Z deníčku blogotvůrce #05 - Vyeskalované léto

Upínání na naději

A stalo se to zase. Sotva jsem se dostal do pohody a stabilního stavu mysli, najednou jsem byl schopen chodit akorát sem tam, držet se za hlavu a opakovat „To snad ne!“. Nebudu kdo ví jak konkrétní. Ale znáte ten pocit, když si o něčem sníte, i pro to děláte momentální maximum a pak se stane něco, co má tendence vám všechny vaše iluze poshazovat jako domeček z karet? Neznáte? Buďte rádi. Pro mě na malou chvíli ztratil život smysl, upadl jsem do nejhoršího možného stavu - nemohl jsem jíst, ani spát. „Proč se musí dít zrovna tohle!“ nechápal jsem. A jak to tak bývá, nejradši bych vůbec neexistoval.

Nicméně jsem začal v hlavě šrotovat. Proč bych se vlastně měl hroutit? Však ještě není pozdě! Dodal jsem si odvahu a opět se upnul k naději. Naděje je něco, k čemu se upínám celý život. A není lepší ona naděje, než kyanid? Moc dobře vím, že pro to, co člověk chce, je třeba něco udělat a možnému zdaru byť jen trochu napomoct. Že teď zním jako cvok a navíc ani nevíte, o čem to sakra mluvím? Možná se to dozvíte, jen ne hned… Tím bych odstartoval svou tříměsíční ságu v kostce, počínající hororem a taktéž jím pokračující. Mé vyeskalované léto právě začíná!

S vlkem na Jurský svět

Čekal bych, že aspoň tuto část nebudu muset označit za částečně hororovou, kdyby se do mého plánu na navštívení nového Jurského světa nepřimotal milý kamarád vlk. Dal o sobě vědět už o dopoledni. Jako by věděl, na co se chystám! Někoho takového nemůže člověk odmítnout ani, kdyby sám chtěl. Ačkoliv je s ním bolest skoro na každém kroku. Jako bych už takhle neměl na kamarády smůlu a teď jsem musel chtě nechtě trávit čas s touto nemluvnou, ale vtíravou, napuchlou zrůdností. Sorry jako, ale kdybyste si to zkusili sami, asi byste pochopili a dali mi za pravdu. Navíc jsem musel zamítnout možnost dojet na místo autobusem, protože by se vlk v tom neskutečném vedru zbláznil. Jedinou možností, jak se tam dostat, bylo tedy metro. A třičtvrtěhodinová cesta.

Sice jsem dělal zbytečnou rezervaci do poloprázdného velkého sálu a počkal si dobrých 50 minut přešlapováním po obchoďáku a přemýšlením, do čeho píchnout, ale samotný filmový zážitek stál nakonec za to. Tedy, nedal jsem za něj ani korunu, protože jsem měl dostatek bodů na své klubové kartě k tomu, aby mi to ten lístek vyplatilo. Vlk po celý film neotravoval a jediné, co by mě tak štvalo, byla trojice sedící přede mnou. Já nevím, co to mám za štěstí, ale vždycky skončím před, nebo za nějakými škodnými. Tady to byl buď sourozenecký pár, nebo nabíječ a zásuvka s taťkem po pravici. Tito tři tvorové neustále žvanili, teoretizovali, co se dál ve filmu stane a bylo jim úplně jedno, že nejsou v sále sami. Vrcholem bylo klasické chroupání popkornu s otevřenou hubou, aby je bylo jó slyšet. A taťek si dokonce v průběhu promítání zatelefonoval. Kdybych měl tři nohy, milerád bych je všechny nakopl naráz. Takhle jsem mohl akorát naštvaně skřípat podrážkou o lino, případně poklepávat nohou.

Ale k filmu... Ze začátku jsem si myslel, že mě to nepřesvědčí. Nezáživné, utahané a i když padl jasný cíl – tedy zachránit co nejvíc dinosaurů z pomalu se rozpadajícího ostrova, nevěřil jsem, že tohle bude to pravé ořechové. A ono bylo. Už od chvíle, co začaly první akční pasáže. Ty měly prostě říz, ráz a strašně dobře se na ně koukalo. Ať šlo o zběsilý úprk před lávou a dinosaury, dobře známý z traileru, tak neotřelý odběr krve T-Rexovi, nebo finální vyvrcholení v interiérech nápadně podobných těm z finále prvního dílu Jurského parku. Postavy byly tradičně super, jen se k nim přidal hláškující Franklin a paradoxně jsem nejvíc držel palce sympatické raptorce Blue. Co se týče zbytku, to byla předvídatelná, zhovadělá kaše, s naprosto primitivní premisou a jen pár okamžiky, které skutečně překvapily. Respektive jen jedním, maximálně dvěma. Určitě to nepředčilo kvalitu prvního dílu (a myslím teď toho předešlého), nicméně to byla správná jízda a dychtivě budu očekávat pokračování. Pokud bude. A musím být trochu hodný, protože kolik dinosauřích filmů ročně vychází? Nula a stejné množství vyjde i za dalších několik let. Takže je jasné, proč si filmy začínající na „Jurský“ drží stále své místo, i když to s nimi vždy bylo jako na houpačce.

Přemýšlel jsem, že bych si ještě zašel později na Ghost Stories, které jsem měl také v plánu, ale vlk se už ozýval a tak jsem se ho rozhodl ušetřit a dát mu na chvíli pohov. S docela příjemnými, leč trochu smíšenými pocity, jsem uzavřel den a jen doufal, že příště podobný program absolvuju bez vlka. I když byl v kině v pohodě, už ho nechci ani cítit!

Vyeskalovaná dovolená

Jezdit na rodinné dovolené v mém věku? Uznávám, normální to není. Ale i tak jsem se zavázal k tomu na jednu takovou zase jet a vykompenzovat fakt, že se s rodinou vídám jen párkrát do měsíce (někdy ani to ne) a každý si jinak hrabe na svém konci města. Celkem dva týdny - tušil jsem, že to pro mě bude ponorka, ale nechtěl jsem se nechat zviklat. Zabalil jsem si věci, udělal „pápá“ svému dosavadnímu životu a všem svým zálibám, a nechal se odvážet daleko na Vysočinu. Kdybych jen tušil, že až vše skončí, věci rozhodně nebudou jako dřív...

První týden byl super. Soukromá chalupa a úchvatné rozlehlé a čisté lesy. Chodil jsem na výlety, musel se rodinně socializovat a pěkně jsem se na chvíli dostal ze své závislosti na internetu. Co se mohlo pokazit? No, zatím nic. Až jsem litoval, že jsem musel odjet dřív, protože jsem měl v plánu Natsucon a na ten jsem zkrátka nemohl nedojet. Už v pátek - v den odjezdu domů - jsem cítil, že mi nálada divně klesá a tak jsem byl nakonec rád, že si aspoň trochu odpočinu. Odpočinek nehrozil. Dupnul jsem si, že chci dovézt do Pelhřimova, odkud jsem si rezervoval bus a že v žádném případě nebudu připlácet, abych jel z jiného města. A karma mi to vrátila...

Dorazil jsem na podivné nástupiště poblíž železniční stanice a čekal. Měl jsem dost času a myslel, že není možné spoj minout. A co myslíte, že se stalo? Asi dvě minuty před plánovanou dobou odjezdu nějaký spoj zastavil na druhé straně. „To asi nebude ono,“ říkal jsem si a nechal ho ujet. Jenže po další čtvrt hodině čekání a vyhlížení Godota mi došlo, že to asi bylo ono. A že já debil nechal ten bus ujet. Mezitím mě minuly dva další busy, ani jeden do Prahy nejel. Začal jsem panikařit, zase jsem pocítil ten zoufalý pocit beznaděje a udělalo se mi zle. Rychle jsem hledal možnosti alternativní cesty, ale nepadalo mě nic kloudného. Vlaky jely až někdy v 10 večer a přímé busy už vůbec. Nevěděl jsem, co dělat. V peněžence sotva tisícovka, taxi nepřicházel v úvahu - pouze v případě, že bych se chtěl zbavit výplaty za jeden večer. Stopovat jsem nemohl - neměl jsem transparent, ani odvahu. Jinak řečeno, byl jsem v háji. A čas letěl. A mně bylo jasné, že asi nehrozí, že bych to na Natsucon stihl vůbec na AMV Peklo.

Jak, že to bylo dál? Vzal jsem rozum do hrsti a došel pěšky na autobusové nádraží. Odtud mi naštěstí jel spoj do Jihlavy a na něj jsem mohl navázat Flixbusem do Prahy. Pořád s časem dojezdu po desáté večerní, ale lepší, než jet až někdy v 6 ráno. Jak příhodný mi přišel i slevový kód, který jsem náhodou obdržel a jinak pro něj neměl využití. Do Jihlavy to ale jelo se zpožděním a já se bál, že nestihnu Flixbus. Jenže i Flixbus se opozdil. Takže zatímco všichni si už užívali času na Natsuconu, já trčel se západem slunce támhle daleko na Moravě. Po 15 minutách čekání si uráčil spoj přijet. Ale proč spěchat? Řidič si ještě dalších 10 minut vesele pokuřoval se svými polskými kumpány, než se teda rozhodl, že pomalu pojedeme.

V autobuse samozřejmě také nebyl klid. Vezli se kromě poláků i nějací Chorvati. A takový vyžraný chlápek z jejich skupiny si bezostyšně celou cestu nahlas telefonoval. Neustále jsem od něj navíc slyšel říkat „Ryuu“. „Odkud mě, kurňa, může znát?“ ptal jsem se sám sebe, protože jsem si cestou na mobilu pouštěl videa s anime a herní tématikou. V tu chvíli mi bylo jedno, kolik očí zezadu civí, hlavně jsem se potřeboval odreagovat. Ono „Ryuu“ samozřejmě nebylo na mě, ale stejně... jaká náhoda.

Couravý bus mě dovezl do Prahy hodně po desáté, takže jsem nestíhal skoro nic. O Nasuconu jsem nicméně psal vlastní článek, tady jsem akorát obohatil jeho deníčkovský úvod. Natsucon byl nakonec fajn, jen jsem se cítil psychicky vysátý a bez energie. Paradoxně možná o něco líp, než na Advíku posléze, ale holt jsem nesršel humorem a optimismem, jako obvykle. Korunu tomu nasadila docela zbytečná hádka s kamarádem, když jsme se neshodli na času odjezdu. Kromě toho, že i já chtěl stihnout vlak a dojet zase na Moravu. Protože nekončíme! Tohle všechno byla stále jen taková sranda. Vlak, kterým jsem jel, mě na místo dovezl až za skoro čtyři hodiny. Navíc jsem musel doplácet, protože jel jinou trasou, než můj původně rezervovaný spoj. A zase bych býval zazmatkoval a pro změnu v Jihlavě minul svůj navazující spoj. Ale nestalo se a dokonce jsem si aspoň stihl sepsat report a zabil tak jinak úmorný čas.

Cítil jsem se stále mizerně a to se se mnou táhlo dál. Nové místo dovolené mi navíc ze začátku nesedlo. Takové izolované, se sice pěkným výhledem na rybník, ale po levici s opuštěnou a skoro se rozpadající chatou. Já opuštěné budovy nemusím, zvlášť poblíž ubytování. Což mi připomíná někdejší dovolenou v Chorvatsku, kde byly hned nad hotelem rozmlácené hučky. Vždy je mi z toho až smutno a nemám z toho vůbec dobrý pocit. Takže to mému stavu rozhodně nepomohlo. Když je mi takhle, nejlepší je pro mě i na celé dny zalézt a vůbec s nikým nebýt v kontaktu. Tady to ale nešlo - měl jsem 24/7 pořád někoho okolo sebe a navíc ani na tom záchodě nebylo soukromí - dveře na něj byly pomalu jak do salonu na divokém západě a k tomu všemu byl hned vedle kuchyně, takže tam neustále někdo chodil i po příslibu typu „už tě nebudu rušit“. Chtěl jsem domů. Tohle jsem netušil, jak celý týden zvládnu. A taky, že nezvládl...

Na lodi jsem nebyl už ani nepamatuju. V rámci ubytování jsme měli jednu k dispozici a protože je moje rodina dost akční, samozřejmě došlo na nápad se na ní vydat po velké vodní hladině situované hned u chaty. Sotva jsme vypluli, začalo pršet. Ono celkově od začátku týdne nebylo ani moc teplé počasí, ale tadyto byl zákon schválnosti. V kombinaci s mou „nenáladou“ to rozhodně nebylo dobré. Ale to nejhorší nastalo, když jsem měl popadnout pádla. Já v ruce regulérní pádla nikdy neměl (nepočítám-li svá chodidla úměrná mé výšce), samozřejmě mi to nejdřív nešlo a nedokázal jsem zkoordinovat pohyby obou rukou tak, abychom se hnuli. Když jste navíc s lidmi, co mají trochu jiné myšlení, než vy a začnou do vás rýpat, jak ani neutáhnete loďku, můžete udělat dvě věci - mlčet a přejít to, nebo se naštvat. A já udělal to druhé. Nemám rád, když mě někdo peskuje a navíc mi mluví do života. Nejvíc mě vytočilo tvrzení, že strany si pletou jen ženské. „Tak jo, asi jí potom jsem,“ ukončil jsem diskuzi a snažil se, abychom byli co nejdřív zase zpátky u břehu. Nejhorší je, že v tu chvíli nebylo úniku. Nejradši bych skočil do vody a odplaval. Jenže realisticky to samozřejmě nešlo. Byl jsem uvězněn v ponorce s lidmi, co mi šli na nervy a nemohl jsem nic dělat.

Ano, možná mě tu někteří označí za rozmazlenou princezničku, která si jen stěžuje, nic nevydrží a chová se jak „drama queen“. Ale co můžu dělat, když jsem vydeptaný, nemám náladu a ostatní mě těžce provokují? Co jsem četl, příznaky deprese u mužů se projevují právě hněvem a podrážděností. Takže jsem byl maximálně jako rozmazlené princátko. Znechucen jsem pomohl vytáhnout loď na břeh a zařekl se, že na vodu už rozhodně nejdu. Mlčeti zlato, jak se říká. Ale já tentokrát nemlčel a tím jsem to pokazil víc, než jsem myslel. Vyčítám si, že jsem se choval jako idiot. Možná pak nemuselo dojít k tomu, k čemu došlo...

Zkrátka, když sami svým chováním dovedete někoho na pokraj zhroucení, má to své následky. Tenhle byl ještě mírumilovný, i když nadělal dostatečnou paseku v mé hlavě. Byl mi totiž odvyprávěn jistý příběh, který se týkal mě a mého původu. A zde jsem se dozvěděl o sobě jistou pravdu. Něco, co bych si nikdy nepřipustil. Taková menší noční můra, procitnutí a pochopení, proč jsem takový, jaký jsem a proč mám tolik problémů. Že zase dělám tajnosti? Tohle možná někdy odhalím konkrétněji. A nebo si to rozhodnu nechat pro sebe. Ale nebojte - nejsem jiné orientace. To jediné je na mě v pořádku (paradoxně). Od té chvíle jsem byl schopen jen třeštit oči a doteď se s tím nemůžu vyrovnat a pohlížím na sebe dost jinak. Můj život byl tak trochu lež - asi tak bych to řekl. A zjištění, že se někteří jen snaží ke mně chovat hezky a přitom mě vlastně celý život nesnáší, to mě asi zamrzelo nejvíc. Zvlášť, když to je v rámci rodiny. Ale budu muset pokračovat, jako nadále – úsměv a mávat! A nedát na sobě nic znát.

Jeden takový večer stačil k tomu, aby došlo i k dalším situacím, zahrnujícím náhlé zmizení (a pozdější nalezení) člena rodiny, pokračující šokujícím přiznáním nejen ohledně něj. Tak jsem valil oči znova - nejdřív kvůli sobě a teď kvůli dalším, dost vážným věcem týkajícím se druhých. A měl jsem toho vážně dost. Jak jsem na tyto dovolené měl vždy dobré vzpomínky a tak nějak nechtěl, aby tradice ustála, tato konkrétně se zapíše jako jedna z těch, která mi na ně úplně převrátila pohled. A bude to chtít zázrak, abych příští rok vůbec chtěl někam v rámci rodiny jet. Možná to byla moje poslední taková dovolená...

Po podobných událostech většinou stačí dva dny a vyšumí to. Zbytek této dovolené se nesl v mírovém stavu, pokračovalo se ve výletování a dokonce jsem se podíval na vysokou věž, kde jsem měl problém kvůli výšce se vůbec přiblížit k zábradlí. Ale díky tomu, co se událo, už nic nebylo a ani nebude jako dřív. Byl jsem tak docela rád, když se už jelo domů bez zbytečné zastávky na chalupě. Sice ty dva týdny jinak měly něco do sebe, ale odvezl jsem si z nich víc, než jsem chtěl. Vlastně to poslední jsem si přivézt vůbec nechtěl...

Jezevec na pracovišti

Myslel jsem, že s koncem července dojdu vytouženého psychického klidu, ale osud mi přichystal další zkoušku mých nervů a zamýšlení se nad tím, co dalšího je se mnou špatně.

Máme v práci kolegu – člověka věčně v lihu, ale jinak jednu z nejsnesitelnějších osobností z panoptika těch, kterým se v našem kolektivu rozhodně nedá věřit. Paradoxně si ale zrovna tento člověk dělá z ostatních srandu – tuhle nachytal jiného kolegu na to, že nebudou prémie. No a ze mě si tentokrát rozhodl taky udělat srandu.

Konkrétně mi ve vší vážnosti řekl, že k nám na pracoviště leze jezevec. Možná to zní absurdně, ale to by se nesměla jistá kolegyně zmínit o tom, že tuhle jezevce zahlédla v zeleni poblíž fabriky. Ono se to kolem našeho pracoviště hemží zvěří – lze zahlédnout srnky, zajíce, či kočky. Kdysi i lišky, které se dokonce proháněly po pracovišti. I když jsem tedy věděl, jaký je ten kolega recesista, naletěl jsem mu a uvěřil, že se kolem opravdu potlouká jezevec a občas otevřenými dveřmi vleze na pracoviště. Dodělal to tím, že mi i ukázal, jak pokládá na asfalt jídlo, které po pár minutách, co jsem se tam byl podívat, zmizelo. „Co to je jen za nenažraného zmetka?“ ptal jsem se sám sebe.

Směnový kolega to nevydržel a přišel mi po chvíli říct, že jsem se stal obětí nejapné srandy. Sice jsem to ve skrytu duše tušil, ale stejně jsem se rozhodl důvěřovat a zkrátka naletěl. Dobrá, nějak bych to přešel, kdyby mi další kolega na směně nepřímo neřekl, že jsem blbec, že mi snad není 12 a že mu tímto kazím reputaci. Beru v potaz, že je tento kolega typ blbec, který je schopen do druhých neustále šít, i když sami uznají, že se zmýlili, či udělali nějakou chybu. Ale stejně mi to evokuje otázku – jsem opravdu takový idiot, že lidem, co mi jinak neškodí, chci věřit? Panáček se každopádně zapsal na mou černou listinu - místo, kde mám ty, kteří mi nějakým způsobem ukřivdili a kterým nikdy neodpustím. Zvlášť, když jsou tací, že si sami chybu nepřiznají a nikdy se druhému neomluví.

8 let s Advíkem

Po dovolené mě čekal tvrdý nástup do práce a s ním i rozčarování ohledně neexistujícího jezevce. Jak ironické, že je člověk v práci jen pár dní a už má zase chuť se vším (a i někoho) praštit. Ani z odpočinku jsem nic pořádně neměl. Sešla se mi sice spousta věcí, které jsem chtěl udělat a kterým jsem se chtěl věnovat a využít těch pár volných dní – ale opak se stal pravdou. Namísto, abych využíval, jsem ten čas zabil akorát hraním her, či sem tam koukáním na filmy. Neříkám, že by to bylo nejhorší zabití času – takové čučení do Facebookové zdi je ošemetnější. Ale i tak. Sotva mi zase skončila práce a nastalo delší volno, už přede mnou ležela další sociální akce...

Advík byl v roce 2011 po Animefestu můj vůbec druhý con. A od té doby uplynulo celých 8 let. Ach, ano. 8 let každoročně trávených na všech možných conech, zejména na onom Advíku. Od té doby se udála spousta věcí ohledně jeho organizace – nejprve přesun z KC Zahrada do Modré školy a letos po dlouhých letech opět zase nové místo – ZŠ Klausova. Takže v něčem tento ročník byl pro mě přece jen novým. Ale jinak se to zdaleka nevyrovnalo mým prvním zážitkům...

Což o to. Tehdy jsem s anime začínal a byl doslova u vytržení, že se najde tolik fanoušků pohromadě a nenajde se nikdo, kdo by se jim vysmíval – zkrátka jsme všichni táhli za jeden provaz a byli uneseni tím samým fandomem. Tyhle chvíle jsem si užíval. Docela snadno jsem poznával i nové lidi, z nichž někteří mi dodnes zůstali, leč třeba jen jako vzdálenější přátelé. Jak ale roky plynuly, na atmosféru jsem si zvykl, lidi jsem přestal poznávat a spíš to celé začal brát jako takovou každoroční rutinu. Přijít, s někým známým se vidět, zajít na pár přednášek, posléze o tom zajímavě napsat, a takhle pořád dokola.

Letos tomu nebylo jinak. Jako otřískaný conový veterán jsem nic neočekával a ani se ničeho zvlášť nedočkal. Con jsme trávili v 3-členné partě, sem tam skočili na přednášku, sem tam na konzole, ale vše působilo velice vlažně a i když to bylo fajn, takové ty cony, z nichž jsem odjížděl se steskem a touhou po dalších podobných akcích, se už v mém případě nedějí. Nevím, čím to je. Možná holt stárnu. A nebo jsem čím dál víc zapšklejší a depresivnější. No, tohle v tom asi bude mít hodně dlouhé prsty! V každém případě, 8. ročník jsem přežil a usoudil, že toho mám teď na nějakou chvíli pokrk a tu čtvrtku roku si rád dám od podobných „ejchuchu“ pohov.

Když plány pláčou

Doufal jsem, že tohle léto bude epické a zažiju v něm spousty dobrodružství. Tedy, ano, pro moji mysl se dobrodružství našlo až až. Horší je, že se rozhodně nechystalo ustát. To jsem se chystal 26. července sledovat opěvované nejkrásnější a nejunikátnější zatmění měsíce v tomto století. Jak myslíte, že to dopadlo? V klidu si ten večer koukám na film a tu si vzpomenu - „Vždyť mělo být to zatmění!“ Rychle jsem vyběhl ven a tam už byl samozřejmě normální měsíc, jen s lehkým stínem v rohu. Podíval jsem se na čas a hodiny hlásily 0:21. V 0:16 zatmění oficiálně končilo, takže jsem se zpozdil o značnou chvíli a neviděl tak vůbec nic. Sice kamarád říkal, že bylo zataženo, ale všude se psalo o tom, jak byla obloha čistá a jak unikátní ten úkaz byl. Mám sice šanci vidět podobné zatmění v lednu příštího roku (2019), ale stejně mě to pár dní pekelně mrzelo. Světová událost století a já tradičně zapomněl i na ni. Zatracený pech!

Jedna nepříjemnost vystřídala druhou - došlo taky ke zrušení plánovaného AGoA srazu, na který jsem se dost těšil, i když jsem byl po tom všem socializování se značně vyčerpaný. Tedy, na jednu stranu mě to ani nepřekvapilo, protože měsíc předtím odpadlo původní místo konání a naši vegánci z party se necítili na pařáky v hlavním městě. Na druhou jsem do posledního dne doufal, že se nějak sejdeme, ale bohužel. Tak snad na podzim! Tam je každopádně jakákoliv vize srazu ikoničtější.

Jak jsem zastavil generálního ředitele

Srpen se pomaličku chýlil ke konci a já už neočekával, že se stane něco výjimečného. Kromě plánu jít přivítat posledního víkendu Trabanty, jsem se snažil akorát vyhnout jakékoliv další nepříjemnosti, protože jich bylo za celé léto už dost.

Měli jsme v práci zrovna týden odstávky. Vzpomněl jsem si na asi předminulý rok, kdy nás tam bylo zbytečně na směně asi 9 – všichni jsme akorát polehávali na stolech a čekali, až půjdeme domů. Letos jsem očekával něco podobného, ale hodně jsem se zmýlil. Den začal vcelku nepříjemně, když jsme měli všichni nastoupit do kanceláře a šéf už od prvních okamžiků musel silně zvyšovat hlas. Naštěstí, týkalo se to směny, která byla u odstavování a protože jsem se tomu letos vyhnul, byl jsem výjimečně z obliga. Ale i tak jsem měl chvíli pocit, že mi z té celé napjaté atmosféry povolí svěrače. Nemám rád, když se křičí, i když se to třeba netýká mě. Však věci se dají vyřešit v klidu a bez řevu – což bohužel mnoho lidí neumí.

Když řev skončil, přešlo se ke klasickému plánu na den a rozhodně nám polehávání nehrozilo – měly se plnit nádrže a zkrátka pomalu připravovat pracoviště na najíždění. V pohodě, nikdo z nás s tím neměl problém, já měl navíc už od rána dobrou náladu a tak se den jevil skoro až ideálně. Jenže v tom byl jeden háček, který jsem nezmínil – měla mezitím přijít kontrola z ředitelství, což znamená oháknout se kompletně do pracovního, nehledě na to, že bylo venku víc než 30°. Ale zase – nic tak hrozného. Tu si šéf vyžádal nějakého dobrovolníka k bráně, k čemuž jsem se až radostně přihlásil. Když jsem tam doběhl, viděl jsem, co je za problém. Přijel kamion, který dovezl zásobu soli, ale v cestě mu zavazelo zaparkované auto.

Měl jsem tam tedy počkat na policejní hlídku a až přijde, dát vědět. A mezitím odhánět auta, která by se tam pokusila zaparkovat a tím ještě víc zablokovala cestu. Čekám a cítím se důležitě, když tu vidím přijíždět bílé auto. „No, jen pojeď!“ říkal jsem si a postavil jsem se akčně doprostřed silnice. Poté jsem napřáhl ruku ve stylu Gandalfa a nechtěl jej pustit dál. Jenže v tu chvíli z našeho areálu vyjížděla auta, takže jsem musel to bílé nechat projet dál. A co se to hned poté nedozvím? V tom bílém autě, které jsem stavěl, seděl náš generální ředitel...

Na pracovišti z toho měli srandu. Taky, jak jinak? Ona to byla neskutečně ironická situace. Člověk se snaží zastat důležitou činnost a nakonec tím udělá pomalu víc škody, než užitku. Zbytek dne už tak akční nebyl. Jen takovéto „dělání, že děláme“ a neustálé vykukování zpoza dveří, jako kdybychom sledovali divou zvěř na safari. Konec dobrý, všechno dobré.

Návrat žlutého cirkusu

Jak už jsem psal v předešlé kapitole - konec léta mi nakonec nezůstal prázdný a já si naplánoval jít na akci věnovanou návratu jistých nadšenců, kteří s trabanty objíždí postupně celý svět. Fanouškem jsem se stal až letos na jaře, kdy jsem se rozhodl podívat na jejich 12-dílný seriál o cestě napříč Jižní Amerikou. Dokument mě naprosto uchvátil a od prvního až do posledního dílu jsem se ho nemohl nabažit. Vlastně jej považuju za nejlepší dokumentární seriál vůbec. Předtím jsem sice viděl první výpravu po Hedvábné stezce, či napříč Austrálií až do Asie, ale až teď jsem poznal, jak super záležitost to je. Byl jsem tedy připraven tuto partičku a i jejich žlutá vozidla vidět prvně naživo.

Samozřejmě, měl jsem nejdřív pochyby, jestli vůbec psychicky zvládnu jít sám na podobnou akci a netušil, jak to tam bude probíhat. Ale nehodlal jsem kvůli hloupým obávám zahodit něco, na co jsem se tolik těšil. Ten den, co se měla akce konat, jsem nemohl dospat. Zdály se mi hrůzné sny, ve kterých jsem jejich příjezd zmeškal. Již okolo 12 dopoledne jsem byl na nohou a bedlivě sledoval polohu, kterou od slovenských hranic sdíleli. Rychle jsem do sebe kopl kus žvance a byl pomalu připraven vyrazit vstříc budově České televize, na jejímž pozemku se vše mělo konat.

Na místo jsem dorážel se značnou časovou rezervou. A netrefit se nešlo - kromě všudypřítomných žlutých balonků uvázaných na lampách, byl směr vyznačen i křídou na chodnících. Tady jsem poznal, že úzkost není třeba. Postavil jsem se důležitě poblíž vjezdu, kde jsem měl skvělou příležitost udělat dobré fotky, a jen čekal. Čím víc se blížil příjezd, tím víc napjatý a nervózní jsem byl. V posledních deseti minutách se do té doby prázdná cesta začala plnit lidmi a já jen házel vražednými pohledy po jedincích, co si začali stoupat s foťáky do mého revíru a měli mi jasně za lubem zavazet v záběru.

A to už přijížděla samotná žlutá kavalerie s Danem v čele. Lidi začali vyřvávat a fotit jak šílení, kdy i já pomalu lezl trabantům pod kola, jen abych měl co nejlepší záběr. Dav se poté urychleně přemístil na trávník, kde to už byla řádná tlačenice a nechyběly ani lokty. Já se ovšem rozhodl prorvat co nejvíc dopředu, protože drzost je jedinou možností, jak docílit co nejlepších záběrů.

To už nás zdravil Dan, který se posléze spolu s Markem, dokonce i Radkem a ostatními z party přesunul na pódium. Opravdu obdivuju, že většině z nich nescházela energie ani po těch 4 měsících strávených ve žluté ponorce. Když došlo na písničku, nejdřív jsem trochu protáčel oči, protože z dokumentů vím, že to jsou takové splácaniny všeho možného. Ale tady předvedli přímo profesionální hudební vystoupení a vůbec bych se nebál tuto skladbu prohlásit za oficiální hymnu jejich dobrodružství.

Zbytek dne byl už spíš ve volném stylu. Mohli jsme si trabanty prohlédnout ze všech stran i úhlů. Já sebral odvahu a abych neodešel z prázdnou, nechal jsem se u jednoho vyfotit. Normálně takto akční nejsem a pak hořce lituju, ale tady mi ústa najednou spustila sama a nebála se oslovit náhodného člověka s prosbou o fotku. Jsem tedy spokojen. Akorát jsem si neudělal selfie s každým z hlavní party. Ale to vzhledem k tomu, že se mi kamsi zatoulala selfie tyč, není taková tragédie a holt třeba příště. Akce to byla skvělá. Viděl jsem své „hrdiny“ naživo (nejen ty plechové) a zjistil, že samotářství mi nijak nebrání si něco takového užít. Bylo to defakto jako na conu. A rozhodně jsem tam nebyl sám, jako takový „potulný fotograf“, tak jsem si nepřipadal tolik divně.

Člověk by si řekl, že v tak skvělý den, co by se ještě mohlo stát? A stalo se. Jak jsem si tak postával na trávníku, najednou jsem ucítil na noze bolest. Ta byla čím dál větší, tak jsem se ohlédl a už viděl toho žlutého pachatele. Ne, nekousl mě trabant, ale píchla mě pěkně vypasená vosa. Protože hmyz nezabíjím, snažil jsem se ji setřást, ale už bylo stejně pozdě. Místo vpichu se zalilo krví a pekelně to bolelo. Jenže jsem se to rozhodl ignorovat. Protože „svět patří těm, co se nepodělají“. A den jsem si užíval dál.

Druhý den jsem pojal taky jako každý jiný. Tedy, v mém případě padl plán navštívit opět kino a dát si takový pěkný večerní filmový maraton. Což o to, druhá Mamma Mia! byla kapitolou sama o sobě a pozdější Slender Man mě taky zvlášť nezvedl ze sedadla. Už od půlky dne mi ale začalo místo, kde mě píchla vosa, natékat. Do večera jsem tam měl flek velký jak pěst a další noci jsem se pořádně nevyspal, jak to začalo svědit. Když se vám pak na jedné noze udělá druhé koleno, už to opravdu není sranda. Bylo mi z toho až trochu nevolno. Celý den jsem spíš proležel, inkriminované místo chladil a doufal, že to brzy splaskne a já budu mít od této šlamastiky pokoj. To se mi holt ten konec léta vyvedl!

Léto za mnou, hurá!

Noha se v tento okamžik stále zotavuje a postižená část zmodrala natolik, že aspiruju na cosplayera Šmoulů. Navíc mě na sklonku měsíce v práci čekaly vlastní průšvihy, což byl takový hřebíček do rakve mého už tak vyeskalovaného léta. Ale pro mě tímto dnem končí. Resp. stále zbývá oficiálních 20 dní, nicméně to je taková fixace ze školních let. Já mám podzim už v září.

Musím říct, že se na podzim dost těším. Je to moje nejoblíbenější roční období. Sice bývá hlavně po říjnu už řádná zima, ale vše se zbarvuje do žluta až oranžova, listy opadávají a atmosféra na mě dýchá neskutečně pozitivně. No, nebudu předbíhat, ale snad mi tuto každoroční pohodu nenaruší nic zásadního.

Co vás čeká příště? Uvažuju, protože v září zřejmě nebudu mít moc o čem psát, že dám dohromady speciální článek sahající rok zpátky a odhalující dost zajímavý zážitek. Něco jsem už naťukl ve svém prvním zápisku z února, ale rány se zahojily a pokud se nerozmyslím, mohl bych to víc rozepsat a vydat jeden z nejvíc osobních článků za poslední roky. Tak uvidíme!

Teď jdu ale pomalu chystat rozjetí velkého projektu, o kterém jsem se zmiňoval v některém z předešlých zápisů blogotvůrce. A taktéž pokračovat v péči o středověký hřbitov. Co, že to má znamenat? Počkejte si na článek!