Z deníčku blogotvůrce #04 - (A)sociální měsíc

Než začnu: Ženskou postavu z titulního obrázku pod názvem „Úzkost“ jsem si vypůjčil od fantastického kreslíře Ilyi Kuvshinova. Určitě sledujte jeho tvorbu, případně jej i podpořte!

Kterak se ze mě stal asociál

Když už mi měsíc květen vyšel jakožto jeden z mých nejvíce sociálně orientovaných měsíců od začátku roku, rád bych se vrátil zpátky do minulosti a k důvodu, proč se ze mě stal dnes velký asociál. Tolikrát jsem to tu už zmiňoval, ale vždy to znělo spíš jako póza, než skutečný problém. A tak chci dokázat, že na rozdíl od mnoha ostatnich u mě nejde jen o jakousi snahu být odlišným…

Neříkám, že jsem někdy byl úplně normální. Už v dětství jsem byl nazýván geniálním dítětem - to proto, že jsem se naučil číst a psát ještě dlouho před základní školní docházkou a moje slovní zásoba a myšlenkové pochody neodpovídaly mému věku. Rád jsem tvořil a před lidmi, co jsem neznal, si byl vždy trochu nejistý a pomalu se otevíral skoro každému. Ani tak mi ale nečinilo problém si nalézat mnohé dětské přátele.

Na základní škole se sice našli ti, kteří mě úplně nebrali a občas mi naservírovali ne moc příjemné chvilky. Ona hyperaktivita a porucha soustředění, která mi zůstává dodnes, není ideální kombinace do kolektivu. Ale našel jsem si tam přes všechno zlé svou partu, která tolerovala mou komplikovanou osobnost a i když jsem na ně občas býval až nesnesitelný a panovačný, neodradilo je to od toho, aby mě dále považovali za kamaráda. Každý rok jsem takhle pořádal velkolepé narozeninové oslavy a dny si neuměl představit bez trávení času s mým tehdejším nejlepším kamarádem. Vlastně pokaždé jsem preferoval lítání někde venku a dělání blbostí, než vysedávání doma o samotě. Ačkoliv i tu jsem uměl vždy využít.

Po konci základní školy se ale věci začaly měnit. Na střední to sice vypadalo, že jsem si našel dobrou partu a začlenil se do kolektivu, kdyby se z oněch lidí nakonec nevyklubala banda znuděných idiotů. Počínaje lehkými rýpy, konče psychickým týráním. Poslouchat neustále, jak je člověk k ničemu, jak je hnusný, nemožný, atd., se těžko přechází v případě, že není úplně nad věcí a je ochoten připustit si možnost „Co když je to, co říkají, pravda?“. Mezitím se mi rozpadla i parta ze základky, která mě jaksi nezvala na jejich setkání poté, což mě osobně dost zasáhlo. Já je zval na oslavy, vždy jsem si na každého vzpomněl a tahal jej ven a pak mě takhle vypekli? Tohle přátelé nedělají, ačkoliv stále jim byli nesrovnatelně blíž, než již zmíněná nepovedená parta ze střední.

Stále jsem rád komunikoval aspoň přes internet a neměl nejmenší potíž se bavit o čemkoliv bez obav. Ale taktéž jsem se pomalu začal strašně uzavírat do sebe. Čím víc jsem trávil času doma jen za počítačem, tím víc jsem přestával mít potřebu kohokoliv. Byl jsem svého času velmi závislý na rodině a vůbec i blízkých kamarádech. Občas jsem tudíž byl až otravný. Ale teď se to lámalo. Jakýkoliv zásah rodiny do mého soukromí mě začal spíš štvát, utvořil jsem si své zásady a rutiny, které mi bylo nepříjemné porušovat.

Naštěstí jsem v tom nebyl sám a našel si třeba na dlouhé roky jednoho jediného kamaráda, kterému jsem také jako jedinému mohl říct vše. Postupem času se k němu přidala i celá parta, později fungující jako skupina AGoA. To mě doslova zachránilo od osudu být absolutně bez jakékoliv party a tedy být jen jednotlivcem hledajícím své místo. Kdyby se tato parta o pár let později nerozpadla…

Tady mi začínaly těžké problémy s komunikací. To, co jsem řekl nebo napsal přirozeně a se vší zapáleností, se změnilo v pochyby, zda bych to vůbec měl říkat a zda tím druhého akorát neobtěžuju. Začal jsem si dávat příliš pozor a extrémně se sledovat. Tam se také rozvinula moje nemalá sociální fóbie. Už jsem nevyšel z baráku bez toho, aniž bych necítil úzkost, že mě každý jistě soudí, resp. ihned odsuzuje. Protože divně vypadám, divně mluvím… no, zkrátka že to, co tvrdili škodní na školách, je vlastně pravda. A že jsem takový odpad společnosti, který by se neměl o nic snažit, protože na to nemá. Nepomohly tomu ani posměšky ze strany rodiny - resp. někoho, kdo se stal její součástí a koho má pro svou povahu z ní rád jen málokdo.

Na druhou stranu mi celkově začali lidi vadit, štvát mě už jen tím, že třeba popotahují (vraždil bych), nebo mi způsobují ponorku, protože neumí poznat, že by bylo třeba trochu osobního prostoru. Okolí se pro mě tak někdy mění ve zvěřinec - občas prase, občas vůl, ale také se najdou pořádně velké krávy. A to nemluvím o sviních, z nichž některé jsou i transsexuálního rázu. I když nic nedávám najevo a snažím se vycházet i s největšími idioty planety, že mi někdo vadí a nemůžu ho vystát tu bude vždy. Jen zřídka se cítím na společnost lidí okolo a preferuju samotu, kde jedině mohu mít naprosto čistou mysl.

Takovéto myšlenky přetrvávají dodnes. A to samé se dá říct o zmíněných problémech. Jen jsem na rozdíl od lidí, co mívají stejné problémy, nezvolil cestu psychologů, antidepresiv, či tu nejradikálnější - tedy bungee jumping bez lana. Rozhodl jsem se nad to povznést a protože se ve mně kdesi v hloubi ukrývá velmi veselý člověk v kombinaci s naprostým magorem, co nejvíc tyto stránky dávat najevo. Dnes mi tak nečiní problém se mezi bližšími lidmi trochu víc otevřít a posílat je k zemi třeba dvojsmyslnou fatalitou. A to jsem se ještě před pár lety hroutil z toho, kam jsem se to dostal a že nevím, co dál.

Začal jsem brát život takový, jaký je - jen s velkou nadsázkou, protože bez té bych to opravdu nebyl já. Navíc se necítím na světě sám. Mám od každého pohlaví jednu spřízněnou duši, se kterými sice poslední dobu neudržuju aktivní kontakt, ale úplně mi stačí vědět, že existují a jen taková drobnost mě naplňuje tím skvělým pocitem, že někdo dokáže naprosto chápat, jak se někdy cítím a jak asi smýšlím. A naopak - že i já je v tomto lehce pochopím. Ať už jeden, či druhá, z života mi nevypadnou ani násilím. Ani v poté, co jsem se o to v minulosti pokusil a to třeba víc, než jen jednou. (⌒_⌒;)

A pak je tu samozřejmě o nic vzdálenější počet těch, kteří sice nemají stejné problémy a svět je víceméně bere, ale se kterými si sednu humorem, inteligencí a nebo i společnými pohledy na svět. Těch, kteří mě označí za idiota maximálně tak v nejapné srandě (i když i to nemám rád) a jinak mě berou s každou chybou, nedokonalostí a trapností. Prostě tak, jak by ti praví přátelé měli. Jen ty lichotky se mi snáší hůře. Tak dobrý nejsem. Fakt ne! ｡(*^▽^*)ゞ

No, dobrá, to jsem se nechal unést emocemi, které by přece taková drsná, nelítostná a sarkastická osobnost neměla dávat najevo. Ale čas od času se hodí na chvíli přestat do lidí rýpat a přiznat, že bez nich by to rozhodně nebylo ono a že i když mi občas lezou na nervy, je fajn, že existují. A teď zase zpět k rýpání! A doufání, že tím opět někoho (ne)vytočím (omlouvat se, to je rána pro mé ego).

Toť by bylo k mému životnímu příběhu. Nakonec, než jen zkušenosti, mě k současnému stavu dohnal vývoj. Ne, že by to byla doslova mega evoluce, ale přišlo to samo. Hlavní je, že mi to takhle vyhovuje. Mám svůj život, svoji svobodu a svoje náplně. Občas někoho kvůli tomu opomenu - buď nemám co říct, vrhnu se do svých činností a zapomenu, nebo holt jen nemám na nějaké socializování náladu. Je celkově těžké se mi dostat pod slupku, ale kdo chce být můj kamarád, mandarinky musí žrát. (: Jinak řečeno, ať už muži, tak i ženy, mně blízké, jsou vyvoleny. A já si přestanu hrát na Pawlowskou a tuto kapitolu těmito rýmy uzavřu.

O festu po festu

První velkou sociální akcí, kterou očekávám v podobnou dobu každý rok, byl Animefest 2018. Pro mě už sedmý ročník v řadě. Akorát jsem si zavzpomínal, jak jsem na svůj první Animefest dorazil ještě za svých teenagerských let a teď už tam pomalu mezi těmi mladými působím jako důchodce. Ještě, že na to úplně tak nevypadám…

Dva dny před odjezdem jsem se potýkal s pocity, jakoby na mě něco lezlo, což by bylo vskutku nepříjemné, protože celé dlouhé měsíce ani rýmička, ale před Animefestem najednou taková podpásovka? Naštěstí z toho nic nebylo a já se mohl na akci psychicky připravovat. Vždy se snažím netěšit se a vyžívat se v tom, jak moc se obávám všeho. Takový trochu psychický masochismus, ale i obrácená psychologie. Stávalo se mi totiž na minulých ročnících, že jsem zůstával bezprizorní, nebo že mě někdo stihl naštvat a tím mi pokazit vlastně celý con. Ale přesto jsem se těšil a doufal v co nejlepší průběh.

Na Animefest jsem jinak sepsal až deníčkovský report, takže to tu nebudu rozebírat nějak moc podrobně. Dění mi znepříjemnily leda žaludeční obtíže spojené s konzumací Many. Myslel jsem, jak bude super přežívat jen na této alternativní výživě, ale spletl jsem se. V sobotu jsem si užil lítání na záchod a to samé v neděli. Takže se Mana minula účinkem a akorát ze mě udělala ještě větší zombii, než jsem byl po taktéž povedeném spaní.

Což o to, měl jsem luxusní přespání u kamaráda Syzrana, takže o pohodlí nebyla nouze. Ale první noc jsem takřka nezahmouřil ani oko a druhou mi těch zhruba 5 hodin spánku rozhodně pro dohnání deficitu nestačilo. Takže opět jsem zápasil s únavou a měl občas co dělat. A i teď, co to píšu, se cítím značně nedospalý.

Navzdory tomu jsem se udržel v dobré náladě, která v pátek přerostla až v hyperaktivitu. Nepopsatelný pocit, kdy je člověk veselý, šílený a schopný věcí, kterých se jinak spíš zdráhá. A to jinak nepiju, ani neberu drogy. Druhý den pak nevěřím, jak skvěle jsem se cítil. No, se sobotou tento stav opadl, ale i tak to bylo super uvolnění.

Když toto shrnutí obohatím o něco, co jsem v reportu neuvedl, tak třeba o situaci, kdy nás Syzran nakládal do auta, aby nás odvezl. Rozhodl se nám před odjezdem ukázat plynovku, co má schovanou v autě. Jenže mu jaksi zarezla, tak vystrčil ruku z auta a začal jen tak bez nábojů mačkat spoušť. A samozřejmě, kolemjdoucí na něj koukali jako na blázna. A to je, prosím, typicky laděný zážitek s tímto týpkem. Minule málem přejel svého kamaráda, když se tak trošku kočkovali. A to nemluvím o slavné prohnuté značce poblíž svého bydliště, kterou svým autem kdysi zvěčnil. Ale nebojte… Ve skutečnosti i já jsem větší psychopat, než on. A to je co říct.

Animefest se mi letos zdál velmi dobrý. Nebo rovnou použiju slovo „skvělý“. Potkal jsem všechny své známé, užil si něco z programu a i když mě naštvalo hlavní, zmatečně podané téma, nebylo to nic, čím bych si kazil radost. Mohu s klidným svědomím hodit tento ročník za hlavu a těšit se za rok na další. A nebo už za pár týdnů na jiné, tentokrát čistě pražské cony.

Sólo na Sola

Od začátku roku se snažím vykopat se aspoň jednou za filmovou sezónu do kina a rozšířit si tak své kinematografické obzory. A i když mě zrovna sólovka z univerza Hvězdných válek se Solem v hlavní roli nějak nelákala, donutil jsem se jednoho znaveného odpoledního podvečera k nástupu do kinosálu. Než se ale vyjádřím k filmu jako takovému, pojďme se poohlédnout zpětně na to, jak jsem vlastně k fandomu Hvězdných válek přišel.

Jako malý jsem samozřejmě slýchal o Hvězdných válkách a můj první film byl paradoxně i ten poslední – tedy 6. epizoda, tehdy ještě s kultovním názvem přeloženým jako „Návrat Jediho“. Celkově jsem tématu ještě nerozuměl, o čemž hovořil fakt, že jakmile se na začátku filmu ukázal Darth Vader, jen jsem si pro sebe řekl „Tohle asi bude Jedi“. K větší mánii mě přivedla až hra adaptující první film, později i první Jedi Knight a nesmím zapomínat ani na Jedi Knight 2, který považuju stále za hru z univerza s vůbec nejlepším soubojovým systémem (užitým i v ještě novějším Jedi Academy).

Ono žít v době, kdy měl internet ještě málokdo, znamená vystačit si s tím, co je. K dalším filmům jsem se dostával postupně, kdy je zrovna dávali a kdy jsem se měl možnost dívat na televizi. Mezitím jsem propadl mánii, aniž bych věděl něco více. Jako u všeho – nějaký příběh mě moc nezajímal. Zajímaly mě světelné meče a styl, jakým byl celý svět Star Wars prezentován. A tak došlo i na to, že jsem si vymyslel vlastní fiktivní pokračování.

V mnou vymyšlené epizodě 7 figuroval jeden z posledních Jedi (jménem Rage), který měl ještě další dva sourozence – jednoho stále příliš mladého (Raye), kromě něj ovšem i sestru, jež učil umění boje se světelnými meči (a jejíž jméno si už nevybavím). Ale na konci byl zabit maskovaným padouchem, který měl už od začátku za cíl ukončit zabitím Rage vládu Jediů. A tento záporák byl posléze zabit z pomsty onou sestrou. A 8. epizoda zase vyprávěla o dvojici kamarádů, z nichž jeden byl právě již dospívající Ray. Sestra z předešlé epizody se ztratila neznámo kde a cílem Raye ji bylo najít.

A ne, nic z toho jsem si nevymyslel teď – všechno jsem dal dohromady v těch 13, 14 letech, které mi tehdy byly. A ano, co jsem kdy vymyslel, si do detailu vybavuju dodnes. Proto jsem maličko šokován, jak moc jsem se některými tématy trefil – ať už to je námět Posledního z Jediů, nebo hrdiny ztraceného neznámo kde. A to už nemluvím o náhodě jména hrdiny Ray a Rey z nejnovější oficiální trilogie.

Navzdory všemu jsem o tématu, příběhu a vůbec všemu okolo věděl jen pramálo. Politika v prvních dílech (resp. dílech novější prequelové trilogie) mě nebavila a zbytek jsem si jen těžko spojoval dohromady. Až minulého roku (2017) jsem se konečně dostal ke kompletnímu zhlédnutí všech dílů pěkně chronologicky a až tam pochopil, o jak skvělou sérii jde. Jasně – ne každý film se mi úplně líbil a osobně mám nejradši ten čtvrtý (nebo první, chcete-li brát v potaz jen rok vydání). Ale jinak se nic moc nezměnilo – světelné meče mi pořád přijdou děsně stylové.

A teď už navážu na současnost (2018), kdy jsem nastoupil do kinosálu, abych se nezaujatě podíval na nejnovější výtvor. A také druhý výtvor vracející se v čase a pojednávající o vedlejším příběhu. Už v půlce filmu jsem věděl, že tohle rozhodně přešlap nebyl. Příběh Hana Sola, ačkoliv člověk o osudu této postavy a i dalších známých věděl, byl vtipný, napínavý a plný až překvapivých zvratů. Líbilo se mi, jak fungovala chemie mezi Hanem a Kirou, ale samozřejmě i mezi Hanem a Chewbaccou (jejich seznámení stálo sakra za to!). A i když tenhle film v podstatě být vůbec nemusel, z kina jsem odcházel s naprosto příjemným filmovým zážitkem. Po ne moc potěšujícím osmém díle minulého roku to bylo takové příjemné pohlazení v mezičase. Nyní už vyhlížím devátou epizodu a jen doufám, že se kvalitativně přiblíží alespoň tomu sedmému.

Tedy, samozřejmě nebude chybět mé lamentování nad tím, jak dokážou být návštěvníci kinosálu otravní. Nicméně tady to nebude tak drsné, jako v případě Tichého místa, navštíveného dříve. Tam jsem měl to „štěstí“ sedět před dvěma neostyšnými Ruskami, které neustále něco komentovaly a k tomu hlasitě chroupaly popcorn. A kdo zná, Tiché místo je pro takový binec ten nejméně vhodný film. Spíš, než na film, jsem se soustředil na své zuření a chuť těm dvěma (raději nijak nepojmenovaným bytostem) vyrazit popcorn z ruky a prázdnou krabici jim narvat na hlavu. Ono, kdyby na ně vyskočilo to, co vyskakovalo na každého v onom filmu, když udělal sebemenší hluk, vůbec by mi to nevadilo – naopak bych té potvoře fandil.

Podobná situace na Solovi naštěstí nenastala, ale měl jsem jiné štěstí – přímo přede mnou seděl týpek, co měl asi tak 3 metry a tudíž mu hlava čouhala vysoko nad sedačku. A co víc – ještě měl nagelovaný účes, takže k jeho výšce se přičetlo postavené číro. Člověk si vybere krásné místo uprostřed sálu a pak má štěstí na takovéhle existence. Naštěstí, týpek pak „zalehl“ a mně do obrazu zasahovalo jen pár vlasů – lepší, než drátem do oka. Ale stejně... Já mám vždycky opěradlo sedačky skoro nad hlavou, zatímco tihle týpci defakto pod zadkem. Nedá se nic dělat, i přes svou slušně průměrnou výšku jsem občas v tomto světě taky takovým trpaslíkem.

O srazu po srazu

Vzpomínám si, jak jsem posledních 7 let každého podzimu propadal velké nostalgii. Nostalgii týkající se mé staré party přátel, která se z naprosto hloupých důvodů jednoho právě podzimního večera rozpadla a s tím pomřela i řada pravidelně se konajících srazů. Všichni jsme sice zůstali v kontaktu a pár z nás se dál scházelo, ale už to nebyla ta celistvá parta, kterou jsme tvořili a ke které si každý z nás utvořil silné pouto.

Nejednou mě napadlo, že to přece není možné a že by nebylo od věci zkusit znova dát věcem šanci. Přece jen – ve zlém jsme se všichni nerozešli. Spíš to bylo o prioritách a zvolení svých vlastních životních cest. Nebyl jsem navíc jediný, kdo vzpomínal – každý svým způsobem vzpomínal. Ale sám jsem se bál cokoliv navrhnout, abych neskončil akorát s razantním odmítnutím, či hůř, kompletní ignorací. Nicméně jednoho dne, jedna z kořenových členek naší party – Luci – společně s Torenem, který taky na staré AGoA partě víceméně vyrůstal, dali návrh k tomu, abychom se sešli a prostě víc neřešili nějaká VKV. A kupodivu, lidi se k tomuto návrhu přihlásili, dokonce se dohodlo i datum a nakonec zbývalo opravdu jen počkat na 26. května, kdy se mělo setkání uskutečnit. Již ne na Klenovce, nicméně jen v rámci jednoho dne – ale i tak. Oficiální 7. AgoA sraz byl v pohybu!

A onen slavný den nadešel. Sám jsem tomu nevěřil a tak nějak se plácal ve všech možných pochybách. Co jsem ten den vstával, zmocnily se mě docela silné nervy způsobující ne moc příjemný fenomén bolavého břicha, ale musel jsem to překonat a jen doufat, že nervy pominou, jakmile všechny uvidím. Přece jen – 7 let je 7 let. Dojel jsem na Hlavní nádraží s 15-minutovým předstihem a začal se shánět po ostatních. Zase došlo k typické „agoácké“ domluvě, kdy se řeklo, kde se sejdeme, ale navrhla se takto místa 3. Jakmile jsem se ozval na společný chat, nasadil mi Joxer brouka do hlavy, když řekl, že to celé byla sranda a že jsem si snad nemyslel, že se nějaký sraz koná. Ono jasně, na jednu stranu možná jasná sranda, na druhou... myšlenka srazu po 7 letech byla fakt tak absurdní, že jsem nevěděl, jestli fakt nečekám na Hlaváku jako blbec maximálně tak na Godota.

Nicméně Godot přišel, respektive Sedl, který přišel jako první (po mně) a záhy se objevil i vtipálek Joxer (a jeho zlomený malíček v sádře) spolu se Stainem. A za chvíli dorazil i Sýr. S tím, že ostatní asi ani nevědí, kam mají přijít čekat, jsme popošli a čekali, jak se situace bude vyvíjet. Po chvíli nás překvapila holčičí skvadra – Luci a Quilava. A po další chvíli se k nim přidala z druhé strany i Rocket Vulpix. Prý nastala trapná chvíle, kdy jsme stáli a koukali na sebe. Pro mě to ale byla chvíle, kdy jsem si uvědomil, že tohle je nejspíš opravdu realita. Nakonec jsme se nesešli všichni, jak jsme plánovali. Zejména SDL nedojel a tak moje opravdu skrytá narážka a teasing v minulém měsíčním zápisku „s Mírou“ nedošla své skutečnosti. Ale nedalo se nic dělat. Alespoň Raijin a Toren nás po chvíli zahlédli a tedy v tomto zajímavém kompletu jsme se vydali vstříc žižkovskému dobrodružství!

Když jsme takhle vycházeli vydlážděný krpál, slunce do nás pálilo a z nejednoho lilo jako z konve, bylo jasné, že občasná improvizace založená na potřebách některých členů znamená i velkou fyzickou oběť. V Riegerových sadech jsem doposavaď snad nikdá nebyl. A zrovna se tu konaly nějaké větší sociální akce. Nejprve jsme to zakempili na takovém rozlehlém posezení, kde jsme se prvotně rozkoukali a každý řekl, co se v jeho profesním, či studijním životě změnilo. Kdo by řekl, že tu po těch letech budeme mít vymahače, grafičku, mistry zastavárny, nebo třeba jeřábníka? Každý ušel velký kus cesty a splnil si svůj sen, či jen našel pohodlné místo s pěkným výdělkem. Poté došlo na poměřování klobás, cestám k bankomatu, na (opravdu hororový) záchod, nebo na pokus o hraní jakési podivné karetní hry, jež jsem se neúčastnil, protože tenhle typ her zkrátka nemusím. Nicméně to už jsme se zase zvedali a mířili si to o dům (či spíš o strom) dál.

Respektive do samotných sadů na trávník, kde se pokračovalo v rozjímání, hraní oné hry, či naprosto náhodných diskuzích. V té chvíli mi bylo opravdu dobře. Vzduchem vládla pohoda bez rozporů, ostychů, či jakýchkoliv jiných negativních vlivů. Dokonce jsme byli obdařeni i reklamní hořčicí zdarma, kde jsem si dělal srandu, že ji snad budeme jen tak bez rohlíků cucat, kdyby Sýr skutečně svou hořčici takto nespotřeboval. Zkrátka bylo vidět, že 7 let, nebo víc, mezi námi všemi se nic nezměnilo. Naopak – spíš ta pauza v tuto chvíli utužila vše, co jsme předtím budovali a i bořili. Tedy, až do doby, než se žezla chopil Max (nebo Sky_Max, abych mu udělal trošku jméno i tu) a pomalu by nás rozdělil – kdy by jedna skupinka šla na něco veganského a druhá zůstala o klobásách a jiných gastronomických neřestech. „Tak to teda ne!“ protestovali jsme a naše protesty nás zavedly na další menší „road trip“ tentokrát až na hlavní třídu k Ugovi. Odteď už vím, kam mohou všichni ti vegani jít.

Poté jsme se šli posadit zpět na trávník, kde si Max udělal reklamu nejen na svou veganskou kuchařku. Tedy, jakmile začal cosi o semínkách, věděl jsem, že pořádná flákota je pořádná flákota a té se nic nevyrovná. Joxe zase chytal záchvat smíchu, když popisoval nedalekého afro-američana jako otroka jisté rodiny. Ono se ohledně této rasy probíralo víc témat, některá vyžadující aktivní čichání, ale to už raději nebudu rozvádět, abych nepoškodil ničí jméno. Jox navíc objevil kouzlo Instagramu – asi takhle jsem se tvářil, když jsem poprvé vstoupil na Facebook a divil se, kdo všechno tam je. Okamžitě si vybudoval svou fanouškovskou základnu - prostě tenhle člověk nemá o popularitu nouzi. Toren nám zase nechtěl prozradit, jaké má v Praze naplánované kšefty a jediné, co z něj vypadlo, tak prý jakýsi pán s kravatou.

V každém případě nás brzy Luci s Quil opustily. Náš skromnější zbytek se po chvíli také zvedl a že jdeme ještě někam na jídlo. Jo, to bychom nesměli jít zpět na Hlavák a z Hlaváku pak zase ven a motat se brzy okolo Václaváku. Ono, když si začnou někteří vymýšlet, co přesně by si dali a že tenhle a tamta nejí maso a kdesi cosi, je poněkud těžké nalézt vhodnou provozovnu. Ale když se chce, tak to jde. Museli jsme až do podchodu, ale co na tom sejde?

Všechno uteklo strašně rychle, byl tu večer a my se již pomalu loučili a rozpadali. A z celé původně 11-členné skupinky jsme zbyli už jen 3. Já se rozhodl Staina s Joxem ještě postupně vykopat na vlaky, protože jsem jinak neměl kam spěchat a vždy jsem s každým až do posledního dechu. A tím celý srázek končil. Společensky unavený, ulepený, o žízni a hladu, ale cítící se naprosto skvěle, jsem mířil domů. A jen pevně doufal, že srpen, na který se předběžně naplánoval další, tentokrát víc osobní, grilovací sraz, nakonec bude stejnou realitou, jakou byl i tento již minulý.

Tedy, pokud se nevzbudím a nezjistím, že to byl celé jeden velký sen, který se mi ale tím pádem splnil. AGoA se jakožto parta lidí dala oficiálně zase dohromady! Sice jsme postrádali pár členů, ale ti se k nám mohou připojit třeba už příště. Nedokážu slovy vyjádřit, jak skvělé věci se jen za těch pár chvil udály. Je to zkrátka super! Snad už tento podzim nebudu propadat nostalgii opředené smutkem, ale nadějí. A nebo realitou s dalším regulérnějším srazem? No, nebudu předbíhat...

Jelikož jsem se chopil dokumentace, ze srazu je spousta fotek, ovšem sám musím chránit svou identitu a není fér cenzurovat jen sám sebe. Proto jsem se rozhodl cenzurovat nás všechny! Tudíž pro nezasvěcené nemůže být jasné, který z oněch vysmátých ksichtíků jsem vlastně já. Defakto všichni jsme Ryuuhei!

Páteční Detroit

Ne, nejedná se o povídání o jakémsi pátečním fotbalovém zápase, kde by figuroval tým z Detroitu. Kdo poctivě čte mé zápisky, tak ví, že fotbal nesnáším. Naopak bych se chtěl zaměřit na trochu futurističtější verzi Detroitu - té, ve které androidi nabývají vědomí. Tedy na očekávanou hru Detroit: Become Human.

Hru jsem si rozhodl předobjednat, protože zkrátka na tituly, kde mohu rozhodovat o tom, co se stane, mám velkou slabost. Dozatím mi v podobném duchu vyhovoval třeba Dishonored. Sice jsem musel následovat příběh, ale o tom, kdo umře, či neumře, jsem si mohl rozhodnout sám. A jelikož jsem velký pacifista a opravdu nerad beru i jen ten život virtuální postavy bez většího důvodu, přímo mě těší, když mohu maximálně tak utvořit hordy spáčů a celou hru takto projít nenásilně bez jediného zabití - i když mě to stojí x opakování.

Dřív jsem takový herní pacifista nebyl - zbožňoval jsem Carmageddon, v GTA jsem drtil chodce jako nic a v Postalu 2 se vyžíval v porcování lidských těl. Ale najednou se to zlomilo - jako bych nabyl nějakého svědomí a tyhle věci mě přestaly těšit a naopak jsem si začal pokládat otázku - proč zabíjet? Taktéž mi začalo vadit, jak mě hry nutily k tomu, čím mám být, co mám dělat, a tak podobně. A tak jsem se po dlouhých letech dostal k hrám, kde jsem si mohl o všem rozhodnout. A že jich moc není. Aspoň ne takových, kde by volby měly skutečný dopad.

A tak jsem byl prezentací Detroitu nesmírně nadšen. Protože tohle bylo přesně to, co jsem hledal - že nebudu rozhodovat jen o životě či smrti, ale o osudu celé fiktivní budoucnosti. Ale nevěřil jsem, že to bude opravdu tolik imerzivní a že budu mít skutečně hromadu možností, jak s osudy postav naložit.

Byl pátek před srazem, o kterém jsem psal v minulém odstavci, ale já se namísto psychické přípravy rozhodl po převzetí zásilky od kurýra zasednout a vrhnout se rovnou do hry! Vyšel mi zrovna volný den, času dost, ideální doba pro rozehrání, či nejlépe dohrání. Seznámil jsem se s androidími protagonisty - Connorem vypomáhajícím v policejních vyšetřováních, Karou - služkou v rozviklané rodině a nakonec Markusem, sloužícím starému umělci, který ho bere jako vlastního syna. Už od začátku mě nejvíc zajímala příběhová linie Kary, jelikož pojednávala o domácím násilí a ne zrovna pěkným následkům. U vyšetřování v případě Connora mě občas štvala ta nutnost prozkoumávat okolí a hledat stopy i v těch nejtitěrnějších detailech. A Markus byl o hraní si na hrdinu a spasitele.

V každém případě jsem se snažil ve své první hře dělat rozhodnutí tak, aby k újmě přišlo co nejméně lidí. Záměrně neříkám androidů, protože mi zkrátka nepřišlo nejsprávnější brát životy, které se už obnovit nedají, namísto „životů“, u kterých stačí pouze přehrát data a jede se dál. Tohle jsem celkově u jakékoliv androidí tématiky nechápal - to braní příliš velké váhy na jejich životy. I když samozřejmě respektuju, že každá myslící bytost, živá či umělá, má právo existovat a požadovat to, na co má nárok. Volil jsem tak pacifistickou cestu a snažil se nikoho neohrožovat a zbytečně nevrhat i na androidy špatné světlo - protože přece jen, umělá inteligence myslící sama za sebe bude vždy svým způsobem děsivá.

Až do samotného konce se mi volby dařily a i když se mi podařilo Connora oddělat víckrát, než bylo třeba, příběh to měl v tomto případě každopádně vymyšlené tak, aby se mohl vrátit - i když jen se svým částečným já. Pak ale nadešlo finále, kde jsem začal sekat jedno špatné rozhodnutí za druhým a dle toho to i vypadalo. Tím se mi otevřely i diagramy, kde jsem zjistil, že opravdu nejde jen o to udělat v jednotlivých epizodách správné volby, ale třeba i pořádně prohledat okolí. Jedna nenalezená důležitá část příběhu tak znamená úplně odlišný pozdější vývoj a x možných variant, jakými se příběh může ubrat. A že i když se můžu snažit sebevíc, v některých případech bez odemknutých variant pro mě příběh skončí neméně neuspokojivě.

Hra mě tedy ohromila kromě svého vizuálního zpracování, které je na už ne tak nový hardware PS4 naprosto fascinující, i tím systémem dopadů a manipulováním s osudem. Na jednu stranu jsem s většinou svých herních rozhodnutí spokojen a měnit je nechci, na druhou je pár drobných detailů, které bych ještě chtěl napravit a pokusil nastolit uspokojivější zakončení. Ale to bude vzhledem k tomu, že musím tím pádem projít celé epizody a načít nové příběhové větve, ještě na dlouho.

Závěr

A to bude pro tento zápis vše! Bral jsem to tentokrát hodně osobně a odhalil, že bohužel nejsem bytost s dokonalou minulostí, i když bych si to sebevíc mohl přát.

Měsíc jsem měl takřka do detailu naplánovaný a teď nastává chvíle, kdy opravdu nevím, co všechno se v červnu semele. Možná něco ano, možná nic a možná se u dalšího zápisku uvidíme až víc než za měsíc. Teď už to záleží na mých životních volbách a cestách, jakými se opět uberu.