Animefest 2022

Covid si vzal za oběť mimojiné i většinu českých anime conů, Animefest nevyjímaje, ale situace se uklidnila natolik, že jej bylo možné opět pořádat. Po nevydařeném pokusu o návštěvu Advíku minulého roku (2021), kdy se na mě všichni známí doslova vykašlali a nechali mě tam jít samotného, jsem svou účast nicméně úplně na 100 % neplánoval. Nebýt Takumiho a jeho zájmu utvořit opět menší skupinku, jsem se čistě teoreticky už nemusel do víru conů vůbec vrátit. Ale vše dopadlo dobře a já byl v pátek 20. května připraven opět vyrazit do Brna a pořádně si to tam užít! Nebo alespoň užít v rámci možností.

Tedy… plány mi zkazil pan žaludek, který si zrovna jako na potvoru v noci ze čtvrtka na pátek usmyslel, že mu cosi z předešlých stravovacích hokusů pokusů nesedlo a dal mi to náležitě sežrat. Na klidný spánek jsem mohl zapomenout a sotva se mi podařilo přes všechny nepříjemnosti usnout, už řinčel budík o půl deváté dopolední, že je čas vstávat. Myslel jsem, že mě na Animefest odvezou leda v rakvi, jak zle mi bylo, ale zakousl jsem se, popadl batoh a razil na tramvaj směr Hlavní nádraží. Tam se udála vtipná situace, kdy jsem horlivě psal Takumimu, že už jsem na místě a než jsem stíhal dopsat zprávu, stál za mnou s tím, že si samozřejmě přečte, co jsem chtěl napsat. Hlavně, že jsem ho jen minutu předtím marně vyhlížel všude možně. Šťastně shledáni skoro po roce jsme již nastupovali do vlaku poloplného plebsu a jen nutného minima evidentních cosplayerů. Jeli jsme moc pozdě? Či naopak brzo? Těžko říct. Čekala nás každopádně čtyřhodinová cesta, na níž jsme stihli probrat otázky typu jak je možné, že konzumací inteligentního titána dojde k proměně jen jednoho jediného člověka a zda by si nemohli kousnout i jiní po vzoru dcer Ymir (Shingeki no Kyojin), nebo že by piráti stojící o superschopnosti nemuseli vůbec zkonzumovat celé ďáblovo ovoce, pouze si kousnout a tedy zvyk se přemáhat sníst celý ten hnus je zároveň jen jejich vlastní blbost (One Piece). Aby toho nebylo málo, brzy se celý vagón vyklidil a ve vedlejším kupé začala šílená párty – rozlučka se svobodou – kde nám byla nejednou nabízena nafukovací panna. Vždycky jsme ji odmítli s tím, že „máme svoje vlastní“ (nemáme, nebo aspoň já ne). Čtyři hodiny cesty s objížďkou přes Kutnou horu tak utekly jako voda a brzy nás vítal trochu jiný cíp Brna – jeho dolní nádraží kdesi v divočině. A zde i náš hlavní parťák Vítek se zmrzlinami v ruce. Zmrzlinu běžné nejím, je na mě příliš studená a zuby mě za ni nemívají rády, ale tahle byla tak dobrá, že ve mně zmizela jako pára nad hrncem.

Luxusní cesta, luxusní uvítání, luxusní odvoz autem až na místo konání, co lepšího nás mohlo ještě čekat? Luxusní pobyt v univerzitním hotelu. Popravdě se svým vzezřením nijak moc nelišil od typických komunistickych kolejí, ale nám posloužil víc než dobře – měli jsme kde složit hlavu, kde provést řadu očistných rituálů a hlavně si užít i pěkného výhledu na nedaleké kopce. Za mě palec nahoru. Na obdivování hotelového pokoje ale nezbýval čas. Již jsme se navlékali do stejnokrojů (happi s dračím motivem) a zamířili si to z kopce směrem k staré známé Animefestí frontě u Výstaviště. Původní kongresák byl v rekonstrukci, vstup se tedy konal u spodní brány, což jsem zde zažil naposledy v roce 2019. Chvíli trvalo, než se fronta hla a do té chvíle jsme se pekli na intenzivním, odpoledním slunku. Ale s neustále vtipkující partou plnou dvojmyslných narážek to šlo lépe. Jakmile přiběhla velice hlasitá, ale nadpozemsky atraktivní Earth-chan navigující lidi s předplacenými vstupenkami do správného proudu, už to šlo jako po másle. Za chvíli jsem zmateně vytahoval mobil s QR kódem, ihned poté se ocitl u barevných pásek, kde jsem si velice rychle zabral tu nejhezčí (fialovou), v ruce svíral leták s programem a již si to se zbytkem trajdal směr rotunda.

Ani jsem se ještě nevzpamatoval a potkal jsem Koricze, starého známého ještě z dob AGoA, který se nicméně alespoň vizuálně za ty roky moc nezměnil. Což se nedalo hovořit o jeho životě, stihl totiž na svůj poměrně ještě dost mladý věk 3x navstívit Japonsko, což je zároveň o 3x víc než kolikrát jsem tam byl já. Následovala klasická prohlídka sálů, zboží, zkrátka všeho, co Animefest nabízí. Člověk zde našel živé mrtvé – figurky, plyšáky, plakáty, podtácky, hrnky, placky, prostě vše, na co si vzpomene i ten nejzarytější nadšenec. Já už samozřejmě nevyšiloval jako minulé roky a udržel se na uzdě, vlastně mě ani nic nezaujalo tolik, abych si řekl „jo, tohle musím mít“. Možná ta figurka Mitsuhy z Kimi no na wa po mně tak smutně pokukovala, ale ji a cokoliv dalšího si mohu kdykoliv pořídit i mimo festival. Ale kdybych musel, rozhodně bych si vybral, o tom žádná. Co se prostorů týče, obě velké haly letos obohatilo otevření i odděleného kongresového centra označení E, které svým moderním vzezřením připomínalo spíš obchoďák. Zde se nacházela především herna a deskoherna, které předtím okupovaly omezená horní patra velkých sálů. Jen mi přišlo, že byly jeho prostory obecně málo využité, což se stalo z důvodu plánování conu na poslední chvíli. Stejně tak si myslím, že je E od zbytku konání dost daleko, což by se nicméně dalo konfrontovat tím, že i původní kongresák byl štreku od rotundy. Bylo toho na mě nicméně příliš. Sály se začaly postupně zaplňovat více a více lidmi, kolem se to hemžilo příliš vjemy a já potřeboval alespoň malý plán, co dělat dál. Jasně, řekl jsem si, že to po těch cca 10 letech, co na Animefest jezdím, nebudu programově hrotit a radši se budu věnovat lidem a nasakovat pozitivní atmosféru okolo. Ale rozhodl jsem se sebe a zbytek skupinky zatáhnout na zahájení, bez něhož si nedokážu Animefest představit.

Zahájení bylo takové méně slavné a spíš improvizované. Christof nás krátce seznámil se zahraničními hosty, Shiroku nám zazpívala písničku a třešničkou na dortu bylo vystoupení taiko bubeníků, kteří předvedli trojici dlouhých, ale až hypnotizujících vystoupení. Nevím, pro bubny mám nějakou zvláštní slabost a tak mě tato část paradoxně zaujala úplně nejvíc. Co mě dost zklamalo, tak letošní téma. Dobře, opět souboj 4 frakcí, ale bez doprovodného příběhu a hlavně podaný tak zmatečně, že nás spousta tápala, která barva jaké frakci náleží. Vše z toho se předávalo ústně a nevím o tom, že by se kdekoliv, ať na stránkách nebo na sociálních sítích explicitně psalo, co k čemu patří. Ale na základě mé závěrečné otázky prý na tom do příště zapracují a zasnaží se být víc konkrétní.

Pro mě by býval den končil a stačilo by mi zkrátka jen chodit sem a tam a užívat si conu, dokud to jde. Na návrh skupinky jít pro něco malého na zub jsem ale přistoupil. Výlet do nedalekého Albertu zahrnoval hned několik radostí – jídlo, pití a nadšenou slečnu, která nám pochválila dračí stejnokroje. Přijde mi, že se stále stoupajícím množstvím lidí na conu se vytrácí taková ta komornost a vlastně i přátelskost – každý je ve své skupince, hledí si svého, či jen předvádí svůj těžce vyrobený cosplay. A hlavně – těch lidí je kolem až příliš, údajně se jich tam za celou dobu konání protočilo přes 8 tisíc. Už to holt není tolik o tom, že by si člověk někam přisedl, dal se do řeči a poznal nové přátele. Proto jsme byli všichni rádi, že se alespoň někdo přihlásil jen kvůli zdánlivě bezvýznamné pochvale. A my jsme rádi, že se tato týmová šaškárna líbila!

Po navštívení a pořízení kebabu, jehož obsah kvůli tekutější konzistenci nepříjemně odkapával spodem (což díkybohu nebyl můj problém), jsem se nechal strhnout k sálu Morava na svou první přednášku letošního Animefestu – odrazu japonské mytologie v anime a hrách. Nebýt zejména Takumiho, který za mnou v jednom kuse hluboce vzdychal a lamentoval, bych nepoznal, že přednášející říká cokoliv špatně. Já se v této problematice nevyznám, ale ze zpětné vazby jsem se dozvěděl, že si přednášející neudělala nejlepší průzkum, sem tam nazvala yokaiem něco, co vlastně yokai vůbec nebylo, nedostatečně rozebrala právě konkrétní příklady herních a anime titulů a vesměs údajně nepodala žádné skutečně obohacující info. Nic z toho nejde z mých úst, já bych byl schopen souhlasit leda v části, že příklady mohly být víc rozvinuté a zajímavěji podané. Historie a mýty každopádně nepatří mezi mou parketu, ani jedno mě jako téma nebere.

Jak těžké může být přemlouvat jednoho člověka, abychom se ještě zdrželi aspoň na promítání Dětí moře? Tolik, že jsme to po 10. večerní už zabalili a razili zpět do kopce na hotel. Tady se odehrála pro mě první menší nepříjemnost. Nejsem hráč ani příznivce deskovek, znám jen člověče nezlob se a podobné základní hry, jaké jsem hrával ještě s rodiči. Proto mě vykolejil návrh si něco zahrát a navíc ještě volba Labilních jednorožců. Asi má jednoduchá a pochopitelná pravidla, která já ovšem absolutně nepobral, zamotal jsem se v tom a ve výsledku se dostal do takového stavu frustrace, že jsem odmítal hrát dál. Velice jsem ten večer zapochyboval o výši svého IQ a mrzí mě, že jsem svým bystrým parťákům přerušil hru. Ego mi v tu chvíli kleslo ke dnu. Aby toho nebylo málo, tradičně mě dostihla nespavost. Jistě, cítil jsem se celý den unavený, nenaspal jsem kvůli zlobivému žaludku skoro nic, ale ani to nepomohlo tomu, abych někdy do 4 do rána nečučel do stropu a neposlechl si zároveň celonoční death metalový koncert, jenž mi mí milí spolubydlící přichystali. Nechápu, jak se mohou vzájemně nebudit.

Ačkoliv se mi podařilo aspoň trochu zabrat někdy po páté a spal jsem tak možná 2-3 hodiny, ráno se mi nevstávalo vůbec špatně. Vybaven zásoby jídla jsem do sebe něco málo hodil a už v půl deváté jsme vyráželi zpátky na výstaviště. A rutina se opakovala. Obcházení stánků, výlet pro něco malého na zub a cesta zpět na výstaviště s dalším kolečkem po sálech. To už mi ale na mobil přistála zpráva od dlouholetého kamaráda Syzrana, s nímž jsme se paradoxně v pátek naháněli a oběma se stalo v podstatě to samé – mně se strašně rychle kvůli focení a točení vybíjel mobil, že musel na dobrou hodinu skončit na powerbance u Vítka v batohu a Syzranovi zase mobil klekl úplně a už se mi nedopsal. Teď jsme se nicméně již pevně domluvili, že se sejdeme a možná se poštěstí už na Grekovi, jehož přednášku jsem zkrátka musel navštívit i kdyby ji měl o jehle v kupce sena. Nakonec jsme se i s jeho přítelkyní Verčou sešli už u schodů, kde mě zdravil spolu s nimi také Mefist. Lépe jsme na sebe narazit už nemohli!

Co se mi mimo jiné strašně líbilo, tak animované klipy pouštěné ve smyčce, které zároveň fungovaly jako výčet pravidel, jež bychom jakožto návštěvníci měli dodržovat. A popravdě – sám jsem celé roky porušoval nejméně dvě, konkrétně jezení a spaní na přednáškách. Bohužel právě spánek je něco, k čemu u mě dochází v nejhorší možné chvíli. A to i po celonočním válení se v měkoučké hotelové posteli. I tady jsem začal pociťovat polední nával ukrutné únavy, z čehož mě naštěstí vysekal Syzran tradičním energiťákem na uvítanou a Takumi po pravici mi ještě podával energetické pilulky. Lupnul jsem do sebe všechno náraz a již se oddával očekávání blížící se přednášky.

Tedy, opět se stalo, že jsem upřednostnil společnost před bezcílným potácením a zůstal na místě na přednášku o Crew a jejích nových mangách. Mangu běžně nečtu, byť od Crew sbírám alespoň Pokémony a Královskou hru (u každé mi chybí cca 3 čísla už), tak jsem to bral jen takovou informační vložku a pochopil celkem zajímavý tah vydávat třeba překlad mangy, která se v brzké době dočká anime adaptace – zde konkrétně Chainsaw Man. Ale jak říkám, pro mě hraje prim anime adaptace a tak mě výčet nových titulů nějak zvlášť nezaujal.

Následující Grekova přednáška o salarymanech byla tradičně kvalitní, vtipná a plná zajímavých informací. Od historie až po popkukturu jsme se dozvěděli, že pod takovým tím obecným pohledem na salarymana jako úspěšného a zajištěného člověka se vesměs ukrývá vyhořelý pracovník, který je v podstatě do důchodu nucen provádět monotónní práci od nevidím do nevidím a užít si stáří v tom smyslu, že vlastně život vůbec neprožil, maximálně tak hledal důvody, proč jít další den do práce. Co si budeme, Japonsko je ohledně práce obecně extrémní případ a sám jsem velice rád za to, že je tento fenomén u nás v Česku přece jen takřka nepřítomen.

Svůj cíl jsem si splnil, neměl jsem další důvod navštěvovat následující přednášky a proto jsem se od svých kořenových parťáků rozhodl vzdálit a strávit nějaký čas i v Syzranově partě. Společně jsme si zašli na oběd do nedaleké, blíže nejmenované restaurace. Tedy až poté, co nás Verča nedopatřením navedla do restaurace čtyřhvězdičkového hotelu, kde bychom třeba za svíčkovou vysolili klidně 3 stovky. Naštěstí tu byla alternativa, která navíc plně propagovala Animefest logem na denním menu a my se tedy cítili jako doma. Zde jsem se poprvé a naposledy dobře najedl z řízku s kyselým salátem a celkem hnusného mangového džusu. Oproti fastfoodu a různým taštičkám ze samoobsluhy ovšem prvotřídní strava.

Následoval jak jinak, než návrat na con, kde nás kvůli workshopu opustila Verča a sami se Syzranem jsme následně obcházeli obchody. Z chození dokola vyplynulo hned několik nečekaných setkání. Tuhle mi na rameno zaklepal nějaký divný vousatý týpek v ženském cosplayi. Ne, nebyl to Ladybeard, ale Sýr, kterého jsem notnou chvíli nemohl poznat. A za ním stál i Pavel, akorát skrytý pod helmou rytíře ve zbroji. Pánové mě tedy dostali! A tam to nekončilo. I Satoshi s Blookem si mě odchytli pod schody v rotundě, aby mě hned nezapomněli vyhrotit, že chodím na Discord jen jednou týdně a vůbec tak nečtu zprávy. Tito dva mě nicméně dostali tím, jak se vlastně vůbec za ty roky nezměnili. I kdybych je potkal za deset let, věřím, že budou stále vést nadpozemsky urýpané debaty a obsah jejich tašek bude zdobit nejeden hanbatý doujin. Je fajn vidět, že někomu zkrátka vyhovuje být svůj druh nadšence a nepodlehl tomu, čemu mnozí ostatní, kteří si rozhodli začít žít vlastní životy a na doby na conech úplně zapomenout. S touto dvojicí jsem se chystal trávit víc času později, protože náhodná setkání pokračovala. Zrovna jsem Syzranovi v Crew stánku ukazoval, jaké mangy mi chybí, když tu se za mnou s pozdravem zjevil Maty (pozor, právě tento člověk má na svědomí i český překlad pokémoní mangy – velké zvíře). Počet lidí, které jsem znal už z dřívějška a potkal je na místě se dostal na pěkné kulaté číslo (nula byla druhou cifrou).

To už ale Syzran hlásil, že ho volá povinnost alias velká desková hra. Maty se zase vydal po stopách Ximary a já najednou zůstal sám uprostřed sálu narvaného lidmi. „A co teď,“ řekl jsem si? Takumi s Vítkem byli kdo ví kde, jako jediná záchrana se tedy naskytl Satoshi s Blookem, kteří šli na přednášku u stage v A2. Sotva jsem tam dorazil, všiml jsem si, že něco není v pořádku. Na pódiu nikdo nestál, lidí tam taky bylo poskrovnu a chlapi si po vzoru mafie zabrali jen pro sebe celé dvě řady židlí, kde se každý v pohodlí věnoval své vlastní kouzelné krabičce. Když jsem pak zjišťoval, proč takováto apokalypsa, vypadlo z nich, že přednáška byla na půl hodiny a zbytek si onen přednášející zřejmě nechal doma. Co se dalo dělat, zakempil jsem to tam s nimi a tak nějak vzdal to své „trávení conu jinak, než na programu“.

Nejsem sice fanouškem AMV, ale setrval jsem na opakování AMV soutěže, kde jsem špatně slyšel Blooka a pochopil, že těch videí bude 19. Naštěstí to bylo „jen“ 15. Co si budem, všechna čest tvůrcům, kteří trávili klidně i desítky hodin zpracováváním svých videí. Dodnes je obdivuju a popravdě nechápu, jestli oplývají tak dobrou pamětí, že si klidně z X epizod dlouhé série pamatují důležité scénky, nebo jsou nuceni znova a znova procházet celé díly a vybírat to, co by se jim mohlo do videa tematicky hodit. Ale holt mě to jako diváka nebaví. Velkou část jsem nedokázal vnímat, Beastars mě zaujalo jen tím, že mě trochu navnadilo potenciálním dějem a sestřih hrdin(k)y z Kimi no na wa, která si ve smyčce prohmatává poprsí, mi nějak zvlášť geniální nepřišel. Zkrátka to není tvorba úplně pro mě.

Víc mě zaujalo téma psychologie v gača hrách. Přednášející Matěj patří mezi ty, u nichž vím, že své téma odprezentují solidně a byť zde jde vždy o dlouhé analýzy a spoustu pojmů, něco se i dozvím. A dozvěděl, i když to bylo v podstatě jen potvrzení mých pocitů, když takovou gacha hru hraju. Nutkání něco z eventu koupit hned, aby mi to náhodou neuteklo, větší lítost nad tím, že něco nemám, než radost, že něco mám, potřeba si takovou odměnu nějakým způsobem zasloužit a podílet se na jejím získání, atd. Největším paradoxem je, že jsem si ještě tentýž večer rozhodl ve své gacha hře (NieR: Reincarnation) jen tak ze srandy zkusit vylosovat novou epickou postavu, co před pár dny vyšla a na níž jsem se chystal vyplýtvat většinu svých nasbíraných prostředků. A co myslíte? Padla mi v prvních desítce předmětů, které jsem si navíc otevřel za tikety zdarma. Tohle nevymyslíte! Byť něco podobného se stalo i Takumimu a navíc během přednášky, ale to už je naprostá souhra náhod.

„My už půjdeme,“ zahlásil Satoshi a já se opět dostal do situace, kde jsem musel řešit, s kým se teď znovu shledám. Naštěstí chlapi z kořenové skupiny byli k dispozici, Takumi má telefon téměř doslova přilepený k ruce, takže netrvalo dlouho a sdělil mi svou polohu. Než jsem tam došel, dostihlo mě volání přírody, ale pánské záchody v rotundě pod schodama se dočasně proměnily v dámské – na kabinky se čekalo ve frontě. Napadlo mě tuto nepříjemnost obejít a vydat se k toaletám u sálu Morava, ale jen jsem chtěl projít chodbou, už mě nějaká ženská násilím div nesrazila k zemi, jelikož se tam zrovna někdo fotil. Nemám rád, když na mě někdo sahá a ještě mi brání v pohybu, naštvaně jsem se tedy otočil a odešel pryč. Celé mě to vykolejilo natolik, že se i organismus rozhodl stávkovat a na hledání koutu úlevy jsem se dočasně vykašlal. S kyselým ksichtem jsem se opět shledal s Takumim a vyčerpaným Vítkem. Měli jsme hodinu a půl před hřebem večera – chystali jsme se jít na premiéru Belle a to si žádalo i řádné přípravy. Už na Matějově přednášce jsem začínal propadat mikrospánku a nevěděl, jestli se mi podaří ustát celou dvouhodinovou Belle. Proto jsem se vybavil toho dne již druhým energiťákem. Chlapci zase nakoupili tyčinky a další pamlsky, které u správného sledování filmu nesmí chybět. Po návratu na výstaviště, chvíli sezení u stánků a vyměňování názorů jsme opět stáli ve frontě do rotundy. Co si budeme, už jen to stání ve frontě je takový kolektivní zážitek, kde je na tom většina úplně stejně. Čeká se a čeká, dokud orgstvo nerozhodne, že už je čas vrazit do sálu. A já ty náhody zbožňuju. Sotva jsme byli odnavigováni na celkem dobrá místa, mě se smíchem zdravil Syzran s Verčou, kterým sezení vyšlo přímo před námi. A už to jelo. Nejdřív mi v ruce přistála taková taštička, o jejímž obsahu jsem myslel, že bude tekutý, když mi Vítek ve vší vážnosti radil, že to mám otevřít v puse. No, myslel pusou, ale v tom všem chaosu jsem se bál riskovat, že budu všude pokapaný lepkavou hmotou. Nakonec z toho vylezlo celkem viskózní želé s žvýkačkovou příchutí. Pak došlo na tyčinky, už jsem syčel energiťákem, prostě obžerství a porušení jednoho z mnoha animefestích přikázání.

Na film Belle jsem se celkem těšil. Naštěstí jsem ho nestihl v kině a tak jsem se mohl kouknout na exkluzivní premiéru zde. Lidi mě vyděsili tím, že jde o 3D anime, což byla pravda jen v onom virtuálním světě U, okolo nějž se točil děj. Mimo to šlo o klasicky kreslenou hosodovku, která si vskutku brala své kořenové téma z klasiky Krásky a zvířete, ale v úplně jiném kontextu a se závažným zvratem v poslední třetině. Co se mi nelíbilo, tak nelogické fungování oné technologie, která má člověku umožnit pohybovat se ve virtuálním světě jen za pomoci mobilního telefonu a bizarních sluchátek. Nepochopil jsem, zda to bylo něco ve stylu ponoru díky Nerve Gearu ze SAO, či spíš klasičtější virtuální reality v Ready Player One. Nebylo ohledně tohoto nic vysvětleno, nic přiblíženo. Oba světy fungovaly samostatně a o to méně jsem chápal, jak teda může hrdinka běžet a zároveň se soustředit na hru, aniž by to po pár krocích nestočila do nejbližší škarpy. Příběh sám o sobě celkem dobrý a emotivní, tvrdím si říct, ale nesmyslná technologie a děsivě protahovaný závěr alespoň v mém hodnocení ubírá nejméně na dvou hvězdách (na pětihvězdičkové skále).

Co mi znepříjemnilo zážitek z filmu byla i agresivní klimatizace v rotundě, kdy mi na nohy a lýtka foukal doslova ledový vzduch. Nevím, jak něco takového mohlo být příjemné třeba slečnám v minisukních, ale mně v kraťasech to bohatě stačilo, abych v poslední hodině doufal v brzké ukončení mého utrpení. Superman Takumi si samozřejmě nestěžoval a měl nás s Vítkem za chcípáky, ale onen vzduch byl vážně studený a nepříjemný, čemuž nepomohl ani náhlý nával večerního chladna. Díky své otázce na zakončení jsem se nicméně dozvěděl, že neexistuje mezistav – buď bude v rotundě nedýchatelno, nebo holt prostředí severního pólu, jinak to tam udělat kvůli stáří stavby a klimatizačního systému nelze. Máme smolíka, příští rok si na férovku beru do rotundy deku! (Podělím se když tak o cíp. Slečny dostanou o 20 % větší příděl.) Příchod na hotel už tolik slavný nebyl. Oba spolubydlící se shodli na tom, že deskovky tentokrát ne a raději půjdeme spát. A tipněte si, co mě zastihlo? Ano, opět nespavost a opět přerušovaný ústní koncert, který jsem se tentokrát rozhodl přehlušit posloucháním hlasité noční taneční muziky. Takže další noc s minimem spánku, ale aspoň jsem si sepsal notnou část svého reportu, jaký právě čtěte.

Zbožňuju situace, kdy já nejsem ten, kdo by zdržoval, ale naopak mám již sbaleno, na sobě oblečení vhodné na veřejnost a jsem připraven kdykoliv během následujících minut opustit místo. Posledního dne dopoledne, bez nervů a se vší pokorou, jsme slezli všech šest pater a rozloučili se s hotelem… no, přinejmenším na další rok. Nebo spíš necelý rok. Čekala nás i poslední cesta na Animefest, kde se pánové rozhodli doslova vejít dovnitř, jen se podívat po možných slevách ve stáncích a zase vyjít ven. Takumi chtěl odjet dřív, což u něj není nic nového, vždycky z conu zmizel jako pára nad hrncem a ani se nerozloučil. Ale pozor, tentokrát změna, k rozloučení došlo! Zamával jsem jemu i Vítkovi a již osamocen se vydal do budovy E, kde měl údajně na přednášce o Tokiu vysedávat Satoshi. Skoro hodinu jsem si poseděl na koberci a sepisoval další části reportu, abych se dozvěděl, že v E bylo plno a Satoshi šel místo toho na divadlo kjógenu.

Frustrován situací jsem se uvelebil ve studiu sálu A na besedu o conech za koronaviru. Kromě akustiky sálu, která ve spojení s mým ne moc vyvinutým sluchem způsobila porozumění každému třetímu slovu, bych býval radši slyšel jen o Animefestu, ne o Comic Conu či těch dalších, které mě bohužel už tematicky nezajímají. Co bylo ale vidět, že se tyto cony vzájemně podporují a že jejich problémy např. s připraveným marketingem, který z důvodu zrušení akce padl byť byly všechny reklamní materiály již nachystány, jsou víceméně na stejné brdo.

Na vyhlášení soutěží a zakončení jsem šel už zase se Satoshim a Blookem, s nimiž jsem nepočítal a ponořil se do své ochranné ignorace všeho biologického okolo mě. Což v překladu znamená, že jsem přímo před nimi prošel, aniž bych je vůbec viděl a klidně bych si vystál důlek až na úplném konci dlouhé fronty. Po zdlouhavém předávání cen za soutěže, které mi nic neříkaly, jelikož jsem se jich neúčastnil, a vyhlášení vítězné frakce (tvůrci zkrátka jedou!), se konečně přešlo na otázky a odpovědi na dotazy publika a obecně účastníků Animefestu. Velice si vážím toho, že byly zodpovězeny vlastně vsechny mé čtyři (za mě docela důležité) otázky a připomínky. Měl jsem výtku k zmatečnosti frakcí, klimatizaci v rotundě, dotaz na poloprázdný pavilon E a i jestli bude příště nějaký příběh na pozadí souboje samotných frakcí. Respektuju veškerá rozhodnutí, ale třeba sám za sebe bych raději propracovaný souboj chaosu a řádu. Zároveň jsem si opět uvědomil, jaký máme my, účastníci, vlastně komfort. Prostě si zaplatíme, dále jen děláme bordel a o nic se nestaráme. Orgové se naopak přípravě conu věnují dlouhé měsíce a veškerý binec po účastnících, všechno vybavení a obecně celý con musí zase složit během pár dnů. Mnozí si neuvědomujeme, kolik za tím stojí práce a že vidíme jen to konečné pozlátko, které je jen fragmentem výsledného produktu.

Všechno jednou končí, letošní Animefest mi uběhl snad nejrychleji ze všech ročníků navzdory tomu, že jsem ho skoro vůbec netrávil programově. Byl jsem domluven s Blookem a Satoshim, že si ještě dojdeme na tradiční jídlo v KFC, jimž uzavíráme od jisté doby každý ročník Animefestu. Jenže tu mi psal Syzran, že už taky pojedou, zda bych se přišel rozloučit. A v tu chvíli kolem mě prosvištěl i Mefist s vyděšeným výrazem. Situace nabrala rychlý spád, najednou jsem byl mimo areál a nastupoval k Syzranovi do pekelně vyhřátého auta s tím, že mě spolu s Mefistem hodí na Hlavas. Horlivě jsem dával ostatním vědět na Discord, že se sejdeme až u fast foodu. A skutečně jsme se tam později sešli, kde jsem opět dostal skoro vynadáno od Satoshiho, který ale tentokrát udělal to samé, co dělám já – nekoukl se holt včas na Discord, takže karta se obrátila, smyčka se uzavřela. Sranda zkrátka musí být i na závěr. Ale smích mě přešel poté, co mě všichni naráz opustili, každý se vydal již svou cestou a já šel již sólo na odlehlé brněnské dolní nádraží. Najednou mě začal přepadat až takový smutek. Na nástupišti ani noha, všude kolem ticho a tak jsem se rozhodl zasednout na nejbližší lavičku a pokračovat v sepisování reportu. Tu se to kolem mě začalo hemžit uřvanými malými dětmi a zkrátka celými rodinami jen proto, aby zjevně poprvé v životě viděli parní lokomotivu. Smutek mě tedy hodně rychle přešel.

Myslím, že je čas můj už tak dlouhý report nahnat k samotnému závěru. Popravdě mám z tohoto ročníku Animefestu smíšené dojmy. Na jednu stranu mohu říct, že jsem si ho užil – měl jsem super partu, zažil spoustu srandy, potkal víc než dost mně známých lidí a i z programu vysekal nutné minimum. Ale kladu si otázku, zda to takhle stačí a není ještě možnost si takový con užít o dost víc? Co bych pro to mohl udělat? Ale nad tím budu mít ještě dost času přemýšlet. Důležité je, že se obešel bez zbytečných nervů a negativ a budu jen vyhlížet další ročník. Třeba po něm už nebudu mít v hlavě tak šílený bordel.

Na závěr přikládám svůj sestřih všeho, co se za víkend událo:

Štítky: , , , , , , ,

23. 5. 2022 od Ryuuhei v kategorii "Reporty

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.