zábava už jen z důvodu, že se okolo této hry točí mnoho a mnoho (nepotvrzených) teorií.

23. únor konečně nastal a tak i vydání onoho již zmíněného „remaku“. Nejhorší je, když na tento den člověku zrovna vyjde 12-hodinová ranní směna a tak mu nezbývá, než jen hru na Steamu koupit přes mobil a čekat na večer. Čas mi v práci ubíhal úmorně pomalu a sotva jsem mohl, vystřelil jsem směr domov. Tam jsem ze sebe doslova strhal oblečení (jelikož my, lidé čistí a hygieničtí, se po příchodu domů převlékáme do domácího), zasedl k počítači a pomalu se klepajíc natěšením konečně na Steamu klikl na tlačítko „hrát“.

A už po pár minutách jsem strnul. Znáte ten pocit, kdy něco očekáváte a pak se uděje něco, co vám vezme dech ve špatném slova smyslu? Tak přesně to se stalo mně. Když hra vyrukovala s víceméně až plošinovkovým nádechem, absolutně odlišným stylem hraní a lineárním pojetím „děje“, skoro jsem měl chuť celou hru vypnout a nechat si ihned vrátit peníze. Takové znechucení jsem již dlouho nezažil. Nakonec jsem to přemohl a do hry se pustil, ale stejně. Naivně jsem očekával důstojné zpracování kultu a to, co mě tady čekalo, mi sebralo vítr z plachet.

O to hůř, že se na hře podílí onen původní autor, takže mi stále v hlavě figuruje myšlenka, že je to jeho nápad a holt se tentokrát ubral cestou, jakou se možná chystal ubrat i ve své původní verzi hry. Ale zklamání je tu pořád, ačkoliv musím respektovat, že studio chtělo vyhovět širšímu publiku a to by se mu s doslovným remakem asi nepodařilo. Nicméně mi tento případ připomíná mé podobné znechucení z manga adaptace (která byla nicméně aspoň maličko věrná předloze).

Hurá na Advík! Zima...

Už co jsem si procházel osobní krizí (opravdu si ">o tom nechcete přečíst?), jsem dal na návrh kamaráda Honzy a zakoupil si prvně lístek na tuto zimní variantu Advíku. V roce 2015 už jeden ročník proběhl, ale jako součást jiné akce a tentokrát se úplně osamostatnil. Nic moc jsem od toho nečekal, přece jen, byl to dopředu jasný opravdu komorní Advík.

O této akci jsem se lehce rozepsal ve vlastním článku, takže zde to zhruba shrnu. Nakonec to bylo docela fajn. Navštívili jsme poměrně dost přednášek a zažili i vtipnou situaci v maid kavárně, kde jsem nechal výběr maidky na Honzovi a to znamenalo, že ona „liščí maidka“ byl crossplay. Já věděl, proč bych zvolil tu civilní, ale aspoň byla nějaká sranda. A týpek byl příjemný, tak si nestěžuju.

Spíš jsem tu zaznamenal, o jak moc jsem zasociálněl. Ani jsem nebyl schopen jít sám na akci a raději poseděl chvilku v pustém parčíku při čekání na příjezd Honzy. O nic lépe jsem nedopadl v situacích, kdy jsem se teoreticky mohl zapojit do menších diskuzních kroužků, ale neměl jsem vůbec nápad co říct, či jak se vlastně zapojit. Takže jsem se stáhl do ústraní a z něj pouze nenápadně naslouchal.

Tím si nějak nestěžuju. Takový holt jsem a jestli se mám šanci ještě změnit, je ve hvězdách. Když to každopádně srovnám se žvanilem Honzou, který je doslova lidumil a když může, mluví a mluví bez zábran, je to zajímavý kontrast a opravdu nechápu, jak to dělá. Je svým způsobem šťastný člověk, žijící podobnou filozofií ohledně vztahů mnohem déle, než já (na rozdíl ode mě si nemusel projít žádným očistcem, aby mu to došlo). Navíc je to jediný člověk z mého okruhu přátel schopen taktéž doslova vymetat cony. Ačkoliv on je ještě začátečník, zatímco já už takový ten veterán s páskou přes oko, nohama na stole a pomyslným doutníkem (pozn. neredakce – nekouřím), který jen nemá co dělat, tak ve vší anonymitě a pasivitě objíždí con za conem.

Zároveň jsem dostal šanci se povrtat v něčím počítači, respektive jsem dostal za úkol trochu vylepšit Honzův stroj. To, co mi přivezl, by se dalo přirovnat k takové střední úrovni zastaralosti. Je to jako tunit Fabii, ale pro mě další výzva, jak někomu pomoct k lepšímu výkonu. Tedy, výkonu počítače.

V každém případě mu to dlužím už jen proto, že jsem mu nedávno jen těsně před konáním odřekl jinou akci, která se zaměřovala čistě na japonskou kulturu a já si pozdě uvědomil, že se mi tam vůbec nechce, protože pro mě téma nebylo vůbec atraktivní. Bylo to ode mě nesolidní a doteď mě štve, že jsem tentokrát mluvil dřív, než myslel. Naštěstí mu to pomohlo zažít něco zcela jiného a potkat i velmi důležitého člověka. Takže všechno zlé k něčemu dobré.

Epilog

Zřejmě se do tohoto dílu mé čistě blogerské tvorby nic nevejde, čili bych to prozatím uzavřel. Tímto jsem se vrátil k svému starému stylu blogování, kde jsem dokonce jeden čas psal měsíc po měsíci a to po dobu skoro dvou let. Nicméně tady bych chtěl psát spíš jen v případě, že bude o čem psát, abych potom nemusel vařit z vody, či se pro mě tyto zápisky nestaly jen nucenou rutinou.

Takže zase příště, znova! A teď běžte dělat něco užitečnějšího. Já se mezitím musím jít pomalu připravovat, protože mě příští měsíc čeká dlouhá, pánská jízda!