Letos nadešel ten velký okamžik zlomu. Od roku 2011, co jsem začal aktivně navštěvovat všechny velké anime/manga cony a vlastně neminul žádný ročník (nepočítaje covidová léta), došlo na to, že jsem tentokrát se svou účastí ani nepočítal. Nejen kvůli absenci přátel, kteří by tam byli se mnou ochotni jít (což se stává každoroční klasikou), ale i proto, že už ani nevím, co na takových conech dělat. Nejsem ani tak nespolečenský, abych se bavil sám a chodil jen po přednáškách, ani společenský, abych se dával do nahodilé řeči s jednou nebo dvakrát tak mladšími účastníky. Ach, to stáří. I obdivování případných slečen v kostýmech by vyšlo skoro na pedofilní slinty…
I když jsem před rokem na conu strávil celou dobu sám a zařekl se, že to takhle bylo naposledy, v hlavě mi to šrotilo už od čtvrtka, co jsem se na místo konání vydal jen, abych prodal svou předprodejovou vstupenku. Proč jsem si ji kupoval? Protože chyba v komunikaci a smluvený kamarád mi nějak nevyšel (neříkal jsem, že je to klasika?). Stál jsem v jediném malém stínu pod stromkem, který mě zachraňoval před odpolední výhní, letmo sledoval dosud největší frontu, jakou jsem za ta léta na Advíku zažil, a tak nějak mi bylo až líto, že jsem se na to nakonec rozhodl vykašlat. Byl to výstup z komfortní zóny, z toho zvyku, jaký jsem si za ta léta utvořil. Rozhodně jsem nebyl připraven ještě hodit flintu do žita.
Přestože jsem měl už od pátku na celý víkend práci denně až do večera, rozhodl jsem se z ní na chvíli uvolnit a dorazit na Advík alespoň v pátek s tím, že si holt koupím jednodenní vstupenku a vymáčknu z ní co nejvíc. Nepomohl jsem si, jelikož předprodejová stála 400 a tahle jednodenní 300, ale stálo mi to za to jen pro ten dobrý pocit, že ani letos Advík nakonec úplně nevynechám, byť se na něm zdržím dohromady jen pár hodin. Kromě toho by pro mě celoconová vstupenka byla stejně k ničemu a radši jsem ji přenechal někomu, kdo si con užije mnohem víc než já. Aspoň mi to tak přišlo správné.
Jakmile jsem dorazil na místo, už mě vítaly davy divnooděnců (nikoliv ukřičenců, kteří se zjevně šetřili na večer). Trochu nejistě jsem vtrhl dovnitř budovy, abych se stejně nejistě psal dvou ostře vyhlížejících “sekuriťáků”, kde že si mám koupit vstupenku. Nechtěl jsem tam jen tak suverénně vejít bez pásky, kterou jsem měl nicméně během dalších minut již bezpečně uchycenou na své pravačce. Placku jsem sice minul, jelikož byla jen pro prvních 300 návštěvníků (kdy ostrouhali i ti, co si přišli pro vstupenku o čtvrtečním dopoledni), ale stříbrná barevná kombinace pásky nakonec nevypadala úplně zle a bude se brzy hrdě vyjímat v mé skříňce mezi ostatními.
Co si budem, jsem člověk se silnou sociální fobií a takový, když je najednou podroben návalu lidí, byť jím nijak nezaujatých, začne zmatkovat a neví, kam se zašít. Ostyšně jsem si prošel budovu, zhodnotil situaci a již poslušně stál u fronty do velkého sálu, kde dobíhala ještě předešlá přednáška. Vůbec bych nečekal, že se za mnou najednou zjeví Jeoffrey, jehož jsem naposledy viděl na Akiconu 2019 a který se mi během následujících pár minut stačil pochlubit svou úžasnou novou prací.
Jenže tu nejsem proto, abych pěl ódy na Jeoffreyho, byť si to zaslouží. Mým původním a vlastně i stávajícím plánem byla návštěva Grekovy přednášky o tom, jak sport a obecně posilování není vždy cestou k úspěchu. Na Grekových přednáškách jsem pomalu jako pan Odvárka na Krausovi (téměř nikdy nechybím, pokud třeba zrovna nezaspím). A co si budem, tuto měl opět do detailu zpracovanou a člověk se dozvěděl spoustu zajímavých informací. Zaujaly mě především rozbory, co takové sportovce vede k výkonům a co pohání jejich vůli se snažit dostat se až na vrchol mnohdy za cenu doživotních zdravotních následků. A jak na to obecně oni sami z psychologického hlediska nahlíží. Za jediný kaz, který se ovšem týká pouze prostředí, považuju celkem velké teplo v sále, které ve spojení s mými absolvovanými dvěma hodinami spánku během předešlé noci způsobilo, že mi chtě nechtě padala hlava, zavíraly se oči a já se jen mermomocí snažil udržet pozornost. Naštěstí jsem tento boj vyhrál. Leč masochisticky!
Spokojen s přednáškou, ale znaven, resp. znaveni, protože Jeoffreyho parťák zažíval to samé co já, jsme následně strávili notnou chvíli před budovou probíráním hlavně problematiky okolo české transkripce, názvů epizod anime, které mnohdy vyzrazují celý děj a zkrátka všeho týkajícího se hlavně internetových filmových databází. Se slečnou v cosplayi (Paichichi) jsme zase zavzpomínali na ty začátky, kdy byly cosplaye ještě takové papundeklové záležitosti a jak se tím tehdy lidi bavili i přesto, že jejich výtvory připomínaly předlohy třeba jen vzdáleně. Dnes se kvalita posunula tak dopředu, že přijít třeba se svou někdejší inkarnací Natsua z Fairy Tail by znamenalo utrhnout si pořádnou ostudu.
Já pak ostatní přesvědčil, abychom ještě skočili na Yuffie a její přednášku obecně o tom, jak efektivně makat na volné noze. Nestihli jsme ji celou, přesto jsem se dozvěděl zajímavé info, které bych rád aplikoval, až se vážně rozhoupu a rozhodnu se taky svou skrytou kreativitu takzvaně prodat. A vlastně prodat i ve skutečnosti. Třeba tu figuruje fakt, že pokud člověk není vtíravý a bojí se trochu propagovat v reálu prostřednictvím různých conu, srazů, apod., má mnohem menší šanci dostat se do povědomí a uspět. Prostě fajnová, dá se říct spíš taková diskuze s diváky, na jejichž dotazech byla vystavěna přednáška. Byl to jiný styl, než jaký zandavá Grek, ale ve výsledku jsem spokojen. Už vím, jak na to!
A to je, dá se říct, i takový můj závěr celého jednodenního letního putování po českých animanga conech. Bohužel mi už ohromným plamenem hořela koudel u zadku a já byl nucen místo konání opustit. Ještě jsem chlapy doprovodil k hospodě, vyslechl si Jeoffreyho doporučení na Isekai strýce, a s opravdu těžkými pocity upaloval na metro. A tyto těžké pocity byly čistě jen z toho, že jsem nemohl setrvat o trochu déle. Těch pár hodin na Advíku nakonec dopadlo totiž skvěle. Nejen, že jsem již naplno nasál atmosféru conu, ale měl jsem i to štěstí potkat známé tváře, které jsem tam rozhodně nečekal. Byl to mnohem víc fajnový a mnohem užitečnější den, než bych původně vůbec čekal. Nelituju svého náhlého rozhodnutí, které jsem učinil na základě takového toho vnitřního pocitu, který mi jasně říkal, že do toho mám jít. Ještě, že jsem ho poslechl! Jen jsem doufal, že mě tato hurá akce nebude stát pracovní místo. Ale i kdyby, doklikal bych se jistě časem k úspěchu!
K Advíku obecně jinak nemám moc co říct už jen proto, že jsem na něm byl teď celkem po desáté a co se týče místa konání v Modré škole, tolik se tam toho nezměnilo. Jen bylo více účastníků a tedy v budově narváno až k prasknutí, strašně špatně se procházelo. Všiml jsem si i některých změn umístění stánků, které v prvním patře zasahovaly do předtím jinak poloprázdných chodeb. Jen programově to tentokrát vypadalo bídně. Vskutku jsem si zrovna pátek vybral dobře, i Jeoffrey souhlasil, že se v tento den našlo od něčeho něco a hlavně se sem slezli ti nejznámější přednášející. Nechci hatit, ale pokud většinu programu, výhradně v sobotu, tvořilo vyloženě BDSM, není to zrovna ideální výběr, jaký by se zavděčil všem. No, proti gustu…
Na závěr mohla být společná fotka, kterou jsme nicméně odložili na podzimní Akicon (mé budoucí já sem prý přihraje odkaz). Naše ksichty jsem tedy nucen nahradit vstupní branou.
