Akicon 2022 aneb věk není jen číslo

Aneb jak mě před Akiconem málem skolila nečekaná nemoc, existence mého spánku se téměř zcela vytratila, zažil jsem extrémní maraton přednášek, či mi celá zkušenost dost změnila pohled na mé dosavadní návštěvy conů. To byl letošní ročník a toto je můj tradičně nabušený report plný zpětné vazby, ale i řádného bizárku pramenícího z mé hyperaktivní mysli.

Pro usnadnění orientace po mém, spíše na zážitky bohatém článku, přikládám legendu, která slouží hlavně pro přednášející a jiné organizátory dychtící především po zpětné vazbě bez nutnosti se prodírat irelevantními informacemi. Jinak máte mé samozřejmé požehnání přečíst vše, co má kreativní mysl za víkendový pobyt na Akiconu vyplodila. 🙂

Přidávám i odkaz na report Jeoffreyho, s nímž jsem tam trávil sobotu: https://www.csfd.cz/uzivatel/503990-jeoffrey/denicek/

Záznam tematického streamu Anime Cirkusu, kde byl Honza hostem: https://www.youtube.com/watch?v=6JtU600VuSw

 

Pátek

Sobota

Neděle

O panu žaludku a jahodových gatích

Bývá už takovým pravidlem, že se u mě před Akiconem uděje něco nekalého např. na poli zdravotního stavu. A letošek nebyl výjimkou. Celé měsíce předtím jsem byl v pohodě, když tu se mi náhle týden před konáním akce udělalo zle. Díkybohu covid test vyloučil, ale přidala se celkem nepříjemná bolest žaludku, jakou jsem nemohl ignorovat. Po celém večeru stráveném na pohotovosti, kde jsem prošel řadou vyšetření a kde mi byla na rozloučenou do zadku zavedena injekce s jakýmsi účinným, ale značně nepříjemným uklidňovákem, jsem byl kulhajíc poslán domů se zánětem žaludku a doporučením čajování a lehčí diety. Holt můj ne zrovna ideální životní styl si prvně vybral svou daň. Už předtím jsem měl ale jasno, že pokud nepůjde o covid, dorazím na Akicon, i kdyby trakaře padaly a země se rozskočila. A v případě ne zase tak akutního stavu se naštěstí nekonal ani déšť onoho dřevěného dopravního prostředku, ani fraktura zemského povrchu.

Páteční den nadešel, já se přes stále neideální zdravotní podmínky násilím hodil do operativního stavu, pečlivě si narovnal své dlouhé kadeře, a chvíli po třetí odpolední vyrážel na starý známý Chodov. Nečekaně mi během cesty psal kamarád Syzran, že s Verčou čekají v přilehlém obchodním centru a jen o pár minut později se podělil, že ho stihla polít jahodovým džusem a proměnit ho tedy i v dočasného váguse. Kdybych tohle tušil, netrávil bych hodinu v koupelně sebezkulturněním, ale dorazil, jak mě postel vyplivla. Přece jen jsme už od Animefestu v roce 2016 neudělali žádný společný cosplay a jít za dva bezdomovce by bylo jak originální, tak samozřejmě i riskantní, že nás namísto pásky na ruce budou čekat policejní klepeta a vzrušující noc na záchytce. Již jsem podupával nohou jak králík v říji a nemohl se dočkat, až metro jedoucí po lince C dorazí do svého zářného cíle, abych se královsky pobavil nad cizím neštěstím. Popravdě jsem měl jiná, mnohem zábavnější očekávání. Když jsem se vymotal z centra a zahlédl starou známou dvojici, dozvěděl jsem se, že nic není tak horké a že onen džus zasáhl pouze část nohavice, navíc z vnitřní strany. Až na pár zbytkových jahod a Syzranovo lamentování žádná hrůza. Zlomyslná radost, že z jinak veselého kamaráda bude mokrým rozkrokem rázem rádoby pomočený kamarád, jemuž budu předhazovat nemístné vtipy o absenci plín, vzala za své. A vynahradit si to smíchem, že se mu nedávno podařilo slítnout ze schodů? Spíš se mi ulevilo, že to zase nebyl úraz způsobený třeba pádem auta na jednu z končetin.

Sám na Akiconu

Šťastně shledáni jsme si to konečně zamířili směrem ke KC Zahrada, tradičnímu místu konání Akiconu, bez něhož by tento con, alespoň za mě, rozhodně nemohl existovat. Nebo spíš si to bez něj nedokážu představit. Divnolidi ve všemožných možných i nemožných kostýmech rozprostřených všude po sídlišti střídala střídmá fronta mířící za brány známého zařízení. Zde jsme si chvíli postáli, zasmáli se nad Verčiným mobilem, který si každou chvíli házel reklamu do otevřené aplikace s PDF dokumentem vstupenky, a již zaplouvali do magických, samootvíracích dveří, za nimiž se skrývaly všechny ty divy i podivy celé akce. Odbavení bylo rychlé a bezbolestné. QR kód prošel skenem jiného zařízení v pohodě, jen nás mírně vykolejila změna ve formě klasických pásek namísto stylových, trojúhelníkových visaček. Neříkám, pásky vypadají pěkně, mají i hezký, neonový design ve fialové barvě, což je mimochodem má oblíbená, ale stejně to byl takový úkrok od toho, na co jsme byli celá ta léta zvyklí. (Pozn.: Byl to můj osmý ročník.)

Verča i Syzran mě následně opustili, aby stihli „ček-aut“ v nedalekém penzionu, kde se tentokrát rozhodli hlavy složit. Prý se cítili na spaní v tělocvičně už moc staří a chtěli si dopřát trochu pochopitelného komfortu, namísto tvrdé země a skučících, podnapilých slečen pochybného věku. Horší v ten okamžik bylo, že jsem byl rázem sám mezi hromadou mně nepovědomých lidí. Pro takového jezevce jako já, co ze svého brlohu vylézá párkrát ročně a jednou z toho právě na Akicon, to znamenalo příchod rozpačitých pocitů následovaných úprkem do horního patra a sledováním stále se množících nových návštěvníků. Vydržel jsem tam až do začátku zahájení, jež se tentokrát nekonalo v atriu, ale ve velkém sále, čímž se také částečně vytratilo kouzlo tradice minulých ročníků. Čekání se protáhlo na další půlhodinu, kterou organizaci rozhodně nevyčítám, naopak ji plně respektuji. Měl jsem alespoň čas se trochu rozkoukat a hlavně zjistit, že se v hlavním sále nesmí pít a logicky ani jíst. Bit na tom byl člověk, co si donesl otevřenou plechovku limonády, jíž musel jít zkonzumovat ven před sál. Říkám si, že mě jindy škodná váhavost tentokrát zachránila, jelikož má žíznivá ruka už chvíli ladně sjížděla po kapse mikiny, kde se ukrýval můj macatý, natlakovaný energiťák, jehož mi předtím předal Syzran, což se stalo takovou naší tradicí z dob prvních setkání.

Nečekal bych, že se stihne udít něco, co mě skoro zvedne ze židle. Až agresivním tempem se ke mně totiž blížil člověk, jehož jsem nejprve sledoval jen periferním viděním, ale po otočení jsem zaznamenal, že jde o Honzu, se nímž jsem se neviděl reálně víc než rok. Stihli jsme probrat změny, co se v Honzově životě udály a shodli se i na předběžném potěšení ze zítřka, který měl poctít příjezd a společnost Jeoffreyho. Než jsme stihli zaplout do jiných témat a já mezitím očima objet ladné křivky letošního loga podkresleného krásnými siluetami Prahy, už nastal čas zahájení. Akiko nás všechny stihla přivítat a pobavit bizarní příhodou z vyzvedávání letošních akiconích triček, nebo termínem „použití školníka“ uvedeném na faktuře za zapůjčenou tělocvičnu určenou pro přespání návštěvníků. Hrozně se mi také líbí, jak Akicon téměř vždy tematicky cílí na starší návštěvníky a letošek se echt vytáhl tématem „už jsme na to moc staří“. Samo mi dávno není dvacet, jsem v podstatě takový conový veterán a mnohdy si kladu právě otázku, na co všechno jsem z otaku fenoménu už takzvaně „starý“. Následovalo téměř bleskové vyhlášení webových soutěží, kde se vystřídala řada talentovaných amatérských umělců a jejich nápaditých děl. Šlo prostě o fajnové zahájení akce, které v žádném ohledu nezklamalo a zároveň nenarušilo běh stále se zaplňujícího atria. Oboustranná výhra!

Monumentální večer

Hřeb večera zaujala následná beseda s Marií Machytkovou, autorkou knihy Sama v Tokiu, o níž jsem jako zarytý nečtenář dosud neslyšel, ale zajímalo mě, co nového se o Tokiu, či obecně Japonsku dozvím. Abych pravdu řekl, za pouhou hodinu jsem zjistil věci, jaké mi žádná přednáška nedala za celých deset let, co podobné cony navštěvuju. Nejvíc mě zaujalo povídání o stravě v Japonsku, která údajně působí až zázračným účinkem na lidské tělo. Jestli jste četli první odstavec mého článku, mohli jste se dopídit, že mé momentální žaludeční obtíže pramení i z dlouhodobého problému se zažíváním. A po tom, co jsem si vyslechl, jsem si téměř stoprocentně jistý, že by mě lehká a hlavně zdravá strava v Japonsku na tuty vyléčila. I Meon, který se vší grácií zastal roli moderátora a kladl respondentce zajímavé otázky, musel souhlasit, že on sám přes nulovou dietu a velkou konzumaci sladkého za pobyt v Japonsku stihl zdravě shodit na váze a udržet se ve vitálním stavu bez nutnosti se k tomu všemu potit někde ve fitku. Informací padlo samozřejmě víc, i co se týče povahy Japonců, fungování japonských samoobsluh, studia japonštiny zde na Karlově univerzitě a obecně jazyka jako takového a problematiky okolo. Jsem besedou doslova nadšen, zase mám o to větší chuť se do této své vysněné země zanedlouho konečně podívat a zažít všechna pro i zanedbatelná proti na vlastní kůži. Mít po ruce hotovost, klidně si na místě jeden výtisk knihy koupím a autorku podpořím, leč bych se odvážil tvrdit, že by to byla zároveň jedna z mála knih, jaké bych měl tu motivaci dát vůbec šanci. Prý je psaná takovým osobitým stylem, jaký člověka chytne a jen tak nepustí. Nebál bych si to ověřit.

Nadšení linoucí se nejen z prostředí mé momentální sociální bubliny, se přeneslo i na zbytek večera, který jsme trávili stáním v prvním patře atria klábosením o všech slastech a strastech života. O svatbě Syzrana a Verči, o jejich bizarních cestách po Švýcarsku, o naší sdílené demotivaci jít na vysokou školu a preferenci tradičnější práce, či o práci obecně a o tom, jak směny a nepravidelnost člověka rozhodí. Bohužel ani mně se tohle přímo tematicky nevyhlo navzdory mé přítomnosti na Akiconu. Byl jsem totiž nucen místo brzy opustit a naklusat do práce na noční, která mi vyšla zrovna na tento víkend. Ale pořád lepší, než jít na ranní a tím se obrat o většinu dne jako třeba na minulém Advíku. Zbytek noci jsem tedy s poklidem trávil na pracovišti o čaji a kopci ovesné kaše, vyhlížejíc další den. První den Akiconu navzdory mému dřívějšímu odchodu dopadl na jedničku. Pozitivita, jakou jsem jen za těch pár hodin nasál, mě dokonce až vyléčila z jinak nedobrých pocitů ze stále haprujícího žaludku. Už jsem se těšil na sobotu, kterou jsem se pro změnu chystal zažít ve stylu „zlaté trojice“ s Honzou a Jeoffreym (a občasným cameem SyzVerči, samozřejmě). Jen jsem doufal, že mi absence spánku nezhatí plány si celý den náležitě užít…

Krabička s obrázkem kamionu

Abych jel na Akicon ještě za tmy, to se mi dosud nestalo. Mí parťáci si zkrátka usmysleli, že bude dobrý nápad se sejít už o osmé ranní. Nezbývalo mi, než dorazit domů z práce, přečísnout a dorovnat rozhozenou máňu, otočit se na podpatku a za mlhy a osvětlení lamp si to zase trádovat na metro. Překvapivé je, že jsem nepociťoval žádnou únavu, už od páté mi lezly oči z důlků a nemohl jsem se dočkat příjezdu na místo. I přesto mě ale neopouštěly myšlenky, co když se to náhodou zlomí a já budu rázem pociťovat starou známou krizi s padáním hlavy a pokusem o neusnutí uprostřed i sebevíc zajímavé přednášky. A napadlo mě přitom něco geniálního. Proč bych do sebe ládoval nepraktické energiťáky, když si můžu sehnat takovou tu plechovou krabičku s potiskem kamionu plnou výborných bonbónů, jež by podle všeho měly sloužit tedy především řidičům, aby si během jízdy za volantem nedali nečekaného šlofíka? Úplně se mi vrátily ty vzpomínky z dětství, kdy jsem tyto bonbóny zbožňoval, aniž bych znal jejich pravý účel. Mise byla jasná – během své návštěvy obchoďáku se je pokusit najít! Na Chodově jsem tedy strávil notnou chvíli pobíháním po regálech hypermarketu a hledáním těchto zázračných pilulek. A světě div se, já je našel! Sice ne s obrázkem kamionu, nýbrž vytuněného sporťáku, ale o to líp!

Rychle a zběsile jsem nadšen svým úspěchem mířil ke KC Zahrada. Musím podotknout, že se měsíce intenzivního otužování vyplatily. Šel jsem i v poměrně chladném, mlhavém ranním počasí jen v tenké mikině a naprosto mi to tak vyhovovalo. Můj už tak daleko dosahující rypák zůstával teplý, neměnil se ve zmrzlou mrkev a já rozhodně nedorážel na místo v nezáměrném cosplayi sněhuláka. Jenže se začaly kupit první zanedbatelné problémy. Prvním byla stále zavřená Zahrada, před níž už netrpělivě stepovalo dalších asi šest lidí a někteří se do něj dokonce zkoušeli všemi možnými způsoby dobýt. (Týpka, co jako frajer přeskočil bránu, bych nejradši hned přehodil zpátky.) Druhou věcí oplývala zjevná absence přítomnosti jak Honzy, tak i Jeoffreyho, která by vzhledem k mému příchodu o třičtvrtě na sedm nebyla nikterak znepokojující, pokud by nepřetáhla následujících dvacet minut. Jsem poměrně dochvilný člověk a když se něco domluví, beru to absolutně vážně, tak mě i napadlo, jestli se setkání bez mého vědomí náhodou neodložilo. Přepadla mě přitom nevysvětlitelná ukrutná chuť na croissant, tudíž jsem se rozhodl dát vědět Honzovi, aby se mi případně ozval, a zamířil si to do obchodu za rohem. A co myslíte? Na chlapy jsem narazil tam, přímo u oddělení, do něhož jsem si taky čirou náhodou šel pro chutnou snídani. Již v plném obsazení naší skromné skupinky jsme se přímo vřítili do již otevřených bran centra a zedy tepla a sucha naší oblíbené, žluto modré budovy. Hodinu před plánovanou první přednáškou dne jsme strávili u kulatého stolu ládováním se sendviči a klábosením o všem možném.

Co jsem nezažil a co zažít nemusel

Od přednášky Fandy s názvem Už jsme dost starý vzpomínat na starý časy jsem neměl vůbec žádná očekávání. Nakonec se ovšem vtipně a svižně zaobírala tím, jak se anime fandom u nás v Česku vyvíjel. Od prvních záchvěvů ve formě zmínek slov jako je „anime“ či „otaku“ v článcích různých časopisů, přes prvotní komunity tvořící jen několik málo nadšenců čerpajících ze vzájemného sdílení anime epizod pořízených skrz univerzitní internet, až po postupnou distribuci mangy v knihkupectvích a seriálech na zejména německých kanálech typu RTL. Já se osobně k otaku fandomu dostal až někdy po roce 2006, takže mě všechna ta honba za postupně se tříštícími střípky toho všeho úplně minula. Kabelovku jsme doma neměli, internet jsem zažil jen krátce jako ohavně předražené vytáčené připojení, a vůbec jsem se ve své době věnoval úplně jiným věcem. Ale bylo fajn se dozvědět, jak se vlastně vyvíjelo všechno, co se dnes stává absolutním standardem, a jak vše vzešlo z malé komunity fanoušků, které nebýt, zřejmě bychom teď všichni neseděli v jednom sále a na všechno nevzpomínali. Jestli je to dobře, či špatně, to je už na posouzení každého. Osobně jsem byl přednáškou velice mile překvapen.

Rovnováha věcí si žádá po úspěchu i nějaký ten protiklad. A tím se stala přednáška Věda vs Anime od dua vystupujícího pod Vědátorem. Téma skýtá mnohé, o to víc mě zklamalo, jakým způsobem ho chlapi uchopili. Za celou hodinu se stihly probrat pouze dvě problematiky. První týkající se mecha robotů, které se ukázaly být v podstatě velice nepraktickou technologií, jakou v současné realitě víc než dostatečně nahrazují třeba tanky nebo vrtulníky. Pokusy o různé exoskelety a další rádoby vychytávky jsou stále v plenkách a nepoužitelné. Druhou oblastí byly robotické protézy nahrazující jednotlivé orgány, či kompletně celá lidská těla po vzoru třeba Majorky z GitS. Padla zde spousta zajímavých myšlenek založených na současných teoriích a vědě. Ale kromě zbytečně protahovaného povídání o uvedených dvou věcech, díky němuž se nedostalo na potenciální další, mi přišlo, že pokulhávali co se týče znalostí zdrojových anime titulů. Třeba u Evangelionu jsem jen s hrůzou očekával, jestli vůbec uvedou, že nejde o klasický mech, ale biomech. Dvojice podle mě nebyla úplně zainvestovaná do otaku fandomu a bylo to znát.

Honza Malý nebo Velký?

Po dvou přednáškách následovala pauza, jíž jsme se rozhodli strávit především venku před budovou. Počasí vyšlo přímo ideálně, noční déšť se překlenul přes mlhu až k současnému slunečnu a tak intenzivnímu teplu, že jsem se alespoň já mohl lehce obnažit a ponechat svůj trup jen pod tíhou trika s krátkým rukávem. Zde jsme notnou chvíli probírali především nová, ale i stará anime, kdy se do diskuze přidal i pohodový týpek z řad Honzy, který se už chvilku snažil najít nějaké to okno v diskuzi a nakonec se i úspěšně zapojit. Musím říct, že mi těch víc než 10 let v anime fandomu dalo hodně. Byť jsem třeba nikdy neviděl celého Naruta, Fairy Tail, a ani jednu epizodu Black Clover, pořád jsem věděl, o čem je řeč a necítil se tedy jako kdyby do mě najel generický náklaďák a pomohl mi do ještě víc generického isekai světa, kde bych se stal třeba lopatou. I když, tou vlastně jsem už i v tomto světě. Čas rychle utekl a po letmém obhlédnutí stánků jsme zamířili do malého sálu. Tedy, já s Jeoffreym, jen Honza šel sebejistě do toho velkého. „Honzo, malej!“ volal po něm hned Jeoffrey. Znělo to přitom spíš, jako kdyby mu změnil příjmení. Trvalo, než se otočil a vzpomněl si, že to vskutku byl původní plán, akorát se v tu chvíli kolečko polámalo. Sotva jsme došli do sálu a pohodlně se usadili, zjistili jsme, že bude ještě další půlhodinu větrání a my se tak časově sekli. Rychlou otočku zpátky ven na čerstvý vzduch následovalo Honzovo netaktní prohlášení, jaké zařízení se chystá navštívit a co na něm hodlá vykonávat za velkou činnost. Zde si tedy vysloužil opravnou přezdívku „Honza Velký“.

Ale u „Malého“ ještě zůstaneme, protože nás právě v onom sále po řádné větrací pauze čekala přednáška od Myšáka a JRdaBosse o jejich cestě na Okinawu. Otráveně jsem si povzdechl, že to bude jistě nuda a že mě nějaká tropická Okinawa z Japonska zajímá vůbec nejméně. Velice bych těmto sympatickým pánům křivdil. Jednalo se o originálně pojatý cestopis, v němž figurovala hlavně jejich vášeň k pivu, které je nakonec dostalo i do vtipné reportáže samotné japonské televize. Kromě kopy srandy, kde nechyběla ani ironická příhoda s odvozem vrtulníkem s podezřením na infarkt, se podělili o místa, jaká se vyplatí na Okinawě navštívit a co se kde nachází. Škoda, že mě začal dohánět spánkový deficit a já se jen násilím udržoval vzhůru, takže jsem hlavně ze závěru moc neměl. (Neustále padající hlavu jsem se snažil kamuflovat následným protahováním krční páteře.) Ale i to málo předtím mi dokázalo, že předsudky nebyly na místě a byť mě Okinawa stále moc nezajímá, jsem přesto obohacen novými informacemi, jakými mohu machrovat přinejmenším u limonády. A to mi ke štěstí stačí!

Maraton přednášek pokračoval s Yuffie, která svou nekonzistentní besedu o Kreslení, slávě a bohatství z Advíku, kde v podstatě probírala to samé, přetvořila v úhlednou a vizuálně pěknou prezentaci. V té se zabývala problematikou umělce snažícího se prosadit a svůj talent náležitě zúročit. Padla spousta tipů, jak správně svou práci ocenit, kde případně začít a jak přistupovat k věci. Vše bylo obohacené osobními zkušenostmi, které mnohdy dokázaly, že přecenit své síly znamená zavařit si život klidně na řadu měsíců a nevydělat si přitom skoro nic. Jakožto člověk pohybující se také v jisté umělecké sféře, jsem si z přednášky odnesl spousty cenných informací a tipů. Plus jsme pak s partou až do konce conu hojně využívali termín „lokální celebrita“. Proč? To se dozvíte, setrváte-li u čtení mého reportu!

V každém případě jsem toho měl dost. Únava sice trochu odpadla, ale byl jsem rád, že si od honby za přednáškami a neustálým sezením v zaprděných (a teplých) sálech dáme chvíli pohov a navštívíme nedalekou restauraci, jakou jsme svou přítomností poctili naposledy v roce 2018. Je neuvěřitelné, jak dávno to je, ale jak nedávno se to přitom zdá. Mile mě překvapily ceny, které navzdory inflaci a luxusnímu interiéru i exteriéru zařízení nebyly vůbec vysoké a umožnily nám se najíst za stále rozumný peníz. Zatímco chlapi si dali každý po jedné macaté pizze, já se jí doma láduju téměř denně, nemohu ji cítit ani na míle daleko, a zvolil jsem tedy svou tradici v každé restauraci okusit svíčkovou. Takhle dobrou svíčkovou s tak dobrými knedlíky jsem letos ještě nejedl. Byl to doslovný gurmánský zážitek, po němž radostně plesal i můj stále ještě zánětem otřesený žaludek. A parťáci si samozřejmě taky pochvalovali svou italskou pochoutku. Prostě toto místo se stává naším každoročním symbolem zaručené kvality. Jediné, co nemile překvapilo, byl údajný zapšklý dědek, který si stěžoval na naše debaty, jaké jsme po celou dobu vedli a býval by asi ocenil hrobové ticho. Díkybohu jsem v tu chvíli trajdal po místní toaletě, jinak bych jako zástupce výbušného člověka v partě onomu protivnému pánovi možná i něco řekl. To je jako jít na con a stěžovat si, že tam jsou lidi a ještě si dovolují mluvit. Naštěstí nás to nijak nerozhodilo, naopak jsme se kolektivně zasmáli nad absurdním smýšlením onoho člověka, který měl zjevně problém jen sám se sebou.

Oči mám rudé, hlava mi padá,
už to nedávám jako za mlada

Kdybych chtěl navštívit všechny zajímavé přednášky na tomto ročníku, asi bych nedělal nic jiného, než přecházel ze sálu do sálu, uváděl svůj ještě relativně kulatý zadek do placaté formy a má hlava by se podobala spíš vydlabané dýni, než něčemu, co by mohlo aspoň částečně vyprodukovat kloudné info o tom, o čem se kde vedla řeč. Dost se tedy spoléhám na záznamová zařízení a brzké umístění výsledků napříč sociálními sítěmi, především tedy YouTube. I přesto nás ten večer čekal doslova rotačák dalších přednášek a besed, na což v tuto chvíli říkám, že už začínám být asi vážně starý. Ale touha se něco dozvědět byla silnější, než chuť jen někde postávat a koukat na ty zástupy vesměs mně již neznámých, ale pokaždé sofistikovaných kostýmů postav z anime, her a zkrátka všeho možného. I když se mezi nimi našla třeba hezká Marin z Dress-Up Darling, či celá NieR: Automatí parta, kde nechyběla 2B, 9S, ale ani třeba naprosto raritní Velitelka, která si zaslouží přednostní chválu. Dneska je holt úroveň cosplayů i v našich končinách na vysoké úrovni a je to znát.

Věděl jsem, že mě odpočinek ještě dlouho nečeká, protože nastala třešnička na dortu sobotního dne Akiconu a to maraton tria elitních přednášejících. První fází byla beseda o Bizarním přespávání na conech od Lusi, což mi bylo velice blízké téma, jelikož jsem za svou desetiletou účast na conech nejednou dobrovolně strávil noc přímo na místě konání. Takže ano, i v KC Zahrada. Beseda fungovala převážně na zážitcích publika, které ke konci až moc křečovitě zaběhlo mimo téma conů a ztrácelo takovou tu správnou dynamiku. Jinak se zde prostřídaly vtipné, někdy i ironické příhody, které dokáže vymyslet jen sám život. Přednášející nám stihla krátce uvést pár fotografických příkladů a zmínit se třeba o obskurním ostravském rádoby conu pořádaném v polorozpadlé hospodě, kde zprvu ani netopili. Mrzí mě, že se ke mně díky odklonu od komunity nedostala žádost o sdílení vlastních fotek a příběhů. Mohl jsem přispět třeba obrázky, kde si kamarád přehodil během přednášky kapuci přes hlavu a brzy se uvrhl na nejbližší židli. Nebo fotky z někdejší bizarní Cosplay Party 2013, kde nás kvůli spaní nahnali do oválného prostoru horolezecké zdi. Tak je pro představu přidávám sem. Bylo fajn si zavzpomínat a zjistit, že přespání na conu je pro každého v podstatě nezapomenutelným zážitkem hodným vyprávění, i kdyby se mělo jednat o základní usnutí v sedě na stole.

Další, tentokrát už spíš taková sebestřednější přednáška názvu Zapomenuté trendy mileniálů, se zabývala spíš osobním výčtem samotného Meona a Konaty založeném na tom, co vyšlo v jejich roce narození, či k čemu se během svých začátků s anime dopracovávali a hlavně jak. Nejvtipnější, nebo spíš nejironičtější bylo, že tito dva spolu X dlouhých let chodili do jedné třídy ignorujíc jeden druhého a až později k sobě našli cestu a stali se tou nerozlučitelnou dvojkou, jakou jsou dodnes. Osobně jsem sympatizoval víc s cestou Konaty, která zahrnovala třeba anime Nana, jež se stalo i mou součástí v mých vlastních začátcích v letech cca 2007-2008. Taky se zde udála jedna malá destrukce dětství člověka z publika, který si do této chvíle myslel, že jeho otec zablokoval někdejší televizní kanál Minimax a tím i Animax proto, že tam údajně běžely jen výplachy pro malé děti. Celkově to tedy byla přednáška o osobních zážitcích, cestě dvou lidí vyrůstajících v devadesátkách a postupně objevujících taje komplikovaného fandomu. P. S.: To dvoudílné anime o hrdince bojující za pomoci svých hýždí (Dengeki Oshioki Musume Gotaman) musím vidět už jen z principu!

Na závěr soboty nesměl chybět samozřejmě Grek, který se zase vytáhl přednáškou dlouhého názvu, jakou se na jednu stranu snažil přiblížit myšlení nezasvěcených lidí, kteří o problematice anime, mangy a otaku komunit neví zhola nic a soudí jen dle reakcí médií a okolí. Na druhou podal pádná řešení, jak s takovými jedinci argumentovat a případně jak je i správně zasvětit do fandomu, který netvoří jen zvrhlé hentai, pohádky pro malé děti, či banda úchylů nezdravě ujíždějících na „kreslených obrázcích manga“. Dozvěděli jsme se, jak naší komunitu očernila média, která vyprodukovala buď zbytečně těžkopádný dokument z cyklu Kmeny pod křídlem režiséra Jana Strejcovského, nebo dokonce díl Specialistů točící se okolo vraždy dvou cosplayerek, z něhož přímo čišela neznalost tématu. Nicméně to ještě neznamená, že by z nás dělalo podivíny jen okolí – jsme to i my sami, kteří si formujeme pověst svým vlastním chováním a vystupováním. Nechyběly ani tipy, jak anime a mangu přiblížit člověku, který bude typicky hloupě argumentovat, že jsou to pohádky, že to obsahuje až přehršel nahoty, atd. navzdory tomu, že to samé běžně nalezneme i ve věhlasných hraných titulech západní produkce. Zkrátka a dobře, opět fenomenální přednáška, která završila můj sobotní program na Akiconu se vší grácií.

Tím jsem se dostal na pokraj svých možností i sil. Ani úpěnlivé žužlání výtečných bonbónů proti spánku mě přes den nijak zachraňovalo a já cítil, že toto budu muset do příště víc pořešit a zkusit si na podzim ušetřit pár dnů dovolené, aby se podobná non-stop jízda už nezopakovala. Asi jsem na ni už moc starý. Přišlo mi, že to mé tělo letos absolutně nezvládalo. Na druhou stranu mou únavu způsobenou absencí spánku podpořil o fakt, že jsem introvert a to znamená, že mi lidská společnost dokáže vybít pomyslné baterky, což pociťuju i fyzicky. Není to tak, že bych se nebavil, letos jsem se královsky bavil a nejvíc se těšil právě na to, co všechno s přáteli zažiju a proberu. Ale dostavila se taková ta klasická potřeba dát si prostě relax, pořádně se vyspat, strávit chvíli o samotě a připravit se mezitím na další podobnou akci. Ale zpátky na Akicon. Ještě jsme toho pozdního večera stihli projít další zajímavé diskuze. Třeba jednu vztahující se na Grekovu přednášku a problematiku fandomu. Musím přiznat, že mám úplně nulovou potřebu na sebe na veřejnosti upozorňovat, spíš mě ta myšlenka trochu děsí. Chodím oděn tolik nenápadně, že byste ve mně hledali otaku jen těžko. Přemýšlel jsem původně, že bych si na sebe vzal alespoň symbolicky tričko s anime postavou, ale z toho sešlo, protože jsem nenašel pádný důvod. Nikdo by mě za něj neocenil, holku bych na něj taky neulovil a akorát bych se cítil nekomfortně. Jeoff, ač oděn v typické bílé mikině s nenápadným potiskem kreslené postavy, musel souhlasit, že sám by se v ní neodvážil vejít třeba do hospody a bere si ji jen pro svůj vlastní pocit takhle tematicky na con. No a Honza na to nahlíží stejně nenápadně jako já.

V naší svaté trojici jsme na závěr zasedli ke kulatému stolu v atriu, chlapi do sebe hodili poslední zlatavý mok a naše cesty se pomalu začínaly rozcházet. Já byl tedy s Honzou domluven, že se ještě sejdeme v neděli na závěr Akiconu. S Jeoffreym jsme místo opustili krátce po deváté večerní a každý se vydal ke svému cíli až na zastávce metra Muzeum. On jel již s definitivní platností domů, mě naopak čekala cesta do práce a vidina další noci beze spánku. Jenže tělo si o tom nakonec rozhodlo samo. Sotva jsem dojel, hodil se do pracovního a obstaral všechno kolem, abych to nemusel do rána víc řešit, přestal jsem během chvíle vědět o světě a probudil mě až houkající alarm. Nespaní si vybralo svou daň. Nebojte, nestalo se nic závažného, spíš hloupého kvůli mému osobnímu výpadku. Za posun času z letního na zimní jsem byl tentokrát rád, protože mi dal hodinu navíc na takové to rozkoukání a mizerné nastartování ve stylu starého, mrazem zasaženého a hlavně už předtím dlouho odstaveného auta.

Pýcha předchází pád

Domů jsem se podíval opět jen na otočku, ale dopřál si „luxusní“ hodinu a půl spánku, abych těch pár následujících aspoň nějak přežil. Dalo mi zabrat postavit se po deváté na nohy a se značným zpožděním upalovat na metro směr Chodov. Mým revírem byla asfaltová cesta, mé tempo bylo vražedné, mými protivníky byly čas, protivítr a škrábání v krku. Fungoval jsem už ve dne i v noci a mým úkolem bylo dorazit na con včas!

Akicon se pomalu nevyhl mé chvále, že opět nedocházelo k rušení či přesunu přednášek, nebo jak byli návštěvníci ukáznění a nikdo zbytečně neječel na celý areál jako školačka v rozpuku. Sotva jsem s 5minutovým zpožděním dorážel téměř uřícen rychlou chůzí na místo, přivítala mě cedule, že se přednáška Meona a Konaty ruší. Dobře, to by mi ani nevadilo, protože jsem se předtím nestíhal zásobit jídlem a mohl tento rest dohnat teď. Ale abych vyšel před budovu a někdo tam měl potřebu vyřvávat jak býk v říji, to mě utvrdilo v tom, že nic není dokonalé a i na takto decentním a uhlazeném conu se holt výjimky stávají. Stejně tak se tvrdě vrátily mé chvalozpěvy na kalhoty, které se mi sice delší dobu částečně rozpadaly, ale dalo se v nich pořád pohodlně chodit. O pár chvil později jsem zjistil, že se mi v nich zrovna blbě u zadku utvořila celkem výrazná díra, již jsem pro zamezení zbytečného exhibicionismu musel zakrýt kolem pasu omotanou mikinou. Asi bych neměl být tolik optimistický, protože to evidentně přitahuje neštěstí. Sotva jsem stál ve frontě samoobsluhy u kas, kontaktoval mě Syzran, že už budou brzo Akicon opouštět. Zrovna jako na potvoru byly obě kasy narvané lidmi k prasknutí, někdo neustále řešil nějaký problém a já skoro skákal jak čertík z krabičky, abych rozloučení s přáteli vůbec stíhal. Naštěstí jsem spěchat nakonec vůbec nemusel. Zpátky v Zahradě jsem se tedy rozloučil se Syzranem a Verčou, kterým jsem chtěl právě teď v neděli věnovat zase trochu času, protože mi pátek přišel nedostatečný, ale bohužel jsem nedostal možnost. Tak třeba příště. Zase jsem skončil na chvíli sám, ale s výhledem dalšího návalu přednášek, kterými jsem se chystal zaplnit zbylé chvíle na conu.

První nedělní přednáškou byla Medicína v éře Edo od Clover. Na té původní kdesi na Animefestu, která nevyšla podle plánů a stihl se za celou dobu projít prakticky jen úvod, jsem nebyl. Obával jsem se tedy, jak mě bude bavit, protože já a historie nejsme zrovna nejlepšími kámoši. Dozvěděli jsme se, že Japonsko bývalo kdysi dávno, co se týče medicíny, oproti západu sto let za opicemi a věci se začaly lepšit až příchodem Portugalců či Holanďanů, kteří až tehdy naučili Japonce modernějším zvykům. Do té doby totiž docházelo k bizarnostem, jako různým (nefunkčním) lektvarům ze zvířecích pozůstatků, zázračným mastem z lidských, nejlépe kojeneckých exkrementů, atd. Následovalo neméně zajímavé povídání o fungování tehdy ještě nijak licencovaných doktorů, kteří za pacienty před zavedením nemocnic docházeli osobně. (Došlo mi, kde se inspirovalo mé oblíbené Mushishi.) Přešlo se postupně na porody, potraty a další kontroverznější témata, která sklouzávala do samotných hlubin temné historie. Všechno bez obalu, s lehkou nadsázkou a podáno tak, že to člověka po ránu dokonale probralo. Když už i Grek se v prvních řadách téměř hroutil po představě kojeného dvacátníka a Honza zhrozen užitím rtuti jako medikace doslova zdrhal ze sálu, je co říct. Za mě skvělá, informacemi nabitá a zábavná přednáška, která mě ve výsledku ohromně bavila. Přecejen medicína nás provází každodenně a je dobré vědět, že narodit se přímo v Japonsku třeba během období Edo znamenalo doufat, že se člověku nejlépe nestane nic zlého, jinak na něj bude čekat zástup bizarních a většinou i fatálně končících lékařských metod.

Přetahovalo se, tudíž jsem po skončení přednášky rychle vystřelil a zaplul hned do malého sálu, kde už pár minut probíhaly Novinky v Anime II od Ariana a Nya-chana (nebo Hayana Chiea?). Dostal jsem, co jsem chtěl, tedy seznam výběru těch nej titulů z poslední doby. Samozřejmě z pohledu přednášejících, kteří moc dobře ví, o čem mluví. A z toho, co odprezentovali, bych si vybral nejméně dva. Co mě jako první zaujalo, tak dobrodružné anime pojednávající o cestě otce a dcery za nalezením tajemného artefaktu (Sakugan), nebo těžké sci-fi, které je údajně nejlepší zhlédnout jen do třetího dílu a na zbytek se ku svému vlastnímu prospěchu raději vykašlat a domyslet si vlastní zakončení, jež bude v každém případě lepší, než to, s jakým oficiálně přišla ona krátká série (Chikyuugai Shounen Shoujo). „Nej“ zde tedy neznamenalo jen nejlepší, ale i nejbizarnější a jsem za tuto variabilitu rád, protože dala přednášce neskutečnou dynamiku. Téma zábavné, skvěle předneseno a já si z přednášky odnášel zajímavé tipy.

Na úplný závěr jsem se rozhodl dát šanci jedné velké neznámé, konkrétně úplně nové přednášející Ayumi, která se nám chystala povyprávět o Ideálech krásy v Japonsku. Přednáška jí nakonec vyšla na zhruba deset minut. Dozvěděli jsme se, že japonské ženy ve své vlastní zemi uspějí, pokud mají jakkoliv výraznější, či dokonce hrbolatý nos, křivé zuby, jimž dominují vystupující řezáky, postavu tak štíhlou, že hraničí s anorexií, pleť bez jedné jediné nedokonalosti a ideálně k tomu všemu ještě baculatý obličej, jehož se dá reálně docílit nošením speciální protézy fungující na bázi tlaku na lícní kosti. To bylo všechno. Nebudu přednášející nijak hatit ze tří dobrých důvodů: 1) Přicházel na mě už od rána ukrutný hlad a žízeň, jenže jsem si zapomněl v obchodě koupit pití a jídlo zvolil tak nešťastně, že extrémně se drolící linecké koláčky nebyly rozhodně vhodné konzumaci v jakémkoliv sále; 2) Mohu podat konstruktivní zpětnou vazbu a tu, že já dle všeho psát umím víc než dobře; 3) Nová krev se cení a učený z nebe rozhodně nespadl. Pokud tedy mohu dodat, co bych na tématu přednášky zlepšil, tak rozhodně obsahovou stránku. Těch několik málo bodů zůstat může, ale rozšířil bych je především o mužský ideál krásy. Dále také o to, jak Japonci v jednotlivých oblastech nahlíží na cizince a zda u nich preferují to samé, nebo vůbec porovnání západního a východního pohledu na tuto problematiku. Bodly by také např. výňatky z rozhovorů, eventuálně psychologické rozbory, které by to okořenily. Zkrátka bych si udělal velice důkladný průzkum, z něhož by mohla vzejít zajímavá, vtipná a hlavně pro diváky atraktivní přednáška. Jestli se toto k přednášející dostalo: Jen tak dál, žádný stres a snad budu příště moct udělit reálné hodnocení! Potenciál tam je.

Čas loučení přichází jako dřív

Honza už předtím zahlásil, že si půjde dát pauzu a někam se „nadlábnout“. Hledal jsem ho v atriu u stolů, ale nikde se nenacházel člověk byť jen trochu podobný jeho osobitému zjevu. Nechal jsem to prozatím být a rozhodl se dojít pro plechovku dobrého, černého moku, abych měl čím zapít chystanou pozdní snídani. Nevím, co za náhody se tento víkend dělo, ale potkali jsme se právě v té samoobsluze. Společně jsme to pak stočili zpět na Zahradu, kde jsme ještě před zakončením posnídali a já si stihl vyslechnout jeho důvody, proč neustále na někoho mával, či se s někým zdravil. Už v sobotu jsme se s Jeffem smáli, jaká se z něj stala lokální celebrita. Jeho přístup nestahovat se sám do sebe, být otevřen okolí a hlavně se nebát říct i něco, co by teoreticky mohlo někoho pohoršit, naprosto schvaluju. Takové to být sám sebou a ne se jen neustále bát, že vás někdo odsoudí je věc, co je strašně „kůl“. Hrozně rád bych se v tomto ohledu dostal na jeho úroveň, ale jsem stále příliš konzervativní a nesmělý. Obohaceni rozvinutou myšlenkou jsme na úplný závěr zašli tedy na zakončení. To se opět konalo v tom přátelském stylu, jako na zahájení. Hlavní slovo znovu převzala Akiko. Vyhlásila vítěze bizarní poznávací soutěže, o níž jsem jaksi neměl vůbec ponětí (moje chyba) a už následovalo jen rozloučení a doufání, že se na místě sejdeme za rok a že případné nedostatky, kterými byly opravdu jen maličkosti jako sem tam nefunkční webové odkazy, se budou do příště snažit vyřešit. Vypadalo to, že nebudu z místa odcházet sám, ale Honza se rozhodl ještě chvíli setrvat a nasát poslední zbytky atmosféry. Rozloučili jsme se s vidinou dalšího Animefestu a já zase na celý rok mizel za branami KC Zahrady tentokrát už směrem domů. A pak nečekaně do práce. Jako by toho za víkend nebylo dost…

Abych pravdu řekl, Akiconem jsem uzavřel takový pomyslný kruh svého letošního dobrodružství na conech a hlavně dostal celkem uspokojivou odpověď na své otázky, jaké jsem si kladl především na konci Animefestu. Šlo tam o to, zda bych si cony nemohl užívat o něco víc. Došel jsem jiné otázky: Jak bych si je chtěl užívat? Tak nějak se smiřuju s tím, že nikdy ze mě nebude hlasitý člověk, co osloví každého na potkání a bude schopen i s tím nejvíc odlišným člověkem vést vzrušující debatu. Nikdy nebudu mezi hloučky sebejistě procházet a žít v tom, že já jsem ta hvězda, která si zaslouží za každou cenu pozornost. Poznal jsem, že mi takové to setkání s pár lidmi, jedním či dvěma, s nimiž potom trávím čas ať už vysedáváním po areálu, chozením do okolí na jídlo, či bavením se na přednáškách, naprosto vyhovuje. Popravdě nevím, co víc bych si mohl přát. Letos jsem to měl navíc rozdělené, že pátek jsem věnoval čistě Verče a Syzranovi a sobotu zase Honzovi a Jeoffreymu. Nikdo se o mě netahal jako kdysi před lety a celou dobu vládla pohodová atmosféra. Stihli jsme probrat, co nás zrovna napadlo bez vzájemných předsudků, občas o hromadě srandy, z níž ale nikdo nevyšel naštvaný. To samé platí v případě, že jsem na Animefestu chtěl víc času trávit mimo přednášky. Uznávám, má to něco do sebe, ale ve výsledku na ně stejně jdeme s partou, ty přednášky se budou konat tak i tak. Sice toho letos bylo opravdu hodně a vynahradil jsem si jak Animefest, tak Advík a možná mi rezerva vystačí i na další dva příští cony, ale zároveň nic nebylo ke škodě.

Zkrátka a dobře, došel jsem některým celkem jasným odpovědím, které naznačují, že bych se neměl hnát za holubem na střeše, když je ten vrabec v hrsti vlastně dost fajn. Samozřejmě taky vidím, jak se to kolem mě páruje, mnozí tak fungují celá léta a sám bych celkem uvítal do života někoho, s kým bychom měli stejné zájmy, mohli sdílet i stejné přátele a po ukončení akce šli společně domů a na naši vášeň v tématu navázali třeba sledováním oblíbených seriálů na Netflixu. Tohle mě napadalo, když jsem třeba mířil sám domů, což je vždycky taková nejsmutnější chvíle podobných akcí. Člověk se rozloučí se všemi, kteří ho celé dny obklopovali, dojede do prázdného bytu a najednou nastane to ticho. Žádné sdílení dojmů, žádné, že život jde prostě dál, je to jedna velká deprese. Ale třeba se mi někdo hodný mých představ časem podaří oslovit a budeme po conech depkařit společně. Neházím flintu do žita, ale nemá ani cenu na to nějak tlačit. No, myslím, že už stačila ta ventilace mých vlastních myšlenek a spíš bych měl tento článek ukončit, dokud z něj nebude jedna velká autobiografie.

S Akiconem jsem spokojen. Jak s průběhem akce, tak se vším, co se během něj událo. S přáteli jsem strávil neskutečně příjemné chvíle, přednášky byl bombastické, počasí taky vyšlo na jedničku, jen ten spánek jsem nevychytal a v sobotu nebyl čilý tolik, jak bych si původně představoval. Naštěstí ani přes tento kaz nemohu con označit za neúspěšný, dopadl přesně naopak a budu se těšit zase za rok!

2 thoughts on “Akicon 2022 aneb věk není jen číslo

  1. Děkuji za chválu, jsem ráda, že se přednáška líbila. A nebylo to olovo, ale rtuť. 😉

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *